Krajina, Česko, Južná Morava, Mestá, Moravské, Neživé, Stavby, Zahraničie, Zámky

Slavkov u Brna

Hits: 82

Slav­kov u Brna, zná­my aj pod nemec­kým náz­vom Aus­ter­litz, je mes­to na Juž­nej Mora­ve, pri­bliž­ne 16 kilo­met­rov východ­ne od Brna (en​.wiki​pe​dia​.org) na pra­vom bre­hu rie­ky Lita­vy (Infor­mač­ná tabu­ľa). Prav­de­po­dob­ný základ pome­no­va­nia Aus­ter­litz je zrej­me z latin­ské­ho Nova sedes”, čo zna­me­ná Nové síd­lo”. Vzni­kol pred kon­com 12. sto­ro­čia, kedy sa úze­mie dosta­lo do nad­vlá­dy rádu Nemec­kých rytie­rov. Chyb­ným pre­pi­som sa pôvod­ným tvar zme­nil na Novo­se­de­liz, Naused­licz, Neus­ser­licz, Naus­ter­litz a v roku 1611 Aus­ter­litz. Pome­no­va­nie Slav­kov sa obja­vu­je v roku 1361 a je odvo­de­né o krst­né­ho mena Bohu­slav, ľudo­vo Slá­vek. Už v 10. a 11. sto­ro­čí bolo údo­lie Lita­vy hus­to osíd­le­né (slav​kov​.cz).

Mes­to má boha­tú his­tó­riu, kto­rá sia­ha až do 12. sto­ro­čia, a je zná­me pre­dov­šet­kým vďa­ka bit­ke pri Slav­ko­ve, zná­mej tiež ako bit­ka troch cisá­rov, kto­rá sa odo­hra­la 2. decem­bra 1805. Prvá písom­ná zmien­ka o Slav­ko­ve pochá­dza z roku 1237, keď bola obec trho­vou dedi­nou s opev­ne­ným síd­lom a kos­to­lom. V 14. sto­ro­čí tu vznik­lo židov­ské geto, kto­ré spo­lu s kres­ťan­skou komu­ni­tou vytvo­ri­lo sil­nú eko­no­mic­kú aglo­me­rá­ciu. V roku 1416 bol Slav­kov pový­še­ný na mes­to krá­ľom Vác­la­vom IV. V prie­be­hu sto­ro­čí mes­to čas­to meni­lo maji­te­ľov, až kým sa v roku 1509 nesta­lo majet­kom šľach­tic­ké­ho rodu Kou­ni­cov, kto­rí ho vlast­ni­li viac ako 400 rokov. Medzi naj­výz­nam­nej­šie pamiat­ky mes­ta pat­rí baro­ko­vý zámok Slav­kov, kto­rý bol posta­ve­ný na mies­te pôvod­nej pev­nos­ti na kon­ci 16. sto­ro­čia. Súčas­nú baro­ko­vú podo­bu zís­kal vďa­ka talian­ske­mu archi­tek­to­vi Dome­ni­co­vi Mar­ti­nel­li­mu v 80. rokoch 17. sto­ro­čia. Zámok pat­rí k naj­star­ším zacho­va­ným šľach­tic­kým síd­lam na Mora­ve a v jeho his­to­ric­kom saló­ne bolo po bit­ke pri Slav­ko­ve pod­pí­sa­né prí­me­rie medzi Rakús­kom a Fran­cúz­skom. Súčas­ťou zám­ku je aj fran­cúz­ska záh­ra­da, časť kto­rej bola upra­ve­ná na anglic­ký park (en​.wiki​pe​dia​.org). Na 15 hek­tá­ro­vej plo­che sa nachá­dza­jú šty­ri veľ­ké bazé­ny s vodot­rys­ka­mi, 47 plas­ti­ka­mi (Infor­mač­ná tabuľa). 

Na námes­tí mes­ta sa nachá­dza nesko­ro­re­ne­sanč­ná rad­ni­ca z roku 1592 a pan­ský dom. Z mest­ské­ho opev­ne­nia zo 14. a 15. sto­ro­čia sa dodnes zacho­va­li zvyš­ky hra­dieb vyso­ké pri­bliž­ne 4 met­re. Kos­tol Vzkrie­se­nia Pána je nesko­ro­ba­ro­ko­vá a neok­la­si­cis­tic­ká stav­ba posta­ve­ná v rokoch 1786 – 1789 pod­ľa návrhu Johan­na Fer­di­nan­da Het­zen­dor­fa z Hohen­ber­gu. Kapl­n­ka svä­té­ho Jána Krs­ti­te­ľa je cin­to­rín­skou kapl­n­kou, kto­rá sto­jí na mies­te špi­tá­lu z 13. sto­ro­čia a súčas­nú podo­bu zís­ka­la v roku 1743. Pod kapl­n­kou sa nachá­dza hrob­ka rodu Kou­ni­cov (en​.wiki​pe​dia​.org). 

Dnes má Slav­kov u Brna pri­bliž­ne 7 200 oby­va­te­ľov (tri​pad​vi​sor​.com). Kos­to­lík svä­té­ho Jána Krs­ti­te­ľa je mies­tom več­né­ho odpo­čin­ku rodi­ny Kou­ni­cov­cov a nachá­dza sa na okra­ji Slav­ko­va v čas­ti nazý­va­nej Špi­tál­ka“. Pod juž­nou čas­ťou kapl­n­ky sa nachá­dza rodin­ná hrob­ka, kde sú ulo­že­né aj teles­né pozos­tat­ky gró­fa Vác­la­va Anto­ní­na Kou­ni­ca. Sever­ne od mes­ta na vrcho­le kop­ca sto­jí kapl­n­ka svä­té­ho Urba­na. Jej sva­hy boli do 19. sto­ro­čia pokry­té vini­ca­mi. Nie je pre­to prek­va­pu­jú­ce, že krí­žo­vá kapl­n­ka bola zasvä­te­ná svä­té­mu Urba­no­vi, pat­ró­no­vi viná­rov a záh­rad­ní­kov. Prá­ve z toh­to mies­ta vystre­li­li z dela sig­nál, kto­rý ozná­mil pochod spo­je­nec­kých voj­sk od Olo­mou­ca sme­rom na Brno. Voja­ci však kapl­n­ku využí­va­li aj na menej ušľach­ti­lé úče­ly, čo sa odra­zi­lo na jej poško­de­ní, a nako­niec muse­la byť zbú­ra­ná. V rokoch 1858 – 1861 však na rov­na­kom mies­te posta­vi­li novú kapl­n­ku (mora​va​-napo​le​on​ska​.cz). V blíz­kos­ti mes­ta sa nachá­dza pamät­ník Mohy­la míru, kto­rý pri­po­mí­na obe­te bit­ky pri Slav­ko­ve. Je to význam­né mies­to pre tých, kto­rí sa zau­jí­ma­jú o napo­le­on­skú his­tó­riu (mis​to​pi​sy​.cz).

His­tó­ria Slav­ko­va sia­ha hlbo­ko do minu­los­ti, čo potvr­dzu­je jeden z naj­star­ších mest­ských erbov v Čes­kej repub­li­ke z roku 1416. Sve­to­vú slá­vu však mes­to zís­ka­lo až po bit­ke troch cisá­rov. Prav­dou je, že názov Slav­kov“ sa pou­ží­va len v čes­kom pro­stre­dí. Cudzin­ci pozna­jú skôr meno Aus­ter­litz“, hoci jeho nemec­ký pôvod je pochyb­ný (slav​kov​.cz).

Slav­kov u Brna sa do sve­to­vých dejín zapí­sal pre­dov­šet­kým vďa­ka bit­ke pri Slav­ko­ve, kto­rá sa odo­hra­la 2. decem­bra 1805. V tej­to bit­ke sa stret­li armá­dy troch cisá­rov: Napo­le­ona I. (Fran­cúz­sko), Ale­xan­dra I. (Rus­ko) a Fran­tiš­ka II. (Rakús­ko). Napo­le­on v tej­to bit­ke dosia­hol jed­no zo svo­jich naj­väč­ších víťazs­tiev, keď pora­zil spo­je­né rusko-​rakúske sily. Po bit­ke bolo v slav­kov­skom zám­ku pod­pí­sa­né prí­me­rie medzi Rakús­kom a Fran­cúz­skom (en​.wiki​pe​dia​.org). Po skon­če­ní bit­ky Napo­le­on pri­šiel na slav­kov­ský zámok – síd­lo rodu Kou­ni­cov­cov (mora​va​-napo​le​on​ska​.cz).


Slav­kov u Brna, also kno­wn by its Ger­man name Aus­ter­litz, is a town in South Mora­via, app­ro­xi­ma­te­ly 16 kilo­me­ters east of Brno (en​.wiki​pe​dia​.org), loca­ted on the right bank of the Lita­va River (Infor­ma­ti­on board). The like­ly ori­gin of the name Aus­ter­litz can be tra­ced to the Latin term Nova sedes,” mea­ning New sett­le­ment.” The town emer­ged befo­re the end of the 12th cen­tu­ry when the area came under the con­trol of the Teuto­nic Knights. Due to a trans­c­rip­ti­on error, the ori­gi­nal name evol­ved into forms such as Novo­se­de­liz, Naused­licz, Neus­ser­licz, Naus­ter­litz, and even­tu­al­ly Aus­ter­litz in 1611. The name Slav­kov first appe­a­red in 1361 and is deri­ved from the Chris­tian name Bohu­slav, col­lo­qu­ial­ly Slá­vek. The Lita­va Val­ley had alre­a­dy been den­se­ly popu­la­ted as ear­ly as the 10th and 11th cen­tu­ries (slav​kov​.cz).

The town has a rich his­to­ry dating back to the 12th cen­tu­ry and is best kno­wn for the Batt­le of Aus­ter­litz, also cal­led the Batt­le of the Three Empe­rors, which took pla­ce on Decem­ber 2, 1805. The first writ­ten men­ti­on of Slav­kov dates to 1237, when it was a mar­ket vil­la­ge with a for­ti­fied manor and a church. In the 14th cen­tu­ry, a Jewish ghet­to was estab­lis­hed, which, toget­her with the Chris­tian com­mu­ni­ty, for­med a strong eco­no­mic hub. In 1416, King Wen­ces­las IV gran­ted Slav­kov town pri­vi­le­ges. Over the cen­tu­ries, the town fre­qu­en­tly chan­ged owners until 1509, when it beca­me the pro­per­ty of the nob­le Kau­nitz fami­ly, who held it for over 400 years. Among the town’s most sig­ni­fi­cant land­marks is the Baro­que Slav­kov Cast­le, built on the site of the ori­gi­nal for­tress at the end of the 16th cen­tu­ry. It acqu­ired its pre­sent Baro­que form thanks to the Ita­lian archi­tect Dome­ni­co Mar­ti­nel­li in the 1680s. The cast­le is one of the oldest pre­ser­ved nob­le resi­den­ces in Mora­via, and in its his­to­ric salon, an armis­ti­ce bet­we­en Aus­tria and Fran­ce was sig­ned after the Batt­le of Aus­ter­litz. The cast­le grounds inc­lu­de a French gar­den, part of which was later adap­ted into an English park (en​.wiki​pe​dia​.org). Cove­ring 15 hec­ta­res, the grounds fea­tu­re four lar­ge pools with foun­tains and 47 sculp­tu­res (Infor­ma­ti­on board).

The town squ­are hosts a late Renais­san­ce town hall from 1592 and a manor hou­se. Rem­nants of the town’s 14th and 15th-​century for­ti­fi­ca­ti­ons, with walls app­ro­xi­ma­te­ly 4 meters high, are still visib­le. The Church of the Resur­rec­ti­on is a late Baro­que and Neoc­las­si­cal struc­tu­re built bet­we­en 1786 and 1789, based on designs by Johann Fer­di­nand Het­zen­dorf von Hohen­berg. The Cha­pel of St. John the Bap­tist is a ceme­te­ry cha­pel stan­ding on the site of a 13th-​century hos­pi­tal, which acqu­ired its cur­rent form in 1743. Bene­ath the cha­pel lies the Kau­nitz fami­ly crypt (en​.wiki​pe​dia​.org).

Today, Slav­kov u Brna has app­ro­xi­ma­te­ly 7,200 inha­bi­tants (tri​pad​vi​sor​.com). The Cha­pel of St. John the Bap­tist is the final res­ting pla­ce of the Kau­nitz fami­ly and is situ­ated on the out­skirts of Slav­kov in the area cal­led Špi­tál­ka.” Bene­ath the sout­hern part of the cha­pel is the fami­ly tomb, which also con­tains the remains of Count Wen­zel Anton Kau­nitz. North of the town, on a hill­top, stands the Cha­pel of St. Urban. Until the 19th cen­tu­ry, the slo­pes around the cha­pel were cove­red with vine­y­ards. It is no sur­pri­se that the cha­pel was dedi­ca­ted to St. Urban, the pat­ron saint of wine­ma­kers and gar­de­ners. It was from this site that a can­non shot sig­na­led the march of the allied for­ces from Olo­mouc towards Brno. Howe­ver, the sol­diers misu­sed the cha­pel for less nob­le pur­po­ses, lea­ding to its dama­ge and even­tu­al demo­li­ti­on. A new cha­pel was built on the same site bet­we­en 1858 and 1861 (mora​va​-napo​le​on​ska​.cz). Near the town is the Cairn of Pea­ce, a memo­rial com­me­mo­ra­ting the vic­tims of the Batt­le of Aus­ter­litz. It is a sig­ni­fi­cant site for tho­se inte­res­ted in Napo­le­onic his­to­ry (mis​to​pi​sy​.cz).

Slavkov’s his­to­ry runs deep, as evi­den­ced by its coat of arms, one of the oldest in the Czech Repub­lic, dating from 1416. Howe­ver, the town gai­ned glo­bal fame fol­lo­wing the Batt­le of the Three Empe­rors. Inte­res­tin­gly, the name Slav­kov” is used only in Czech con­texts. Fore­ig­ners are more fami­liar with the name Aus­ter­litz,” alt­hough its Ger­man ori­gin is some­what uncer­tain (slav​kov​.cz).

Slav­kov u Brna beca­me part of world his­to­ry pri­ma­ri­ly becau­se of the Batt­le of Aus­ter­litz, which occur­red on Decem­ber 2, 1805. In this batt­le, the armies of three empe­rors clas­hed: Napo­le­on I (Fran­ce), Ale­xan­der I (Rus­sia), and Fran­cis II (Aus­tria). Napo­le­on achie­ved one of his gre­a­test vic­to­ries by defe­a­ting the com­bi­ned Russo-​Austrian for­ces. Fol­lo­wing the batt­le, an armis­ti­ce bet­we­en Aus­tria and Fran­ce was sig­ned at Slav­kov Cast­le (en​.wiki​pe​dia​.org). After the batt­le, Napo­le­on visi­ted the Slav­kov Cast­le, the resi­den­ce of the Kau­nitz fami­ly (mora​va​-napo​le​on​ska​.cz).


Slav­kov u Brna, auch bekannt unter dem deuts­chen Namen Aus­ter­litz, ist eine Stadt in Süd­mäh­ren, etwa 16 Kilo­me­ter öst­lich von Brünn (en​.wiki​pe​dia​.org), am rech­ten Ufer des Flus­ses Lita­va gele­gen (Infor­mač­ná tabu­ľa). Der wahrs­che­in­li­che Urs­prung des Namens Aus­ter­litz stammt ver­mut­lich aus dem late­i­nis­chen Ausd­ruck Nova sedes”, was Neuer Sitz” bede­utet. Die Stadt ents­tand gegen Ende des 12. Jahr­hun­derts, als das Gebiet unter die Herrs­chaft des Deuts­chen Ordens kam. Durch feh­ler­haf­te Über­tra­gun­gen ent­wic­kel­te sich der urs­prün­gli­che Name zu Novo­se­de­liz, Naused­licz, Neus­ser­licz, Naus­ter­litz und sch­lie­ßlich im Jahr 1611 zu Aus­ter­litz. Der Name Slav­kov tauch­te ers­tmals 1361 auf und ist vom Vor­na­men Bohu­slav (volks­tüm­lich Slá­vek) abge­le­i­tet. Bere­its im 10. und 11. Jahr­hun­dert war das Tal der Lita­va dicht besie­delt (slav​kov​.cz).

Die Stadt hat eine rei­che Ges­chich­te, die bis ins 12. Jahr­hun­dert zurück­re­icht, und ist vor allem durch die Sch­lacht bei Aus­ter­litz, auch bekannt als die Sch­lacht der drei Kai­ser, berühmt gewor­den, die am 2. Dezem­ber 1805 statt­fand. Die ers­te sch­rift­li­che Erwäh­nung von Slav­kov stammt aus dem Jahr 1237, als die Sied­lung ein Mar­ktf­lec­ken mit einer befes­tig­ten Anla­ge und einer Kir­che war. Im 14. Jahr­hun­dert ents­tand hier ein jüdis­ches Ghet­to, das zusam­men mit der christ­li­chen Geme­in­de ein star­kes wirts­chaft­li­ches Zen­trum bil­de­te. Im Jahr 1416 wur­de Slav­kov von König Wen­zel IV. zur Stadt erho­ben. Im Lau­fe der Jahr­hun­der­te wech­sel­te die Stadt häu­fig die Besit­zer, bis sie 1509 in den Besitz der Adels­fa­mi­lie Kau­nitz gelang­te, die sie über 400 Jah­re lang besaß. Zu den bede­utend­sten Sehen­swür­dig­ke­i­ten der Stadt gehört das Barocksch­loss Slav­kov, das Ende des 16. Jahr­hun­derts an der Stel­le einer ehe­ma­li­gen Fes­tung erbaut wur­de. Sei­ne heuti­ge baroc­ke Ges­talt erhielt das Sch­loss in den 1680er Jah­ren durch den ita­lie­nis­chen Archi­tek­ten Dome­ni­co Mar­ti­nel­li. Das Sch­loss gehört zu den ältes­ten erhal­te­nen Adels­sit­zen in Mäh­ren, und in sei­nem his­to­ris­chen Salon wur­de nach der Sch­lacht bei Aus­ter­litz der Waf­fens­tills­tand zwis­chen Öster­re­ich und Fran­kre­ich unter­ze­ich­net. Zum Sch­loss gehört ein fran­zösis­cher Gar­ten, von dem ein Teil spä­ter in einen englis­chen Park umges­tal­tet wur­de (en​.wiki​pe​dia​.org). Auf einer Flä­che von 15 Hek­tar befin­den sich vier gro­ße Bec­ken mit Springb­run­nen und 47 Skulp­tu­ren (Infor­mač­ná tabuľa).

Am Stadt­platz befin­den sich das spät­go­tis­che Rat­haus aus dem Jahr 1592 und ein Her­ren­haus. Von der Stadt­be­fes­ti­gung aus dem 14. und 15. Jahr­hun­dert sind noch Über­res­te der etwa 4 Meter hohen Mau­ern erhal­ten. Die Kir­che der Aufers­te­hung des Herrn ist ein spät­ba­roc­ker und klas­si­zis­tis­cher Bau, der zwis­chen 1786 und 1789 nach den Plä­nen von Johann Fer­di­nand Het­zen­dorf von Hohen­berg errich­tet wur­de. Die Kapel­le des Hei­li­gen Johan­nes des Täu­fers ist eine Fried­hofs­ka­pel­le, die an der Stel­le eines Spi­tals aus dem 13. Jahr­hun­dert steht und 1743 ihre heuti­ge Form erhielt. Unter der Kapel­le befin­det sich die Gruft der Fami­lie Kau­nitz (en​.wiki​pe​dia​.org).

Heute hat Slav­kov u Brna etwa 7.200 Ein­woh­ner (tri​pad​vi​sor​.com). Die Kapel­le des Hei­li­gen Johan­nes des Täu­fers ist die letz­te Ruhes­tät­te der Fami­lie Kau­nitz und befin­det sich am Stadt­rand von Slav­kov in einem Bere­ich, der Špi­tál­ka” genannt wird. Unter dem süd­li­chen Teil der Kapel­le befin­det sich die Fami­lien­gruft, in der auch die sterb­li­chen Über­res­te von Graf Wen­zel Anton Kau­nitz auf­be­wa­hrt wer­den. Nörd­lich der Stadt steht auf einem Hügel die Kapel­le des Hei­li­gen Urban. Bis ins 19. Jahr­hun­dert waren ihre Hän­ge mit Wein­ber­gen bedec­kt. Es über­rascht daher nicht, dass die Kapel­le dem Hei­li­gen Urban, dem Schutz­pat­ron der Win­zer und Gär­tner, gewe­iht wur­de. Von die­sem Ort wur­de mit einer Kano­nen­ku­gel das Sig­nal zum Marsch der alli­ier­ten Trup­pen von Olmütz nach Brünn gege­ben. Die Sol­da­ten missb­rauch­ten die Kapel­le jedoch auch für weni­ger edle Zwec­ke, was zu ihrer Bes­chä­di­gung führ­te, und sch­lie­ßlich muss­te sie abge­ris­sen wer­den. Zwis­chen 1858 und 1861 wur­de an der­sel­ben Stel­le eine neue Kapel­le errich­tet (mora​va​-napo​le​on​ska​.cz). In der Nähe der Stadt befin­det sich das Denk­mal Mohy­la míru” (Frie­dens­hügel), das an die Opfer der Sch­lacht bei Aus­ter­litz erin­nert. Es ist ein bede­uten­der Ort für alle, die sich für die napo­le­onis­che Ges­chich­te inte­res­sie­ren (mis​to​pi​sy​.cz).

Die Ges­chich­te von Slav­kov reicht weit in die Ver­gan­gen­he­it zurück, was durch eines der ältes­ten Stadt­wap­pen in der Tsche­chis­chen Repub­lik aus dem Jahr 1416 belegt wird. Welt­we­i­te Berühmt­he­it erlang­te die Stadt jedoch erst nach der Sch­lacht der drei Kai­ser. Tat­säch­lich wird der Name Slav­kov” nur im tsche­chis­chen Sprach­raum ver­wen­det. Aus­län­der ken­nen eher den Namen Aus­ter­litz”, obwohl sein deuts­cher Urs­prung ums­trit­ten ist (slav​kov​.cz).

Slav­kov u Brna ging vor allem durch die Sch­lacht bei Aus­ter­litz, die am 2. Dezem­ber 1805 statt­fand, in die Welt­ges­chich­te ein. In die­ser Sch­lacht tra­fen die Arme­en dre­ier Kai­ser aufe­i­nan­der: Napo­le­on I. (Fran­kre­ich), Ale­xan­der I. (Russ­land) und Franz II. (Öster­re­ich). Napo­le­on errang in die­ser Sch­lacht einen sei­ner größten Sie­ge, indem er die vere­in­ten russisch-​österreichischen Trup­pen besieg­te. Nach der Sch­lacht wur­de im Sch­loss Slav­kov der Waf­fens­tills­tand zwis­chen Öster­re­ich und Fran­kre­ich unter­ze­ich­net (en​.wiki​pe​dia​.org). Nach der Sch­lacht besuch­te Napo­le­on das Sch­loss Slav­kov, den Sitz der Fami­lie Kau­nitz (mora​va​-napo​le​on​ska​.cz).


Slav­kov u Brna, zná­mý také pod němec­kým náz­vem Aus­ter­litz, je měs­to na již­ní Mora­vě, přib­liž­ně 16 kilo­met­rů východ­ně od Brna (en​.wiki​pe​dia​.org), na pra­vém bře­hu řeky Lita­vy (Infor­mač­ní tabu­le). Prav­děpo­dob­ný základ poj­me­no­vá­ní Aus­ter­litz pochá­zí patr­ně z latin­ské­ho Nova sedes“, což zna­me­ná Nové síd­lo“. Měs­to vznik­lo před kon­cem 12. sto­le­tí, kdy se úze­mí dosta­lo pod nad­vlá­du řádu Němec­kých rytí­řů. Chyb­ným pře­pi­sem se původ­ní tvar změnil na Novo­se­de­liz, Naused­licz, Neus­ser­licz, Naus­ter­litz a v roce 1611 Aus­ter­litz. Název Slav­kov se obje­vu­je v roce 1361 a je odvo­zen od křest­ní­ho jmé­na Bohu­slav, lido­vě Slá­vek. Již v 10. a 11. sto­le­tí bylo údo­lí Lita­vy hus­tě osíd­le­né (slav​kov​.cz).

Měs­to má boha­tou his­to­rii saha­jí­cí až do 12. sto­le­tí a je zná­mé pře­dev­ším díky bit­vě u Slav­ko­va, zná­mé také jako bit­va tří císa­řů, kte­rá se odeh­rá­la 2. pro­sin­ce 1805. Prv­ní písem­ná zmín­ka o Slav­ko­vě pochá­zí z roku 1237, kdy byla obec trho­vou vsí s opev­něným síd­lem a kos­te­lem. Ve 14. sto­le­tí zde vznik­lo židov­ské ghet­to, kte­ré spo­lu s křes­ťan­skou komu­ni­tou vytvo­ři­lo sil­nou eko­no­mic­kou aglo­me­ra­ci. V roce 1416 byl Slav­kov pový­šen na měs­to krá­lem Vác­la­vem IV. V průběhu sta­le­tí měs­to čas­to měni­lo maji­te­le, až se v roce 1509 sta­lo majet­kem šlech­tic­ké­ho rodu Kou­ni­ců, kte­ří jej vlast­ni­li více než 400 let. Mezi nej­výz­nam­něj­ší památ­ky měs­ta patří barok­ní zámek Slav­kov, kte­rý byl posta­ven na mís­tě původ­ní pev­nos­ti na kon­ci 16. sto­le­tí. Sou­čas­nou barok­ní podo­bu zís­kal díky ital­ské­mu archi­tek­to­vi Dome­ni­cu Mar­ti­nel­li­mu v 80. letech 17. sto­le­tí. Zámek patří k nej­star­ším docho­va­ným šlech­tic­kým síd­lům na Mora­vě a v jeho his­to­ric­kém saló­nu bylo po bit­vě u Slav­ko­va podep­sá­no pří­měří mezi Rakous­kem a Fran­cií. Sou­čás­tí zám­ku je také fran­couz­ská zahra­da, jejíž část byla upra­ve­na na anglic­ký park (en​.wiki​pe​dia​.org). Na 15hektarové plo­še se nachá­ze­jí čty­ři vel­ké bazé­ny s fon­tá­na­mi a 47 plas­ti­ka­mi (Infor­mač­ní tabule).

Na náměs­tí měs­ta se nachá­zí pozdně rene­sanč­ní rad­ni­ce z roku 1592 a pan­ský dům. Z měst­ské­ho opev­nění ze 14. a 15. sto­le­tí se dodnes docho­va­ly zbyt­ky hra­deb vyso­ké přib­liž­ně 4 met­ry. Kos­tel Vzkří­še­ní Páně je pozdně barok­ní a neok­la­si­cist­ní stav­ba posta­ve­ná v letech 1786 – 1789 pod­le návrhu Johan­na Fer­di­nan­da Het­zen­dor­fa z Hohen­ber­gu. Kap­le sva­té­ho Jana Křti­te­le je hřbi­tov­ní kap­lí, kte­rá sto­jí na mís­tě špi­tá­lu ze 13. sto­le­tí, a svou sou­čas­nou podo­bu zís­ka­la v roce 1743. Pod kap­lí se nachá­zí hrob­ka rodu Kou­ni­ců (en​.wiki​pe​dia​.org).

Dnes má Slav­kov u Brna přib­liž­ně 7 200 oby­va­tel (tri​pad​vi​sor​.com). Kos­te­lík sva­té­ho Jana Křti­te­le je mís­tem věč­né­ho odpo­čin­ku rodi­ny Kou­ni­ců a nachá­zí se na okra­ji Slav­ko­va v čás­ti nazý­va­né Špi­tál­ka“. Pod již­ní čás­tí kap­le se nachá­zí rodin­ná hrob­ka, kde jsou ulo­že­ny také těles­né ostat­ky hra­běte Vác­la­va Anto­ní­na Kou­ni­ce. Sever­ně od měs­ta na vrcho­lu kop­ce sto­jí kap­le sva­té­ho Urba­na. Její sva­hy byly do 19. sto­le­tí pokry­té vini­ce­mi. Není pro­to přek­va­pi­vé, že kří­žo­vá kap­le byla zasvěce­na sva­té­mu Urba­no­vi, pat­ro­nu vina­řů a zahrad­ní­ků. Prá­vě z toho­to mís­ta vypá­li­li z děla sig­nál, kte­rý ozná­mil pochod spo­je­nec­kých voj­sk od Olo­mou­ce směrem na Brno. Vojá­ci však kap­li využí­va­li i k méně ušlech­ti­lým úče­lům, což ved­lo k její­mu poško­ze­ní, a nako­nec muse­la být zbo­ře­na. V letech 1858 – 1861 však na stej­ném mís­tě posta­vi­li novou kap­li (mora​va​-napo​le​on​ska​.cz). V blíz­kos­ti měs­ta se nachá­zí památ­ník Mohy­la míru, kte­rý při­po­mí­ná oběti bit­vy u Slav­ko­va. Je to význam­né mís­to pro ty, kte­ří se zají­ma­jí o napo­le­on­skou his­to­rii (mis​to​pi​sy​.cz).

His­to­rie Slav­ko­va sahá hlu­bo­ko do minu­los­ti, což potvr­zu­je jeden z nej­star­ších měst­ských erbů v Čes­ké repub­li­ce z roku 1416. Světo­vou slá­vu však měs­to zís­ka­lo až po bit­vě tří císa­řů. Prav­dou je, že název Slav­kov“ se pou­ží­vá pou­ze v čes­kém pros­tře­dí. Cizin­ci zna­jí spí­še jmé­no Aus­ter­litz“, ačko­liv jeho němec­ký původ je spor­ný (slav​kov​.cz).

Slav­kov u Brna se do světo­vých dějin zapsal pře­dev­ším díky bit­vě u Slav­ko­va, kte­rá se odeh­rá­la 2. pro­sin­ce 1805. V této bit­vě se střet­ly armá­dy tří císa­řů: Napo­le­ona I. (Fran­cie), Ale­xan­dra I. (Rus­ko) a Fran­tiš­ka II. (Rakous­ko). Napo­le­on v této bit­vě dosáhl jed­no­ho ze svých nej­vět­ších vítězs­tví, když pora­zil spo­je­né rusko-​rakouské síly. Po bit­vě bylo na slav­kov­ském zám­ku podep­sá­no pří­měří mezi Rakous­kem a Fran­cií (en​.wiki​pe​dia​.org). Po skon­če­ní bit­vy Napo­le­on dora­zil na slav­kov­ský zámek – síd­lo rodu Kou­ni­ců (mora​va​-napo​le​on​ska​.cz).


Odka­zy


TOP

Všet­ky

Use Facebook to Comment on this Post

Devínské Karpaty, Krajina, Malé Karpaty, Organizmy, Príroda, Rastliny, Slovenská krajina

Sandberg – svedok minulosti, klenot súčasnosti

Hits: 8480

Sand­berg je súčas­ťou Devín­skej Koby­ly. Mno­hí Bra­ti­slav­ča­nia cho­dia čas­to na Sand­berg. Z Devín­skej Novej Vsi je to naozaj na skok.

Sand­berg je mla­dot­re­ťo­hor­ná pale­on­to­lo­gic­ká loka­li­ta európ­ske­ho význa­mu. Bola odkry­tá lomom na ťaž­bu pies­ku. Tvo­ria ho zvyš­ky tre­ťo­hor­né­ho mora, kto­ré sa rozp­res­tie­ra­lo vo Vie­den­skej pan­ve. Na jur­ské a spod­nok­rie­do­vé vápen­ce spred 160180 mili­ó­nov rokov, boli pri mohut­nom zdvi­hnu­tí mora pre 1416 mili­ón­mi rokov, vodo­rov­ne ulo­že­né pies­ky s vlož­ka­mi štr­ko­pies­kov, pies­kov­ce a brek­cie. V pies­ko­vej ste­ne sú vidi­teľ­né vodo­rov­né lavi­ce odol­nej­šie­ho pies­kov­ca a lito­tam­ni­ové­ho vápen­ca. Na sva­hoch a na úpä­tí sú mohut­né bal­va­ny z pies­kov­ca a lito­tam­ni­ové­ho vápen­ca, kto­ré tu osta­li po posled­nom komo­ro­vom odstre­le. Našlo sa tu oko­lo 300 dru­hov ska­me­ne­lín ulit­ní­kov, las­túr­ni­kov, ježo­viek, hubiek, dier­kav­cov a väč­ších mor­ských a sucho­zem­ských živo­čí­chov. Naj­zná­mej­šie sú nále­zy zubov žra­lo­kov a kost­na­tých rýb, stav­ca veľ­ry­by, pozos­tat­kov koryt­na­čiek, opíc, tule­ňa, noso­rož­ca srs­t­na­té­ho, jas­kyn­né­ho med­ve­ďa a vtá­kov. V súčas­nej fló­re sú zastú­pe­né via­ce­ré ohro­ze­né a chrá­ne­né pies­ko­mil­né dru­hy ako napr. Peuce­da­num are­na­rium, Minu­ar­tia glau­ci­na, Gyp­sop­hi­la pani­cu­la­ta (Infor­mač­ná tabu­ľa). Vek naj­star­ších geolo­gic­kých vrs­tiev je viac ako 100 mili­ó­nov rokov. V obdo­bí tre­ťo­hôr bol Sand­berg strie­da­vo mor­ským dnom, úte­som, či súčas­ťou pobrež­né­ho ostrov­né­ho sys­té­mu (devin​ska​ko​by​la​.sk). Sand­berg sa nachá­dza na západ­ných sva­hoch Devín­skej Koby­ly, je súčas­ťou národ­nej prí­rod­nej rezer­vá­cie Devín­ska Koby­la (slo​va​kia​.tra​vel).

Kedy­si sa tu ťažil pie­sok, k prí­sta­vu na rie­ke Mora­va sa dopra­vo­val nadzem­nou lanov­kou. V tre­ťo­ho­rách, pred 1416 mili­ón­mi rokov sa na tom­to úze­mí rozp­res­tie­ra­lo more (pano​ra​ma​.sk). Ako už aj názov napo­ve­dá, Sand­berg je tvo­re­ný pies­ka­mi, pies­kov­ca­mi, lito­tam­ni­ovým, luma­che­lo­vý­mi a pies­či­tý­mi vápen­ca­mibrek­cia­mi a pies­či­tý­mi ílov­ca­mi. Z geolo­gic­ké­ho hľa­dis­ka sú tie­to hor­ni­ny usa­de­né len krát­ku dobu, pre­to sú len málo spev­ne­né. Aj vďa­ka tomu je Sand­berg sve­to­zná­ma loka­li­ta neogén­nych ska­me­ne­lín. Našlo sa tu viac ako 300 dru­hov ska­me­ne­lých orga­niz­mov. Napr. las­túr­ni­ky, čer­vy, hub­ky, ustri­ce, ulit­ní­ky, ježov­ky, machov­ky, dier­kav­ce, žra­lo­ky, tule­ne, a samoz­rej­me ryby. Našiel sa tu dokon­ca sta­vec veľ­ry­by Meso­ce­tus hun­ga­ri­cus. Sand­berg bol aj mor­ským dnom 60 met­rov hlbo­ké­ho mora, aj plá­žou, úte­som, či pev­ni­nou. Spla­ve­né sem boli hlav­ne zo sever­ných sva­hov zvyš­ky orga­niz­mov prí­buz­né dneš­ným noso­rož­com, anti­lo­pám, pso­vi­tým šel­mám, mas­to­don­tov a dei­no­te­ri­ov. Význam­né sú nále­zy frag­men­tov opi­ce Pli­opit­he­cus anti­gu­usSiva­pit­he­cus dar­wi­ni, kto­ré sa pokla­da­jú za pred­kov dneš­ných indic­kých gibo­nov. Našli sa tu aj zuby Dry­o­pi­te­ka, kto­rý sa zara­ďu­je ku pred­chod­com dneš­ných ľudo­opov (devin​ska​.sk). Mor­ské orga­niz­my, kto­ré sa tu našli ako fosí­lie pochá­dza­li spred 1416 mili­ó­nov rokov (sazp​.sk). Našiel sa tu aj sta­vec chrb­ti­ce tre­ťo­hor­nej veľ­ry­by, kto­rý obja­vi­li deti Albí­na Bru­nov­ské­ho (Vodič­ka). Ohro­mu­jú­ci je nález tak­mer celé­ho pan­cie­ra koryt­nač­ky (pano​ra​ma​.sk). Mor­ské usa­de­ni­ny vytvo­ri­li pies­kov­co­vé vrstvy, kto­ré sú dnes odkry­té v podo­be žltých stien býva­lé­ho pies­kov­ca (slo​va​kia​.tra​vel).

Vďa­ka tep­lo­mil­ným a sucho­mil­ným pod­mien­kam sa tu vysky­tu­je množ­stvo vzác­nych dru­hov rast­lín a živo­čí­chov. Medzi naj­výz­nam­nej­šie pat­ria rôz­ne dru­hy orchi­deí a tep­lo­mil­né­ho hmy­zu (ibot​.sav​.sk). Na Sand­ber­gu pre­bie­ha voľ­né pase­nie, výho­dou je že si zvie­ra­tá sami vybe­ra­jú potra­vu, nevzni­ka­jú tak inten­zív­ne spa­se­né plo­chy, ale pes­trá mozai­ka. Taká­to exten­zív­na pas­tva je pred­po­kla­dom pre obno­vu a zacho­va­nie bio­di­ver­zi­ty. Potlá­ča sa zaras­ta­nie úze­mia dre­vi­na­mi – zales­ňo­va­niu, čo je v tom­to prí­pa­de žia­dú­ce. Umož­ňu­je sa tak návrat lesostep­ných spo­lo­čens­tiev a vzác­nych dru­hov rast­lín a živo­čí­chov. Zvie­ra­tá pri­ro­dze­ne rozná­ša­jú seme­ná rast­lín. Pod­po­ru­je sa tým špe­ci­fic­ké živo­čí­chy, kto­ré via­za­né na také­to pod­mien­ky. Narú­ša­nie povr­chu pôdy napo­má­ha klí­če­niu vzác­nych dru­hov rast­lín, resp. vytvá­ra­jú sa tak vhod­né pod­mien­ky pre hmyz. Súčas­ťou je zoolo­gic­ký a bota­nic­ký moni­to­ring, pri kto­rom sa sle­du­je vplyv pas­tvy na vybra­né dru­hy (Infor­mač­ná tabuľa).


Sand­berg is part of Devín­ska Koby­la. Many resi­dents of Bra­ti­sla­va fre­qu­en­tly visit Sand­berg. From Devín­ska Nová Ves, it is just a short trip away.

Sand­berg is a Late Ter­tia­ry pale­on­to­lo­gi­cal site of Euro­pe­an sig­ni­fi­can­ce. It was unco­ve­red by a sand quar­ry. It con­sists of rem­nants of the Ter­tia­ry sea, which once cove­red the Vien­na Basin. On Juras­sic and Lower Cre­ta­ce­ous limes­to­nes, which are 160180 mil­li­on years old, sands with lay­ers of gra­vel sands, sand­sto­nes, and brec­cias were depo­si­ted 1416 mil­li­on years ago when the sea sig­ni­fi­can­tly rose. The sand wall con­tains visib­le hori­zon­tal lay­ers of more resis­tant sand­sto­ne and lit­hot­ham­ni­on limes­to­ne. On the slo­pes and at the base, lar­ge boul­ders of sand­sto­ne and lit­hot­ham­ni­on limes­to­ne remain, left behind after the last cham­ber explosion.

Around 300 fos­si­li­zed spe­cies have been dis­co­ve­red here, inc­lu­ding gas­tro­pods, bival­ves, sea urchins, spon­ges, fora­mi­ni­fe­ra, and lar­ger mari­ne and ter­res­trial ani­mals. The most famous finds inc­lu­de shark teeth, bony fish, a wha­le ver­teb­ra, remains of turt­les, mon­ke­ys, seals, wool­ly rhi­no­ce­ro­ses, cave bears, and birds. The cur­rent flo­ra inc­lu­des seve­ral endan­ge­red and pro­tec­ted psam­mop­hi­lous spe­cies, such as Peuce­da­num are­na­rium, Minu­ar­tia glau­ci­na, and Gyp­sop­hi­la pani­cu­la­ta (Infor­ma­ti­on board). The oldest geolo­gi­cal lay­ers here are over 100 mil­li­on years old. During the Ter­tia­ry peri­od, Sand­berg was alter­na­te­ly a sea bot­tom, a reef, or part of a coas­tal island sys­tem (devin​ska​ko​by​la​.sk). Sand­berg is loca­ted on the wes­tern slo­pes of Devín­ska Koby­la and is part of the Devín­ska Koby­la Nati­onal Natu­re Reser­ve (slo​va​kia​.tra​vel).

Sand was once mined here and tran­s­por­ted via an over­he­ad cab­le­way to a port on the Mora­va River. During the Ter­tia­ry peri­od, 1416 mil­li­on years ago, a sea cove­red this area (pano​ra​ma​.sk). As the name sug­gests, Sand­berg is com­po­sed of sands, sand­sto­nes, lit­hot­ham­ni­on, luma­chel­le, and san­dy limes­to­nes, as well as brec­cias and san­dy cla­ys. Geolo­gi­cal­ly, the­se rocks have been depo­si­ted for only a short time, so they are only slight­ly con­so­li­da­ted. This is one of the rea­sons why Sand­berg is a world-​famous site for Neoge­ne fos­sils. More than 300 fos­si­li­zed spe­cies have been found here, inc­lu­ding bival­ves, worms, spon­ges, oys­ters, gas­tro­pods, sea urchins, bry­o­zo­ans, fora­mi­ni­fe­ra, sharks, seals, and vari­ous fish. A ver­teb­ra of the wha­le Meso­ce­tus hun­ga­ri­cus was even dis­co­ve­red here.

Sand­berg was once the sea­bed of a 60-​meter-​deep oce­an, as well as a beach, a reef, and dry land. Washed-​down remains of orga­nisms rela­ted to modern rhi­nos, ante­lo­pes, cani­nes, mas­to­dons, and dei­not­he­riums were main­ly depo­si­ted here from nort­hern slo­pes. Sig­ni­fi­cant dis­co­ve­ries inc­lu­de frag­ments of the pri­ma­tes Pli­opit­he­cus anti­gu­us and Siva­pit­he­cus dar­wi­ni, con­si­de­red ances­tors of modern Indian gib­bons. Teeth of Dry­o­pit­he­cus were also found here, which is clas­si­fied as a pre­cur­sor of modern gre­at apes (devin​ska​.sk). Mari­ne orga­nisms fos­si­li­zed here date back 1416 mil­li­on years (sazp​.sk). A Ter­tia­ry wha­le ver­teb­ra was dis­co­ve­red here by chil­dren of Albín Bru­nov­ský (Vodič­ka). An asto­nis­hing find was the near­ly com­ple­te shell of a turt­le (pano​ra​ma​.sk). Mari­ne sedi­ments for­med sand­sto­ne lay­ers, which are now expo­sed as yel­low rock faces of the for­mer sand­sto­ne quar­ry (slo​va​kia​.tra​vel).

Due to its warm and dry con­di­ti­ons, Sand­berg is home to many rare plant and ani­mal spe­cies. The most notab­le inc­lu­de vari­ous orchids and ther­mop­hi­lic insects (ibot​.sav​.sk). Free gra­zing is cur­ren­tly taking pla­ce on Sand­berg, with the advan­ta­ge that ani­mals cho­ose the­ir food them­sel­ves, pre­ven­ting over­gra­zing and cre­a­ting a diver­se lands­ca­pe. Such exten­si­ve gra­zing is essen­tial for the res­to­ra­ti­on and main­te­nan­ce of bio­di­ver­si­ty. It supp­res­ses tree over­gro­wth, allo­wing the return of forest-​steppe eco­sys­tems and rare plant and ani­mal spe­cies. Ani­mals also natu­ral­ly dis­per­se plant seeds, sup­por­ting spe­cia­li­zed spe­cies adap­ted to the­se con­di­ti­ons. The dis­tur­ban­ce of the soil sur­fa­ce helps rare plant spe­cies ger­mi­na­te and cre­a­tes favo­rab­le con­di­ti­ons for insects. The pro­cess is moni­to­red zoolo­gi­cal­ly and bota­ni­cal­ly to assess the impact of gra­zing on selec­ted spe­cies (Infor­ma­ti­on board).


Sand­berg ist Teil des Devín­ska Koby­la. Vie­le Bra­ti­sla­va­er besu­chen Sand­berg regel­mä­ßig. Von Devín­ska Nová Ves ist es nur ein kur­zer Weg.

Sand­berg ist eine jung­ter­ti­ä­re palä­on­to­lo­gis­che Fund­stät­te von euro­pä­is­cher Bede­utung. Sie wur­de durch den Abbau von Sand fre­i­ge­legt. Sie bes­teht aus Über­res­ten des ter­ti­ä­ren Mee­res, das sich einst über das Wie­ner Bec­ken ers­trec­kte. Auf juras­sis­che und unterk­re­i­de­ze­it­li­che Kal­ke, die 160180 Mil­li­onen Jah­re alt sind, wur­den durch eine star­ke Mee­re­san­he­bung vor 1416 Mil­li­onen Jah­ren Sands­chich­ten mit Ein­la­ge­run­gen von Kies- und Sand­ste­i­nen sowie Brek­zien hori­zon­tal abge­la­gert. In der Sand­ste­in­wand sind sicht­ba­re hori­zon­ta­le Schich­ten von widers­tands­fä­hi­ge­rem Sand­ste­in und Lit­hot­ham­nien­kalk. An den Hän­gen und am Fuß der Wand befin­den sich mäch­ti­ge Sandstein- und Lit­hot­ham­nien­kalkb­löc­ke, die nach der letz­ten kam­mer­we­i­sen Spren­gung zurück­geb­lie­ben sind.

Hier wur­den etwa 300 fos­si­le Arten ent­dec­kt, darun­ter Schnec­ken, Mus­cheln, See­i­gel, Sch­wäm­me, Fora­mi­ni­fe­ren und größe­re mari­ne sowie ter­res­tris­che Tie­re. Die bekann­tes­ten Fun­de sind Hai­fis­ch­zäh­ne, Kno­chen­fis­che, ein Wir­bel eines Wals, Über­res­te von Schildk­röten, Affen, Rob­ben, Woll­nas­hör­nern, Höh­len­bä­ren und Vögeln. Die heuti­ge Flo­ra umfasst meh­re­re bed­roh­te und ges­chütz­te sand­lie­ben­de Arten, wie z. B. Peuce­da­num are­na­rium, Minu­ar­tia glau­ci­na und Gyp­sop­hi­la pani­cu­la­ta (Infor­ma­ti­ons­ta­fel). Die ältes­ten geolo­gis­chen Schich­ten hier sind über 100 Mil­li­onen Jah­re alt. Wäh­rend des Ter­ti­ärs war Sand­berg abwech­selnd Mee­res­bo­den, ein Riff oder Teil eines küs­ten­na­hen Insel­sys­tems (devin​ska​ko​by​la​.sk). Sand­berg befin­det sich an den west­li­chen Hän­gen des Devín­ska Koby­la und ist Teil des Nati­ona­len Naturs­chutz­ge­biets Devín­ska Koby­la (slo​va​kia​.tra​vel).

Früher wur­de hier Sand abge­baut und mit einer Luft­se­il­bahn zum Hafen an der March tran­s­por­tiert. Wäh­rend des Ter­ti­ärs, vor 1416 Mil­li­onen Jah­ren, ers­trec­kte sich ein Meer über die­ses Gebiet (pano​ra​ma​.sk). Wie der Name bere­its ande­utet, bes­teht Sand­berg aus San­den, Sand­ste­i­nen, Lithothamnien‑, Lumachellen- und sand­hal­ti­gen Kalks­te­i­nen sowie Brek­zien und san­di­gen Tonen. Aus geolo­gis­cher Sicht wur­den die­se Ges­te­i­ne nur für kur­ze Zeit abge­la­gert, sodass sie wenig ver­fes­tigt sind. Dies ist einer der Grün­de, warum Sand­berg als welt­we­it bede­uten­de Fund­stel­le für neoge­ne Fos­si­lien gilt. Mehr als 300 fos­si­le Arten wur­den hier gefun­den, darun­ter Mus­cheln, Wür­mer, Sch­wäm­me, Aus­tern, Schnec­ken, See­i­gel, Moos­tier­chen, Fora­mi­ni­fe­ren, Haie, Rob­ben und vers­chie­de­ne Fis­char­ten. Sogar ein Wir­bel des Wals Meso­ce­tus hun­ga­ri­cus wur­de hier entdeckt.

Sand­berg war sowohl Mee­res­bo­den eines 60 Meter tie­fen Mee­res, als auch Strand, Riff und Festland. Haupt­säch­lich wur­den von den nörd­li­chen Hän­gen Über­res­te von Orga­nis­men ver­wand­ter heuti­ger Nashör­ner, Anti­lo­pen, Hun­de­ar­ti­gen, Mas­to­don­ten und Dei­not­he­rien angesch­wemmt. Bede­utend sind auch die Fun­de von Frag­men­ten der Pri­ma­ten Pli­opit­he­cus anti­gu­us und Siva­pit­he­cus dar­wi­ni, die als Vor­fah­ren der heuti­gen indis­chen Gib­bons gel­ten. Zudem wur­den Zäh­ne des Dry­o­pit­he­cus gefun­den, der als Vor­fah­re der heuti­gen Men­sche­naf­fen ein­ges­tuft wird (devin​ska​.sk). Die hier als Fos­si­lien gefun­de­nen Mee­re­sor­ga­nis­men stam­men aus der Zeit vor 1416 Mil­li­onen Jah­ren (sazp​.sk). Ein ter­tä­rer Walwir­bel wur­de von den Kin­dern von Albín Bru­nov­ský ent­dec­kt (Vodič­ka). Ein beson­ders bee­in­druc­ken­der Fund war der fast volls­tän­di­ge Pan­zer einer Schildk­röte (pano​ra​ma​.sk). Mari­ne Abla­ge­run­gen bil­de­ten Sand­ste­in­schich­ten, die heute als gel­be Fel­swän­de des ehe­ma­li­gen Sand­ste­inb­ruchs fre­i­ge­legt sind (slo​va​kia​.tra​vel).

Aufg­rund der war­men und troc­ke­nen Bedin­gun­gen ist Sand­berg die Hei­mat vie­ler sel­te­ner Pflanzen- und Tie­rar­ten. Beson­ders her­vor­zu­he­ben sind vers­chie­de­ne Orchi­de­e­nar­ten und wär­me­lie­ben­de Insek­ten (ibot​.sav​.sk). Fre­i­land­be­we­i­dung fin­det der­ze­it auf Sand­berg statt, wobei die Tie­re ihre Nahrung selbst wäh­len, was Über­we­i­dung ver­hin­dert und eine viel­fäl­ti­ge Lands­chaft schafft. Die­se exten­si­ve Bewe­i­dung ist ents­che­i­dend für die Wie­der­hers­tel­lung und Erhal­tung der Bio­di­ver­si­tät. Sie ver­hin­dert das Über­wu­chern durch Gehöl­ze, wodurch die Wie­der­kehr von Waldsteppen-​Ökosystemen und sel­te­nen Pflanzen- sowie Tie­rar­ten ermög­licht wird. Die Tie­re ver­te­i­len außer­dem Pflan­zen­sa­men auf natür­li­che Wei­se, wodurch spe­zia­li­sier­te Arten geför­dert wer­den, die an sol­che Bedin­gun­gen ange­passt sind. Die Bodens­törung hilft sel­te­nen Pflan­ze­nar­ten beim Kei­men und schafft güns­ti­ge Bedin­gun­gen für Insek­ten. Der Pro­zess wird zoolo­gisch und bota­nisch über­wacht, um die Auswir­kun­gen der Bewe­i­dung auf aus­ge­wä­hl­te Arten zu ana­ly­sie­ren (Infor­ma­ti­ons­ta­fel).


Sand­berg a Devín­ska Koby­la rés­ze. Sok pozso­nyi lakos rends­ze­re­sen láto­gat­ja Sand­ber­get. Devín­ska Nová Ves­ből csak egy rövid séta.

Sand­berg egy késő har­ma­di­dős­za­ki pale­on­to­ló­giai lelőhe­ly, ame­ly euró­pai jelen­tősé­gű. Egy­kor egy homok­bá­nya tár­ta fel. A har­ma­di­dős­za­ki ten­ger marad­vá­ny­ai alkot­ják, ame­ly egy­kor a Bécsi-​medencét borí­tot­ta. A 160180 mil­lió éves jura és alsó kré­ta kori mész­kövek­re 1416 mil­lió évvel eze­lőtt, ami­kor a ten­ger jelen­tősen mege­mel­ke­dett, vízs­zin­te­sen rakód­tak le a homok­ré­te­gek kavic­sos homok­ré­te­gek­kel, homok­kövek­kel és brecc­sák­kal. A homok­kőfal­ban lát­ha­tók vízs­zin­tes réte­gek elle­nál­lóbb homok­kőből és lit­hot­ham­nium mész­kőből. A lej­tőkön és a lábá­nál nagy homokkő- és lit­hot­ham­nium mész­kős­zik­lák marad­tak hát­ra az utol­só rob­ban­tás után.

Itt körül­be­lül 300 foss­zi­lis fajt fedez­tek fel, köz­tük csi­gá­kat, kagy­ló­kat, ten­ge­ri sünöket, szi­vac­so­kat, likac­sos­hé­jú­a­kat és nagy­obb ten­ge­ri és szá­raz­föl­di álla­to­kat. A legi­smer­tebb lele­tek közé tar­to­znak a cápa fogai, cson­tos halak, egy bál­na csi­go­ly­á­ja, tek­nős marad­vá­ny­ai, maj­mok, fókák, gyap­jas orrs­zar­vúk, bar­lan­gi med­vék és mada­rak. A jelen­le­gi növé­ny­vi­lág szá­mos ves­zé­ly­ez­te­tett és védett homok­ked­ve­lő fajt tar­tal­maz, pél­dá­ul Peuce­da­num are­na­rium, Minu­ar­tia glau­ci­na és Gyp­sop­hi­la pani­cu­la­ta (Infor­má­ci­ós táb­la). A legi­dősebb geoló­giai réte­gek több mint 100 mil­lió éve­sek. A har­ma­di­dős­zak­ban Sand­berg ten­ger­fe­nék, záto­ny vagy part men­ti szi­get­lánc rés­ze volt (devin​ska​ko​by​la​.sk). Sand­berg a Devín­ska Koby­la nyuga­ti lej­tőjén talál­ha­tó, és rés­ze a Devín­ska Koby­la Nemze­ti Ter­més­zet­vé­del­mi Terület­nek (slo​va​kia​.tra​vel).

Régen itt homo­kot bány­ász­tak, ame­ly­et egy lég­ká­bel­pá­ly­án szál­lí­tot­tak a Mor­va folyó kikötőjé­be. A har­ma­di­dős­zak­ban, 1416 mil­lió évvel eze­lőtt, ezen a terüle­ten egy ten­ger terült el (pano​ra​ma​.sk). Nevé­hez hűen Sand­berg homok­ból, homok­kövek­ből, lit­hot­ham­nium, luma­chel­la és homo­kos mész­kövek­ből, brecc­sá­ból és homo­kos agy­ag­ból áll. Geoló­giai szem­pont­ból ezek a kőze­tek csak rövid ide­ig rakód­tak le, ezért kevés­bé szi­lár­dak. Ez az egy­ik oka annak, hogy Sand­berg világ­hí­rű neogén foss­zi­lis lelőhe­ly. Több mint 300 foss­zi­lis fajt talál­tak itt, köz­tük kagy­ló­kat, fér­ge­ket, szi­vac­so­kat, oszt­ri­gá­kat, csi­gá­kat, ten­ge­ri sünöket, moha­te­le­pe­se­ket, likac­sos­hé­jú­a­kat, cápá­kat, fóká­kat és külön­fé­le hala­kat. Itt fedez­ték fel egy bál­na csi­go­ly­á­ját (Meso­ce­tus hun­ga­ri­cus) is.

Sand­berg egy­kor egy 60 méter mély ten­ger­fe­nék, vala­mint strand, záto­ny és szá­raz­föld volt. A észa­ki lej­tők­ről főként orrs­zar­vúk­hoz, anti­lo­pok­hoz, kuty­afé­lék­hez, masz­to­do­nok­hoz és dei­not­he­riu­mok­hoz hason­ló élőlé­ny­ek marad­vá­ny­ai sod­ród­tak ide. Fon­tos lele­tek a maj­mok (Pli­opit­he­cus anti­gu­us és Siva­pit­he­cus dar­wi­ni) foss­zi­lis marad­vá­ny­ai, ame­ly­eket a mai indiai gib­bo­nok őse­i­nek tar­ta­nak. Dry­o­pit­he­cus fogai is előke­rül­tek, ame­ly­eket a mai embers­za­bá­sú maj­mok előde­i­nek tekin­te­nek (devin​ska​.sk). A foss­zi­li­zált ten­ge­ri élőlé­ny­ek itt 1416 mil­lió évvel eze­lőtt éltek (sazp​.sk). Egy har­ma­di­dős­za­ki bál­na csi­go­lya is előke­rült, ame­ly­et Albín Bru­nov­ský gyer­me­kei fedez­tek fel (Vodič­ka). Egy különösen leny­űgöző lelet egy majd­nem tel­jes tek­nős­pán­cél volt (pano​ra​ma​.sk). A ten­ger­fe­nék üle­dé­kei homok­kőré­te­ge­ket alkot­tak, ame­ly­ek ma a régi homok­kőbá­nya sár­ga szik­lá­i­ként lát­ha­tók (slo​va​kia​.tra​vel).

A meleg és szá­raz körül­mé­ny­ek­nek kös­zön­he­tően Sand­berg szá­mos rit­ka növény- és állat­faj ott­ho­na. Kie­mel­ke­dő jelen­tősé­gűek a külön­böző orchi­de­ák és szá­raz­ság­tűrő rova­rok (ibot​.sav​.sk). Sza­bad legel­te­tés foly­ik Sand­ber­gen, ame­ly­nek előnye, hogy az álla­tok maguk választ­ják ki a táp­lá­lé­ku­kat, így nem ala­kul­nak ki túl­le­gel­te­tett terüle­tek, hanem mozai­kos táj­kép jön lét­re. Az ily­en exten­zív legel­te­tés kulcs­fon­tos­sá­gú a bio­di­ver­zi­tás hely­re­ál­lí­tá­sa és fenn­tar­tá­sa szem­pont­já­ból. Mega­ka­dá­ly­oz­za a fás növé­ny­ek elbur­ján­zá­sát, ami lehe­tővé tes­zi a erdős-​sztyepp ökos­zisz­té­mák és rit­ka növény- és állat­fa­jok viss­za­té­ré­sét. Az álla­tok ter­més­ze­tes módon ter­jesz­tik a növé­ny­ek mag­vait, így támo­gat­ják az erre a kör­ny­ezet­re spe­cia­li­zá­ló­dott fajo­kat. A talaj boly­ga­tá­sa segí­ti a rit­ka növé­ny­fa­jok csí­rá­zá­sát, vala­mint meg­fe­le­lő élőhe­ly­et teremt a rova­rok szá­má­ra. A foly­ama­tot zooló­giai és bota­ni­kai meg­fi­gy­elés kísé­ri, hogy nyo­mon követ­hes­sék a legel­te­tés hatá­sát a kivá­lasz­tott fajok­ra (Infor­má­ci­ós tábla).


Odka­zy:


TOP

Sand­berg

Fló­ra na Sandbergu

Fau­na na Sandbergu

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Obce, Orava, Oravské, Polia, Slovenská krajina, Slovenské, Typ krajiny

Hruštín – hornooravská obec, v ktorej sa v minulosti pestoval ľan

Hits: 3894

Hruš­tín má roz­lo­hu 36.5 km2. Jeho miest­nou čas­ťou je Vaňov­ka (hrus​tin​.ocu​.sk). Žije tu viac ako 3 200 oby­va­te­ľov. Vyzna­ču­je sa špe­ci­fic­kou archi­tek­tú­rou, kto­rá sa roz­ší­ri­la aj do iných miest Ora­vy Hruš­tín­sky typ domu je cha­rak­te­ris­tic­ký dva­krát lome­ný­mi štít­mi. Hruš­tín sa odli­šu­je náre­čím, kde sa na kon­ci slov pri­pá­ja prí­po­na uo (Oskár Maž­gút). Hruš­tín leží v nad­mor­skej výš­ke 697 met­rov nad morom (ora​va​.sk). Naj­star­šou čas­tou obce je Črch­ľa. Jed­not­li­vé cho­tár­ne čas­ti sú pome­no­va­né pod­ľa prvých osad­ní­kov, sú to rale: Hric­ko­va, Huti­ro­va, Cho­van­co­va, Kach­ľo­vá, Kľú­do­va, Kus­tro­va, Macá­ko­va, Paš­ko­va, Roma­no­va, Svý­bo­va, Vali­gu­ro­va a Žilo­vá. Ďal­šie čas­ti majú tie­to náz­vy: Orá­či­ny: Babin­skuo, Bor, Čršle, Tep­li­ce v Prí­slo­pe, Funo­vá, Hrn­čar­ky, Kuren­ka, Za vodu­of, Vyšný Lán, Roz­chod­ní­ky, Prdal­ky, Pred­háj, Pred­nuo Hlbo­kuo, Diel­ni­ce. Les­ná plo­cha: Bor­su­čie, Čier­ny vrch, Držatín-​hoľa, Pol­dr­ža­tín, Goľán­ky, Háj, Jalo­viar­ka, Kazár­ky, Magura-​hoľa, Min­čol, Niž­ný Grúň, Očkaj­ka, Poľa­na, Prí­slop, Uhlis­ko, Vyšný Grúň, Lúky a pasien­ky: Diel­ni­ce, Hlbo­kuo, Cho­tár, Kli­mok, Kuren­ky, V Láne, Okrúh­la, Pase­ky, Pod Pet­ro­va, Pro­stred­ná, Zadnuo Hlbo­kuo (hrus​tin​.ocu​.sk).

Hruš­tín pat­rí do oblas­ti Hor­nej Ora­vy, na kto­rú sa zača­li usá­dzať pas­tie­ri dobyt­ka po roku 1550. Prvá písom­ná zmien­ka o obci je z roku 1588. Oby­va­te­lia pes­to­va­li obi­lie, zemia­ky a cho­va­li doby­tok. Zho­to­vo­va­li sa ode­vy s plát­na, vlny, vyrá­ba­li obuv (hrus​tin​.ocu​.sk). His­to­ric­ké náz­vy obce: Hrussc­zyn, Hruss­tyn, Hruss­tyn (hrus​tin​.ocu​.sk). Názov obce pochá­dza z rodin­né­ho mena Hruš­ka, pri­čom cho­tár sa pod­ľa sta­ro­slo­van­skej pri­vlast­ňo­va­cej kon­cov­ky nazý­val Hruš­čin cho­tár”, neskôr skrá­te­ne Hruš­čin”, až sa ustá­lil vo for­me Hruš­tín. Pod­ľa miest­nej tra­dí­cie názov pochá­dza od hruš­ky, kto­rá rástla v dneš­nej far­skej záh­ra­de, pri kto­rej sa zdr­žia­va­li pas­tie­ri. Pries­tor, v kto­rom sa nachá­dza dneš­ná obec Hruš­tín, bol až do polo­vi­ce 16. sto­ro­čia sil­ne zales­ne­ný. Zakla­da­nie osa­dy bolo nároč­né. Osad­ní­ci muse­li vykl­čo­vať les, pri­pra­viť políč­ka a spl­niť pod­dan­ské povin­nos­ti voči zeme­pá­no­vi Orav­ské­ho hra­du (hrus​tin​.sk). 

Roz­siah­la kolo­ni­zá­cia Orav­ské­ho Zama­gu­ria zača­la po roku 1550, keď na Hor­nú Ora­vu pri­chá­dza­li pas­tie­ri s dobyt­kom a postup­ne sa tu usá­dza­li. Osad­ní­ci sa usíd­li­li oko­lo prú­du Bie­lej Ora­vy a Hruš­tín­ky, pri­čom orav­ské hrad­né pan­stvo sa sna­ži­lo nových osad­ní­kov pri­pú­tať k pôde jej pri­čle­ňo­va­ním. Prvý­mi osad­ník­mi boli šol­tý­si Gre­go­ro­vič, Luká­čik, Hric, Stud­nič­ný, Svi­ba, Bart­ko, Štr­báň, Vali­gu­or, Kus­tra, Mahut a Roman. Usíd­li­li sa nad ľavým bre­hom rie­ky v jed­nom rade domov v sme­re západ-​východ, pri­čom domy mali čelá orien­to­va­né na juho­vý­chod. Hruš­tín­ske domy boli výluč­ne dre­ve­né, pri­čom aj v roku 1920 bolo v obci len 5 – 6 muro­va­ných domov. Domy boli sta­va­né v jed­not­nom štý­le. Pred­ná izba s dvoma-​troma okna­mi, kuchy­ňa s otvo­re­ným ohnis­kom, komo­ra, pod­piv­ni­če­nie u zámož­nej­ších gaz­dov, sto­do­la, maš­taľ a hum­no tvo­ria­ce hos­po­dár­sky dvor. Hruš­tín­ske dre­ve­ni­ce boli v 60. rokoch 20. sto­ro­čia pova­žo­va­né za jed­ny z naj­za­cho­va­lej­ších a najk­raj­ších na Ora­ve. Kroj tvo­ri­lo žreb­né” plát­no na vre­cia a plach­ty, pačes­né” plát­no na spod­né prád­lo a kabá­ty, súken­né noha­vi­ce, ves­ty a halie­ny” lemo­va­né zele­nou stuž­kou, ovčie kožu­chy a lip­nic­ké kabá­ty, kože­né krpce upev­ne­né nákon­cím”, diev­čen­ské vyga­ny” s ozdob­ný­mi šmih­lík­mi” a par­tič­ka­mi”. Jedál­ni­ček tvo­ril chlieb z ovsa, jač­me­ňa ale­bo jač­me­ňa s pše­ni­cou, kaše z jač­men­ných krú­pov (loha­za, gerš­ňa), haluš­ky, čír a kula­ša ako základ­né múč­ne jed­lá, kapust­ni­ca a bryn­dza, občas mäso, väč­ši­nou len pri sviat­koch. Stra­va sa vari­la pre­važ­ne na otvo­re­nom ohnis­ku a jed­lo sa deli­lo medzi celú rodi­nu z jed­nej mis­ky dre­ve­ný­mi lyži­ca­mi (hrus​tin​.sk).

Na začiat­ku 20. sto­ro­čia v Hruš­tí­ne v 297 domoch žilo 1 467 oby­va­te­ľov (hrus​tin​.ocu​.sk). V Hruš­tí­ne sa pes­to­va­lo veľa ľanu na tka­nie plát­na. Ole­já­reň tu posta­vil v roku 1951 Tomáš Kľus­ka (hrus​tin​.ocu​.sk). Na bre­hu poto­ka Hruš­tín­ky boli posta­ve­ná píla, mlyn, dubia­reň a val­cha. V Hruš­tí­ne bola veľ­mi roz­ší­re­ná výro­ba šin­d­ľa, kto­rý bol vyrá­ba­ný ruč­ne z jed­ľo­vé­ho ale­bo smre­ko­vé­ho dre­va (hrus​tin​.ocu​.sk). V Hruš­tí­ne pôso­bí via­ce­ro ľudo­vých rez­bá­rov. Jed­ným z nich je Šte­fan Hru­boš, kto­rý tvo­rí dre­ve­né súp­ra­vy črpá­kov, pohá­re, súd­ky, vázič­ky a minia­túr­ne masel­ni­ce. Výrob­com fujár je Ján Sliv­čák. Jeho fuja­ry sú zdo­be­né vru­bo­re­zom. Ján Šeli­ga vyre­zá­va plas­ti­ky (hrus​tin​.ocu​.sk).

Hruš­tín sa nachá­dza na sever­ných sva­hoch Orav­skej Magu­ry. Jed­ným z obľú­be­ných turis­tic­kých cie­ľov je Vasi­ľov­ská hoľa, kto­rá sa týči do výš­ky 1150 met­rov nad morom a posky­tu­je nád­her­né výhľa­dy na oko­li­tú kra­ji­nu. Pre milov­ní­kov zim­ných špor­tov je v blíz­kos­ti obce lyžiar­ske stre­dis­ko SKI Zába­va Hruš­tín, kto­ré ponú­ka pri­bliž­ne 5 km zjaz­do­vých tra­tí rôz­nej nároč­nos­ti. Okrem zjaz­do­vé­ho lyžo­va­nia sú v oko­lí upra­vo­va­né tra­te pre bež­ká­rov a mož­nos­ti pre fre­e­ri­de (slo​va​kia​.tra​vel). Obec si zacho­vá­va boha­té kul­túr­ne tra­dí­cie, miest­ne folk­lór­ne a hudob­né sku­pi­ny pra­vi­del­ne vystu­pu­jú na rôz­nych podu­ja­tiach. Kul­túr­ny dom v Hruš­tí­ne slú­ži ako cen­trum spo­lo­čen­ské­ho dia­nia, kde sa kona­jú rôz­ne podu­ja­tia, výsta­vy a stret­nu­tia oby­va­te­ľov (hrus​tin​.sk).


Hruš­tín has an area of 36.5 km². Its local part is Vaňov­ka (hrus​tin​.ocu​.sk). More than 3,200 inha­bi­tants live here. The vil­la­ge is kno­wn for its dis­tinc­ti­ve archi­tec­tu­re, which has spre­ad to other parts of Ora­va. The Hruštín-​style hou­se is cha­rac­te­ri­zed by double-​bent gab­les. Hruš­tín is dis­tin­gu­is­hed by its dia­lect, whe­re words often end with the suf­fix uo (Oskár Maž­gút). The vil­la­ge is situ­ated at an alti­tu­de of 697 meters abo­ve sea level (ora​va​.sk). The oldest part of the vil­la­ge is Črch­ľa. Vari­ous local land are­as are named after the first sett­lers, the­se are rale: Hric­ko­va, Huti­ro­va, Cho­van­co­va, Kach­ľo­vá, Kľú­do­va, Kus­tro­va, Macá­ko­va, Paš­ko­va, Roma­no­va, Svý­bo­va, Vali­gu­ro­va, and Žilo­vá. Other parts have the fol­lo­wing names:

  • Arab­le lands: Babin­skuo, Bor, Čršle, Tep­li­ce v Prí­slo­pe, Funo­vá, Hrn­čar­ky, Kuren­ka, Za vodu­of, Vyšný Lán, Roz­chod­ní­ky, Prdal­ky, Pred­háj, Pred­nuo Hlbo­kuo, Dielnice.
  • Fores­ted are­as: Bor­su­čie, Čier­ny vrch, Držatín-​hoľa, Pol­dr­ža­tín, Goľán­ky, Háj, Jalo­viar­ka, Kazár­ky, Magura-​hoľa, Min­čol, Niž­ný Grúň, Očkaj­ka, Poľa­na, Prí­slop, Uhlis­ko, Vyšný Grúň.
  • Mea­do­ws and pas­tu­res: Diel­ni­ce, Hlbo­kuo, Cho­tár, Kli­mok, Kuren­ky, V Láne, Okrúh­la, Pase­ky, Pod Pet­ro­va, Pro­stred­ná, Zadnuo Hlbo­kuo (hrus​tin​.ocu​.sk).

Hruš­tín belo­ngs to the Upper Ora­va regi­on, whe­re catt­le her­ders began to sett­le after 1550. The first writ­ten men­ti­on of the vil­la­ge dates back to 1588. The inha­bi­tants cul­ti­va­ted grain, and pota­to­es, and rai­sed lives­tock. Clot­hes were made from linen and wool, and foot­we­ar was also pro­du­ced (hrus​tin​.ocu​.sk).

His­to­ri­cal names of the vil­la­ge: Hrussc­zyn, Hruss­tyn, Hruss­tyn (hrus​tin​.ocu​.sk). The name of the vil­la­ge comes from the fami­ly name Hruš­ka, and the local land was ori­gi­nal­ly cal­led Hruš­čin cho­tár accor­ding to the Old Sla­vic posses­si­ve suf­fix, which was later shor­te­ned to Hruš­čin and final­ly stan­dar­di­zed as Hruš­tín. Accor­ding to local tra­di­ti­on, the name ori­gi­na­ted from a pear tree (hruš­ka in Slo­vak) that grew in today’s parish gar­den, whe­re shep­herds used to gat­her. The area whe­re Hruš­tín is now loca­ted was hea­vi­ly fores­ted until the mid-​16th cen­tu­ry. Estab­lis­hing the sett­le­ment was chal­len­ging; sett­lers had to cle­ar the forest, pre­pa­re fields, and ful­fill feudal obli­ga­ti­ons to the Ora­va Cast­le esta­te (hrus​tin​.sk).

The exten­si­ve colo­ni­za­ti­on of Orava’s Zama­gu­rie regi­on began after 1550 when catt­le her­ders arri­ved in Upper Ora­va and gra­du­al­ly sett­led the­re. The sett­lers estab­lis­hed them­sel­ves along the flow of the Whi­te Ora­va and Hruš­tín­ka rivers, with the Ora­va esta­te stri­ving to bind them to the land through land allo­ca­ti­ons. The first sett­lers were the šol­týs (local admi­ni­stra­tors) Gre­go­ro­vič, Luká­čik, Hric, Stud­nič­ný, Svi­ba, Bart­ko, Štr­báň, Vali­gu­or, Kus­tra, Mahut, and Roman. They sett­led on the left bank of the river in a row of hou­ses orien­ted west-​east, with the­ir faca­des facing sout­he­ast. Hruš­tín hou­ses were exc­lu­si­ve­ly wooden, and even in 1920, the­re were only 5 – 6 brick hou­ses in the vil­la­ge. The hou­ses fol­lo­wed a uni­form sty­le: a front room with two or three win­do­ws, a kit­chen with an open hearth, a pan­try, a base­ment for wealt­hier far­mers, a barn, a stab­le, and a gra­na­ry for­ming an agri­cul­tu­ral yard. Hruš­tí­n’s wooden hou­ses were con­si­de­red some of the best-​preserved and most beau­ti­ful in Ora­va during the 1960s.

The local folk cos­tu­me inc­lu­ded žreb­né linen for sacks and she­ets, pačes­né linen for under­gar­ments and coats, woolen trou­sers, vests, and halie­ny (tra­di­ti­onal jac­kets) trim­med with gre­en rib­bon, she­ep­skin coats, and lip­nic­ké coats, as well as leat­her moc­ca­sins fas­te­ned with nákon­cím, girls’ vyga­ny dres­ses with deco­ra­ti­ve šmih­lí­ky and par­tič­ky. The diet con­sis­ted main­ly of oat, bar­ley, or wheat-​barley bre­ad, por­rid­ge from bar­ley gro­ats (loha­za, gerš­ňa), dum­plings, číra and kula­ša as stap­le flour-​based dis­hes, cab­ba­ge soup, and bryn­dza che­e­se. Meat was rare­ly con­su­med, main­ly during holi­da­ys. Food was most­ly cooked on an open hearth, and meals were sha­red from a sin­gle wooden bowl using wooden spo­ons (hrus​tin​.sk).

At the begin­ning of the 20th cen­tu­ry, Hruš­tín had 1,467 inha­bi­tants living in 297 hou­ses (hrus​tin​.ocu​.sk). The vil­la­ge was kno­wn for flax cul­ti­va­ti­on for linen pro­duc­ti­on. An oil mill was built in 1951 by Tomáš Kľus­ka (hrus​tin​.ocu​.sk). A sawmill, mill, tan­ne­ry, and ful­ling mill were built along the Hruš­tín­ka stre­am. The pro­duc­ti­on of wooden shin­gles, hand­ma­de from fir or spru­ce wood, was wides­pre­ad in Hruš­tín (hrus​tin​.ocu​.sk).

Seve­ral folk wood­car­vers ope­ra­te in Hruš­tín. One of them is Šte­fan Hru­boš, who makes wooden sets of črpá­ky (tra­di­ti­onal wooden cups), gob­lets, bar­rels, vases, and minia­tu­re but­ter churns. Ján Sliv­čák is a maker of fuja­ra shepherd’s flu­tes, deco­ra­ted with car­ved pat­terns. Ján Šeli­ga car­ves sculp­tu­res (hrus​tin​.ocu​.sk).

Hruš­tín is loca­ted on the nort­hern slo­pes of Orav­ská Magu­ra. One of the popu­lar hiking des­ti­na­ti­ons is Vasi­ľov­ská hoľa, which rises to an alti­tu­de of 1,150 meters and offers stun­ning vie­ws of the sur­roun­ding lands­ca­pe. For win­ter sports ent­hu­siasts, the near­by Ski Zába­va Hruš­tín ski resort offers around 5 km of down­hill slo­pes of vary­ing dif­fi­cul­ty. In addi­ti­on to down­hill ski­ing, cross-​country ski­ing trails and fre­e­ri­de oppor­tu­ni­ties are avai­lab­le in the area (slo​va​kia​.tra​vel). The vil­la­ge main­tains rich cul­tu­ral tra­di­ti­ons, with local folk­lo­re and music groups regu­lar­ly per­for­ming at vari­ous events. The cul­tu­ral cen­ter in Hruš­tín ser­ves as a hub for social acti­vi­ties, hos­ting events, exhi­bi­ti­ons, and com­mu­ni­ty gat­he­rings (hrus​tin​.sk).


Hruš­tín ma powierzch­nię 36,5 km². Jego lokal­ną częścią jest Vaňov­ka (hrus​tin​.ocu​.sk). Miesz­ka tu ponad 3 200 miesz­ka­ńców. Wieś cha­rak­te­ry­zu­je się spe­cy­ficz­ną archi­tek­tu­rą, któ­ra rozpr­zes­tr­ze­ni­ła się również na inne miejs­co­wo­ści Ora­wy. Domy w sty­lu hruš­ti­ńs­kim wyró­żnia­ją się dwuk­rot­nie łama­ny­mi szc­zy­ta­mi. Hruš­tín odznac­za się również dia­lek­tem, w któ­rym na końcu słów doda­wa­na jest końcó­wka uo (Oskár Maž­gút). Wieś leży na wyso­ko­ści 697 met­rów nad pozi­omem mor­za (ora​va​.sk). Naj­stars­zą częścią miejs­co­wo­ści jest Črch­ľa. Poszc­ze­gól­ne części grun­tów zosta­ły nazwa­ne na cze­ść pier­ws­zych osad­ni­ków, są to rale: Hric­ko­va, Huti­ro­va, Cho­van­co­va, Kach­ľo­vá, Kľú­do­va, Kus­tro­va, Macá­ko­va, Paš­ko­va, Roma­no­va, Svý­bo­va, Vali­gu­ro­va i Žilová.

Inne części nos­zą następu­jące nazwy:

  • Grun­ty orne: Babin­skuo, Bor, Čršle, Tep­li­ce v Prí­slo­pe, Funo­vá, Hrn­čar­ky, Kuren­ka, Za vodu­of, Vyšný Lán, Roz­chod­ní­ky, Prdal­ky, Pred­háj, Pred­nuo Hlbo­kuo, Dielnice.
  • Tere­ny leśne: Bor­su­čie, Čier­ny vrch, Držatín-​hoľa, Pol­dr­ža­tín, Goľán­ky, Háj, Jalo­viar­ka, Kazár­ky, Magura-​hoľa, Min­čol, Niž­ný Grúň, Očkaj­ka, Poľa­na, Prí­slop, Uhlis­ko, Vyšný Grúň.
  • Łąki i past­wis­ka: Diel­ni­ce, Hlbo­kuo, Cho­tár, Kli­mok, Kuren­ky, V Láne, Okrúh­la, Pase­ky, Pod Pet­ro­va, Pro­stred­ná, Zadnuo Hlbo­kuo (hrus​tin​.ocu​.sk).

Hruš­tín nale­ży do regi­onu Gór­nej Ora­wy, gdzie po 1550 roku zaczęli osied­lać się pas­ter­ze bydła. Pier­ws­za pisem­na wzmian­ka o miejs­co­wo­ści pocho­dzi z 1588 roku. Miesz­ka­ńcy upra­wia­li zbo­że, ziem­nia­ki i hodo­wa­li bydło. Wyt­war­za­li odzież z lnu i wełny oraz pro­du­ko­wa­li obu­wie (hrus​tin​.ocu​.sk).

His­to­rycz­ne nazwy miejs­co­wo­ści: Hrussc­zyn, Hruss­tyn, Hruss­tyn (hrus​tin​.ocu​.sk).

Nazwa miejs­co­wo­ści pocho­dzi od nazwis­ka rodzin­ne­go Hruš­ka, a jej teren nazy­wa­no pier­wot­nie Hruš­čin cho­tár, co później skró­co­no do Hruš­čin, aż osta­tecz­nie usta­li­ła się for­ma Hruš­tín. Według miejs­co­wej tra­dyc­ji nazwa pocho­dzi od grus­zy (hruš­ka po sło­wac­ku), któ­ra rosła w obec­nym ogro­dzie para­fial­nym, gdzie częs­to prze­by­wa­li pas­ter­ze. Obszar, na któ­rym dziś znaj­du­je się Hruš­tín, aż do poło­wy XVI wie­ku był gęs­to zale­si­ony. Zakła­da­nie osa­dy było trud­nym pro­ce­sem – osad­ni­cy musie­li karc­zo­wać las, przy­go­to­wy­wać pola upra­wne oraz spe­łniać obo­wi­ąz­ki feudal­ne wobec wła­ści­cie­la zamku ora­ws­kie­go (hrus​tin​.sk).

Roz­le­gła kolo­ni­zac­ja Ora­ws­kie­go Zama­gur­za roz­poc­zęła się po 1550 roku, kie­dy to na Gór­ną Ora­wę przy­by­wa­li pas­ter­ze ze sta­da­mi bydła i stop­ni­owo osied­la­li się w tym rejo­nie. Osad­ni­cy osied­li­li się wzdłuż Bia­łej Ora­wy i Hruš­tín­ki, a wła­ści­cie­le zamku ora­ws­kie­go sta­ra­li się przy­wi­ązać ich do zie­mi popr­zez nada­wa­nie grun­tów. Pier­ws­zy­mi osad­ni­ka­mi byli sołty­si: Gre­go­ro­vič, Luká­čik, Hric, Stud­nič­ný, Svi­ba, Bart­ko, Štr­báň, Vali­gu­or, Kus­tra, Mahut i Roman. Osied­li­li się po lewej stro­nie rze­ki w jed­nym rzędzie domów w kie­run­ku zachód-​wschód, z fasa­da­mi skie­ro­wa­ny­mi na połud­ni­owy wschód. Domy w Hruš­tí­nie były wyłącz­nie dre­wnia­ne, a nawet w 1920 roku w miejs­co­wo­ści znaj­do­wa­ło się jedy­nie 5 – 6 domów muro­wa­nych. Budyn­ki mia­ły jed­no­li­ty styl: przed­ni pokój z dwoma-​trzema okna­mi, kuch­nię z otwar­tym pale­nis­kiem, spi­żar­nię, piwni­cę u bogats­zych gos­po­dar­zy, sto­do­łę, staj­nię oraz spich­lerz twor­zący gos­po­darst­wo. Dre­wnia­ne domy w Hruš­tí­nie były w latach 60. XX wie­ku uzna­wa­ne za jed­ne z naj­le­piej zacho­wa­nych i naj­pi­ęk­niejs­zych na Orawie.

Strój ludo­wy skła­dał się z lnu žreb­né na wor­ki i prze­ście­ra­dła, lnu pačes­né na bie­liz­nę i płaszc­ze, wełnia­nych spod­ni, kami­ze­lek oraz halie­ny (płaszc­za) obszy­te­go zie­lo­ną tasiem­ką, owc­zych kożu­chów, płaszc­zy lip­nic­kich, skór­za­nych kier­pców wiąza­nych nákon­cím, dzie­wc­zęcych vyga­ny ozdo­bi­onych šmih­lík­mipar­tič­ka­mi. Die­ta miesz­ka­ńców opie­ra­ła się na chle­bie z owsa, jęcz­mie­nia lub jęcz­mie­nia zmies­za­ne­go z psze­ni­cą, kas­zach jęcz­mien­nych (loha­za, gerš­ňa), haluš­kach, čírakula­ša jako pod­sta­wo­wych daniach mącz­nych, kapu­śnia­ku i bryn­dzy. Mięso spo­ży­wa­no rzad­ko, głó­wnie podc­zas świ­ąt. Jedze­nie goto­wa­no głó­wnie na otwar­tym pale­nis­ku, a posi­łki były spo­ży­wa­ne przez całą rodzi­nę z jed­nej dre­wnia­nej mis­ki przy pomo­cy dre­wnia­nych łyżek (hrus​tin​.sk).

Na poc­ząt­ku XX wie­ku w Hruš­tí­nie miesz­ka­ło 1 467 miesz­ka­ńców w 297 domach (hrus​tin​.ocu​.sk). We wsi upra­wia­no len na potr­ze­by tkact­wa. Ole­jar­nię wybu­do­wał w 1951 roku Tomáš Kľus­ka (hrus​tin​.ocu​.sk). Nad brze­giem poto­ku Hruš­tín­ka znaj­do­wał się tar­tak, młyn, gar­bar­nia oraz folusz. W Hruš­tí­nie pows­zech­na była pro­dukc­ja gon­tów, któ­re były ręcz­nie wyko­ny­wa­ne z dre­wna jodło­we­go lub świer­ko­we­go (hrus​tin​.ocu​.sk). W Hruš­tí­nie dzia­ła wie­lu ludo­wych rze­źbiar­zy. Jed­nym z nich jest Šte­fan Hru­boš, któ­ry twor­zy dre­wnia­ne zes­ta­wy črpá­ków (tra­dy­cyj­nych kub­ków), kie­li­chy, bec­zu­łki, wazo­ni­ki i minia­tu­ro­we masel­nicz­ki. Pro­du­cen­tem fujar jest Ján Sliv­čák, któ­ry zdo­bi je rze­źbie­niem w dre­wnie. Ján Šeli­ga wyko­nu­je rze­źby (hrus​tin​.ocu​.sk).

Hruš­tín znaj­du­je się na północ­nych sto­kach Ora­ws­kiej Magu­ry. Jed­nym z popu­lar­nych celów turys­tycz­nych jest Vasi­ľov­ská hoľa, któ­ra wzno­si się na wyso­ko­ść 1 150 met­rów nad pozi­omem mor­za i ofe­ru­je wspa­nia­łe wido­ki na oko­licz­ny kra­job­raz. Dla miło­śni­ków spor­tów zimo­wych w pobli­żu miejs­co­wo­ści znaj­du­je się ośro­dek nar­ciar­ski SKI Zába­va Hruš­tín, któ­ry ofe­ru­je oko­ło 5 km tras zjaz­do­wych o różnym stop­niu trud­no­ści. Oprócz nar­ciarst­wa zjaz­do­we­go w oko­li­cy znaj­du­ją się przy­go­to­wa­ne tra­sy bie­go­we oraz możli­wo­ści freeride’u (slo​va​kia​.tra​vel). Miejs­co­wo­ść pie­lęg­nu­je boga­te tra­dyc­je kul­tu­ro­we – lokal­ne zes­po­ły folk­lo­rys­tycz­ne i muzycz­ne regu­lar­nie wys­tępu­ją na różnych wydar­ze­niach. Dom Kul­tu­ry w Hruš­tí­nie słu­ży jako cen­trum życia spo­łecz­ne­go, orga­ni­zu­jąc wydar­ze­nia, wys­ta­wy i spot­ka­nia miesz­ka­ńców (hrus​tin​.sk).


TOP

Všet­ky

Use Facebook to Comment on this Post

Biotopy, Krajina, Mokrade, Príroda, Slovenská krajina, Záhorie

Devínske jazero

Hits: 13124

Devín­ske jaze­ro je oblasť medzi rie­kou Mora­vouDevín­skou Novou Vsou. Táto býva­lá cit­li­vá hra­nič­ná oblasť si mož­no aj vďa­ka svo­jej minu­los­ti pone­cha­la prí­rod­nej­ší cha­rak­ter. Nie je to jaze­ro, ako­by názov napo­ve­dal, je to niva rie­ky Mora­va, inun­dač­né úze­mie, kto­ré býva nie­ke­dy viac, či menej zapla­ve­né. Pop­ri rie­ke Mora­va sa nachá­dza­jú dre­vi­ny mäk­ké­ho luž­né­ho lesa, pre­dov­šet­kým vŕby a topo­le. Na Devín­skom jaze­re môže­me okrem iné­ho pozo­ro­vať cca od 15.3 do 15.8 bocia­ny. 

Napriek svoj­mu náz­vu nej­de o tra­dič­né jaze­ro, oblasť sa stá­va jaze­rom len počas jar­ných záplav, keď sa voda z rie­ky Mora­va vyle­je na oko­li­té lúky, čím vzni­ká dočas­ná vod­ná plo­cha s roz­lo­hou pri­bliž­ne 20 hek­tá­rov. Ten­to feno­mén peri­odic­ké­ho zapla­vo­va­nia vytvá­ra ide­ál­ne pod­mien­ky pre boha­tú bio­di­ver­zi­tu. Devín­ske jaze­ro je súčas­ťou naj­väč­šie­ho a naj­za­cho­va­lej­šie­ho kom­ple­xu zápla­vo­vých lúk v stred­nej Euró­pe, zná­me­ho ako Niva Mora­vy. Vďa­ka tomu je domo­vom mno­hých vzác­nych dru­hov rast­lín a živo­čí­chov. Počas jar­ných mesia­cov tu kvit­nú bie­le lek­ná, kto­ré svo­jou krá­sou pri­po­mí­na­jú sláv­ne obra­zy Clau­da Mone­ta. Okrem nich tu náj­de­me aj žlté lek­ná. Devín­ske jaze­ro je význam­ným hniez­dis­kom pre rôz­ne dru­hy vtá­kov. Bocia­ny bie­le tu nachá­dza­jú boha­té zdro­je potra­vy, pri­čom ich hniez­da sa nachá­dza­jú na rakús­kej stra­ne rie­ky Mora­va v dubo­vých lesoch pri mes­teč­ku Mar­chegg. Okrem bocia­nov tu môže­me pozo­ro­vať aj chriaš­te­ľa poľ­né­ho či orlia­ka mor­ské­ho (out​do​orac​ti​ve​.com).

Devín­ske jaze­ro je rieč­ne jaze­ro, mŕt­ve rame­no Mora­vy a leží medzi jej ľavým bre­hom a kory­tom rie­ky Mali­na. Lúka Devín­ske jaze­ro je roz­lo­hou 10.5 km2 naj­väč­šou mok­rou lúkou na Slo­ven­sku. Začiat­kom 60-​tych rokov 20. sto­ro­čia sa tu pri ťaž­be pies­ku našlo nie­koľ­ko hro­bov zo star­šej doby rím­skej. Pozos­tat­kom z nedáv­nej­šej doby sú bun­kre, kto­ré sa budo­va­li v 30-​tych rokoch 20. sto­ro­čia. Nazý­va­jú sa aj ropí­ky, pod­ľa skrat­ky ROP – Ria­di­teľ­stvo opev­ňo­va­cích prác. Posád­ku tvo­ri­lo 3 – 7 mužov, vyzb­ro­je­ní boli guľo­met­mi, vyba­ve­ní peri­skop­mi, gra­ná­to­vou rúrou (Wla­chov­ský). His­tó­ria toh­to úze­mia je úzko spä­tá s poli­tic­ký­mi uda­los­ťa­mi 20. sto­ro­čia. Počas exis­ten­cie želez­nej opo­ny bola táto oblasť súčas­ťou prí­sne strá­že­né­ho pohra­nič­né­ho pás­ma medzi býva­lým Čes­ko­slo­ven­skom a Rakús­kom. Vďa­ka tomu sa tu zacho­va­la tak­mer nedot­knu­tá prí­ro­da, keď­že oblasť nebo­la vysta­ve­ná inten­zív­nej hos­po­dár­skej čin­nos­ti (out​do​orac​ti​ve​.com).

Od roku 1993 je celá oblasť zara­de­ná medzi mok­ra­de medzi­ná­rod­né­ho význa­mu pod­ľa Ram­sar­skej kon­ven­cie. Niva Mora­vy je od roku 1992 zara­de­ná medzi význam­né vtá­čie úze­mia. Hniez­dia tu bocia­ny, volav­ky a cel­ko­vo až 118 dru­hov vtá­kov. Žije tu aj veľa dru­hov neto­pie­rov, hady, vzác­na užov­ka stro­mo­vá, bobor európ­sky, v rie­ke Mora­va žije až 62 dru­hov rýb (pano​ra​ma​.sk). Nachá­dza sa tu aj Mar­cheggs­ký via­dukt, kto­rý je vlast­ne už tech­nic­kou pamiat­kou, kto­rá sa ale dodnes pou­ží­va na želez­nič­nú pre­pra­vu. V roku 1846 sa začal sta­vať most medzi Devín­skou Novou Vsou a Mar­cheg­gom. 474 met­rov dlhý, pat­ril vte­dy k naj­väč­ším v Uhor­sku. Počas svo­jej his­tó­rie bol viac­krát počas voj­ny zni­če­ný, ale vždy opäť posta­ve­ný. Posled­ná rekon­štruk­cia je z roku 1959 (Wla­chov­ský). V roku 2021 bolo Devín­ske jaze­ro vyhlá­se­né za chrá­ne­ný are­ál s roz­lo­hou 1 268,89 hek­tá­ra (out​do​orac​ti​ve​.com).


Devín­ske Jaze­ro is an area bet­we­en the Mora­va River and Devín­ska Nová Ves. This for­mer sen­si­ti­ve bor­der area has per­haps retai­ned its natu­ral cha­rac­ter thanks to its past. Des­pi­te its name, it is not a lake but rat­her the flo­odp­lain of the Mora­va River, an inun­da­ti­on zone that is some­ti­mes more or less flo­oded. Along the Mora­va River, the­re are soft flo­odp­lain forest tre­es, main­ly wil­lo­ws and pop­lars. At Devín­ske Jaze­ro, one can obser­ve storks app­ro­xi­ma­te­ly from March 15 to August 15.

Des­pi­te its name, it is not a tra­di­ti­onal lake; the area beco­mes a lake only during the spring flo­ods when water from the Mora­va River overf­lo­ws onto the sur­roun­ding mea­do­ws, cre­a­ting a tem­po­ra­ry water body of about 20 hec­ta­res. This phe­no­me­non of peri­odic flo­oding cre­a­tes ide­al con­di­ti­ons for rich bio­di­ver­si­ty. Devín­ske Jaze­ro is part of the lar­gest and most pre­ser­ved com­plex of flo­odp­lain mea­do­ws in Cen­tral Euro­pe, kno­wn as the Mora­va Flo­odp­lain. Thanks to this, it is home to many rare spe­cies of plants and ani­mals. During the spring months, whi­te water lilies blo­om here, resem­bling the famous pain­tings of Clau­de Monet. In addi­ti­on to the­se, yel­low water lilies can also be found. Devín­ske Jaze­ro is an impor­tant nesting site for vari­ous bird spe­cies. Whi­te storks find abun­dant food sour­ces here, whi­le the­ir nests are loca­ted on the Aus­trian side of the Mora­va River in the oak forests near the town of Mar­chegg. Besi­des storks, one can also obser­ve the cornc­ra­ke and the white-​tailed eag­le (out​do​orac​ti​ve​.com).

Devín­ske Jaze­ro is a river lake, an oxbow of the Mora­va River, loca­ted bet­we­en its left bank and the Mali­na River chan­nel. The Devín­ske Jaze­ro Mea­dow, cove­ring an area of 10.5 km², is the lar­gest wet mea­dow in Slo­va­kia. In the ear­ly 1960s, during sand mining, seve­ral gra­ves from the ear­ly Roman peri­od were dis­co­ve­red here. A rem­nant of more recent his­to­ry is the bun­kers, built in the 1930s. The­se are also cal­led Ropí­ky, after the abb­re­via­ti­on ROPRia­di­teľ­stvo opev­ňo­va­cích prác (Direc­to­ra­te of For­ti­fi­ca­ti­on Works). The gar­ri­son con­sis­ted of 3 to 7 men, equ­ip­ped with machi­ne guns, peris­co­pes, and gre­na­de laun­chers (Wla­chov­ský). The his­to­ry of this area is clo­se­ly tied to the poli­ti­cal events of the 20th cen­tu­ry. During the exis­ten­ce of the Iron Cur­tain, this regi­on was part of a strict­ly guar­ded bor­der zone bet­we­en for­mer Cze­cho­slo­va­kia and Aus­tria. As a result, near­ly untou­ched natu­re has been pre­ser­ved here, as the area was not expo­sed to inten­si­ve eco­no­mic acti­vi­ty (out​do​orac​ti​ve​.com).

Sin­ce 1993, the enti­re area has been desig­na­ted as a wet­land of inter­na­ti­onal impor­tan­ce under the Ram­sar Con­ven­ti­on. Sin­ce 1992, the Mora­va Flo­odp­lain has been clas­si­fied as an Impor­tant Bird Area. Storks, herons, and a total of up to 118 bird spe­cies nest here. Many bat spe­cies, sna­kes, the rare Aes­cu­la­pian sna­ke, the Eura­sian bea­ver, and up to 62 spe­cies of fish live in the Mora­va River (pano​ra​ma​.sk). The Mar­chegg Via­duct is also loca­ted here, a tech­ni­cal monu­ment that is still used for rai­lway tran­s­port. In 1846, the cons­truc­ti­on of a brid­ge bet­we­en Devín­ska Nová Ves and Mar­chegg began. At 474 meters long, it was one of the lar­gest in Hun­ga­ry at the time. Throug­hout its his­to­ry, it was repe­a­ted­ly des­tro­y­ed during wars but was alwa­ys rebu­ilt. The last recons­truc­ti­on was in 1959 (Wla­chov­ský). In 2021, Devín­ske Jaze­ro was dec­la­red a pro­tec­ted area with an area of 1,268.89 hec­ta­res (out​do​orac​ti​ve​.com).


Devín­ske Jaze­ro ist ein Gebiet zwis­chen der March (Mora­va) und Devín­ska Nová Ves. Die­ses ehe­ma­li­ge sen­sib­le Grenz­ge­biet hat sich viel­le­icht dank sei­ner Ver­gan­gen­he­it sei­nen natür­li­chen Cha­rak­ter bewa­hrt. Trotz sei­nes Namens ist es kein See, son­dern die Aue der March, ein Übersch­wem­mungs­ge­biet, das manch­mal mehr oder weni­ger überf­lu­tet wird. Entlang der March befin­den sich Weichholz-​Auwälder, haupt­säch­lich Wei­den und Pap­peln. Am Devín­ske Jaze­ro kann man unter ande­rem etwa vom 15. März bis zum 15. August Stör­che beobachten.

Trotz sei­nes Namens ist es kein tra­di­ti­onel­ler See; das Gebiet wird nur wäh­rend der Früh­lings­hoch­was­ser zu einem See, wenn das Was­ser der March auf die umlie­gen­den Wie­sen über­tritt und eine tem­po­rä­re Was­serf­lä­che von etwa 20 Hek­tar ents­teht. Die­ses Phä­no­men der peri­odis­chen Übersch­wem­mung schafft ide­a­le Bedin­gun­gen für eine rei­che Bio­di­ver­si­tät. Devín­ske Jaze­ro ist Teil des größten und am bes­ten erhal­te­nen Auen­kom­ple­xes in Mit­te­le­uro­pa, bekannt als die Mar­chau­en. Dadurch ist es die Hei­mat vie­ler sel­te­ner Pflanzen- und Tie­rar­ten. Wäh­rend der Früh­lings­mo­na­te blühen hier wei­ße See­ro­sen, die an die berühm­ten Gemäl­de von Clau­de Monet erin­nern. Neben ihnen fin­det man auch gel­be See­ro­sen. Devín­ske Jaze­ro ist ein bede­uten­des Brut­ge­biet für vers­chie­de­ne Voge­lar­ten. Wei­ßs­tör­che fin­den hier reich­lich Nahrung, wäh­rend sich ihre Nester auf der öster­re­i­chis­chen Sei­te der March in den Eichen­wäl­dern bei der Stadt Mar­chegg befin­den. Neben den Stör­chen kann man hier auch Wach­tel­köni­ge oder den See­ad­ler beobach­ten (out​do​orac​ti​ve​.com).

Devín­ske Jaze­ro ist ein Fluss­see, ein Alt­was­ser der March, das zwis­chen ihrem lin­ken Ufer und dem Fluss­bett der Mali­na liegt. Die Wie­se Devín­ske Jaze­ro ist mit einer Flä­che von 10,5 km² die größte Feucht­wie­se der Slo­wa­kei. Anfang der 1960er Jah­re wur­den hier beim San­dab­bau meh­re­re Grä­ber aus der frühen römis­chen Zeit gefun­den. Ein Relikt der jün­ge­ren Ges­chich­te sind die Bun­ker, die in den 1930er Jah­ren errich­tet wur­den. Die­se wer­den auch Ropí­ky genannt, nach der Abkür­zung ROPRia­di­teľ­stvo opev­ňo­va­cích prác (Direk­ti­on der Befes­ti­gung­sar­be­i­ten). Die Besat­zung bes­tand aus 3 bis 7 Mann, die mit Mas­chi­nen­ge­weh­ren, Peri­sko­pen und Gra­nat­wer­fern aus­ges­tat­tet waren (Wla­chov­ský). Die Ges­chich­te die­ses Gebiets ist eng mit den poli­tis­chen Ere­ig­nis­sen des 20. Jahr­hun­derts ver­bun­den. Wäh­rend des Bes­te­hens des Eiser­nen Vor­hangs war die­se Regi­on ein streng bewach­tes Grenz­ge­biet zwis­chen der ehe­ma­li­gen Tsche­chos­lo­wa­kei und Öster­re­ich. Dadurch blieb die Natur hier fast unbe­rü­hrt, da das Gebiet kei­ner inten­si­ven wirts­chaft­li­chen Nut­zung aus­ge­setzt war (out​do​orac​ti​ve​.com).

Seit 1993 ist das gesam­te Gebiet als Feucht­ge­biet von inter­na­ti­ona­ler Bede­utung gemäß der Ramsar-​Konvention aus­ge­wie­sen. Seit 1992 gehören die Mar­chau­en zu den wich­ti­gen Vogels­chutz­ge­bie­ten. Hier brüten Stör­che, Rei­her und ins­ge­samt bis zu 118 Voge­lar­ten. Außer­dem leben hier zahl­re­i­che Fle­der­mau­sar­ten, Sch­lan­gen, die sel­te­ne Äsku­lap­nat­ter, der Euro­pä­is­che Biber, und in der March bis zu 62 Fis­char­ten (pano​ra​ma​.sk). Hier befin­det sich auch der Mar­cheg­ger Via­dukt, ein tech­nis­ches Denk­mal, das noch immer für den Eisen­bahn­ver­kehr genutzt wird. 1846 begann der Bau einer Brüc­ke zwis­chen Devín­ska Nová Ves und Mar­chegg. Mit 474 Metern Län­ge gehör­te sie damals zu den größten in Ungarn. Wäh­rend ihrer Ges­chich­te wur­de sie mehr­fach im Krieg zers­tört, aber immer wie­der auf­ge­baut. Die letz­te Reno­vie­rung erfolg­te 1959 (Wla­chov­ský). Im Jahr 2021 wur­de Devín­ske Jaze­ro als Naturs­chutz­ge­biet mit einer Flä­che von 1.268,89 Hek­tar aus­ge­wie­sen (out​do​orac​ti​ve​.com).


Odka­zy


TOP

Všet­ky

Use Facebook to Comment on this Post

Biotopy, Hory, Krajina, Liptov, Príroda, Slovenská krajina

Štrba

Hits: 2441

Štr­ba je pod­ta­trans­ká obec, v kto­rej žije 3890 oby­va­te­ľov (vyso​ke​-tat​ry​.info). Leží na juž­nom úpä­tí Vyso­kých Tatier v nad­mor­skej výš­ke pri­bliž­ne 829 met­rov. Jej polo­ha v Pod­ta­trans­kej kot­li­ne ju umiest­ňu­je medzi Vyso­ké a Níz­ke Tat­ry (str​ba​.sk). Bola zalo­že­ná v roku 1280 na pan­stve lip­tov­ské­ho gró­fa Bogo­mí­ra a v prvej písom­nej zmien­ke je jej názov Chor­ba” (vyso​ke​-tat​ry​.info). Iné his­to­ric­ké náz­vy: Csor­ba, Tschir­ban (en​.wiki​pe​dia​.org). Zakla­da­te­ľom bol šol­týs Hot­ta. Postup­ne obec pat­ri­la rodi­nám z vet­vy Bogo­mí­ra. Oby­va­te­lia sa zaobe­ra­li pas­tier­stvom, dre­vo­ru­bač­stvom, pále­ním uhlia a váp­na, neskôr aj povoz­níc­tvom. V roku 1896 posta­vi­li z for­mu­jú­cej sa osa­dy oko­lo želez­nič­nej sta­ni­ce Tatrans­ká Štr­ba ozub­ni­co­vú želez­ni­cu na Štr­b­ské Ple­so. Neďa­le­ko od obce je aj zanik­nu­tá osa­da Šol­dov, v kto­rej stá­lo kedy­si opát­stvo, zanik­lo však v 14. sto­ro­čí. Obcou pre­chá­dza aj hlav­né európ­ske roz­vo­die medzi Balt­ským a Čier­nym morom (vyso​ke​-tat​ry​.info).

Štr­ba má roz­lo­hu pri­bliž­ne 63,07 km² a žije v nej oko­lo 3 382 oby­va­te­ľov. Obec sa skla­dá z troch čas­tí: samot­ná Štr­ba, Tatrans­ká Štr­ba a Štr­b­ské Ple­so. Tatrans­ká Štr­ba je zná­ma svo­jou želez­nič­nou sta­ni­cou, kto­rá je výcho­dis­ko­vým bodom ozub­ni­co­vej želez­ni­ce vedú­cej na Štr­b­ské Ple­so, význam­né turis­tic­ké stre­dis­ko vo Vyso­kých Tat­rách. Geo­gra­fic­ká polo­ha obce posky­tu­je oby­va­te­ľom a náv­štev­ní­kom jedi­neč­ný výhľad na pano­rá­mu Vyso­kých Tatier na seve­re a hre­be­ne Níz­kych Tatier na juhu. Oblasť je boha­tá na prí­rod­né krá­sy, turis­tic­ké tra­sy a mož­nos­ti na rekre­áciu počas celé­ho roka. Štr­ba je tiež zná­ma svo­ji­mi kul­túr­ny­mi podu­ja­tia­mi. Jed­ným z nich je Deň obce Štr­ba, súčas­ťou podu­ja­tia sú hudob­né vystú­pe­nia, výsta­vy, pre­daj­né stán­ky a rôz­ne atrak­cie pre deti (str​ba​.sk).


Štr­ba is a sub-​Tatra vil­la­ge with a popu­la­ti­on of 3,890 inha­bi­tants (vyso​ke​-tat​ry​.info). It is loca­ted on the sout­hern foot­hills of the High Tatras at an alti­tu­de of app­ro­xi­ma­te­ly 829 meters. Its posi­ti­on in the Pod­ta­trans­ká Basin pla­ces it bet­we­en the High and Low Tatras (str​ba​.sk). The vil­la­ge was foun­ded in 1280 on the esta­te of Lip­tov Count Bogo­mír, and in the first writ­ten record, its name appe­ars as Chor­ba” (vyso​ke​-tat​ry​.info). Other his­to­ri­cal names inc­lu­de Csor­ba and Tschir­ban (en​.wiki​pe​dia​.org). The foun­der of the vil­la­ge was the ree­ve Hot­ta. Over time, the vil­la­ge belo­n­ged to fami­lies from the branch of Bogo­mír. The inha­bi­tants enga­ged in shep­her­ding, log­ging, char­co­al bur­ning, and lime bur­ning, and later also in car­ting. In 1896, a cog rai­lway was built from the deve­lo­ping sett­le­ment around the Tatrans­ká Štr­ba rai­lway sta­ti­on to Štr­b­ské Ple­so. Near the vil­la­ge is the now-​extinct sett­le­ment of Šol­dov, whe­re a monas­te­ry once sto­od, but it disap­pe­a­red in the 14th cen­tu­ry. Štr­ba is also cros­sed by the main Euro­pe­an waters­hed bet­we­en the Bal­tic and Black Seas (vyso​ke​-tat​ry​.info).

Štr­ba has an area of app­ro­xi­ma­te­ly 63.07 km² and a popu­la­ti­on of around 3,382 inha­bi­tants. The vil­la­ge con­sists of three parts: Štr­ba itself, Tatrans­ká Štr­ba, and Štr­b­ské Ple­so. Tatrans­ká Štr­ba is kno­wn for its rai­lway sta­ti­on, which ser­ves as the star­ting point of the cog rai­lway lea­ding to Štr­b­ské Ple­so, a major tou­rist resort in the High Tatras. The geog­rap­hi­cal posi­ti­on of the vil­la­ge pro­vi­des resi­dents and visi­tors with a uni­que view of the pano­ra­ma of the High Tatras to the north and the Low Tat­ra rid­ges to the south. The area is rich in natu­ral beau­ty, hiking trails, and year-​round rec­re­a­ti­onal oppor­tu­ni­ties. Štr­ba is also kno­wn for its cul­tu­ral events, one of which is the Day of Štr­ba, fea­tu­ring musi­cal per­for­man­ces, exhi­bi­ti­ons, stalls, and vari­ous att­rac­ti­ons for chil­dren (str​ba​.sk).


Štr­ba to pod­tatr­za­ńs­ka wieś, w któ­rej miesz­ka 3 890 miesz­ka­ńców (vyso​ke​-tat​ry​.info). Leży u połud­ni­owych pod­nó­ży Wyso­kich Tatr na wyso­ko­ści oko­ło 829 met­rów. Jej poło­że­nie w Kot­li­nie Pod­tatr­za­ńs­kiej umieszc­za ją między Wyso­ki­mi a Nis­ki­mi Tat­ra­mi (str​ba​.sk). Wieś zosta­ła zało­żo­na w 1280 roku na zie­miach hra­bie­go Lip­to­ws­kie­go Bogo­mí­ra, a w pier­ws­zej wzmian­ce pisem­nej jej nazwa poja­wia się jako Chor­ba” (vyso​ke​-tat​ry​.info). Inne his­to­rycz­ne nazwy to Csor­ba i Tschir­ban (en​.wiki​pe​dia​.org). Zało­ży­cie­lem wsi był sołtys Hot­ta. Z bie­giem cza­su wieś nale­ża­ła do rodzin z rodu Bogo­mí­ra. Miesz­ka­ńcy zaj­mo­wa­li się pas­terst­wem, wyrębem drzew, wyt­war­za­niem węg­la drze­wne­go i wap­na, a później także prze­wo­zem towa­rów. W 1896 roku z rozwi­ja­jącej się osa­dy wokół stac­ji kole­jo­wej Tatrans­ká Štr­ba zbu­do­wa­no kolej zęba­ta pro­wa­dzącą na Štr­b­ské Ple­so. Nie­da­le­ko wsi znaj­du­je się również zani­kła osa­da Šol­dov, w któ­rej nieg­dyś sta­ło opact­wo, ale zani­kło ono w XIV wie­ku. Przez Štr­bę prze­bie­ga także głó­wne euro­pej­skie dział wod­ny między Mor­zem Bałtyc­kim a Mor­zem Czar­nym (vyso​ke​-tat​ry​.info).

Štr­ba ma powierzch­nię oko­ło 63,07 km² i lic­zy oko­ło 3 382 miesz­ka­ńców. Skła­da się z trzech części: samej Štr­by, Tatrans­kej Štr­by i Štr­b­ské­ho Ple­sa. Tatrans­ká Štr­ba jest zna­na ze swo­jej stac­ji kole­jo­wej, któ­ra sta­no­wi punkt wyjści­owy dla kolei zęba­tej pro­wa­dzącej na Štr­b­ské Ple­so, ważny ośro­dek turys­tycz­ny w Tat­rach Wyso­kich. Poło­że­nie geo­gra­ficz­ne wsi zape­wnia miesz­ka­ńcom i turys­tom nie­po­wtar­zal­ny widok na pano­ra­mę Tatr Wyso­kich na półno­cy i grz­bie­ty Tatr Nis­kich na połud­niu. Regi­on ten obfi­tu­je w pięk­no przy­ro­dy, szla­ki turys­tycz­ne oraz możli­wo­ści rekre­ac­ji przez cały rok. Štr­ba jest również zna­na ze swo­ich wydar­zeń kul­tu­ral­nych, z któ­rych jed­nym jest Dzień Štr­by, obej­mu­jący wys­tępy muzycz­ne, wys­ta­wy, sto­is­ka hand­lo­we i różne atrakc­je dla dzie­ci (str​ba​.sk).


Odka­zy


TOP

Všet­ky

Use Facebook to Comment on this Post