Krajina, Česko, Južné Čechy, Neživé, Organizmy, Príroda, Rastliny, Stavby, Zahraničie, Zámky

Červená Lhota

skala
Hits: 75

Zámok Čer­ve­ná Lho­ta je jed­ným z najk­raj­ších a naj­ro­man­tic­kej­ších his­to­ric­kých objek­tov v Čes­kej repub­li­ke. Nachá­dza sa v juž­ných Čechách, pri­bliž­ne 20 kilo­met­rov seve­ro­zá­pad­ne od mes­ta Jin­dři­chův Hra­dec, v obci Plu­hův Žďár. Jeho cha­rak­te­ris­tic­ká čer­ve­ná fasá­da a polo­ha na skal­na­tom ostro­ve upro­stred ryb­ní­ka z neho tvo­ria uni­kát­nu pamiat­ku. Pôvod­ne na mies­te zám­ku stá­la gotic­ká vod­ná pev­nosť zo 14. sto­ro­čia. Prvá písom­ná zmien­ka o pev­nos­ti pochá­dza z roku 1465. V prvej polo­vi­ci 16. sto­ro­čia ju zís­ka­la rodi­na Kábov z Ryb­ňan, kto­rá ju pre­sta­va­la na rene­sanč­ný zámok. Prvá písom­ná zmien­ka o náz­ve ​“Nová Lho­ta” pochá­dza z roku 1555. Názov ​“Čer­ve­ná Lho­ta” sa prvý­krát obja­vil v roku 1602 a je odvo­de­ný od čer­ve­nej far­by omiet­ky zám­ku. Pod­ľa legen­dy bola čer­ve­ná far­ba pou­ži­tá na zakry­tie stôp krvi po tra­gic­kej uda­los­ti, keď hrad­nú pani údaj­ne odvlie­kol čert. V prie­be­hu sto­ro­čí zámok pre­šiel via­ce­rý­mi sta­veb­ný­mi úpra­va­mi. V 17. sto­ro­čí ho Vilém Sla­va­ta z Chlu­mu a Košum­ber­ka nechal pre­sta­vať v baro­ko­vom štý­le a využí­val ho ako letoh­rá­dok. V 19. sto­ro­čí pre­beh­li roman­tic­ké úpra­vy, kto­ré však boli neskôr čias­toč­ne odstrá­ne­né. Posled­ný­mi šľach­tic­ký­mi maji­teľ­mi boli knie­ža­tá Schönburg-​Hartenstein, kto­rí zámok vlast­ni­li až do roku 1945 Zámok Čer­ve­ná Lho­ta je typic­kým pred­sta­vi­te­ľom rene­sanč­nej archi­tek­tú­ry v Čechách. Jeho šty­ri kríd­la obklo­pu­jú vnú­tor­né nádvo­rie a sú zdo­be­né rene­sanč­ný­mi štít­mi a arká­da­mi. Prí­stup k zám­ku je mož­ný cez kamen­ný most vedú­ci cez ryb­ník, kto­rý nahra­dil pôvod­ný pada­cí most. Inte­ri­é­ry zám­ku sú zaria­de­né v štý­le z pre­lo­mu 19. a 20. sto­ro­čia. Medzi naj­zau­jí­ma­vej­šie miest­nos­ti pat­rí repre­zen­tač­ný salón, jedá­leň, kniž­ni­ca a súkrom­né apart­má­ny. V pod­kro­ví sa nachá­dza­jú det­ské izby s his­to­ric­ký­mi hrač­ka­mi (zamek​-cer​ve​nal​ho​ta​.cz).

Oko­lie zám­ku tvo­rí anglic­ký park s roz­lo­hou pri­bliž­ne 15 hek­tá­rov. Park ponú­ka množ­stvo roman­tic­kých záku­tí, chod­ní­kov a výhľa­dov na zámok a oko­li­té pro­stre­die. Na návrší nad zám­kom sa nachá­dza rene­sanč­ná kapl­n­ka Najs­vä­tej­šej Tro­j­i­ce z roku 1591, kto­rá je tiež prí­stup­ná verej­nos­ti. Ryb­ník obklo­pu­jú­ci zámok je obľú­be­ným mies­tom na čln­ko­va­nie (zamek​-cer​ve​nal​ho​ta​.cz). Čer­ve­ná Lho­ta sa sta­la obľú­be­ným mies­tom pre fil­má­rov. Zámok sa obja­vil v mno­hých čes­kých roz­práv­kach a fil­moch, ako naprí­klad ​“Zla­tov­lás­ka”, ​“Prin­cez­ná na hráš­ku” či ​“Svat­by pana Voka”. Jeho maleb­ný vzhľad a roman­tic­ká atmo­sfé­ra ho pre­dur­ču­jú ako ide­ál­ne kuli­sy pre his­to­ric­ké a roz­práv­ko­vé prí­be­hy (kudyz​nu​dy​.cz).

Čer­ve­ná Lho­ta Cast­le is one of the most beau­ti­ful and roman­tic his­to­ri­cal sites in the Czech Repub­lic. It is loca­ted in South Bohe­mia, app­ro­xi­ma­te­ly 20 kilo­me­ters nort­hwest of the town of Jin­dři­chův Hra­dec, in the vil­la­ge of Plu­hův Žďár. Its cha­rac­te­ris­tic red faca­de and loca­ti­on on a roc­ky island in the midd­le of a pond make it a uni­que land­mark. Ori­gi­nal­ly, a Got­hic water for­tress from the 14th cen­tu­ry sto­od on the site of the cast­le. The first writ­ten men­ti­on of the for­tress dates back to 1465. In the first half of the 16th cen­tu­ry, it was acqu­ired by the Kábov fami­ly of Ryb­ňa­ny, who rebu­ilt it into a Renais­san­ce cast­le. The first writ­ten men­ti­on of the name ​“Nová Lho­ta” dates back to 1555. The name ​“Čer­ve­ná Lho­ta” first appe­a­red in 1602 and is deri­ved from the red color of the cast­le­’s plas­ter. Accor­ding to legend, the red color was used to cover tra­ces of blo­od after a tra­gic event when the cast­le lady was alle­ged­ly taken away by the devil. Over the cen­tu­ries, the cast­le under­went seve­ral archi­tec­tu­ral modi­fi­ca­ti­ons. In the 17th cen­tu­ry, Vilém Sla­va­ta of Chlum and Košum­berk had it rebu­ilt in the Baro­que sty­le and used it as a sum­mer resi­den­ce. In the 19th cen­tu­ry, roman­tic modi­fi­ca­ti­ons were made, alt­hough they were later par­tial­ly remo­ved. The last nob­le owners were the Prin­ces of Schönburg-​Hartenstein, who owned the cast­le until 1945. Čer­ve­ná Lho­ta Cast­le is a typi­cal exam­ple of Renais­san­ce archi­tec­tu­re in Bohe­mia. Its four wings sur­round an inner cour­ty­ard and are deco­ra­ted with Renais­san­ce gab­les and arca­des. The cast­le is acces­sib­le via a sto­ne brid­ge cros­sing the pond, which repla­ced the ori­gi­nal dra­wb­rid­ge. The inte­ri­ors of the cast­le are fur­nis­hed in the sty­le of the late 19th and ear­ly 20th cen­tu­ries. Among the most inte­res­ting rooms are the repre­sen­ta­ti­ve salon, dining room, lib­ra­ry, and pri­va­te apart­ments. The attic hou­ses chil­dre­n’s rooms with his­to­ri­cal toys (zamek​-cer​ve​nal​ho​ta​.cz).

The cast­le is sur­roun­ded by an English park cove­ring app­ro­xi­ma­te­ly 15 hec­ta­res. The park offers nume­rous roman­tic cor­ners, pat­hwa­ys, and vie­ws of the cast­le and its sur­roun­dings. On the hill abo­ve the cast­le stands the Renais­san­ce Cha­pel of the Holy Tri­ni­ty, dating from 1591, which is also open to the pub­lic. The pond sur­roun­ding the cast­le is a popu­lar spot for boating (zamek​-cer​ve​nal​ho​ta​.cz).

Čer­ve­ná Lho­ta has beco­me a popu­lar loca­ti­on for film­ma­kers. The cast­le has appe­a­red in many Czech fai­ry tales and films, such as Gol­di­locks, The Prin­cess and the Pea, and The Wed­dings of Mr. Vok. Its pic­tu­re­sque appe­a­ran­ce and roman­tic atmo­sp­he­re make it an ide­al set­ting for his­to­ri­cal and fairy-​tale sto­ries (kudyz​nu​dy​.cz).

Sch­loss Čer­ve­ná Lho­ta ist eines der schöns­ten und roman­tischs­ten his­to­ris­chen Bau­wer­ke in der Tsche­chis­chen Repub­lik. Es befin­det sich in Süd­böh­men, etwa 20 Kilo­me­ter nor­dwest­lich der Stadt Jin­dři­chův Hra­dec, in der Geme­in­de Plu­hův Žďár. Sei­ne cha­rak­te­ris­tis­che rote Fas­sa­de und sei­ne Lage auf einer fel­si­gen Insel inmit­ten eines Tei­ches machen es zu einem ein­zi­gar­ti­gen Denk­mal. Urs­prün­glich stand an der Stel­le des Sch­los­ses eine gotis­che Was­ser­burg aus dem 14. Jahr­hun­dert. Die ers­te sch­rift­li­che Erwäh­nung der Burg stammt aus dem Jahr 1465. In der ers­ten Hälf­te des 16. Jahr­hun­derts wur­de sie von der Fami­lie Kábov von Ryb­ňa­ny erwor­ben, die sie in ein Renais­san­cesch­loss umbau­te. Die ers­te sch­rift­li­che Erwäh­nung des Namens ​„Nová Lho­ta“ stammt aus dem Jahr 1555. Der Name ​„Čer­ve­ná Lho­ta“ ers­chien ers­tmals 1602 und lei­tet sich von der roten Far­be des Sch­loss­put­zes ab. Der Legen­de nach wur­de die rote Far­be ver­wen­det, um Bluts­pu­ren nach einem tra­gis­chen Ere­ig­nis zu ver­ber­gen, als die Burg­her­rin angeb­lich vom Teufel ent­fü­hrt wur­de. Im Lau­fe der Jahr­hun­der­te wur­de das Sch­loss mehr­fach umge­baut. Im 17. Jahr­hun­dert ließ Vilém Sla­va­ta von Chlum und Košum­berk es im Barocks­til umbau­en und nutz­te es als Som­mer­re­si­denz. Im 19. Jahr­hun­dert wur­den roman­tis­che Verän­de­run­gen vor­ge­nom­men, die jedoch spä­ter tei­lwe­i­se ent­fernt wur­den. Die letz­ten adli­gen Besit­zer waren die Fürs­ten von Schönburg-​Hartenstein, die das Sch­loss bis 1945 besa­ßen. Sch­loss Čer­ve­ná Lho­ta ist ein typis­ches Beis­piel der Renais­san­ce­ar­chi­tek­tur in Böh­men. Sei­ne vier Flügel umge­ben einen Innen­hof und sind mit Renais­san­ce­gie­beln und Arka­den gesch­müc­kt. Der Zugang zum Sch­loss erfolgt über eine Ste­inb­rüc­ke, die den urs­prün­gli­chen Zugb­rüc­ke­nüber­gang ersetz­te. Die Innen­rä­u­me des Sch­los­ses sind im Stil der Wen­de vom 19. zum 20. Jahr­hun­dert ein­ge­rich­tet. Zu den inte­res­san­tes­ten Räu­men gehören der reprä­sen­ta­ti­ve Salon, das Ess­zim­mer, die Bib­li­ot­hek und pri­va­te Apart­ments. Im Dach­ges­choss befin­den sich Kin­der­zim­mer mit his­to­ris­chen Spiel­ze­ugen (zamek​-cer​ve​nal​ho​ta​.cz).

Das Sch­loss ist von einem englis­chen Park mit einer Flä­che von etwa 15 Hek­tar umge­ben. Der Park bie­tet zahl­re­i­che roman­tis­che Ecken, Spa­zier­we­ge und Aus­sichts­punk­te auf das Sch­loss und die Umge­bung. Auf einem Hügel über dem Sch­loss befin­det sich die Renais­san­ce­ka­pel­le der Hei­li­gen Dre­i­fal­tig­ke­it aus dem Jahr 1591, die eben­falls für die Öffen­tlich­ke­it zugän­glich ist. Der Teich rund um das Sch­loss ist ein belieb­ter Ort zum Boot­fah­ren (zamek​-cer​ve​nal​ho​ta​.cz).

Čer­ve­ná Lho­ta ist ein belieb­ter Dre­hort für Fil­me­ma­cher gewor­den. Das Sch­loss war in vie­len tsche­chis­chen Mär­chen­fil­men zu sehen, darun­ter Gold­löck­chen, Die Prin­zes­sin auf der Erb­se und Die Hoch­ze­i­ten des Herrn Vok. Sein male­ris­ches Aus­se­hen und sei­ne roman­tis­che Atmo­sp­hä­re machen es zu einer ide­a­len Kulis­se für his­to­ris­che und mär­chen­haf­te Ges­chich­ten (kudyz​nu​dy​.cz).

Zámek Čer­ve­ná Lho­ta je jed­ním z nejk­rás­něj­ších a nej­ro­man­tič­těj­ších his­to­ric­kých objek­tů v Čes­ké repub­li­ce. Nachá­zí se v již­ních Čechách, přib­liž­ně 20 kilo­met­rů seve­ro­zá­pad­ně od měs­ta Jin­dři­chův Hra­dec, v obci Plu­hův Žďár. Jeho cha­rak­te­ris­tic­ká čer­ve­ná fasá­da a polo­ha na skal­na­tém ostro­vě upros­třed ryb­ní­ka z něj činí uni­kát­ní památ­ku. Původ­ně na mís­tě zám­ku stá­la gotic­ká vod­ní tvrz ze 14. sto­le­tí. Prv­ní písem­ná zmín­ka o tvr­zi pochá­zí z roku 1465. V prv­ní polo­vi­ně 16. sto­le­tí ji zís­ka­la rodi­na Kábů z Ryb­ňan, kte­rá ji pře­sta­věla na rene­sanč­ní zámek. Prv­ní písem­ná zmín­ka o náz­vu ​„Nová Lho­ta“ pochá­zí z roku 1555. Název ​„Čer­ve­ná Lho­ta“ se popr­vé obje­vil v roce 1602 a je odvo­zen od čer­ve­né bar­vy omít­ky zám­ku. Pod­le legen­dy byla čer­ve­ná bar­va pou­ži­ta k zakry­tí stop krve po tra­gic­ké udá­los­ti, kdy hrad­ní paní údaj­ně odnesl čert. Během sta­le­tí pro­šel zámek něko­li­ka sta­veb­ní­mi úpra­va­mi. V 17. sto­le­tí jej Vilém Sla­va­ta z Chlu­mu a Košum­ber­ka nechal pře­sta­vět v barok­ním sty­lu a využí­val jej jako letoh­rá­dek. V 19. sto­le­tí pro­běh­ly roman­tic­ké úpra­vy, kte­ré však byly později čás­teč­ně odstra­něny. Posled­ní­mi šlech­tic­ký­mi maji­te­li byli kní­ža­ta Schönburg-​Hartenstein, kte­ří zámek vlast­ni­li až do roku 1945. Zámek Čer­ve­ná Lho­ta je typic­kým před­sta­vi­te­lem rene­sanč­ní archi­tek­tu­ry v Čechách. Jeho čty­ři kříd­la obklo­pu­jí vni­třní nád­vo­ří a jsou zdo­be­na rene­sanč­ní­mi ští­ty a arká­da­mi. Pří­stup k zám­ku je mož­ný přes kamen­ný most vedou­cí přes ryb­ník, kte­rý nahra­dil původ­ní pada­cí most. Inte­ri­é­ry zám­ku jsou zaří­ze­ny ve sty­lu pře­lo­mu 19. a 20. sto­le­tí. Mezi nej­za­jí­ma­věj­ší míst­nos­ti patří repre­zen­tač­ní salon, jídel­na, kni­hov­na a souk­ro­mé apart­má­ny. V pod­kro­ví se nachá­ze­jí dět­ské poko­je s his­to­ric­ký­mi hrač­ka­mi (zamek​-cer​ve​nal​ho​ta​.cz).

Oko­lí zám­ku tvo­ří anglic­ký park o roz­lo­ze přib­liž­ně 15 hek­ta­rů. Park nabí­zí mno­ho roman­tic­kých zákou­tí, ste­zek a výhle­dů na zámek a okol­ní kra­ji­nu. Na návrší nad zám­kem se nachá­zí rene­sanč­ní kap­le Nejs­větěj­ší Tro­j­i­ce z roku 1591, kte­rá je rov­něž pří­stup­ná veřej­nos­ti. Ryb­ník obklo­pu­jí­cí zámek je oblí­be­ným mís­tem pro pro­jížď­ky na loď­kách (zamek​-cer​ve​nal​ho​ta​.cz).

Čer­ve­ná Lho­ta se sta­la oblí­be­ným mís­tem fil­ma­řů. Zámek se obje­vil v mno­ha čes­kých pohád­kách a fil­mech, napří­klad Zla­tov­lás­ka, Prin­cez­na na hráš­ku či Svat­by pana Voka. Jeho maleb­ný vzhled a roman­tic­ká atmo­sfé­ra jej pře­dur­ču­jí jako ide­ál­ní kuli­sy pro his­to­ric­ké a pohád­ko­vé pří­běhy (kudyz​nu​dy​.cz).

Odka­zy

TOP

Všet­ky

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Česko, Moravské, Obce, Severná Morava, Zahraničie

Štramberk – valašský Betlehem

skala
Hits: 87

Štram­berk je krás­ne mes­teč­ko nachá­dza­jú­ce sa v pod­ho­rí Bes­kýd na seve­re Mora­vy (stram​berk​.cz). Na úpä­tí Bie­lej hory, výbež­kov Ska­liek, Zámoc­ké­ho vrch a Kotú­ča (Aleš Dur­čak – Infor­mač­ná tabu­ľa). Prvá písom­ná zmien­ka o Štram­ber­ku pochá­dza z roku 1211. Kon­com 13. sto­ro­čia bol na vrchu nad mes­tom posta­ve­ný hrad, z kto­ré­ho sa dodnes zacho­va­la domi­nan­ta mes­ta – veža zva­ná Trú­ba (stram​berk​.cz). Je mož­né že hrad bol posta­ve­ný na pro­ti­ľah­lom kop­ci Kotúč. Nie­sol aj pome­no­va­nie cas­trum Stral­len­berg (Aleš Dur­čak – Infor­mač­ná tabuľa).

V roku 1359 zalo­žil morav­ský markg­róf Ján Jin­dřich Luxem­bur­ský na mies­te osa­dy mes­to Štram­berk. Počas 15. sto­ro­čia sa Štram­berk stal cen­trom Morav­skej cir­kvi. V roku 1624 pre­šlo mes­to do vlast­níc­tva jezu­itov. Počas trid­sať­roč­nej voj­ny bolo mes­to viac­krát napad­nu­té a zni­če­né, čo vied­lo k výraz­né­mu poško­de­niu hra­du. V roku 1783 sa pred­ná časť hra­du zrú­ti­la a jeho muri­vo bolo rozo­bra­té. V dru­hej polo­vi­ci 19. sto­ro­čia zača­la v oblas­ti ťaž­ba vápen­ca, čo pris­pe­lo k hos­po­dár­ske­mu ras­tu mes­ta. V roku 1881 bola otvo­re­ná želez­nič­ná trať, kto­rá ešte viac pod­po­ri­la roz­voj Štram­ber­ka. Napriek tomu, že mes­to bolo úpl­ne čes­ké, bolo v rokoch 1938 – 1945 anek­to­va­né nacis­tic­kým Nemec­kom (stram​berk​.cz).

Zo Štram­ber­skej Trú­by sa nasky­tá nád­her­ný výhľad na celé oko­lie. V blíz­kos­ti veže sa nachá­dza aj amfi­te­áter, kde sa počas roka kona­jú rôz­ne kul­túr­ne podu­ja­tia. V oko­lí Štram­ber­ku Národ­ná prí­rod­ná pamiat­ka Šip­ka – jas­ky­ňa, v kto­rej boli obja­ve­né pozos­tat­ky nean­der­tál­ske­ho člo­ve­ka. Jed­ným z naj­väč­ších láka­diel Štram­ber­ka je jeho zacho­va­lá ľudo­vá archi­tek­tú­ra. V cen­tre mes­ta náj­de­te množ­stvo dre­ve­ných domov z 18. a 19. sto­ro­čia, kto­ré dodá­va­jú mes­tu neopa­ko­va­teľ­ný ráz. Prá­ve pre túto jedi­neč­nú atmo­sfé­ru sa Štram­ber­ku čas­to hovo­rí ​“Valaš­ský Bet­le­hem”. Kaž­do­roč­ne sa tu kona­jú rôz­ne folk­lór­ne fes­ti­va­ly, jar­mo­ky a reme­sel­né trhy, kde môže­te spoz­nať miest­ne zvy­ky a tra­dí­cie. Mes­to je tiež domo­vom nie­koľ­kých múzeí, vrá­ta­ne Múzea Zdeň­ka Buria­na, zná­me­ho ilus­trá­to­ra pra­ve­ku. Náv­šte­va Štram­ber­ka by nebo­la kom­plet­ná bez ochut­na­nia miest­nej špe­cia­li­ty – Štram­ber­ských uší. Ide o slad­ké peči­vo z medo­vé­ho ces­ta, tva­ro­va­né do podo­by ucha. Legen­da hovo­rí, že toto peči­vo pri­po­mí­na uši tatár­skych bojov­ní­kov, kto­rých miest­ni oby­va­te­lia pora­zi­li v 13. sto­ro­čí (Wiki­pe­dia).

Medzi osob­nos­ti Štram­ber­ku pat­rí: bás­nik a pro­zaik Peter Bez­ruč, maliar a ilus­trá­tor Zde­něk Burian, hudob­ný skla­da­teľ Leoš Janá­ček (stram​berk​.cz). Rodá­ci: ces­to­va­teľ, spi­so­va­teľ a repor­tér Jiří Han­zel­ka (stram​berk​.sk).

Štram­berk is a beau­ti­ful town loca­ted in the foot­hills of the Bes­kids in nort­hern Mora­via (stram​berk​.cz). It lies at the foot of Bílá hora, the Ska­lí­ky rid­ges, Zámec­ký vrch, and Kotouč (Aleš Dur­čak – Infor­ma­ti­on Board). The first writ­ten men­ti­on of Štram­berk dates back to 1211. At the end of the 13th cen­tu­ry, a cast­le was built on the hill abo­ve the town, and its domi­nant fea­tu­re – a tower cal­led Trú­ba – has been pre­ser­ved to this day (stram​berk​.cz). It is possib­le that the cast­le was ori­gi­nal­ly built on the oppo­si­te hill, Kotouč. It was also kno­wn as cas­trum Stral­len­berg (Aleš Dur­čak – Infor­ma­ti­on Board).

In 1359, Mar­gra­ve John Hen­ry of Luxem­bourg foun­ded the town of Štram­berk on the site of a for­mer sett­le­ment. During the 15th cen­tu­ry, Štram­berk beca­me a cen­ter of the Mora­vian Church. In 1624, the town came under the owners­hip of the Jesu­its. During the Thir­ty Years’ War, the town was repe­a­ted­ly attac­ked and des­tro­y­ed, lea­ding to sig­ni­fi­cant dama­ge to the cast­le. In 1783, the front part of the cast­le col­lap­sed, and its mason­ry was dis­man­tled. In the second half of the 19th cen­tu­ry, limes­to­ne mining began in the area, con­tri­bu­ting to the eco­no­mic gro­wth of the town. In 1881, a rai­lway line was ope­ned, furt­her sup­por­ting Štramberk’s deve­lop­ment. Alt­hough the town was enti­re­ly Czech, it was anne­xed by Nazi Ger­ma­ny bet­we­en 1938 and 1945 (stram​berk​.cz).

From the Štram­berk Trú­ba tower, the­re is a bre­ath­ta­king view of the enti­re sur­roun­ding area. Near the tower is an amp­hit­he­a­ter whe­re vari­ous cul­tu­ral events are held throug­hout the year. In the vici­ni­ty of Štram­berk lies the Nati­onal Natu­ral Monu­ment Šip­ka – a cave whe­re remains of a Nean­dert­hal human were dis­co­ve­red. One of the big­gest att­rac­ti­ons of Štram­berk is its well-​preserved folk archi­tec­tu­re. In the town cen­ter, you will find many wooden hou­ses from the 18th and 19th cen­tu­ries, giving the town its uni­que cha­rac­ter. Becau­se of this spe­cial atmo­sp­he­re, Štram­berk is often cal­led the ​“Wal­la­chian Bet­hle­hem.” Vari­ous folk­lo­re fes­ti­vals, fairs, and craft mar­kets are held here annu­al­ly, whe­re visi­tors can learn about local cus­toms and tra­di­ti­ons. The town is also home to seve­ral muse­ums, inc­lu­ding the Muse­um of Zde­něk Burian, a reno­wned pre­his­to­ric illu­stra­tor. A visit to Štram­berk would not be com­ple­te wit­hout tas­ting its local spe­cial­ty – Štram­berk Ears. The­se are swe­et pas­tries made from honey dough, sha­ped like an ear. Accor­ding to legend, this pas­try resem­bles the ears of Tatar war­ri­ors who were defe­a­ted by the local inha­bi­tants in the 13th cen­tu­ry (Wiki­pe­dia).

Notab­le figu­res of Štram­berk inc­lu­de poet and pro­se wri­ter Peter Bez­ruč, pain­ter and illu­stra­tor Zde­něk Burian, and com­po­ser Leoš Janá­ček (stram​berk​.cz). Nati­ves of the town inc­lu­de tra­ve­ler, wri­ter, and jour­na­list Jiří Han­zel­ka (stram​berk​.sk).

Štram­berk to pięk­ne mias­tecz­ko poło­żo­ne u pod­nó­ża Bes­ki­dów na półno­cy Moraw (stram​berk​.cz). Leży u pod­nó­ża Bia­łej Góry, pas­ma Ska­lí­ky, Zámec­ký vrch i Kotouč (Aleš Dur­čak – Tab­li­ca Infor­ma­cyj­na). Pier­ws­za pisem­na wzmian­ka o Štram­ber­ku pocho­dzi z 1211 roku. Pod koniec XIII wie­ku na wzgór­zu nad mias­tem zbu­do­wa­no zamek, któ­re­go domi­nu­jącą częścią do dziś pozos­ta­je wie­ża zwa­na Trú­ba (stram​berk​.cz). Możli­we, że zamek został pier­wot­nie wznie­si­ony na prze­ci­wle­głym wzgór­zu Kotouč. Był również zna­ny pod nazwą cas­trum Stral­len­berg (Aleš Dur­čak – Tab­li­ca Informacyjna).

W 1359 roku mar­gra­bia mora­ws­ki Jan Hen­ryk Luk­sem­bur­ski zało­żył mias­to Štram­berk w miejs­cu wcze­śniejs­zej osa­dy. W XV wie­ku Štram­berk stał się cen­trum Kości­oła Mora­ws­kie­go. W 1624 roku mias­to przes­zło na włas­no­ść jezu­itów. Podc­zas woj­ny trzy­dzies­to­let­niej mias­to było wie­lok­rot­nie ata­ko­wa­ne i niszc­zo­ne, co dopro­wa­dzi­ło do znacz­nych zniszc­zeń zamku. W 1783 roku przed­nia część zamku zawa­li­ła się, a jego mury zosta­ły rozeb­ra­ne. W dru­giej poło­wie XIX wie­ku w oko­li­cy roz­poc­zęto wydo­by­cie wapie­nia, co przyc­zy­ni­ło się do wzros­tu gos­po­darc­ze­go mias­ta. W 1881 roku otwar­to linię kole­jo­wą, któ­ra jeszc­ze bar­dziej wspie­ra­ła rozwój Štram­ber­ka. Mimo że mias­to było całko­wi­cie czes­kie, zosta­ło w latach 1938 – 1945 anek­to­wa­ne przez nazis­to­ws­kie Niem­cy (stram​berk​.cz).

Z wie­ży Štram­ber­skiej Trú­by roz­tac­za się zapie­ra­jący dech w pier­siach widok na całą oko­li­cę. W pobli­żu wie­ży znaj­du­je się amfi­te­atr, w któ­rym przez cały rok odby­wa­ją się różne wydar­ze­nia kul­tu­ral­ne. W oko­li­cach Štram­ber­ka znaj­du­je się Naro­do­wy Pomnik Przy­ro­dy Šip­ka – jas­ki­nia, w któ­rej odkry­to szc­ząt­ki czło­wie­ka nean­der­tal­skie­go. Jed­ną z naj­wi­ęks­zych atrakc­ji Štram­ber­ka jest jego dobr­ze zacho­wa­na archi­tek­tu­ra ludo­wa. W cen­trum mias­ta można zna­le­źć wie­le dre­wnia­nych domów z XVIII i XIX wie­ku, któ­re nada­ją mias­tu nie­po­wtar­zal­ny cha­rak­ter. Ze wzg­lędu na tę wyjąt­ko­wą atmo­s­fe­rę Štram­berk nazy­wa­ny jest częs­to ​“Wołos­kim Bet­le­jem”. Co roku odby­wa­ją się tutaj różne fes­ti­wa­le folk­lo­rys­tycz­ne, jar­mar­ki i tar­gi rze­mie­śl­nic­ze, gdzie można poznać lokal­ne zwyc­za­je i tra­dyc­je. Mias­to jest także sie­dzi­bą kil­ku muze­ów, w tym Muze­um Zdeň­ka Buria­na, zna­ne­go ilu­stra­to­ra pre­his­to­rii. Wizy­ta w Štram­ber­ku nie była­by kom­plet­na bez spró­bo­wa­nia lokal­ne­go spec­ja­łu – Štram­ber­skich Uszu. Są to słod­kie wypie­ki z cias­ta miodo­we­go, ufor­mo­wa­ne w ksz­ta­łt ucha. Legen­da gło­si, że cias­t­ka te przy­po­mi­na­ją uszy tatar­skich wojo­wni­ków, któ­rych miejs­co­wi miesz­ka­ńcy poko­na­li w XIII wie­ku (Wiki­pe­dia).

Do zna­nych posta­ci zwi­ąza­nych z Štram­ber­kiem nale­żą: poeta i pro­zaik Peter Bez­ruč, malarz i ilu­stra­tor Zde­něk Burian oraz kom­po­zy­tor Leoš Janá­ček (stram​berk​.cz). Zna­ni miesz­ka­ńcy: pod­ró­żnik, pisarz i repor­ter Jiří Han­zel­ka (stram​berk​.sk).

Štram­berk je krás­né měs­teč­ko nachá­ze­jí­cí se v pod­hůří Bes­kyd na seve­ru Mora­vy (stram​berk​.cz). Leží na úpa­tí Bílé hory, výběž­ků Ska­liek, Zámec­ké­ho vrchu a Kotú­če (Aleš Dur­čak – Infor­mač­ní tabu­le). Prv­ní písem­ná zmín­ka o Štram­ber­ku pochá­zí z roku 1211. Kon­cem 13. sto­le­tí byl na vrchu nad měs­tem posta­ven hrad, z něhož se dodnes zacho­va­la domi­nan­ta měs­ta – věž zva­ná Trú­ba (stram​berk​.cz). Je mož­né, že hrad byl posta­ven na pro­ti­leh­lém kop­ci Kotúč. Nesl také ozna­če­ní cas­trum Stral­len­berg (Aleš Dur­čak – Infor­mač­ní tabule).

V roce 1359 zalo­žil morav­ský mark­ra­bě Jan Jin­dřich Lucem­bur­ský na mís­tě osa­dy měs­to Štram­berk. Během 15. sto­le­tí se Štram­berk stal cen­trem Morav­ské cír­kve. V roce 1624 přeš­lo měs­to do vlast­nic­tví jezu­itů. Během tři­ce­ti­le­té vál­ky bylo měs­to něko­li­krát napa­de­no a zni­če­no, což ved­lo k výraz­né­mu poško­ze­ní hra­du. V roce 1783 se před­ní část hra­du zří­ti­la a jeho zdi­vo bylo rozeb­rá­no. Ve dru­hé polo­vi­ně 19. sto­le­tí zača­la v oblas­ti těž­ba vápen­ce, což přis­pělo k hos­po­dá­řs­ké­mu růs­tu měs­ta. V roce 1881 byla ote­vře­na želez­nič­ní trať, kte­rá ješ­tě více pod­po­ři­la roz­voj Štram­ber­ku. Přes­to­že měs­to bylo zce­la čes­ké, bylo v letech 1938 – 1945 ane­xo­vá­no nacis­tic­kým Němec­kem (stram​berk​.cz).

Ze Štram­ber­ské Trú­by se naský­tá nád­her­ný výhled na celé oko­lí. V blíz­kos­ti věže se nachá­zí také amfi­te­átr, kde se během roku kona­jí růz­né kul­tur­ní akce. V oko­lí Štram­ber­ku se nachá­zí Národ­ní pří­rod­ní památ­ka Šip­ka – jes­ky­ně, v níž byly obje­ve­ny pozůs­tat­ky nean­der­tál­ské­ho člo­věka. Jed­ním z nej­vět­ších láka­del Štram­ber­ku je jeho zacho­va­lá lido­vá archi­tek­tu­ra. V cen­tru měs­ta naj­de­te množ­ství dře­věných domů z 18. a 19. sto­le­tí, kte­ré dodá­va­jí měs­tu neopa­ko­va­tel­ný ráz. Prá­vě pro tuto jedi­neč­nou atmo­sfé­ru se Štram­ber­ku čas­to říká ​“Valaš­ský Bet­lém”. Kaž­do­roč­ně se zde kona­jí růz­né folk­lór­ní fes­ti­va­ly, jar­mar­ky a řeme­sl­né trhy, kde může­te poznat míst­ní zvy­ky a tra­di­ce. Měs­to je také domo­vem něko­li­ka muzeí, včet­ně Muzea Zdeň­ka Buria­na, zná­mé­ho ilus­trá­to­ra pra­věku. Návš­těva Štram­ber­ku by neby­la kom­plet­ní bez ochut­ná­ní míst­ní spe­cia­li­ty – Štram­ber­ských uší. Jed­ná se o slad­ké peči­vo z medo­vé­ho těs­ta, tva­ro­va­né do podo­by ucha. Legen­da pra­ví, že toto peči­vo při­po­mí­ná uši tatar­ských bojov­ní­ků, kte­ré míst­ní oby­va­te­lé pora­zi­li ve 13. sto­le­tí (Wiki­pe­dia).

Mezi osob­nos­ti Štram­ber­ku patří: bás­ník a pro­zaik Petr Bez­ruč, malíř a ilus­trá­tor Zde­něk Burian, hudeb­ní skla­da­tel Leoš Janá­ček (stram​berk​.cz). Rodá­ci: ces­to­va­tel, spi­so­va­tel a repor­tér Jiří Han­zel­ka (stram​berk​.sk).

Odka­zy

Use Facebook to Comment on this Post

Biotopy, Hory, Krajina, Príroda, Slovenská krajina, Tatry

Kriváň

skala
Hits: 4070

O Kri­vá­ni sa spie­va dokon­ca v ľudo­vých pies­ňach. Z toh­to pohľa­du je to his­to­ric­ky naj­zná­mej­ší vrch vo Vyso­kých Tat­rách. Dovo­lím si tvr­diť, že už iba Krá­ľo­va hoľa je kopec pop­ri Kri­vá­ni, kto­rý je sym­bo­lom Slo­ven­ska. Čnie sa do nad­mor­skej výš­ky 2494.7 met­rov (Wiki­pe­dia). Nachá­dza sa v západ­nej čas­ti Vyso­kých Tatier (Wiki­pe­dia). Vedú naň dve tra­sy, z Troch Stud­ni­čiek a z Jam­ské­ho ple­sa. Pod­ľa poves­ti Kri­váň skri­vi­la nebes­ká doprav­ná neho­da. Do vrchu zava­dil kríd­lom anjel, kto­ré­ho vyslal Boh v sied­my deň stvo­re­nia sve­ta, aby roz­ho­dil za vre­ce prí­rod­ných krás. Pri tom sa mu roz­trh­lo vre­ce, a pre­to sa Tat­rám dosta­lo viac prí­rod­ných krás, ako iným kútom sve­ta (sprav​na​vec​.sk). Na juž­ných a juho­zá­pad­ných sva­hoch sa medzi 15 – 18. sto­ro­čím pre­vádz­ko­va­la ban­ská čin­nosť (zoznam​.sk). Od roku 1861 sa vytvo­ri­la tra­dí­cia národ­ných výstu­pov na Kri­váň (sprav​na​vec​.sk). Prvá písom­ná zmien­ka o Kri­vá­ni pochá­dza z roku 1639, kde bol uve­de­ný ako ​“Kri­wan”. Prvé zazna­me­na­né výstu­py na Kri­váň sa datu­jú do 18. sto­ro­čia. V roku 1773 usku­toč­nil evan­je­lic­ký farár Andre­as Jonas Czir­bes zo Spiš­skej Novej Vsi prvý zná­my výstup na vrchol (Wiki­pe­dia). V 19. sto­ro­čí sa Kri­váň stal sym­bo­lom slo­ven­ské­ho národ­né­ho obro­de­nia. V roku 1841 na jeho vrchol vystú­pil Ľudo­vít Štúr spo­lu s Micha­lom Milo­sla­vom Hodžom a Gaš­pa­rom Fejérpatakym-​Belopotockým. Od roku 1955 sa kaž­do­roč­ne orga­ni­zu­je Národ­ný výstup na Kri­váň, kto­rý pri­po­mí­na tie­to his­to­ric­ké uda­los­ti a zdô­raz­ňu­je význam hory v slo­ven­skej kul­tú­re. Kri­váň sa nachá­dza v Tatrans­kom národ­nom par­ku (TANAP) a je domo­vom rôz­no­ro­dej fló­ry a fau­ny. Počas výstu­pu môžu turis­ti vidieť vzác­ne dru­hy rast­lín, ako sú ples­ni­vec alpín­sky či horec, a stret­núť sa s tatrans­ký­mi kam­zík­mi ale­bo sviš­ťa­mi. Kri­váň sa čas­to obja­vu­je v slo­ven­skej lite­ra­tú­re, hud­be a výtvar­nom ume­ní. Jeho silu­e­ta je súčas­ťou štát­ne­ho zna­ku Slo­ven­ska a bola vybra­ná ako motív na slo­ven­ských euro­min­ciach. Mno­hé bás­ne a pies­ne osla­vu­jú jeho krá­su a význam pre slo­ven­ský národ (slo​va​kia​.tra​vel).

Kri­váň is even sung about in folk songs. From this per­spec­ti­ve, it is his­to­ri­cal­ly the most famous peak in the High Tatras. I dare to say that only Krá­ľo­va hoľa rivals Kri­váň as a sym­bol of Slo­va­kia. It rises to an alti­tu­de of 2,494.7 meters (Wiki­pe­dia). It is loca­ted in the wes­tern part of the High Tatras (Wiki­pe­dia). Two rou­tes lead to its sum­mit, from Tri Stud­nič­ky and from Jam­ské Ple­so. Accor­ding to legend, Kriváň’s cro­oked sha­pe was cau­sed by a celes­tial acci­dent. An angel, sent by God on the seventh day of cre­a­ti­on to scat­ter natu­ral beau­ty, struck the moun­tain with his wing. During this, the bag of beau­ty tore, gran­ting the Tatras more natu­ral beau­ty than any other cor­ner of the world (sprav​na​vec​.sk). On its sout­hern and sout­hwes­tern slo­pes, mining acti­vi­ty was con­duc­ted bet­we­en the 15th and 18th cen­tu­ries (zoznam​.sk). Sin­ce 1861, a tra­di­ti­on of nati­onal ascents to Kri­váň has been estab­lis­hed (sprav​na​vec​.sk).

The first writ­ten men­ti­on of Kri­váň dates back to 1639, whe­re it was refer­red to as ​“Kri­wan.” The ear­liest recor­ded ascents to Kri­váň date to the 18th cen­tu­ry. In 1773, the evan­ge­li­cal pas­tor Andre­as Jonas Czir­bes from Spiš­ská Nová Ves made the first kno­wn ascent to the sum­mit (Wiki­pe­dia). In the 19th cen­tu­ry, Kri­váň beca­me a sym­bol of the Slo­vak nati­onal revi­val. In 1841, Ľudo­vít Štúr, toget­her with Michal Milo­slav Hodža and Gaš­par Fejérpataky-​Belopotocký, clim­bed its peak. Sin­ce 1955, the Nati­onal Ascent to Kri­váň has been held annu­al­ly, com­me­mo­ra­ting the­se his­to­ri­cal events and emp­ha­si­zing the moun­tai­n’s impor­tan­ce in Slo­vak culture.

Kri­váň is loca­ted in the Tat­ra Nati­onal Park (TANAP) and is home to diver­se flo­ra and fau­na. During the climb, tou­rists can see rare plant spe­cies such as the alpi­ne ede­lwe­iss and gen­tian, and encoun­ter Tat­ra cha­mo­is or mar­mots. Kri­váň often appe­ars in Slo­vak lite­ra­tu­re, music, and visu­al arts. Its sil­hou­et­te is part of Slo­va­kia­’s nati­onal emblem and was cho­sen as the motif on Slo­vak euro coins. Many poems and songs celeb­ra­te its beau­ty and sig­ni­fi­can­ce to the Slo­vak nati­on (slo​va​kia​.tra​vel).

O Kri­vá­niu śpie­wa się nawet w pie­śniach ludo­wych. Z tego punk­tu widze­nia jest to his­to­rycz­nie naj­bar­dziej zna­ny szc­zyt w Wyso­kich Tat­rach. Ośmie­lam się twier­dzić, że tyl­ko Krá­ľo­va hoľa rywa­li­zu­je z Kri­vá­niem jako sym­bol Sło­wac­ji. Wzno­si się na wyso­ko­ść 2494,7 met­rów (Wiki­pe­dia). Znaj­du­je się w zachod­niej części Wyso­kich Tatr (Wiki­pe­dia). Na szc­zyt pro­wa­dzą dwie tra­sy: z Tri Stud­nič­ky i z Jam­ské Ple­so. Według legen­dy, Kri­váň został znieksz­ta­łco­ny przez nie­bia­ńs­ki wypa­dek. Ani­oł, wysła­ny przez Boga w siód­mym dniu stwor­ze­nia, aby rozr­zu­cić natu­ral­ne pięk­no, uder­zył skr­zy­dłem w górę. Przy tym worek z pięk­nem rozer­wał się, co spra­wi­ło, że Tat­ry otr­zy­ma­ły więcej pięk­na niż inne zakąt­ki świa­ta (sprav​na​vec​.sk). Na połud­ni­owych i południowo-​zachodnich sto­kach pro­wa­dzo­no dzia­łal­no­ść gór­nic­zą między XV a XVIII wie­kiem (zoznam​.sk). Od 1861 roku usta­no­wi­ono tra­dyc­ję naro­do­wych wejść na Kri­váň (sprav​na​vec​.sk).

Pier­ws­za pisem­na wzmian­ka o Kri­vá­niu pocho­dzi z 1639 roku, gdzie został okre­ślo­ny jako ​“Kri­wan”. Naj­wc­ze­śniejs­ze odno­to­wa­ne wejścia na Kri­váň datu­je się na XVIII wiek. W 1773 roku pas­tor ewan­ge­lic­ki Andre­as Jonas Czir­bes ze Spiš­skej Novej Vsi doko­nał pier­ws­ze­go zna­ne­go wejścia na szc­zyt (Wiki­pe­dia). W XIX wie­ku Kri­váň stał się sym­bo­lem sło­wac­kie­go odro­dze­nia naro­do­we­go. W 1841 roku na jego szc­zyt wspi­ęli się Ľudo­vít Štúr, Michal Milo­slav Hodža i Gaš­par Fejérpataky-​Belopotocký. Od 1955 roku co roku orga­ni­zo­wa­ne jest Naro­do­we Wejście na Kri­váň, któ­re upa­mi­ęt­nia te wydar­ze­nia his­to­rycz­ne i pod­kre­śla znac­ze­nie góry w sło­wac­kiej kulturze.

Kri­váň znaj­du­je się w Tatr­za­ńs­kim Par­ku Naro­do­wym (TANAP) i jest domem dla różno­rod­nej flo­ry i fau­ny. Podc­zas wspi­nacz­ki tury­ści mogą zobac­zyć rzad­kie gatun­ki roślin, takie jak sza­rot­ka alpej­ska czy gorycz­ka, oraz spot­kać kozi­ce tatr­za­ńs­kie lub świs­ta­ki. Kri­váň częs­to poja­wia się w sło­wac­kiej lite­ra­tur­ze, muzy­ce i sztu­kach wizu­al­nych. Jego sylwet­ka jest częścią godła naro­do­we­go Sło­wac­ji i zosta­ła wyb­ra­na jako motyw na sło­wac­kich mone­tach euro. Wie­le wiers­zy i pie­śni wych­wa­la jego pięk­no i znac­ze­nie dla naro­du sło­wac­kie­go (slo​va​kia​.tra​vel).

Odka­zy

TOP

Všet­ky

Use Facebook to Comment on this Post

Biotopy, Krajina, Obce, Považské, Príroda, Skaly, Slovenská krajina, Slovenské, Stredné Považie

Vršatec

skala
Hits: 2025

Vrša­tec sa nachá­dza nad Vršat­ským Podhradím. 

Vršat­ské brad­lá sú mohut­ným vápen­co­vým masí­vom, vidi­teľ­né sú z veľ­kej vzdia­le­nos­ti. Nad obcou sa nachá­dza aj hrad Vrša­tec. Už v roku 1244 sa spo­mí­na Vrša­tec (tren​cin​.sk). Vršat­ské brad­lá sú význam­ná geolo­gic­ká a pale­on­to­lo­gic­ká loka­li­ta. Nachá­dza sa tu veľ­ké množ­stvo fosí­lii plyt­ké­ho aj hlbo­ké­ho jur­ské­ho a krie­do­vé­ho mora, amo­ni­ty, belem­ni­ty, ľali­ov­ky, las­túr­ni­ky posi­do­nia a mik­ro­fo­sí­lie fora­mi­ni­fe­ry, rádi­ola­rie, prvo­ky cal­pi­one­la (Mory­co­wa, Mišík, 2005). Vysky­tu­jú sa tu vzác­ne motý­le: Par­nas­sius apol­lo, Par­nas­sius mne­mo­sy­ne, Papi­lio macha­on, Aglia tau. chro­bák Rosa­lia alpi­na (Wiki­pe­dia). Vršat­ské brad­lá sú prí­rod­nou rezer­vá­ci­ou (envi​ro​por​tal​.sk). Sú naj­vý­raz­nej­ším a naj­vyš­ším skal­ným brad­lo­vým hre­be­ňom na Slo­ven­sku (550 – 830 met­rov nad morom). Vápen­co­vý masív pochá­dza z jury (spoz​naj​.eu). Vršat­ské brad­lá sú jed­ným z naj­vý­raz­nej­ších prí­rod­ných útva­rov na Slo­ven­sku. Je súčas­ťou Bie­lych Kar­pát, týči sa nad obcou Vršat­ské Pod­hra­die a je vidi­teľ­ný z veľ­kej vzdia­le­nos­ti. Vršat­ské brad­lá sú súčas­ťou brad­lo­vé­ho pás­ma, kto­ré pre­chá­dza sever­ným údo­lím Váhu. Ten­to pás sa tiah­ne od Mora­vy až po východ­né Slo­ven­sko a je tvo­re­ný séri­ou vápen­co­vých a dolo­mi­tic­kých útva­rov, kto­ré vznik­li v obdo­bí jury a krie­dy. Naj­vyš­ším vrchom Vršat­ských bra­diel je Chme­ľo­vá s nad­mor­skou výš­kou 925 met­rov. Geolo­gic­ky sú brad­lá tvo­re­né pre­važ­ne czorsz­tyn­skou brad­lo­vou jed­not­kou, kto­rá pozos­tá­va z rôz­nych typov vápen­cov, vrá­ta­ne kri­no­ido­vých (ľali­ov­ko­vých), bio­herm­ných (úte­so­vých) a kal­pi­one­lo­vých vápen­cov. Tie­to hor­ni­ny sved­čia o sedi­men­tá­cii v plyt­kých moriach počas stred­nej až vrch­nej jury a spod­nej krie­dy. V oblas­ti Chme­ľo­vej sa nachá­dza­jú aj vrstvy vul­ka­nic­kých hor­nín (Wiki­pé­dia).

Naj­star­šie pozos­tat­ky prí­tom­nos­ti ľudí v tej­to loka­li­te sú z mlad­šej až nesko­rej doby kamen­nej. Našli sa tu kamen­né nástro­je na Chme­ľo­vej a v sed­le medzi Bie­lym Vrchom a Die­lom. Výraz­nej­šie osíd­le­nie je dato­va­né z nesko­rou dobou bron­zo­vou, s ľuď­mi lužic­kých popol­ni­co­vých polí. Pre­ja­vo­va­li sa poh­re­bis­ka­mi a žia­ro­vý­mi hrob­mi, nie­ke­dy pre­kry­tý­mi mohy­la­mi. Vyskyt­li sa aj sto­py síd­lis­ka. V loka­li­te Zazám­čie v oko­lí býva­lé­ho kúpa­lis­ka (Infor­mač­ná tabu­ľa). Neskor­šie osíd­le­nie už je o púchov­skej kul­tú­re. Výraz­né sto­py zane­cha­li slo­van­skí pred­ko­via, v loka­li­te Medzis­ka­lie sa našli želez­né pred­me­ty z 9. až počiat­ku 10. sto­ro­čia – kosa, kro­jid­lo, rad­li­ca, moty­ky, náko­vy, klieš­te, vrták, oboj­ruč­né nože, seke­ry. V prie­be­hu 13. sto­ro­čia sa začal sta­vať stre­do­ve­ký hrad. Už kon­com 13. sto­ro­čia sa dostal do rúk Matú­ša Čáka. Od roku 1396 pat­ril Cti­bo­ro­vi zo Cti­bo­ríc. Do záni­ku hra­du v roku 1707 vys­trie­dal mno­hých maji­te­ľov (Wiki­pe­dia). Hrad Vrša­tec bol posta­ve­ný na neprí­stup­ných vápen­co­vých ska­lách a pat­ril medzi naj­vyš­šie polo­že­né hra­dy na Slo­ven­sku. Jeho stra­te­gic­ká polo­ha mu posky­to­va­la pri­ro­dze­nú ochra­nu a umož­ňo­va­la kon­tro­lu nad dôle­ži­tý­mi obchod­ný­mi ces­ta­mi. Počas svo­jej his­tó­rie hrad vys­trie­dal via­ce­rých maji­te­ľov a v 14. sto­ro­čí bol v drž­be Matú­ša Čáka Tren­čian­ske­ho. V roku 1708 bol hrad počas Rákóc­zi­ho povs­ta­nia zni­če­ný a odvte­dy zostal v ruinách (tren​cin​.sk).

Vršat­ské brad­lá sú domo­vom pre roz­ma­ni­tú fló­ru a fau­nu. Vysky­tu­jú sa tu vzác­ne dru­hy rast­lín a živo­čí­chov, vrá­ta­ne chrá­ne­ných dru­hov motý­ľov, ako sú jasoň čer­ve­no­oký – Par­nas­sius apol­lo, jasoň choch­lač­ko­vý – Par­nas­sius mne­mo­sy­ne, vid­lo­chvost fenik­lo­vý – Papi­lio macha­on a okáň hruš­ko­vý – Aglia tau. Z chro­bá­kov je význam­ný výskyt fúza­ča alp­ské­ho – Rosa­lia alpi­na (Wiki­pé­dia). Súčas­ťou šir­šie­ho oko­lie Kri­vok­lát­ska doli­na. Nachá­dza­jú sa tu naj­se­ver­nej­šie výsky­ty tep­lo­mil­ných spo­lo­čens­tiev vzác­nych a ohro­ze­ných rast­lín a živo­čí­chov v Bie­lych Kar­pa­toch, výraz­ne odliš­ných od ostat­ných loka­lít brad­lo­vé­ho pás­ma. Napr. ľan rakús­ky, spria­dač egre­šo­vý. Okrem toho sa tu vysky­tu­jú orchi­de­je, všet­ky tri naše dru­hy pril­bo­viek, kruš­tík pre­hlia­da­ný, jazyk jele­ní, jasoň choch­lač­ko­vý, užov­ka stro­mo­vá, ďateľ bie­lo­c­hrb­tý, muchá­rik bie­lo­kr­ký. V doli­ne sa nachá­dza aj Kri­vok­lát­ska ties­ňa­va. Tam sa bol zazna­me­ný mod­rá­čik kon­zin­co­vý, mora pies­či­no­vá, hmy­zov­ník Holy­by­ho, kruš­tík drob­no­lis­tý, kruš­tík rož­ka­tý, vemen­ník zelen­kas­tý. Záver doli­ny tvo­ria tzv. Kri­vok­lát­ske lúky. Vysky­tu­je sa tu vzác­ny mra­vec Cop­to­for­mi­ca exsec­ta, päť­prs­t­ni­ca hus­to­kve­tá, kruš­tík močiar­ny, kosa­tec trá­vo­lis­tý, hadiv­ka oby­čaj­ná, bie­lo­kvet močiar­ny. Súčas­ťou Kri­vok­lát­skej doli­ny je aj Dra­čia stud­ňa, jedi­ný vodo­pád v Bie­lych Kar­pa­toch (Infor­mač­ná tabuľa).

Prvý novo­do­bý náuč­ný chod­ník bol v oko­lí Vršat­ca sprí­stup­ne­ný v 80-​tych rokov 20. sto­ro­čia. Vie­dol z Vršat­ské­ho Pod­hra­dia do Čer­ve­né­ho Kame­ňa. Rekon­štru­ova­ný bol v roku 2005. Stal sa okruž­ným, využí­val exis­tu­jú­ce turis­tic­ké chod­ní­ky. Jeho súčas­ná podo­ba je dlhá asi 6 km (Infor­mač­ná tabuľa). 

Vrša­tec is loca­ted abo­ve Vršat­ské Podhradie.

The Vršat­ské Cliffs are a mas­si­ve limes­to­ne for­ma­ti­on visib­le from a gre­at dis­tan­ce. Abo­ve the vil­la­ge lies Vrša­tec Cast­le, which was first men­ti­oned in 1244 (tren​cin​.sk). The Vršat­ské Cliffs are an impor­tant geolo­gi­cal and pale­on­to­lo­gi­cal site. Nume­rous fos­sils from shal­low and deep Juras­sic and Cre­ta­ce­ous seas can be found here, inc­lu­ding ammo­ni­tes, belem­ni­tes, cri­no­ids, bival­ves (Posi­do­nia), and mic­ro­fos­sils such as fora­mi­ni­fe­ra, radi­ola­ria, and cal­pi­onel­la (Mory­co­wa, Mišík, 2005). Rare but­terf­lies such as Par­nas­sius apol­lo, Par­nas­sius mne­mo­sy­ne, Papi­lio macha­on, Aglia tau, and the beet­le Rosa­lia alpi­na inha­bit the area (Wiki­pe­dia). The Vršat­ské Cliffs are a natu­re reser­ve (envi​ro​por​tal​.sk) and repre­sent the most pro­mi­nent and hig­hest roc­ky klip­pe rid­ge in Slo­va­kia, with ele­va­ti­ons ran­ging from 550 to 830 meters abo­ve sea level. The limes­to­ne mas­sif ori­gi­na­tes from the Juras­sic peri­od (spoz​naj​.eu). The Vršat­ské Cliffs are one of the most stri­king natu­ral for­ma­ti­ons in Slo­va­kia, for­ming part of the Whi­te Car­pat­hians. They rise abo­ve the vil­la­ge of Vršat­ské Pod­hra­die and are visib­le from afar. The cliffs are part of the Klip­pen Belt, which stret­ches through the nort­hern Váh Val­ley. This belt runs from Mora­via to eas­tern Slo­va­kia and con­sists of limes­to­ne and dolo­mi­tic for­ma­ti­ons from the Juras­sic and Cre­ta­ce­ous peri­ods. The hig­hest peak of the Vršat­ské Cliffs is Chme­ľo­vá, with an ele­va­ti­on of 925 meters. Geolo­gi­cal­ly, the cliffs are pri­ma­ri­ly part of the Czorsz­tyn klip­pe unit, com­po­sed of vari­ous types of limes­to­nes, inc­lu­ding cri­no­idal (for­med by cri­no­ids), bio­her­mal (reef), and cal­pi­onel­la limes­to­nes. The­se rocks indi­ca­te sedi­men­ta­ti­on in shal­low seas during the Midd­le to Upper Juras­sic and Lower Cre­ta­ce­ous. Vol­ca­nic rock lay­ers can also be found in the Chme­ľo­vá area (Wiki­pe­dia).

The ear­liest tra­ces of human pre­sen­ce in this area date back to the Late Sto­ne Age. Sto­ne tools were found on Chme­ľo­vá and in the sadd­le bet­we­en Bie­ly Vrch and Diel. More sig­ni­fi­cant sett­le­ment is dated to the Late Bron­ze Age, asso­cia­ted with the Lusa­tian urn­field cul­tu­re, evi­dent from burial grounds and cre­ma­ti­on gra­ves, some­ti­mes cove­red with mounds. Tra­ces of a sett­le­ment were also found in the area of Zazám­čie near the for­mer swim­ming pool (Infor­ma­ti­on board). Later sett­le­ment rela­tes to the Púchov cul­tu­re. The Sla­vic ances­tors left sig­ni­fi­cant tra­ces, inc­lu­ding iron tools from the 9th to ear­ly 10th cen­tu­ries, such as scyt­hes, plo­ws, hoes, anvils, tongs, drills, two-​handed kni­ves, and axes, found in the Medzis­ka­lie area. In the 13th cen­tu­ry, cons­truc­ti­on of a medie­val cast­le began. By the late 13th cen­tu­ry, the cast­le came under the con­trol of Matt­hew Csák. In 1396, it belo­n­ged to Sti­bor of Sti­bo­ricz. The cast­le chan­ged hands many times until its des­truc­ti­on in 1707 (Wiki­pe­dia). Vrša­tec Cast­le was built on inac­ces­sib­le limes­to­ne rocks and was one of the highest-​situated cast­les in Slo­va­kia. Its stra­te­gic posi­ti­on pro­vi­ded natu­ral pro­tec­ti­on and allo­wed con­trol over impor­tant tra­de rou­tes. Throug­hout its his­to­ry, the cast­le had vari­ous owners, inc­lu­ding Matt­hew Csák of Tren­čín in the 14th cen­tu­ry. In 1708, it was des­tro­y­ed during the Rákóc­zi Upri­sing and has remai­ned in ruins sin­ce (tren​cin​.sk).

The Vršat­ské Cliffs are home to diver­se flo­ra and fau­na, inc­lu­ding rare and pro­tec­ted spe­cies of but­terf­lies such as the Apol­lo but­terf­ly (Par­nas­sius apol­lo), Clou­ded Apol­lo (Par­nas­sius mne­mo­sy­ne), Swal­lo­wtail (Papi­lio macha­on), and Tau Empe­ror (Aglia tau). The alpi­ne lon­ghorn beet­le (Rosa­lia alpi­na) is also notab­le (Wiki­pe­dia). The sur­roun­ding Kri­vok­lát Val­ley is home to the nort­hern­most occur­ren­ces of ther­mop­hi­lic com­mu­ni­ties of rare and endan­ge­red plants and ani­mals in the Whi­te Car­pat­hians, dis­tinct from other Klip­pen Belt loca­ti­ons. Exam­ples inc­lu­de Aus­trian flax, Egger’s oak eggar moth, and orchids like Epi­pac­tis hel­le­bo­ri­ne, Pla­tant­he­ra bifo­lia, and Lis­te­ra ova­ta. Addi­ti­onal­ly, the val­ley hosts Zame­nis lon­gis­si­mus (Aes­cu­la­pian sna­ke), white-​backed wood­pec­ker (Den­dro­co­pos leuco­tos), and col­la­red fly­cat­cher (Fice­du­la albi­col­lis). The val­ley fea­tu­res the Kri­vok­lát Gor­ge, home to spe­cies like the hairs­tre­ak but­terf­ly (Cupi­do mini­mus), dune tiger moth (Cos­ci­nia crib­ra­ria), and orchids such as Himan­tog­los­sum hir­ci­num. At the val­le­y­’s end are the Kri­vok­lát Mea­do­ws, hos­ting rare ants (Cop­to­for­mi­ca exsec­ta), den­se­ly flo­we­red fin­ger orchids (Dac­ty­lor­hi­za maja­lis), and other notab­le plants. The val­ley inc­lu­des Dra­čia Stud­ňa, the only water­fall in the Whi­te Car­pat­hians (Infor­ma­ti­on board).

The first modern edu­ca­ti­onal trail in the Vrša­tec area was ope­ned in the 1980s. It ori­gi­nal­ly ran from Vršat­ské Pod­hra­die to Čer­ve­ný Kameň and was reno­va­ted in 2005. The cur­rent cir­cu­lar trail is about 6 km long, uti­li­zing exis­ting hiking paths (Infor­ma­ti­on board).

Odka­zy

Lite­ra­tú­ra

Mory­co­wa Ezbie­ta & Mišík Milan, 2005. Upper Juras­sic shallow-​watter scle­rac­ti­nian coral from the Pie­ni­ny Klip­pen Belt (Wes­tern Car­pat­hians, Slo­va­kia). Geolo­gi­ca Car­pat­hi­ca, octo­ber 2005, 56, 5, pp. 415- 432

Use Facebook to Comment on this Post

Kysuce, Biotopy, Krajina, Príroda, Skaly, Slovenská krajina

Megonky – kamenné gule v Milošovej

skala
Hits: 1584

V 80-​tych rokoch sa v kame­ňo­lo­me po odstre­le hor­ni­ny obja­vi­li pra­vi­del­né okrúh­le gule s prie­me­rom 10 až 260 cm. Uni­kát­ny prí­rod­ný úkaz, v roku 2003 bolo nále­zis­ko v Milo­šo­vej, vyhlá­se­né za prí­rod­ný úkaz (regi​on​ky​su​ce​.sk). Naj­väč­šia guľa má prie­mer 2.6 met­ra. Odtlač­ky po vypad­nu­tých guliach naz­na­ču­jú, že tie naj­väč­šie mali prie­mer až 5 met­rov (Ľuboš Vodič­ka). V pries­to­re medzi Klo­ko­čo­vom – Milo­šo­vou a hre­be­ňom Moravsko-​sliezskych Bes­kýd sa nachá­dza úzky pruh pies­kov­cov s nápad­nou guľo­vi­tou odluč­nos­ťou. Kamen­né gule sa nachá­dza­jú aj na iných mies­tach (Fran­ti­šek Beleš).

Prí­rod­ný útvar kamen­né gule sa dá nájsť na rôz­nych mies­tach na sve­te. Obvyk­le sú vytvo­re­né prí­rod­ný­mi sila­mi a eró­zi­ou. Eró­zi­ou sa postup­ne odstra­ňu­jú mäk­šie čas­ti hor­nín a vytvá­ra­jú guľo­vi­té tva­ry. Gule tvo­rí aj daž­ďo­vá voda, kto­rá pre­ni­ká do pórov v hor­ni­nách, spô­so­bu­je odlu­po­va­nie a odde­ľo­va­nie. V anglič­ti­ne sa ten­to typ prí­rod­né­ho útva­ru nazý­va ​“Racet­rack Playa”.

Megon­ky pred­sta­vu­jú v rám­ci Slo­ven­ska jedi­neč­ný geolo­gic­ký útvar s výsky­tom pies­kov­cov guľo­vi­tej odluč­nos­ti. Ten­to nesú­vis­lý úzky pruh je dlhý 15 km a širo­ký 250 – 500 met­rov. Vek tých­to vrs­tiev je vrch­ná krie­da až stred­ný eocén – 30 – 40 mili­ó­nov rokov. Ide o tzv. Ciež­ko­wic­ký pies­ko­vec, pome­no­va­ný ako Buko­vec­ký. Kamen­né gule sa nachá­dza­jú napr. v Grón­sku, Rumun­sku, USA, Novom Zélan­de (Fran­ti­šek Beleš, Peter Dren­gu­biak – Infor­mač­ná tabu­ľa). Gule umiest­ne­né v pev­nej pies­kov­co­vej hor­ni­ne, pôvod­ne leža­li na plo­che, postup­ne však boli zane­se­né pies­kom a bah­nom. Geolo­gic­ké zme­ny spô­so­bi­li ich zdvi­hnu­tie do súčas­nej polo­hy. Ležia pri­bliž­ne 150 – 200 cm pod dneš­ným teré­nom. Veľ­kost­ne majú gule prie­mer od 30 do 3 met­re. Ich hmot­nosť je aj 25 – 30 ton. Nále­zis­ko bolo odkry­té v roku 1988 pri ťaž­be v lome Pady­šák. Pôvod­ne sa tu nachá­dza­lo asi 30 gúľ, via­ce­ré boli odve­ze­né do expo­zí­cií a rozk­rad­nu­té (Wiki­pe­dia). Pres­ný pro­ces for­mo­va­nia tých­to kamen­ných gúľ zostá­va záha­dou. Nie­kto­ré hypo­té­zy naz­na­ču­jú, že vznik­li mili­ó­ny rokov kotú­ľa­ním hor­ni­ny po mäk­kom povr­chu, zatiaľ čo iné teórie hovo­ria o ich for­mo­va­ní ako výpl­ne ply­no­vých dutín v iných ska­lách (turis​tic​ky​.sk).

In the 1980s, regu­lar round sphe­res with dia­me­ters ran­ging from 10 to 260 cm were dis­co­ve­red in a quar­ry after blas­ting rock. This uni­que natu­ral phe­no­me­non in Milo­šo­vá was dec­la­red a natu­ral monu­ment in 2003 (regi​on​ky​su​ce​.sk). The lar­gest sphe­re has a dia­me­ter of 2.6 meters. Imprints of mis­sing sphe­res sug­gest that the lar­gest ones could have had a dia­me­ter of up to 5 meters (Ľuboš Vodič­ka). Bet­we­en Klo­ko­čov – Milo­šo­vá and the rid­ge of the Moravian-​Silesian Bes­kids, the­re is a nar­row strip of sand­sto­ne with noti­ce­ab­le sphe­ri­cal sepa­ra­ti­on. Sto­ne sphe­res are also found in other pla­ces (Fran­ti­šek Beleš).

The natu­ral for­ma­ti­on of sto­ne sphe­res can be found in vari­ous pla­ces worl­dwi­de. They are typi­cal­ly for­med by natu­ral for­ces and ero­si­on. Ero­si­on gra­du­al­ly remo­ves sof­ter parts of rocks, cre­a­ting sphe­ri­cal sha­pes. Rain­wa­ter also con­tri­bu­tes by penet­ra­ting rock pores, cau­sing pee­ling and sepa­ra­ti­on. This type of natu­ral for­ma­ti­on is cal­led ​“Racet­rack Pla­ya” in English.

Megon­ky are a uni­que geolo­gi­cal for­ma­ti­on in Slo­va­kia, cha­rac­te­ri­zed by sand­sto­ne with sphe­ri­cal sepa­ra­ti­on. This dis­con­ti­nu­ous nar­row strip is 15 km long and 250 – 500 meters wide. The­se lay­ers date back to the Upper Cre­ta­ce­ous to the Midd­le Eoce­ne, app­ro­xi­ma­te­ly 30 – 40 mil­li­on years ago. They con­sist of so-​called Ciężko­wi­ce Sand­sto­ne, also kno­wn as Buko­vec­ký. Sto­ne sphe­res are also found in Gre­en­land, Roma­nia, the USA, and New Zea­land (Fran­ti­šek Beleš, Peter Dren­gu­biak – infor­ma­ti­on board). The sphe­res, embed­ded in solid sand­sto­ne, ori­gi­nal­ly lay on the sur­fa­ce but were gra­du­al­ly buried by sand and mud. Geolo­gi­cal chan­ges later ele­va­ted them to the­ir cur­rent posi­ti­on. They lie app­ro­xi­ma­te­ly 150 – 200 cm below the pre­sent ter­rain. The sphe­res ran­ge in dia­me­ter from 30 cm to 3 meters, with a weight of 25 – 30 tons. The site was unco­ve­red in 1988 during quar­ry­ing at Pady­šák. Ori­gi­nal­ly, about 30 sphe­res were found; many were taken to exhi­bi­ti­ons or sto­len (Wiki­pe­dia). The exact pro­cess of the­ir for­ma­ti­on remains a mys­te­ry. Some hypot­he­ses sug­gest they for­med over mil­li­ons of years by rol­ling rocks on soft sur­fa­ces, whi­le others pro­po­se they for­med as fil­lings of gas cavi­ties in other rocks (turis​tic​ky​.sk).

W latach 80. w kamie­ni­oło­mie po wys­tr­ze­le­niu skał odkry­to regu­lar­ne okrągłe kule o śred­ni­cy od 10 do 260 cm. Ten uni­kal­ny natu­ral­ny feno­men w Milo­šo­vej został w 2003 roku uzna­ny za pomnik przy­ro­dy (regi​on​ky​su​ce​.sk). Naj­wi­ęks­za kula ma śred­ni­cę 2,6 met­ra. Odcis­ki po zagi­ni­onych kulach suge­ru­ją, że naj­wi­ęks­ze mogły mieć śred­ni­cę nawet 5 met­rów (Ľuboš Vodič­ka). Między Klo­ko­čo­vem – Milo­šo­vą a grz­bie­tem Bes­ki­dów Morawsko-​Śląskich znaj­du­je się wąs­ki pas pias­ko­wców z cha­rak­te­rys­tycz­nym kulis­tym oddzie­le­niem. Kamien­ne kule wys­tępu­ją również w innych miejs­cach (Fran­ti­šek Beleš).

Natu­ral­ne for­mac­je kamien­nych kul można zna­le­źć w różnych miejs­cach na świe­cie. Zazwyc­zaj pows­ta­ją one pod wpły­wem sił natu­ry i eroz­ji. Eroz­ja stop­ni­owo usu­wa mięks­ze części skał, twor­ząc kulis­te ksz­ta­łty. Deszc­zó­wka również przyc­zy­nia się do ich pows­ta­wa­nia, wni­ka­jąc w pory skał, powo­du­jąc łuszc­ze­nie i oddzie­la­nie. W języ­ku angiel­skim tego typu for­mac­ja nazy­wa­na jest ​“Racet­rack Playa”.

Megon­ki to uni­kal­na for­mac­ja geolo­gicz­na na Sło­wac­ji, cha­rak­te­ry­zu­jąca się pias­ko­wca­mi z kulis­tym oddzie­le­niem. Ten nie­ci­ągły wąs­ki pas ma dłu­go­ść 15 km i sze­ro­ko­ść 250 – 500 met­rów. Wiek tych warstw sza­cu­je się na późną kre­dę do środ­ko­we­go eoce­nu, czy­li 30 – 40 mili­onów lat. Skła­da­ją się z tzw. pias­ko­wca Ciężko­wic­kie­go, zna­ne­go również jako Buko­vec­ký. Kamien­ne kule znaj­du­ją się np. na Gren­lan­dii, w Rumu­nii, USA i Nowej Zelan­dii (Fran­ti­šek Beleš, Peter Dren­gu­biak – tab­li­ca infor­ma­cyj­na). Kule osa­dzo­ne w solid­nym pias­ko­wcu pier­wot­nie leża­ły na powierzch­ni, ale stop­ni­owo zosta­ły zasy­pa­ne pias­kiem i bło­tem. Zmia­ny geolo­gicz­ne później pod­ni­osły je do obec­nej pozyc­ji. Leżą oko­ło 150 – 200 cm pod obec­nym tere­nem. Kule mają śred­ni­cę od 30 cm do 3 met­rów i ważą nawet 25 – 30 ton. Odkry­to je w 1988 roku podc­zas wydo­by­cia w kamie­ni­oło­mie Pady­šák. Poc­ząt­ko­wo zna­le­zi­ono tam oko­ło 30 kul, wie­le z nich zosta­ło prze­nie­si­onych do eks­po­zyc­ji lub skra­dzi­onych (Wiki­pe­dia). Dokład­ny pro­ces ich pows­ta­wa­nia pozos­ta­je tajem­ni­cą. Nie­któ­re hipo­te­zy suge­ru­ją, że pows­ta­ły mili­ony lat temu w wyni­ku toc­ze­nia skał po mięk­kiej powierzch­ni, inne mówią o ich for­mo­wa­niu się jako wype­łnie­nia pus­tek gazo­wych w innych ska­łach (turis​tic​ky​.sk).

V 80. letech se v kame­no­lo­mu po odstře­lu hor­ni­ny obje­vi­ly pra­vi­del­né kula­té kou­le o průměru 10 až 260 cm. Uni­kát­ní pří­rod­ní úkaz, nález v Milo­šo­vé byl v roce 2003 proh­lá­šen za pří­rod­ní památ­ku (regi​on​ky​su​ce​.sk). Nej­vět­ší kou­le má průměr 2,6 met­ru. Otis­ky po vypad­lých kou­lích naz­na­ču­jí, že ty nej­vět­ší moh­ly mít průměr až 5 met­rů (Ľuboš Vodič­ka). Mezi Klo­ko­čo­vem – Milo­šo­vou a hře­be­nem Morav­skos­lez­ských Bes­kyd se nachá­zí úzký pruh pís­kov­ců s nápad­nou kulo­vi­tou odluč­nos­tí. Kamen­né kou­le se nachá­ze­jí i na jiných mís­tech (Fran­ti­šek Beleš).

Pří­rod­ní útvar kamen­né kou­le lze nalézt na růz­ných mís­tech světa. Obvyk­le jsou vytvo­ře­ny pří­rod­ní­mi sila­mi a ero­zí. Ero­ze postup­ně odstra­ňu­je měk­čí čás­ti hor­nin a vytvá­ří kulo­vi­té tva­ry. Kou­le tvo­ří také deš­ťo­vá voda, kte­rá pro­ni­ká do pórů v hor­ni­nách, způso­bu­je odlu­po­vá­ní a oddělo­vá­ní. V anglič­ti­ně se ten­to typ pří­rod­ní­ho útva­ru nazý­vá ​“Racet­rack Playa”.

Megon­ky před­sta­vu­jí na Slo­ven­sku jedi­neč­ný geolo­gic­ký útvar s výsky­tem pís­kov­ců kulo­vi­té odluč­nos­ti. Ten­to nesou­vis­lý úzký pruh je dlou­hý 15 km a širo­ký 250 – 500 met­rů. Stá­ří těch­to vrs­tev se datu­je do svr­ch­ní kří­dy až střed­ní­ho eocé­nu – 30 – 40 mili­onů let. Jde o tzv. Ciężko­wic­ký pís­ko­vec, zná­mý jako Buko­vec­ký. Kamen­né kou­le se nachá­ze­jí např. v Grón­sku, Rumun­sku, USA, na Novém Zélan­du (Fran­ti­šek Beleš, Peter Dren­gu­biak – infor­mač­ní tabu­le). Kou­le, ulo­že­né v pev­ném pís­kov­ci, původ­ně leže­ly na povr­chu, ale postup­ně byly zasy­pá­ny pís­kem a bah­nem. Geolo­gic­ké změny je později zved­ly do sou­čas­né polo­hy. Nachá­ze­jí se zhru­ba 150 – 200 cm pod dneš­ním teré­nem. Veli­kos­tí mají průměr od 30 cm do 3 met­rů a váží až 25 – 30 tun. Nale­ziš­tě bylo odkry­to v roce 1988 při těž­bě v lomu Pady­šák. Původ­ně zde bylo asi 30 kou­lí, mno­hé byly odve­ze­ny do expo­zic a rozk­ra­de­ny (Wiki­pe­dia). Přes­ný pro­ces jejich for­mo­vá­ní zůs­tá­vá záha­dou. Něk­te­ré hypo­té­zy tvr­dí, že vznik­ly mili­ony let vale­ním hor­ni­ny po měk­kém povr­chu, jiné teorie hovo­ří o jejich for­mo­vá­ní jako výpl­ně ply­no­vých dutin v jiných hor­ni­nách (turis​tic​ky​.sk).

Odka­zy

Use Facebook to Comment on this Post