Krajina, Slovensko, Objekty, predmety a priestory, Kostoly, Umenie, Stavby, Fotografie

Kopčiansky kostolík svätej Margity Antiochijskej

skala
Hits: 690

Kostol svätej Margity Antiochijskej v Kopčanoch je jednou z najvýznamnejších historických pamiatok Slovenska, predstavujúcou vzácny príklad predrománskej sakrálnej architektúry s možným pôvodom v období Veľkej Moravy (Andrej Botek). Archeologické výskumy posunuli datovanie do 2. polovice 9. až  1. polovice 10. storočia. Rádiokarbónové datovanie stavebného dreva poskytlo interval približne 891 – 1011 (Martin Illáš). Nachádza pri obci Kopčany neďaleko od Holíča, na ľavom brehu Moravy, v blízkosti –českej hranice (lexikon.sk). Stojí na miernej terénnej vyvýšenine uprostred polí v blízkosti rieky Moravy v Kopčanoch (Andrej Botek). Je situovaný približne 2 km od významného veľkomoravského hradiska Mikulčice-Valy. Stavba je jednoloďovým kostolom s pravouhlým uzáverom , typickým pre malé sakrálne v strednej a západnej Európe v 8. až 11. storočí. Pôvodné bočné múry sú zachované takmer po korunnú rímsu. V 13. storočí došlo k gotickým úpravám, vrátane zamurovania pôvodných okien na severnej strane a pridania nového úzkeho okna vo východnej stene presbytéria (lexikon.sk). V rámci tejto prestavby bol tiež celý interiér vyzdobený freskami. V druhej polovici 15. storočia bol kostolík opevnený a obohnaný priekopou. Tieto úpravy zrejme súviseli s vojnovými stretmi medzi Uhorskom a Českým kráľovstvom, kedy slúžil ako oporný bod neďaleko hraníc (apsida.sk). Trojuholníkový klenák v Kopčanoch je najskôr kultúrny import zo západoeurópskej karolínskej alebo na ňu nadväzujúcej ranorománskej architektúry. V západnej Európe sa používal najmä na reprezentatívnych a sakrálnych stavbách a mal konštrukčnú, dekoratívnu aj pravdepodobne symbolickú funkciu. Klenák je kameň osadený vo vrchole oblúkového záklenku. V Kopčanoch majú pôvodné nezvyčajný trojuholníkový klenák, ktorý pravdepodobne nemal osobitnú statickú funkciu, ale bol výrazným dekoratívnym prvkom a mohol niesť aj kresťanskú symboliku (Martin Illáš). Na základe stavebného typu a stavebnej techniky možno pôvod remeselníkov, ktorí kostol postavili, hľadať v prostredí západoeurópskej merovejsko-karolínskej výtvarnej a staviteľskej . Stavba a analyzované by tak predstavovali kultúrny import z rozvinutejšieho prostredia sakrálneho stavebníctva strednej a západnej Európy (Martin Illáš).

Na južnej fasáde presbytéria sa nachádzajú dva s rytými alebo tesanými znakmi. Sú integrálnou súčasťou pôvodného predrománskeho muriva. Nachádza sa tam znak X, ďalší znak X vpísaný do štvoruholníkového rámu a schematicky znázornená ľudská tvár, nad ktorou sú tri malé rovnoramenné . Prvá celoplošná omietka bola na exteriér nanesená v 11. – 12. storočí a rytiny sa nachádzali pod neskoršími omietkovými úpravami. Illáš preto rytiny rámcovo datuje od druhej polovice 9. storočia do 11.–12. storočia. X je christogram – symbol Krista. X v štvoruholníkovom sa interpretuje ako spojenie Kristovho symbolu so symbolom celého sveta alebo univerza. Tvár s tromi krížmi považuje autor za schematické zobrazenie Krista. Pri troch krížoch môže ísť o redukovaný krížový nimbus Krista, alebo Krista a dvoch lotrov na Golgote, alebo Krista so sv. Petrom a sv. Pavlom, prípadne všeobecnú symboliku čísla tri a Najsvätejšej Trojice. Rytiny mali symbolicky chrániť a sekundárne edukovať (Martin Illáš).

V 17. storočí, v období baroka, boli upravené okná a pravdepodobne došlo k ďalším menším stavebným zásahom. Prvý archeologický výskum kostola a jeho okolia sa začal v roku 1964, v roku 2004 boli v okolí kostola objavené tri hroby so šperkami typickými pre veľkomoravské obdobie, čo naznačuje, že kostol mohol byť postavený už v 9. storočí. Dendrochronologické a rádiokarbónové dreva z muriva kostola však naznačujú jeho vznik v druhej polovici 10. storočia, konkrétne okolo roku 951 (lexikon.sk). Datovanie stavby zostáva predmetom odborného výskumu. Archeologické nálezy umožňujú zaradiť jej najstaršiu stavebnú fázu do druhej polovice 9. až prvej polovice 10. storočia, pričom novšie rádiokarbónové datovanie podporuje možnosť vzniku už v 9. storočí. Illáš preto kostol charakterizuje ako stavbu vybudovanú približne okolo roku 900, teda ešte v kontexte Veľkej Moravy (Martin Illáš). 

Kostol svätej Margity Antiochijskej si zachoval mnoho pôvodných prvkov a architektonických detailov, ako sú pôvodné okenné otvory, povrchová úprava stien či valená klenba v presbytériu. V súčasnosti je kostol národnou kultúrnou pamiatkou a slúži na príležitostné bohoslužby a púte, pripomínajúc bohatú históriu a duchovné dedičstvo regiónu (lexikon.sk). Vrchná vrstva v odhalila fragment ženskej tváre so svätožiarou datovaný od polovice 16. storočia. Takmer s istotou ide o svätú Margitu Antiochijskú (Andrej Botek). V blízkom okolí sa našli nálezy – strážnej z obdobia Veľkej Moravy a západné priečelie kostolíka smeruje priamo smerom k mikulčickému hradisku, ktorého hlavná brána bola zasa orientovaná smerom ku Kopčanom. Pár desiatok metrov južne od kostola sa navyše nachádza areál opevneného zrejme veľmožského dvorca datovaného do veľkomoravského obdobia. V roku 2021 bola ukončená rozsiahla obnova objektu spojená s omietnutím exteriéru. V posledných rokoch sa tu organizuje slávnosť na sviatok svätého Cyrila a Metoda. Vyše 200-ročná lipa pri kostolíku sa v roku 2019 stala finalistom Európsky strom roka (apsida.sk).

The Church of St Margaret of Antioch in Kopčany is one of the most significant historical monuments in Slovakia, representing a rare example of Pre-Romanesque sacral architecture with a possible origin in the period of Great Moravia (Andrej Botek). Archaeological research has shifted its dating to the second half of the 9th to the first half of the 10th century. Radiocarbon dating of construction timber yielded an interval of approximately 891–1011 (Martin Illáš). It is located near the village of Kopčany, not far from Holíč, on the left bank of the River, close to the Slovak-Czech border (lexikon.sk). It stands on a slight elevation amid fields near the Morava River at Kopčany (Andrej Botek). It is situated approximately 2 km from the important Great Moravian fortified settlement of Mikulčice-Valy. The building is a single-nave church with a rectangular termination, a type characteristic of small sacral buildings in Central and Western Europe between the 8th and 11th centuries. The original side walls have survived almost up to the cornice. In the 13th century, Gothic alterations were carried out, including the blocking up of the original windows on the northern side and the addition of a new narrow window in the eastern wall of the presbytery (lexikon.sk). As part of this reconstruction, the entire interior was also decorated with frescoes. In the second half of the 15th century, the small church was fortified and surrounded by a moat. These modifications were probably connected with military conflicts between the Kingdom of Hungary and the Kingdom of Bohemia, when it served as a defensive strongpoint near the border (apsida.sk). The triangular keystone at Kopčany is most likely a cultural import from Western European Carolingian architecture or the Early Romanesque architecture that developed from it. In Western Europe, it was used primarily on representative and sacral buildings and had a structural, decorative and probably also symbolic function. A keystone is a stone placed at the apex of an arch. At Kopčany, the original windows have an unusual triangular keystone which probably had no particular structural function, but was a distinctive decorative element and may also have carried Christian symbolism (Martin Illáš). On the basis of the building type and construction technique, the origins of the craftsmen who built the church can be sought within the Western European Merovingian-Carolingian artistic and architectural tradition. The building and the analysed symbols may therefore represent a cultural import from the more developed environment of sacral architecture in Central and Western Europe (Martin Illáš).

On the southern façade of the presbytery there are two stones bearing incised or carved signs. They are an integral part of the original Pre-Romanesque masonry. They include an X-shaped sign, another X inscribed within a quadrilateral frame, and a schematically depicted human face, above which there are three small equal-armed crosses. The first complete layer of exterior plaster was applied in the 11th–12th century, while the engravings were found beneath later plaster modifications. Illáš therefore broadly dates the engravings from the second half of the 9th century to the 11th–12th century. The X is a Christogram – a symbol of Christ. The X within a quadrilateral frame is interpreted as a combination of the symbol of Christ with the symbol of the entire world or universe. The author considers the face with three crosses to be a schematic representation of Christ. The three crosses may represent a reduced cruciform halo of Christ, Christ and the two thieves on Golgotha, Christ with St Peter and St Paul, or more generally the symbolism of the number three and the Holy Trinity. The engravings were intended primarily to provide symbolic protection and secondarily to educate (Martin Illáš).

In the 17th century, during the Baroque period, the windows were altered and further minor structural interventions probably took place. The first archaeological investigation of the church and its surroundings began in 1964. In 2004, three graves containing jewellery characteristic of the Great Moravian period were discovered near the church, suggesting that the church may have been built as early as the 9th century. Dendrochronological and radiocarbon analyses of wood from the church masonry, however, have suggested an origin in the second half of the 10th century, specifically around the year 951 (lexikon.sk). The dating of the building remains a subject of scholarly research. Archaeological finds allow its earliest construction phase to be placed in the second half of the 9th to the first half of the 10th century, while more recent radiocarbon dating supports the possibility that it originated as early as the 9th century. Martin Illáš therefore characterises the church as a building constructed approximately around the year 900, that is, still within the context of Great Moravia (Martin Illáš).

The Church of St Margaret of Antioch has preserved many original elements and architectural details, including the original window openings, wall surface treatments and the barrel vault in the presbytery. Today, the church is a national cultural monument and is used for occasional religious services and pilgrimages, recalling the rich history and spiritual heritage of the region (lexikon.sk). The upper layer in the interior revealed a fragment of a female face with a halo dating from the mid-16th century onwards. It is almost certainly St Margaret of Antioch (Andrej Botek). Evidence of settlement has been discovered in the immediate surroundings, including a guard settlement dating from the Great Moravian period, while the western façade of the church is oriented directly towards the Mikulčice fortified settlement, whose main gate was in turn oriented towards Kopčany. A few dozen metres south of the church there is also a fortified complex, apparently the residence of a nobleman, dated to the Great Moravian period. In 2021, an extensive restoration of the building was completed, including the replastering of its exterior. In recent years, a celebration has been organised here on the feast of Saints Cyril and Methodius. The more than 200-year-old linden tree beside the church became a finalist in the European Tree of the Year competition in 2019 (apsida.sk).

Kostel svaté Markéty Antiochijské v Kopčanech je jednou z nejvýznamnějších historických památek Slovenska a představuje vzácný příklad předrománské sakrální architektury s možným původem v období Velké Moravy (Andrej Botek). Archeologické výzkumy posunuly jeho datování do 2. poloviny 9. až 1. poloviny 10. století. Radiokarbonové datování stavebního dřeva poskytlo interval přibližně 891–1011 (Martin Illáš). Nachází se u Kopčany nedaleko Holíče, na levém břehu řeky Moravy, v blízkosti slovensko-české hranice (lexikon.sk). Stojí na mírné terénní vyvýšenině uprostřed polí nedaleko řeky Moravy v Kopčanech (Andrej Botek). Je situován přibližně 2 km od významného velkomoravského hradiště Mikulčice-Valy. Stavba je jednolodním kostelem s pravoúhlým závěrem, typickým pro malé sakrální stavby ve střední a západní Evropě v 8. až 11. století. Původní boční zdi jsou zachovány téměř až po korunní římsu. Ve 13. století došlo ke gotickým úpravám, včetně zazdění původních oken na severní straně a přidání nového úzkého okna ve východní stěně presbytáře (lexikon.sk). V rámci této přestavby byl také celý interiér vyzdoben freskami. Ve druhé polovině 15. století byl kostelík opevněn a obehnán příkopem. Tyto úpravy zřejmě souvisely s válečnými střety mezi Uherským a Českým královstvím, kdy sloužil jako opěrný bod nedaleko hranic (apsida.sk). Trojúhelníkový klenák v Kopčanech je nejspíše kulturním importem ze západoevropské karolínské architektury nebo z na ni navazující raně románské architektury. V západní Evropě se používal především na reprezentativních a sakrálních stavbách a měl konstrukční, dekorativní a pravděpodobně také symbolickou funkci. Klenák je kámen osazený ve vrcholu obloukového záklenku. V Kopčanech mají původní okna neobvyklý trojúhelníkový klenák, který pravděpodobně neměl zvláštní statickou funkci, ale byl výrazným dekorativním prvkem a mohl nést také křesťanskou symboliku (Martin Illáš). Na základě stavebního typu a stavební techniky lze původ řemeslníků, kteří kostel postavili, hledat v prostředí západoevropské merovejsko-karolínské výtvarné a stavitelské tradice. Stavba a analyzované symboly by tak představovaly kulturní import z rozvinutějšího prostředí sakrálního stavitelství střední a západní Evropy (Martin Illáš).

Na jižní fasádě presbytáře se nacházejí dva kameny s rytými nebo tesanými znaky. Jsou integrální součástí původního předrománského zdiva. Nachází se zde znak X, další znak X vepsaný do čtyřúhelníkového rámu a schematicky znázorněná lidská tvář, nad níž jsou tři malé rovnoramenné kříže. První celoplošná omítka byla na exteriér nanesena v 11.–12. století a rytiny se nacházely pod pozdějšími omítkovými úpravami. Illáš proto rytiny rámcově datuje od druhé poloviny 9. století do 11.–12. století. X je christogram – symbol Krista. X v čtyřúhelníkovém rámu je interpretováno jako spojení Kristova symbolu se symbolem celého světa nebo univerza. Tvář se třemi kříži považuje autor za schematické zobrazení Krista. V případě tří křížů může jít o redukovaný křížový nimbus Krista, o Krista a dva lotry na Golgotě, o Krista se sv. Petrem a sv. Pavlem, případně o obecnou symboliku čísla tři a Nejsvětější Trojice. Rytiny měly symbolicky chránit a sekundárně také vzdělávat (Martin Illáš).

V 17. století, v období baroka, byla upravena okna a pravděpodobně došlo k dalším menším stavebním zásahům. První archeologický výzkum kostela a jeho okolí začal v roce 1964. V roce 2004 byly v okolí kostela objeveny tři hroby se šperky typickými pro velkomoravské období, což naznačuje, že kostel mohl být postaven již v 9. století. Dendrochronologické a radiokarbonové analýzy dřeva ze zdiva kostela však naznačují jeho vznik ve druhé polovině 10. století, konkrétně kolem roku 951 (lexikon.sk). Datování stavby zůstává předmětem odborného výzkumu. Archeologické nálezy umožňují zařadit její nejstarší stavební fázi do druhé poloviny 9. až první poloviny 10. století, přičemž novější radiokarbonové datování podporuje možnost vzniku již v 9. století. Martin Illáš proto kostel charakterizuje jako stavbu vybudovanou přibližně kolem roku 900, tedy ještě v kontextu Velké Moravy (Martin Illáš).

Kostel svaté Markéty Antiochijské si zachoval mnoho původních prvků a architektonických detailů, například původní okenní otvory, povrchovou úpravu stěn či valenou klenbu v presbytáři. V současnosti je kostel národní kulturní památkou a slouží k příležitostným bohoslužbám a poutím, přičemž připomíná bohatou historii a duchovní dědictví regionu (lexikon.sk). Vrchní vrstva v interiéru odhalila fragment ženské tváře se svatozáří datovaný od poloviny 16. století. Téměř s jistotou jde o svatou Markétu Antiochijskou (Andrej Botek). V blízkém okolí byly nalezeny pozůstatky osídlení – strážní osady z období Velké Moravy – a západní průčelí kostelíku směřuje přímo k mikulčickému hradišti, jehož hlavní brána byla naopak orientována směrem ke Kopčanům. Několik desítek metrů jižně od kostela se navíc nachází areál opevněného, zřejmě velmožského dvorce datovaného do velkomoravského období. V roce 2021 byla dokončena rozsáhlá obnova objektu spojená s omítnutím exteriéru. V posledních letech se zde pořádá slavnost při příležitosti svátku svatých Cyrila a Metoděje. Více než 200letá lípa u kostelíku se v roce 2019 stala finalistkou soutěže Evropský strom roku (apsida.sk).

Rastliny, Príroda, Organizmy, Fotografie

Sirôtky

skala
Hits: 734

Sirôtka je jednoročná až dvojročná bylina s tenkým krátkym koreňom, byľami vysokými približne 10 – 25, maximálne 35 cm, stopkatými vajcovitými až kopijovitými listami, veľkými prílistkami, dlho stopkatými kvetmi a vajcovitými tupo trojhrannými tobolkami so žltohnedými hladkými semenami (Kornélia Goliašová at all). Sirôtky v záhradníckej praxi označujú najmä veľkokveté záhradné hybridy Viola × wittrockiana, zatiaľ čo menšie „minisirôtky“ a záhonové violy často k Viola cornuta alebo k jej hybridom. Rod Viola je taxonomicky veľmi rozsiahly (kew.org). Viola × wittrockiana je viacnásobný umelý hybrid rôznych druhov sekcie Melanium, napríklad Viola tricolor, Viola lutea, Viola cornuta, Viola altaica a pravdepodobne aj ďalších druhov (Kornélia Goliašová at all). Z botanického hľadiska patria sirôtky do čeľade Violaceae. Rod Viola sa vyznačuje celosvetovým rozšírením najmä v miernych pásmach a v horských oblastiach (pladias.sk). Morfologicky sú violy veľmi variabilné. Môžu byť jednoročné, dvojročné aj trváce, s jednoduchými alebo laločnatými listami a s päťpočetnými, nápadne zygomorfnými kvetmi. Pre záhradnú sirôtku slovenská uvádza tenký, krátky koreň, jednoduché alebo od bázy rozkonárené byle. Praktický rozlišovací znak medzi „pansy“ a „viola“ je aj poloha lupienkov: pansy má typicky štyri lupienky smerujúce nahor a jeden nadol, zatiaľ čo viola zvyčajne tri nahor a dva nadol (rhs.org.uk). Viola × wittrockiana vznikla v 19. storočí krížením viacerých druhov rodu Viola a s jej vznikom sa spája meno William Thompson (missouri.edu).

Pre bežného záhradkára je najdôležitejšie, že sirôtky sú chladnomilné  s hlavným efektom na , v predjarí a na . Najlepšie rastú v humóznej, priepustnej a stále mierne vlhkej pôde na slnku až v polotieni. Letné horúčavy im skracujú život (ncsu.edu). Ak chcete veľa sirôtok, najistejší postup je výsev v prvej polovici leta, dorastenie priesad do jesene a jesenná výsadba na stanovisko, aby rastliny prezimovali a na jar zakvitli medzi prvými (thompson-morgan.com). Najčastejšie pestovateľské chyby sú premokrený substrát bez odtoku, príliš husté a nevzdušné výsadby, prehnojenie dusíkom a ignorovanie odkvitnutých kvetov. Prípadne vošky, slizniaky a slimáky, múčnatka, peronospóra a koreňové hniloby. Najlepšou obranou sú hygiena, ranná zálievka, dobré prúdenie vzduchu, pravidelná kontrola porastov a podpora prirodzených nepriateľov (rhs.org.uk). Pri prezimovaní menšie zakorenené rastliny prezimujú spravidla lepšie než veľké prerastené kusy (missouribotanicalgarden.org).

Viola × wittrockiana sa pestuje ako jednoročná až dvojročná rastlina. Slovenská flóra uvádza kvitnutie od marca do septembra, no pestovateľské profily ukazujú, že moderné kultivary kvitnú hlavne v chladných častiach roka a v miernych zimách aj priebežne. Viola tricolor je krátkoveká a rada sa obnovuje samovýsevom, jej kapsuly môžu niesť desiatky semien a po vyschnutí sa otvárajú a semená vystreľujú. Viola odorata tvorí prízemné ružice, dlhé stolóny a kvitne najmä na jar, u niektorých viol sú dôležité aj bezkorunné, samosprašné , ktoré zabezpečujú spoľahlivú tvorbu semien. Sirôtka je na našom trhu dlho etablovaná a popri druhových názvoch sa u nás spomínajú aj staršie či regionálne kultivary, napríklad „Pirnavská modrá“, „Zlatá koruna“, „Zlato Rýna“, „Tango“, „Žiara Álp“ a skupina Fancy F1. Súčasný predaj je však vo veľkej miere postavený na moderných sériách F1, ktoré ponúkajú jednotný habitus, vyrovnané kvitnutie a predvídateľné použitie v záhonoch či nádobách (Kornélia Goliašová at all). Veľkokveté série ako Matrix a Delta dávajú najvýraznejší „tvárový“ kvet do mestských záhonov a reprezentatívnych nádob. Cool Wave je jasná voľba pre previsy, okenné debničky a závesné koše. Ak chcete jemnejší, hustejší a spravidla o niečo dlhšie trvajúci efekt, siahnite po Viola cornuta a sériách typu Sorbet XP (panamseed.com). Odstraňovanie odkvitnutých kvetov predlžuje kvitnutie a spätný rez pomáha oživiť vytiahnuté rastliny (missouribotanicalgarden.org).

Pri sirôtkach neexistuje jedna „najlepšia“ metóda rozmnožovania, správna voľba závisí od cieľa. Semená sú najlacnejšie a ideálne na veľké plochy. Delenie trsov je najistejšie pri trvácich violách. Odrezky sú najlepšie vtedy, keď chcete zachovať konkrétny kultivar (gardenersworld.com). Semená klíčia pomalšie, zvyčajne za 10 – 20 dní. Vysievajte ich do jemného, priepustného substrátu, semeno buď zľahka pritlačte k povrchu, alebo ho len veľmi jemne zasypte. V profesionálnej produkcii sa pri pansy sériách osivo prikrýva, udržiava sa približne 18 – 21 °C v počiatočnej fáze a následne sa rastliny pestujú chladnejšie. Pre pestovanie na Slovensku z toho prakticky vyplýva plytký výsev, rovnomerná vlhkosť bez premočenia a čo najchladnejšie dorastanie po vyklíčení (thompson-morgan.com). Ak sirôtky pestujete len pre jarné obdobie, je možné predpestovanie aj 6–8 týždňov pred posledným mrazom, no jesenná výsadba dáva pre skorú jar spravidla lepší výsledok (Sherri Sanders). 

Trváce violy sa delia najmä na jeseň. Trs vyberte z pôdy, jemne rozoberte rukami alebo nožom na niekoľko častí a každú časť okamžite vysaďte do čerstvého substrátu alebo na nové miesto v záhone. Táto metóda je veľmi vhodná pre Viola odorata a niektoré trvácejšie typy Viola cornuta. Po delení je dôležitá pravidelná zálievka, kým si rastlina znovu nevytvorí aktívne (gardenersworld.com). Odrezky sirôtok sa odoberajú na jar z mladých vitálnych rastlín alebo v neskorom lete po zastrihnutí rastlín. Vyberte krátke, nekvitnúce výhonky, odrežte ich pod uzlom, odstráňte spodné , špičku zaštipnite a odrezky zasuňte do hrubšieho, piesčitého substrátu po spodné listy. Povrch substrátu je vhodné prekryť vrstvou hrubozrnného minerálneho materiálu, napríklad drte alebo hrubšieho piesku, aby sa obmedzilo zahnívanie bázy odrezku. Nádoby držte na svetlom, ale chladnom a chránenom mieste. Keď sa objaví nový a korene začnú prerastať drenážne otvory, presaďte ich jednotlivo. Táto cesta je najlepšia na zachovanie konkrétneho vzhľadu kultivaru (gardenersworld.com).

Sirôtky majú jemný koreňový systém, preto im najviac vyhovuje kyprá, humózna a dobre prevzdušnená pôda. Praktické je zapracovať do pôdy dobre rozloženú organickú hmotu. V nádobách voľte čerstvý, kvalitný substrát. V profesionálnej produkcii sa pri pansy sériách dlhodobo drží mierne kyslé pH okolo 5,5 – 5,8. Odporúčené je nepoužívať ťažký, ulepený ani vyčerpaný substrát a pri opakovanom pestovaní v nádobách ho obnovovať (missouri.edu). Sirôtky nesmú preschnúť, ale rovnako zle znášajú dlhodobé podmáčanie. Zalievavať je vhodné ku koreňom a v priebehu dňa tak, aby porast do večera oschol (missouri.edu). S prihnojovaním treba pracovať striedmo. Sirôtky nemajú rady nadbytok fosforu. Na záhone sa odporúča približne 15 – 25 cm rozostup (Daniel Košťál, Dano Veselský). Jesenné výsadby kvitnú po zime zvyčajne skôr než jarné (missouribotanicalgarden.org).

Sirôtky trpia kombináciou chladného vlhka a hustej výsadby. Preto je vhodný priepustný substrát, ranná zálievka, pravidelný zber poškodených listov, vzdušný spon a dôsledná kontrola porastu (missouri.edu). Z pestovateľského hľadiska patria medzi najčastejšie problémy antraknóza, škvrnitosti listov, čierna koreňová hniloba, koreňová a korunová hniloba, sivá pleseň, vošky, roztoče, slimáky a slizniaky (clemson.edu). Najspoľahlivejší spoločníci sirôtok sú jarné cibuľoviny a ďalšie jarné dvojročky, napr. tulipány, hyacinty, narcisy, nezábudky, sedmokrásky, prvosienky (Daniel Košťál).

The pansy is an annual to biennial herb with a thin, short root, stems approximately 10–25 cm high (rarely up to 35 cm), petiolate ovate to lanceolate leaves, large stipules, long-stalked flowers, and ovate, bluntly three-angled capsules containing yellow-brown, smooth seeds (Kornélia Goliašová et al.). In horticultural practice, the term “pansies” primarily refers to the large-flowered garden hybrids Viola × wittrockiana, while smaller “mini pansies” and bedding violas often belong to Viola cornuta or its hybrids. The genus Viola is taxonomically very extensive (kew.org).

Viola × wittrockiana is a complex artificial hybrid derived from several species of the section Melanium, including Viola tricolor, Viola lutea, Viola cornuta, Viola altaica, and likely others (Kornélia Goliašová et al.). Botanically, pansies belong to the family Violaceae. The genus Viola is distributed worldwide, particularly in temperate regions and mountainous areas (pladias.sk).

Morphologically, violas are highly variable. They may be annuals, biennials, or perennials, with simple or lobed leaves and five-petaled, distinctly zygomorphic flowers. For the garden pansy, Slovak flora describes a thin, short root and stems that are simple or branched from the base. A practical distinguishing feature between “pansy” and “viola” is petal arrangement: pansies typically have four petals facing upward and one downward, whereas violas usually have three upward and two downward (rhs.org.uk). Viola × wittrockiana originated in the 19th century through hybridization of multiple Viola species and is associated with the name William Thompson (missouri.edu).

For the average gardener, the key point is that pansies are cool-season plants, with their main ornamental effect in autumn, early spring, and spring. They grow best in humus-rich, well-drained, consistently slightly moist soil, in full sun to partial shade. Summer heat shortens their lifespan (ncsu.edu). If you want a large number of pansies, the most reliable method is sowing in the first half of summer, growing seedlings until autumn, and planting them out in autumn so they overwinter and bloom early in spring (thompson-morgan.com).

The most common cultivation mistakes include waterlogged substrate without drainage, overly dense and poorly ventilated plantings, excessive nitrogen fertilization, and failure to remove spent flowers. Typical problems also include aphids, slugs and snails, powdery mildew, downy mildew, and root rots. The best prevention consists of hygiene, morning watering, good air circulation, regular crop inspection, and support of natural predators (rhs.org.uk). Smaller, well-rooted plants generally overwinter better than large, overgrown specimens (missouribotanicalgarden.org).

Viola × wittrockiana is cultivated as an annual to biennial plant. Slovak flora states flowering from March to September, but cultivation profiles indicate that modern cultivars bloom primarily in cooler periods and, in mild winters, even continuously. Viola tricolor is short-lived and readily self-seeds; its capsules may contain dozens of seeds that are explosively dispersed when dry. Viola odorata forms basal rosettes, long stolons, and flowers mainly in spring. Some violets also produce cleistogamous (self-pollinating, non-opening) flowers that ensure reliable seed production.

Pansies have long been well established on the market. In addition to species names, older or regional cultivars are also known locally, such as “Pirnavská svetlo modrá,” “Zlatá koruna,” “Zlato Rýna,” “Tango,” “Žiara Álp,” and the Fancy F1 group. However, current production is largely based on modern F1 series offering uniform habit, synchronized flowering, and predictable use in beds or containers (Kornélia Goliašová et al.). Large-flowered series such as Matrix and Delta provide the most striking “face” flowers for urban beds and display containers. Cool Wave is ideal for trailing use in window boxes and hanging baskets. For a finer, denser, and usually longer-lasting effect, Viola cornuta and series such as Sorbet XP are recommended (panamseed.com). Removing spent flowers prolongs blooming, and cutting back helps rejuvenate leggy plants (missouribotanicalgarden.org).

There is no single “best” propagation method for pansies; the appropriate choice depends on the goal. Seeds are the most economical and ideal for large areas. Division is the most reliable method for perennial violas. Cuttings are best when preserving a specific cultivar (gardenersworld.com). Seeds germinate relatively slowly, usually within 10–20 days. Sow them in a fine, well-drained substrate; either gently press the seed onto the surface or cover it very lightly. In professional production, pansy seeds are typically covered, kept at 18–21 °C initially, and then grown under cooler conditions. In practice, this means shallow sowing, even moisture without waterlogging, and as cool conditions as possible after germination (thompson-morgan.com). If growing pansies only for spring display, pre-cultivation 6–8 weeks before the last frost is possible, but autumn planting usually yields better early spring results (Sherri Sanders).

Perennial violas are divided mainly in autumn. Lift the clump, gently separate it by hand or knife into several parts, and immediately replant each division into fresh substrate or a new bed location. This method is especially suitable for Viola odorata and more perennial types of Viola cornuta. Regular watering after division is essential until new roots establish (gardenersworld.com).

Pansy cuttings are taken in spring from young, vigorous plants or in late summer after trimming. Select short, non-flowering shoots, cut them below a node, remove lower leaves, pinch the tip, and insert into a coarse, sandy substrate up to the lower leaves. Covering the surface with coarse mineral material (e.g., grit or coarse sand) helps prevent rot at the cutting base. Keep containers in a bright but cool and sheltered location. Once new growth appears and roots reach drainage holes, transplant individually. This method is best for maintaining a specific cultivar’s characteristics (gardenersworld.com).

Pansies have a delicate root system, so they perform best in loose, humus-rich, well-aerated soil. Incorporating well-decomposed organic matter is beneficial. In containers, use fresh, high-quality substrate. Professional production typically maintains a slightly acidic pH around 5.5–5.8. Avoid heavy, compacted, or depleted substrates, and renew them when reusing containers (missouri.edu). Pansies must not dry out, but they also do not tolerate prolonged waterlogging. Water at the roots during the day so foliage dries by evening (missouri.edu). Fertilization should be moderate; pansies dislike excess phosphorus. Recommended spacing is approximately 15–25 cm (Daniel Košťál, Dano Veselský). Autumn plantings usually bloom earlier after winter than spring plantings (missouribotanicalgarden.org).

Pansies are prone to problems under conditions of cool moisture combined with dense planting. Therefore, use well-drained substrate, water in the morning, regularly remove damaged leaves, maintain adequate spacing, and monitor crops carefully (missouri.edu). Common issues include anthracnose, leaf spot diseases, black root rot, root and crown rots, gray mold, aphids, mites, slugs, and snails (clemson.edu).

The most reliable companions for pansies are spring bulbs and other spring biennials, such as tulips, hyacinths, daffodils, forget-me-nots, daisies, and primroses (Daniel Košťál).

Južná Morava, Krajina, Česko, Fotografie

Južná Morava, kraj slnka a pohostinnosti

skala
Hits: 661

je považovaná za jeden z najkrajších a najbohatších regiónov krajiny, ktorý spája prírodné krásy, bohatú históriu, víno a kultúru. Je to najteplejšia a najúrodnejšia oblasť Českej republiky, s dobre vyvinutou poľnohospodárskou krajinou a ideálnymi podmienkami na pestovanie viniča. Nachádzajú sa tu najstaršie archeologické na území dnešného Česka, s dôkazmi ľudských aktivít už od praveku (visitczechia.com). Víno patrí k neodmysliteľnej identite Južnej Moravy, približne 96 % všetkých viníc v Česku je na južnej Morave. Víno sa tu pestuje už od čias Keltov (traveliv.sk). Najznámejša je Mikulovská vinohradnícka oblasť (Wikipedia).Víno sa tu slávi aj prostredníctvom festivalov a vinárskych podujatí (nationalgeographic.com). Nachádza sa tu viac než 90 hradov, zámkov a kaštieľov (ccrjm.cz). Jeden z najvýznamnejších kultúrnych pokladov regiónu je Lednicko‑valtický areál, zapísaný ako do zoznamu UNESCO (south-moravia.com). Pálava je biosférickou rezerváciou s jedinečnými stepnými a lesnými ekosystémami a výhľadmi na a Novomlýnske priehrady (Wikipedia). V Moravskom krase sú tisíce jaskýň, priepasť Macocha (zapakuj.sk). Národný park Podyjí pri hraniciach s Rakúskom ponúka panenskú prírodu údolia Dyje (amazingczechia.com).

Žije tu približne 1,18 milióna obyvateľov, susedí so Slovenskom a Rakúskom. Viac než 60 % územia tvorí poľnohospodárska pôda. Pri Slavkove sa odohrala jedna z najkrvavejších napoleonských bitiek (businessinfo.cz). Južná je známa ako kraj slnka a pohostinnosti – miestni , tradičné jedlá a tvoria silnú súčasť miestnej identity (travelking.sk). Gastronómia je spätá s nielen s vínom, ale aj lokálnymi dobrotami a tradičnými pivnicami (traveliv.sk). Hustopeče sú známe najväčšími mandľovými sadmi v strednej Európe. Južná Morava je rajom pre cyklistov a kolobežkárov, terén je zvyčajne rovinatý a dobre označený (Eva Prcinová). Ja chodím na južnú Moravu často a prešiel som ju krížom krážom, v rôznych obdobiach. Najviac sa mi páči kyjovský kraj, ktorý je pre svoj osobitý reliéf označovaný aj ako Moravské Toskánsko.

South Moravia is considered one of the most beautiful and richest regions of the country, combining natural beauty, rich history, wine, and culture. It is the warmest and most fertile area of the Czech Republic, with a well-developed agricultural landscape and ideal conditions for growing grapevines. The oldest archaeological traces of settlement in what is now Czechia have been found here, with evidence of human activity dating back to prehistoric times (visitczechia.com). Wine is an inseparable part of South Moravia’s identity, with approximately 90% of all Czech vineyards located in this region. Viticulture has been practiced here since the time of the Celts (traveliv.sk). The most famous wine-growing area is the Mikulov Wine Subregion (Wikipedia). Wine is also celebrated through numerous festivals and wine-related events (nationalgeographic.com). More than 90 castles, châteaux, and manor houses can be found here (ccrjm.cz). One of the region’s greatest cultural treasures is the Lednice–Valtice Cultural Landscape, listed as a UNESCO World Heritage Site (south-moravia.com). Pálava is a biosphere reserve with unique steppe and forest ecosystems and panoramic views of vineyards and the Nové Mlýny reservoirs (Wikipedia). The Moravian Karst is home to thousands of caves, including the Macocha Abyss (zapakuj.sk). The Podyjí National Park on the Austrian border offers pristine nature in the valley of the Dyje River (amazingczechia.com).

About 1.18 million people live here, and the region borders Slovakia and Austria. More than 60% of the territory is agricultural land. One of the  bloodiest Napoleonic battles took place near Slavkov (Austerlitz) (businessinfo.cz). South Moravia is known as a land of sunshine and hospitality – local people, traditional dishes, and folklore form a strong part of the region’s identity (travelking.sk). Gastronomy is linked not only to wine, but also to local delicacies and traditional wine cellars (traveliv.sk). Hustopeče is famous for having the largest almond orchards in Central Europe. South Moravia is a paradise for cyclists and scooter riders – the terrain is usually flat and well marked (Eva Prcinová). I visit South Moravia often and have traveled across it in many directions and seasons. What I like most is the Kyjov region, which, due to its distinctive landscape, is also referred to as “Moravian Tuscany.”

Südmähren gilt als eine der schönsten und wohlhabendsten Regionen des Landes, in der sich Naturschönheiten, reiche Geschichte, Wein und Kultur vereinen. Es ist die wärmste und fruchtbarste Region der Tschechischen Republik mit einer gut entwickelten Agrarlandschaft und idealen Bedingungen für den Weinbau. Hier befinden sich die ältesten archäologischen Siedlungsspuren auf dem Gebiet des heutigen Tschechiens, mit Nachweisen menschlicher Aktivitäten bereits aus der Urgeschichte (visitczechia.com). Wein ist ein untrennbarer Bestandteil der Identität Südmährens – rund 96 % aller Weinberge in Tschechien liegen in dieser Region. Der Weinbau wird hier seit der Zeit der Kelten betrieben (traveliv.sk). Am bekanntesten ist das Weinbaugebiet Mikulov (Wikipedia). Der Wein wird hier auch durch zahlreiche Festivals und Weinveranstaltungen gefeiert (nationalgeographic.com). In der Region befinden sich mehr als 90 Burgen, Schlösser und Herrensitze (ccrjm.cz). Einer der bedeutendsten kulturellen Schätze ist die Kulturlandschaft Lednice–Valtice, die zum UNESCO-Weltkulturerbe gehört (south-moravia.com). Pálava ist ein Biosphärenreservat mit einzigartigen Steppen- und Waldökosystemen sowie Ausblicken auf die Weinberge und die Stauseen von Nové Mlýny (Wikipedia). Im Mährischen Karst gibt es Tausende von Höhlen, darunter auch die Macocha-Schlucht (zapakuj.sk). Der Nationalpark Podyjí an der Grenze zu Österreich bietet unberührte Natur im Tal der Thaya (Dyje) (amazingczechia.com).

Hier leben etwa 1,18 Millionen Menschen, und die Region grenzt an die Slowakei und Österreich. Mehr als 60 % der Fläche bestehen aus landwirtschaftlichen Nutzflächen. Bei Slavkov (Austerlitz) fand eine der blutigsten napoleonischen Schlachten statt (businessinfo.cz). Südmähren ist als Land der Sonne und Gastfreundschaft bekannt – die Einheimischen, die traditionelle Küche und die Folklore bilden einen wichtigen Teil der regionalen Identität (travelking.sk). Die Gastronomie ist nicht nur mit Wein, sondern auch mit regionalen Spezialitäten und traditionellen Weinkellern verbunden (traveliv.sk). Hustopeče ist bekannt für die größten Mandelplantagen in Mitteleuropa. Südmähren ist ein Paradies für Radfahrer und Rollerfahrer – das Gelände ist meist flach und gut ausgeschildert (Eva Prcinová). Ich reise häufig nach Südmähren und habe die Region kreuz und quer zu verschiedenen Jahreszeiten durchquert. Am meisten gefällt mir die Region Kyjov, die wegen ihres besonderen Reliefs auch als „Mährische Toskana“ bezeichnet wird.

Jižní Morava je považována za jeden z nejkrásnějších a nejbohatších regionů země, který spojuje přírodní krásy, bohatou historii, víno a kulturu. Je to nejteplejší a nejúrodnější oblast České republiky s dobře rozvinutou zemědělskou krajinou a ideálními podmínkami pro pěstování vinné révy. Nacházejí se zde nejstarší archeologické stopy osídlení na území dnešního Česka, s důkazy lidské činnosti již od pravěku (visitczechia.com). Víno je neoddělitelnou součástí identity Jižní Moravy – přibližně 96 % všech vinic v Česku se nachází právě zde. Vinařství se tu provozuje již od dob Keltů (traveliv.sk). Nejznámější je Mikulovská vinařská podoblast (Wikipedia). Víno se zde slaví také prostřednictvím festivalů a vinařských akcí (nationalgeographic.com). Nachází se zde více než 90 hradů, zámků a zámečků (ccrjm.cz). Jedním z nejvýznamnějších kulturních pokladů regionu je Lednicko-valtický areál zapsaný na seznamu UNESCO (south-moravia.com). Pálava je biosférickou rezervací s jedinečnými stepními a lesními a výhledy na vinice a Novomlýnské (Wikipedia). V Moravském krasu se nacházejí tisíce jeskyní včetně propasti Macocha (zapakuj.sk). Národní park Podyjí u hranic s Rakouskem nabízí nedotčenou přírodu údolí řeky Dyje (amazingczechia.com).

Žije zde přibližně 1,18 milionu obyvatel a region sousedí se Slovenskem a Rakouskem. Více než 60 % území tvoří zemědělská půda. U Slavkova (Austerlitz) se odehrála jedna z nejkrvavějších napoleonských bitev (businessinfo.cz). Jižní Morava je známá jako kraj slunce a pohostinnosti – místní lidé, tradiční jídla a folklor tvoří silnou součást místní identity (travelking.sk). Gastronomie je spjata nejen s vínem, ale i s místními specialitami a tradičními vinnými sklepy (traveliv.sk). Hustopeče jsou známé největšími mandloňovými sady ve střední Evropě. Jižní Morava je rájem pro cyklisty a koloběžkáře – terén je obvykle rovinatý a dobře značený (Eva Prcinová). Na Jižní Moravu jezdím často a procestoval jsem ji křížem krážem v různých obdobích. Nejvíce se mi líbí Kyjovsko, které je pro svůj osobitý reliéf označováno také jako „Moravské Toskánsko“.

Niektoré nosné príspevky z južnej Moravy

TOP

 
 
 
 

Slovensko, Krajina, Príroda, TOP, Hory, Biotopy, Fotografie, Vysoké Tatry

Vysoké Tatry

skala
Hits: 6638

Vysoké sú asi najväčšou pýchou Slovenska. V každom prípade sú najvyšším pohorím Slovenska. Sú to zrejme najmenšie veľhory na svete (). Názov Tatry je často chápaný ako pomenovanie jednotlivých horských celkov – , , , Východné Tatry, Belianske Tatry a sú často považované z pohľadu turizmu ako jedno pohorie, jeden celok alebo ich rozdelenie je chápané ako Vysoké Tatry a Nízke Tatry (sprievodcaposlovensku.com). Celková rozloha je 785 – 790 km². 78 % leží na Slovensku, 22 % v Poľsku (deims.org). Sú najvyšším pohorím Karpát a najvyšším severne od Álp v Európe (Wikipedia). S poľským Tatrzańskim Parkom Narodowym je TANAP súčasťou biosférických rezervácií UNESCO (tanap.org). Hrebeň Vysokých Tatier je dlhý len 26 km (vysoketatry.org), jeho maximálna šírka je 17 km (Wikipedia). Tatry majú ostré hrebeňe, hlboké a charakter alpského reliéfu vzniknutého glaciálnymi procesmi. Západné Tatry majú charakter zložitých horských masívov s rôznymi skalnými formáciami. Východné Tatry tvoria Vysoké Tatry – najvyššie časti pohoria s alpínskym charakterom a Belianske Tatry – nižšie položenée, ale významné pohoria s bohatou geológiou (gov.pl).

Najvyšším vrchom Vysokých Tatier a celého Slovenska je Gerlachovský štít s nadmorskou výškou 2 655 metrov nad morom (vysoketatry.org). Z 35 dolín sú najznámejšie Kôprová, Furkotská, Mlynická, Mengusovská, Batizovská, Velická, Veľká a Malá Studená, Bielovodská, Javorová dolina, Dolina Kežmarskej Bielej . Vo Vysokých Tatrách sa nachádza 120 plies, napr. Štrbské pleso, Veľké Hincovo pleso, Popradské pleso, Morské oko, Wielki Staw Polski. sa tu udrží 200 – 250 dní v roku, na niektorých tienistých stráňach sa netopí vôbec, ročný úhrn zrážok tu dosahuje okolo 1 600 mm (Wikipedia). Geologicky sú jadrových pohorím, jadro Tatier vznikalo v prvohorách, v karbóne pred 210 miliónmi rokov (Janák, Plašienka, Petrík). Na reliéf mali hlavný vplyv alpínske ľadovce, ktoré v ľadových dobách dosahovali na severných stranách až 14 km (Wikipedia). Reliéf bol formovaný počas alpskej orogenézy a následnými glaciálnymi a periglaciálnymi procesmi, ktoré vytvorili typické : firnové kotle, U‑tvarované údolia, morény, štrbinové doliny a jazerné kotliny (unesco.org). Reliéf Tatier je dielom vodných tokov a horských ľadovcov. V čase nejväčšieho rozsahu mali ľadovce vo Vysokých Tatrách plochu asi 15 000 ha (Houdek, Bohuš, 1976). Geologická stavba Tatier zahŕňa granitické a sedimentárne horniny. Vnútorné časti sú prevažne granitové, vonkajšie krajné časti sú sedimentárne – kriedovo‑jurasické vápence a dolomity (deims.org).

Pôvod a význam názvu Tatry nie je doteraz spoľahlivo vyriešený. Historici ho pripisujú obyvateľom, ktorí sídlili na našom území ešte pred príchodom Slovanov. Odvodzujú ho od árijského slova tamtra, tâtra s významom „temný“ alebo „tmavý“, pripisujú mu význam odvodený z ľudového slova tatra v zmysle kamenistej, neúrodnej zeme. Ako najpravdepodobnejšiu možno akceptovať mienku, že názov Tatry pochádza zo slovanského slova trtri čo znamená bralá (Melich, 1902; Czambel, 1906; Chaloupecký, 1923). Podľa vysoke-tatry.info je označenie “tamtra – tatra = hnedý, tmavý” keltské. Prvá zmienka tohto názvu je z roku 999, spomína sa Tritri montes (wikipedia.sk). V roku 1125 sa v Kosmovej kronike spomína už názov Tatri (Kele, Lučanský, 2001). Poľské písomníctvo a  do prvej polovice 19. storočia Tatry označovala ako Karpak, Krempak, Sarmackie Alpy, Góry Tatarskie, Wengerskie góry. Maďari používali označenie Turtul, Turtur, Tortol apod., Tátra.  Karpathen, Schnee-Gebirge, Zentralkarpathen apod (vysoke-tatry.info).

Ľadovec v Bielovodskej doline bol 14 km dlhý a 330 m hrubý (Houdek, Bohuš, 1976). Geomorfologický celok Tatry sa člení na dva podcelky: Západné Tatry a Východné Tatry. Ľaliové sedlo oddeľuje Západné a Východné Tatry. Východné Tatry sa členia na dve časti: Vysoké Tatry a Belianske Tatry (wikipedia.sk). Bielovodská dolina je najdlhšia dolina Tatier a je jedinou dolinou Tatier alpského rázu (Bohuš, 1996). Na území Tatier sa pôsobením vody vytvorilo množstvo jaskýň, v súčasnosti ich je zmapovaných okolo 330 (Houdek, Bohuš, 1976).  ľadovcového pôvodu v Tatrách majú svoje vlastné pomenovanie, na Slovensku pleso a v Poľsku staw. Nachádza sa ich v Tatrách viac ako 200. Podnebie má prevažne horský až vysokohorský ráz, snehová pokrývka pretrváva 180, v údoliach, až 250, v najvyšších oblastiach dní v roku. Veterné počasie je až 300 dní v roku. Na južnej strane dochádza často k tzv. padavým vetrom, ktoré spôsobujú vývraty a rozsiahle polomy. Najvhodnejším obdobím pre turistické výstupy v Tatrách je , kedy je počasie najstabilnejšie (wikipedia.sk).

Tatry k najvlhkejším a najchladnejším oblastiam v regióne Poľska i Slovenska. Silné dažde a snehové zrážky sa objavujú často, čo ovplyvňuje vegetáciu i erozívne procesy (ecopotential-project.eu). V najvyšších polohách žijú kamzíky a svište. Kamzík vrchovský tatranský Rupicapra rupicapra tatrica je symbolom Vysokých Tatier. V lesoch žijú aj naše veľké šelmy medveď, vlk, rys (vysoketatry.org). V osade Tatranská Polianka nedávno odkryli dávnoveké opevnené sídlisko na tzv. Žltej stene. Podľa toho bola lokalita osídlená na prelome nášho letopočtu. Dnes sú tu liečebné ústavy, liečil sa tu aj český básnik Jiří Wolker. Turistickým a lyžiarskym známym strediskom je Hrebienok na juhovýchodnom úpätí Slavkovského štítu (e-tatry.szm.com). Symbolom Slovenska je vrch Kriváň. Niektoré ďalšie zaujímavé lokality: Malé vodopády Studeného potoka (Peter Kaclík). V Tatrách evidujeme okolo 1400 druhov rastlín (wikipedia.sk).

Existujú zmienky o rudných výskytoch v Tatrách. Prvé zmienky o baníckej činnosti sú z 13. storočia. Niektoré boli najmä v 17. a 18. storočí využívané. Majú len mineralogický význam a nezodpovedajú kritériám ložiska nerastných surovín. Pri Štrbe boli bane na železnú rudu a na Patrii, ktorú nazývali Kupfenberg boli medené bane. V Bielovodskej doline sa dolovalo od roku 1524. V oblasti Kriváňa, kde sa vyskytovala antimónová ruda, na ktorú bolo viazané i zlato (Wikipedia). 

Belianske Tatry sú východnou časťou Vysokých Tatier. Tento 14 km dlhý vápencový hrebeň leží takmer kolmo na hlavný hrebeň Vysokých Tatier. Považujú sa za najkrajšiu a prírodne najbohatšiu časť, rastie tu napr. plesnivec alpínsky – Leontopodium alpinum (e-tatry.szm.com). K vyhľadávaným lokalitám patrí Belianska jaskyňa.

V Tatrách je najvyššie položená osada Štrbské Pleso vo výške 1 355 nad morom. Na Lomnický štít (2632 m) vedie visutá lanovka. Najvyššie položená chata „Chata pod Rysmi“ sa nachádza vo výške 2 250 metrov (vysoketatry.org). Okrem nej množstvo iných, napr. Téryho chata, Zbojnícka chata, Chata pod Soliskom, Encián (na Skalnatom plese), Skalnatá chata, Sliezsky dom, Chata pri Zelenom plese, Zamkovského chata, Rainerova chata, Bilíková chata (Wikipedia).

The High Tatras are probably the greatest pride of Slovakia. In any case, they are the highest mountain range in the country. They are often described as the smallest high mountains in the world (Peter Kaclík). The name Tatras is frequently understood as a collective designation for several mountain units — the High Tatras, Low Tatras, Western Tatras, Eastern Tatras and Belianske Tatras — which are often perceived, especially from a tourism perspective, as one unified mountain range, or are simply divided into the High and Low Tatras (sprievodcaposlovensku.com). The total area is about 785–790 km², of which 78% lies in Slovakia and 22% in Poland (deims.org). They are the highest mountains of the Carpathians and the highest north of the Alps in Europe (Wikipedia). Together with Poland’s Tatra National Park (Tatrzański Park Narodowy), the Slovak TANAP forms part of the UNESCO Biosphere Reserves (tanap.org). The main ridge of the High Tatras is only 26 km long (vysoketatry.org), with a maximum width of 17 km (Wikipedia). The Tatras feature sharp ridges, deep valleys and a distinctly alpine relief formed by glacial processes. The Western Tatras are characterized by complex mountain massifs with diverse rock formations, while the Eastern Tatras consist of the High Tatras — the highest and most alpine part — and the Belianske Tatras, which are lower but geologically very rich (gov.pl).

The highest peak of both the High Tatras and Slovakia is Gerlachovský štít (2,655 m a.s.l.) (vysoketatry.org). Of the 35 valleys, the best known are Kôprová, Furkotská, Mlynická, Mengusovská, Batizovská, Velická, Veľká and Malá Studená, Bielovodská, Javorová, and Kežmarská Biela . The High Tatras contain about 120 glacial lakes, including , Veľké Hincovo Pleso, , Morskie Oko, and Wielki Staw Polski. Snow remains for 200–250 days per year, and on some shaded slopes it does not melt at all; annual precipitation reaches around 1,600 mm (Wikipedia). Geologically, the Tatras are a core mountain range, whose crystalline basement formed in the Carboniferous period about 210 million years ago (Janák, Plašienka, Petrík). Alpine glaciers played a dominant role in shaping the relief; during glacial periods, northern glaciers reached lengths of up to 14 km (Wikipedia). The relief was formed during the Alpine orogeny and subsequent glacial and periglacial processes, producing cirques, U-shaped valleys, moraines, gorge valleys and lake basins (unesco.org). At their maximum extent, High Tatra glaciers covered about 15,000 ha (Houdek & Bohuš, 1976). The geological structure includes granite cores in the interior and Mesozoic limestones and dolomites in the outer zones (deims.org).

The origin of the name Tatras is not definitively resolved. Some scholars link it to pre-Slavic inhabitants and to the Aryan words tamtra or tâtra meaning “dark”. Others relate it to a folk word meaning rocky, barren land. The most widely accepted view derives the name from the Slavic word trtri meaning “cliffs” (Melich 1902; Czambel 1906; Chaloupecký 1923). The first written record dates to 999, as Tritri montes (wikipedia.sk), and by 1125 it appeared as Tatri in Cosmas‘ Chronicle (Kele & Lučanský, 2001).

The Bielovodská Valley glacier was 14 km long and 330 m thick (Houdek & Bohuš, 1976). The Tatras are divided into Western and Eastern Tatras, separated by Ľaliové Saddle; the Eastern Tatras consist of the High Tatras and the Belianske Tatras. Bielovodská Valley is the longest and the only fully alpine-type valley (Bohuš, 1996). About 330 caves have been mapped. There are over 200 glacial lakes (pleso in Slovak, staw in Polish). The climate is alpine to high-alpine, with snow cover lasting 180–250 days per year and wind occurring on up to 300 days. Foehn-type downslope winds often cause forest blowdowns. Autumn is the best season for hiking (wikipedia.sk). The Tatras are among the coldest and wettest regions of Slovakia and Poland. Strong precipitation shapes vegetation and erosion (ecopotential-project.eu). The mountains are home to chamois and marmots, and to large carnivores such as brown bear, wolf and lynx. The Tatra chamois (Rupicapra rupicapra tatrica) is a symbol of the High Tatras. Archaeological remains of a fortified prehistoric settlement were discovered at Žltá stena near Tatranská Polianka. Kriváň is Slovakia’s national mountain. About 1,400 plant species grow in the Tatras. Mining activity dates back to the 13th century; iron, copper, antimony and gold were extracted, though only of mineralogical significance. The Belianske Tatras form a 14-km limestone ridge and are among the most scenic parts of the range, famous for Edelweiss (Leontopodium alpinum) and the Belianska Cave. The highest settlement is Štrbské Pleso (1,355 m). A cable car leads to Lomnický Peak (2,632 m). The highest mountain hut is Chata pod Rysmi (2,250 m), followed by many famous huts such as Téryho chata, Zbojnícka chata, Zamkovského chata, Sliezsky dom, and Chata pri Zelenom plese.

Die Hohe Tatra ist vermutlich der größte Stolz der Slowakei. In jedem Fall stellt sie das höchste Gebirge des Landes dar. Sie gilt zugleich als das kleinste Hochgebirge der Welt (Peter Kaclík). Der Name Tatra wird häufig als Sammelbezeichnung mehrerer Gebirgseinheiten verstanden – Hohe Tatra, Niedere Tatra, Westtatra, Osttatra und Belaer Tatra – die besonders aus touristischer Sicht oft als ein zusammenhängendes Gebirgssystem betrachtet werden oder vereinfacht in Hohe und Niedere Tatra gegliedert werden (sprievodcaposlovensku.com). Die Gesamtfläche beträgt 785–790 km², wovon 78 % in der Slowakei und 22 % in Polen liegen (deims.org). Die Tatra ist das höchste Gebirge der Karpaten und zugleich das höchste Gebirge nördlich der Alpen in Europa (Wikipedia). Zusammen mit dem polnischen Tatrzański Park Narodowy ist der slowakische TANAP Teil des UNESCO-Biosphärenreservates (tanap.org). Der Hauptkamm der Hohen Tatra ist lediglich 26 km lang (vysoketatry.org), seine maximale Breite beträgt 17 km (Wikipedia). Das Gebirge ist geprägt von scharfen Graten, tiefen Tälern und einem stark alpinen Relief, das durch glaziale Prozesse entstand. Die Westtatra besitzt den Charakter komplexer Gebirgsmassive mit vielfältigen Felsformationen, während die Osttatra aus der Hohen Tatra – dem höchsten und alpinsten Teil – sowie der Belaer Tatra besteht, die niedriger liegt, jedoch geologisch äußerst reich ist (gov.pl). Der höchste Gipfel der Hohen Tatra und der gesamten Slowakei ist der Gerlachovský štít mit 2 655 m ü. M. (vysoketatry.org). Von insgesamt 35 Tälern sind besonders bekannt: Kôprová-, Furkotská-, Mlynická-, Mengusovská-, Batizovská-, Velická-, Große und Kleine Studená-Tal, Bielovodská-Tal, Javorová-Tal und das Tal der Kežmarská Biela voda. In der Hohen Tatra befinden sich etwa 120 Gletscherseen, darunter Štrbské pleso, Veľké Hincovo pleso, Popradské pleso, Morskie Oko und Wielki Staw Polski. Die Schneedecke hält hier 200–250 Tage im Jahr, in schattigen Lagen oft ganzjährig, und der jährliche Niederschlag erreicht etwa 1 600 mm (Wikipedia). 

Geologisch ist die Tatra ein Kerngebirge. Das kristalline Grundgebirge entstand bereits im Karbon vor etwa 210 Millionen Jahren (Janák, Plašienka, Petrík). Die heutige Form des Reliefs wurde wesentlich durch alpine Gletscher geprägt, die während der Eiszeiten auf der Nordseite bis zu 14 km Länge erreichten (Wikipedia). Die Gebirgsform entstand während der alpidischen Gebirgsbildung sowie durch glaziale und periglaziale Prozesse, wodurch typische Formen wie Kar-Kessel, U-Täler, Moränen, Schlucht-Täler und Seebecken entstanden (unesco.org). Zur Zeit der größten Vereisung bedeckten die Gletscher der Hohen Tatra rund 15 000 ha (Houdek & Bohuš, 1976). Die geologische Struktur besteht aus granitischen Gesteinen im Inneren und mesozoischen Kalk- und Dolomitgesteinen an den Randzonen (deims.org).

Der Ursprung des Namens Tatra ist bis heute nicht eindeutig geklärt. Einige Historiker führen ihn auf vor-slawische Bevölkerungen und die arischen Begriffe tamtra oder tâtra („dunkel“) zurück, andere auf ein Volkswort für steinige, unfruchtbare Landschaft. Am wahrscheinlichsten gilt die Ableitung vom slawischen Wort „trtri“ („Felsklippen“) (Melich 1902; Czambel 1906; Chaloupecký 1923). Die erste Erwähnung stammt aus dem Jahr 999 (Tritri montes), später 1125 erscheint der Name Tatri in der Chronik des Kosmas (Kele & Lučanský, 2001).

Der Gletscher im Bielovodská-Tal war 14 km lang und 330 m mächtig (Houdek & Bohuš, 1976). Die Tatra gliedert sich in West- und Osttatra, getrennt durch das Ľaliové-Joch. Die Osttatra besteht aus der Hohen Tatra und der Belaer Tatra (wikipedia.sk). Das Bielovodská-Tal ist das längste Tal und das einzige mit vollständig alpinem Charakter (Bohuš, 1996). In der Tatra sind rund 330 Höhlen bekannt. Es gibt über 200 Gletscherseen, die auf Slowakisch pleso und auf Polnisch staw heißen. Das Klima ist hochgebirgig bis alpinen Typs. Die Schneedecke hält 180–250 Tage an, und an bis zu 300 Tagen im Jahr weht starker Wind. Häufig treten Fallwinde auf der Südseite auf, die zu großflächigen Windwürfen führen. Die beste Zeit für Bergtouren ist der Herbst, wenn das Wetter am stabilsten ist (wikipedia.sk). Die Tatra zählt zu den kältesten und niederschlagsreichsten Regionen der Slowakei und Polens. Häufige Regen- und Schneefälle beeinflussen Vegetation und Erosionsprozesse (ecopotential-project.eu). In den höchsten Lagen leben Gämsen und Murmeltiere. Die Tatra-Gämse (Rupicapra rupicapra tatrica) ist ein Symbol der Hohen Tatra. In den Wäldern kommen auch große Beutegreifer wie Bär, Wolf und Luchs vor (vysoketatry.org). In Tatranská Polianka wurde eine vorgeschichtliche befestigte Siedlung entdeckt. Der Kriváň gilt als Symbolberg der Slowakei. Insgesamt wachsen in der Tatra rund 1 400 Pflanzenarten (wikipedia.sk).

Seit dem 13. Jahrhundert gibt es Hinweise auf Bergbau, insbesondere auf Eisen, Kupfer, Antimon und Gold, allerdings nur von mineralogischer Bedeutung. Die Belaer Tatra bildet einen 14 km langen Kalksteinkamm und gilt als der landschaftlich und biologisch reichste Teil, bekannt u. a. für das Edelweiß (Leontopodium alpinum) und die Belaer Tropfsteinhöhle. Die höchstgelegene Siedlung ist Štrbské Pleso (1 355 m). Eine Seilbahn führt auf den (2 632 m). Die höchstgelegene Hütte ist die Chata pod Rysmi (2 250 m), daneben existieren zahlreiche bekannte Berghütten wie Téryho chata, Zbojnícka chata, Zamkovského chata, Sliezsky dom und Chata pri Zelenom plese.

Tatry Wysokie są prawdopodobnie największą dumą Słowacji. W każdym razie stanowią najwyższe pasmo górskie tego kraju. Często określa się je jako najmniejsze góry wysokie świata (Peter Kaclík). Nazwa Tatry bywa rozumiana jako wspólne określenie kilku jednostek górskich – Tatr Wysokich, Tatr Niskich, Tatr Zachodnich, Tatr Wschodnich oraz Tatr Bielskich – które, zwłaszcza z punktu widzenia turystyki, są często postrzegane jako jedno pasmo górskie lub dzielone jedynie na Tatry Wysokie i Niskie  (sprievodcaposlovensku.com). Całkowita powierzchnia Tatr wynosi 785–790 km², z czego 78% leży na Słowacji, a 22% w Polsce (deims.org). Są one najwyższym pasmem Karpat oraz najwyższymi górami Europy na północ od Alp (Wikipedia). Wraz z polskim Tatrzańskim Parkiem Narodowym słowacki TANAP stanowi część Rezerwatu Biosfery UNESCO (tanap.org). Główny grzbiet Tatr Wysokich ma zaledwie 26 km długości (vysoketatry.org), a jego maksymalna szerokość wynosi 17 km (Wikipedia). Tatry charakteryzują się ostrymi graniami, głębokimi dolinami oraz typowo alpejską rzeźbą terenu, ukształtowaną przez procesy glacjalne. Tatry Zachodnie mają charakter złożonych masywów górskich o zróżnicowanych formacjach skalnych, natomiast Tatry Wschodnie tworzą Tatry Wysokie – najwyższą i najbardziej alpejską część pasma – oraz Tatry Bielskie, które są niższe, lecz wyjątkowo bogate geologicznie (gov.pl). Najwyższym szczytem Tatr Wysokich i całej Słowacji jest Gerlachovský štít (2655 m n.p.m.) (vysoketatry.org). Spośród 35 dolin do najbardziej znanych należą: Kôprovská, Furkotská, Mlynická, Mengusovská, Batizovská, Velická, Wielka i Mała Studená, Bielovodská, Jaworowa oraz Dolina Kieżmarskiej Białej Wody. W Tatrach Wysokich znajduje się około 120 jezior polodowcowych, m.in. Štrbské Pleso, Veľké Hincovo Pleso, Popradské Pleso, Morskie Oko oraz Wielki Staw Polski. Pokrywa śnieżna utrzymuje się 200–250 dni w roku, a na niektórych zacienionych stokach nie znika wcale; roczna suma opadów sięga około 1600 mm (Wikipedia).

Pod względem geologicznym Tatry są pasmem zrębowym. Krystaliczne jądro Tatr powstało w karbonie, około 210 milionów lat temu (Janák, Plašienka, Petrík). Decydujący wpływ na rzeźbę terenu miały lodowce alpejskie, które w okresach zlodowaceń osiągały po północnej stronie długość nawet 14 km (Wikipedia). Rzeźba była kształtowana podczas orogenezy alpejskiej oraz przez procesy glacjalne i peryglacjalne, tworząc charakterystyczne formy: kotły firnowe, doliny U-kształtne, moreny, doliny szczelinowe i misy jeziorne (unesco.org). W okresie największego zlodowacenia lodowce Tatr Wysokich zajmowały powierzchnię około 15 000 ha (Houdek & Bohuš, 1976). Budowa geologiczna obejmuje granitowe skały w części wewnętrznej oraz osadowe wapienie i dolomity jurajsko-kredowe w strefach zewnętrznych (deims.org).

Pochodzenie nazwy Tatry nie zostało jednoznacznie wyjaśnione. Jedna z teorii wywodzi ją od przed-słowiańskich mieszkańców i aryjskich słów tamtra lub tâtra oznaczających „ciemny”. Inni łączą ją z ludowym określeniem kamienistej, jałowej ziemi. Najbardziej prawdopodobne jest jednak pochodzenie od słowiańskiego słowa „trtri”, oznaczającego skały i urwiska (Melich 1902; Czambel 1906; Chaloupecký 1923). Najstarsza wzmianka pochodzi z roku 999 jako Tritri montes (wikipedia.sk), a w 1125 w Kronice Kosmasa pojawia się forma Tatri (Kele & Lučanský, 2001). Lodowiec w Dolinie Białej Wody miał 14 km długości i 330 m grubości (Houdek & Bohuš, 1976). Tatry dzielą się na Tatry Zachodnie i Wschodnie, rozdzielone Przełęczą Liliową (Ľaliové sedlo). Tatry Wschodnie obejmują Tatry Wysokie i Tatry Bielskie (wikipedia.sk). Dolina Białej Wody jest najdłuższą doliną Tatr i jedyną o w pełni alpejskim charakterze (Bohuš, 1996). Znanych jest około 330 jaskiń. W Tatrach znajduje się ponad 200 jezior polodowcowych – na Słowacji zwanych pleso, w Polsce staw. Klimat ma charakter górski do wysokogórskiego. Pokrywa śnieżna utrzymuje się 180–250 dni w roku, a silne wiatry występują nawet 300 dni w roku. Szczególnie częste są wiatry halne powodujące wiatrołomy. Jesień jest najlepszym okresem do wędrówek (wikipedia.sk).

Tatry należą do najchłodniejszych i najbardziej wilgotnych regionów Polski i Słowacji. Częste opady deszczu i śniegu wpływają na roślinność i procesy erozyjne (ecopotential-project.eu). W najwyższych partiach żyją kozice i świstaki. Kozica tatrzańska (Rupicapra rupicapra tatrica) jest symbolem Tatr Wysokich. W lasach występują także niedźwiedź, wilk i ryś (vysoketatry.org). W Tatrzańskiej Poliance odkryto pozostałości pradawnej obronnej na tzw. Żółtej Ścianie. Krywań (Kriváň) jest symbolem narodowym Słowacji. W Tatrach rośnie około 1400 gatunków roślin (wikipedia.sk). Pierwsze wzmianki o górnictwie pochodzą z XIII wieku; wydobywano rudę żelaza, miedź, antymon i złoto, jednak tylko o znaczeniu mineralogicznym. Tatry Bielskie tworzą 14-kilometrowy grzbiet wapienny i uchodzą za najpiękniejszą i najbogatszą przyrodniczo część pasma, znaną m.in. z występowania szarotki alpejskiej (Leontopodium alpinum) oraz Jaskini Bielskiej. Najwyżej położoną miejscowością jest Štrbské Pleso (1355 m n.p.m.). Kolej linowa prowadzi na Łomnicki Szczyt (2632 m). Najwyżej położone schronisko to Chata pod Rysmi (2250 m), obok wielu innych, m.in. Téryho chata, Zbojnícka chata, Zamkovského chata, Sliezsky dom i Chata pri Zelenom plese.

Vysoké Tatry jsou pravděpodobně největší pýchou Slovenska. V každém případě představují nejvyšší pohoří země. Často jsou označovány jako nejmenší velehory světa (Peter Kaclík). Název Tatry je často chápán jako souhrnné označení několika horských celků – Vysokých Tater, Nízkých Tater, Západních Tater, Východních Tater a Belianských Tater – které jsou zejména z pohledu cestovního ruchu považovány za jedno pohoří nebo jsou zjednodušeně rozdělovány na Vysoké a Nízké Tatry (sprievodcaposlovensku.com).

Celková rozloha činí 785–790 km², z čehož 78 % leží na Slovensku a 22 % v Polsku (deims.org). Tatry jsou nejvyšším pohořím Karpat a zároveň nejvyššími horami Evropy severně od Alp (Wikipedia). Společně s polským Tatrzańskim Parkem Narodowym je slovenský TANAP součástí biosférické rezervace UNESCO (tanap.org). Hřeben Vysokých Tater je dlouhý pouze 26 km (vysoketatry.org) a jeho maximální šířka činí 17 km (Wikipedia). Tatry se vyznačují ostrými hřebeny, hlubokými dolinami a výrazně alpínským reliéfem, vytvořeným glaciálními procesy. Západní Tatry mají charakter složitých horských masivů s rozmanitými skalními formacemi, zatímco Východní Tatry tvoří Vysoké Tatry – nejvyšší a nejvíce alpínskou část pohoří – a Belianské Tatry, které jsou nižší, avšak geologicky mimořádně bohaté (gov.pl). Nejvyšším vrcholem Vysokých Tater i celého Slovenska je Gerlachovský štít (2 655 m n. m.) (vysoketatry.org). Z celkem 35 dolin patří k nejznámějším Kôprová, Furkotská, Mlynická, Mengusovská, Batizovská, Velická, Velká a Malá Studená, Bielovodská, Javorová a dolina Kežmarské Bílé vody. Ve Vysokých Tatrách se nachází přibližně 120 ledovcových jezer, například Štrbské pleso, Veľké Hincovo pleso, Popradské pleso, Morské oko a Wielki Staw Polski. Sněhová pokrývka zde přetrvává 200–250 dní v roce, na některých stinných svazích se neroztaje vůbec a roční úhrn srážek dosahuje přibližně 1 600 mm (Wikipedia).

Z geologického hlediska jsou Tatry jádrovým pohořím. Krystalické jádro Tater vznikalo v karbonu před přibližně 210 miliony let (Janák, Plašienka, Petrík). Zásadní vliv na utváření reliéfu měly alpínské ledovce, které v dobách zalednění dosahovaly na severních svazích délky až 14 km (Wikipedia). Reliéf byl formován během alpínské orogeneze a následnými glaciálními a periglaciálními procesy, které vytvořily typické tvary – karové kotliny, údolí ve tvaru U, morény, soutěsková údolí a jezerní pánve (unesco.org).

V době maximálního zalednění dosahovala plocha ledovců ve Vysokých Tatrách přibližně 15 000 ha (Houdek & Bohuš, 1976). Geologická stavba zahrnuje granitické horniny ve vnitřních částech a mezozoické vápence a dolomity ve vnějších okrajových zónách (deims.org).

Původ názvu Tatry nebyl dosud jednoznačně objasněn. Někteří badatelé jej odvozují od předslovanských obyvatel a árijských slov tamtra či tâtra ve významu „tmavý“, jiní jej spojují s lidovým označením kamenité, neúrodné půdy. Za nejpravděpodobnější se však považuje odvození od slovanského slova „trtri“, znamenajícího skalní bradla (Melich 1902; Czambel 1906; Chaloupecký 1923). Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 999 jako Tritri montes (wikipedia.sk), v roce 1125 se v Kosmově kronice objevuje tvar Tatri (Kele & Lučanský, 2001).

Ledovec v Bielovodské dolině měl délku 14 km a mocnost 330 m (Houdek & Bohuš, 1976). Tatry se člení na Západní a Východní Tatry, oddělené Ľaliovým sedlem. Východní Tatry se dále dělí na Vysoké Tatry a Belianské Tatry (wikipedia.sk). Bielovodská dolina je nejdelší dolinou Tater a jedinou s plně alpínským charakterem (Bohuš, 1996). V Tatrách je zmapováno přibližně 330 jeskyní. Nachází se zde více než 200 ledovcových jezer – na Slovensku zvaných pleso, v Polsku staw. Podnebí má převážně horské až vysokohorské rysy. Sněhová pokrývka trvá 180–250 dní ročně a silný vítr vane až 300 dní v roce. Na jižní straně se často vyskytují padavé větry, které způsobují rozsáhlé polomy. Nejvhodnějším obdobím pro turistiku je podzim, kdy je počasí nejstabilnější (wikipedia.sk). Tatry patří k nejchladnějším a nejvlhčím oblastem Slovenska i Polska. Časté deště a sněhové srážky ovlivňují vegetaci i erozní procesy (ecopotential-project.eu). V nejvyšších polohách žijí kamzíci a svišti. Kamzík vrchovský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica) je symbolem Vysokých Tater. V lesích se vyskytují i medvěd, vlk a rys (vysoketatry.org). V Tatranské Poliance byly odkryty pozůstatky pravěkého opevněného sídla na tzv. Žluté stěně. Kriváň je považován za symbol Slovenska. V Tatrách roste přibližně 1 400 druhů rostlin (wikipedia.sk).

První zmínky o hornické činnosti pocházejí ze 13. století; těžila se především železná ruda, měď, antimon a zlato, avšak pouze s mineralogickým významem. Belianské Tatry tvoří 14 km dlouhý vápencový hřeben a jsou považovány za nejkrásnější a přírodně nejbohatší část pohoří, známou například výskytem protěže alpské (Leontopodium alpinum) a Belianské jeskyně. Nejvýše položenou osadou je Štrbské Pleso (1 355 m n. m.). Na Lomnický štít (2 632 m) vede visutá lanovka. Nejvýše položenou horskou chatou je Chata pod Rysy (2 250 m), dále například Téryho chata, Zbojnícka chata, Zamkovského chata, Sliezský dom a Chata pri Zelenom plese.

Niektoré príspevky

Literatúra

Krajina, Zahraničie, Typ krajiny, Mestá, Mestá, Česko, Fotografie

Jindřichův Hradec

skala
Hits: 384

Jindřichův Hradec je mesto v Juhočeskom kraji Českej republiky, ležiace približne 43 km severovýchodne od Českých Budějovíc na rieke Nežárka. S počtom obyvateľov okolo 21 000 je významným kultúrnym a historickým centrom regiónu. Prvá písomná zmienka o Jindřichovom Hradci pochádza z roku 1220, keď bol na mieste slovanského hradiska postavený gotický hrad Jindřichom I. Vítkovcom, zakladateľom rodu pánov z Hradca. V polovici 13. storočia vznikla pri hrade osada, ktorá dostala meno po svojom zakladateľovi. Súčasný názov Jindřichův Hradec je doložený od roku 1410. V 16. storočí, počas vlády posledných členov rodu pánov z Hradca, mesto dosiahlo vrchol svojho rozvoja. a hrad boli prestavané z gotického do renesančného štýlu a mesto sa rozšírilo za . Po tridsaťročnej vojne v roku 1654 bol Jindřichův Hradec druhým najväčším mestom v Kráľovstve českom s 405 domami. Neskôr však stratilo politický význam a na konci 17. storočia došlo aj k hospodárskemu úpadku. Historické centrum Jindřichovho Hradca je mestskou pamiatkovou rezerváciou, ktorá zahŕňa námestie Mieru s priľahlými uličkami a zámok. Medzi dominanty patrí bývalá gotická radnica, viackrát prestavaná, a Langerov dom, pôvodne gotická stavba, neskôr prestavaná v renesančnom štýle (Wikipedia).

Hrad a zámok Jindřichův Hradec je tretím najväčším hradným komplexom v Českej republike po Pražskom hrade a zámku v Českém Krumlově. Rozprestiera sa na ploche takmer 3 hektárov a ponúka návštevníkom prehliadku vzácnych interiérov a historických umeleckých artefaktov (jindrichuvhradec.cz). Zámok je prestavaný hrad na sútoku Nežárky a Hamerského potoka. Je národnou kultúrnou pamiatkou (Wikipedia). Areál vznikol na mieste slovanského hradiska doloženého už od 10. storočia ako súčasť pohraničnej hradnej sústavy Českého kniežatstva (jindrichuvhradec.cz). Hrad pravdepodobne založil Přemysl Otakar v prvej polovici 13. storočia. V 18. storočí utrpela stavba požiar. K rozsiahlej rekonštrukcii došlo až v prvej štvrtine 20. storočia pod vedením grófa Eugena Černína. Dnes zámok tvorí komplex, ktorý zahŕňa aj zámocký pivovar, mlyn a kožiarske objekty a objekty vodnej elektrárne. Zámok sa objavuje často aj vo filmoch, napr. Bathory, „Z pekla štěstí“ a „Tajemství staré bambitky 2“ (Wikipedia). Jindřichův Hradec má zachované úseky mestských hradieb a jedinú dochovanú bránu – Nežáreckú, ktorá dodnes nesie renesančné prvky a hodinový stroj z roku 1879. V zámku sa nachádza jedna z prvých špeciálne upravených miestností pre divadelné predstavenia v Čechách – v Španielskom krídle, vzniknutá v polovici 17. storočia. Sú tu tiež pôvodné rondely – renesančné hudobné pavilóny používané pre spoločenské udalosti. (loudavymkrokem.cz). 

Múzeum Jindřichohradecka sídli v renesančnej budove, ktorá bola kedysi jezuitským seminárom. Založené bolo v roku 1882 a patrí medzi najstaršie regionálne v Čechách. Najznámejším exponátom sú Krýzovy jesličky, najväčší mechanický betlehem na svete podľa Guinnessovej knihy rekordov (Wikipedia ENG). Vytvoril ich Tomáš Krýza, obsahuje viac než 1 300 figúrok, z ktorých 133 je pohyblivých. Tento unikát je vystavený v Múzeu Jindřichohradecka (Wikipedia). Kostol svätého Jána Krstiteľa je pôvodne gotický kostol s priľahlým kláštorom minoritov, neskôr slúžil ako špitál. Kostol svätej Márie Magdalény sa nachádza v historickom centre mesta. Kostol Nanebovzatia Panny Márie je známy svojou 68,3 m vysokou vežou prístupnou verejnosti a 15. poludníkom, ktorý prechádza nádvorím kostola (Wikipedia ENG). 

Mesto leží na sútoku Nežárka a potoka Hamerský potok, pri rybníku Vajgar s rozlohou 49 ha, ktorý bol založený v roku 1399. Okolie Jindřichovho Hradca je bohaté na a , čo poskytuje ideálne podmienky pre turistiku a rekreáciu (Wikipedia). V blízkosti mesta sa nachádza prírodná rezervácia Česká Kanada, známa svojimi lesmi, jazerami a úzkokoľajnou železnicou, ktorá slúži ako turistická atrakcia (visitczechia.com). spojené s mestom: politik Vladimír Špidla, veslár Václav Chalupa, futbalista Karel Poborský, hokejisti Aleš Kotalík, Zbyněk Michálek (Wikipedia ENG), František II. Rákoczi – vodca uhorského povstania v 18. storočí, filozof a spisovateľ Stanislav Komárek, pančuchový majster Tomáš Krýza, maliar Jiří Kaucký, spisovateľ Josef B. Nežárecký, pianista, dirigent, zbormajster Kurt Adler, básnik Lubor Kasal (Wikipedia).

Múzeum a moderních obrazových médií v Jindřichovom Hradci je kultúrna inštitúcia venovaná dokumentácii, prezentácii a výskumu fotografie a príbuzných obrazových médií (mfmom.cz). Situované je v historickej budove bývalej jezuitského internátu v centre Jindřichovho Hradca (kudznudy.cz). Konkrétne na adrese Kostelní 20, Jindřichův Hradec, Česká republika. (wanderlog.com). Dokumentuje vývoj fotografických médií od vynálezu fotografie až po súčasnosť. Zhromažďuje a uchováva reprezentatívne vzorky: fotografické dosky, film, magnetický a optický záznam obrazu, tlačené fotografie, optické a elektronické zobrazenie (mfmom.cz). Prezentuje diel českých i zahraničných fotografov vrátane významných osobností histórie fotografie i súčasných tvorcov (kudznudy.cz). Josef Dohnal uvádza, že múzeum fotografie bolo dôležitým projektom pre českú fotografickú kultúru, ktoré však čelilo významným výzvam v oblasti riadenia, financovania a vzťahov s miestnymi autoritami. Význam tejto inštitúcie spočíval v uchovávaní fotografického dedičstva a prezentovaní jeho kultúrneho významu na národnej úrovni (Dohnal).

Jindřichův Hradec is a town in the South Bohemian Region of the Czech Republic, located approximately 43 km northeast of České Budějovice on the Nežárka River. With a population of around 21,000, it is an important cultural and historical center of the region. The first written mention of Jindřichův Hradec dates back to 1220, when a Gothic castle was built on the site of an earlier Slavic hillfort by Jindřich I of the Vítkovci family, the founder of the Lords of Hradec. In the mid-13th century, a settlement arose near the castle and was named after its founder. The current name Jindřichův Hradec has been documented since 1410. In the 16th century, during the rule of the last members of the Lords of Hradec, the town reached the peak of its development. Houses and the castle were rebuilt from Gothic to Renaissance style, and the town expanded beyond its fortifications. After the Thirty Years‘ War, in 1654, Jindřichův Hradec was the second largest town in the Kingdom of Bohemia, with 405 houses. Later, however, it lost its political importance, and by the end of the 17th century it also experienced economic decline. The historic center of Jindřichův Hradec is a designated urban conservation area, encompassing Peace Square with adjacent streets and the castle. The dominant features of the square include the former Gothic town hall, rebuilt several times, and the Langer House, originally a Gothic building later remodeled in the Renaissance style (Wikipedia).

The Jindřichův Hradec Castle and Château is the third largest castle complex in the Czech Republic, after Prague Castle and the château in Český Krumlov. It covers an area of nearly 3 hectares and offers visitors tours of valuable interiors and historical art artifacts (jindrichuvhradec.cz). The château is a rebuilt castle located at the confluence of the Nežárka River and the Hamerský Stream and is designated a National Cultural Monument (Wikipedia). The complex originated on the site of a Slavic hillfort documented as early as the 10th century as part of the border defense system of the Bohemian Principality (jindrichuvhradec.cz). The castle was probably founded by Přemysl Otakar in the first half of the 13th century. In the 18th century, the building suffered fire damage. Extensive reconstruction took place only in the first quarter of the 20th century under the direction of Count Eugen Černín. Today, the château forms a complex that also includes a castle brewery, a mill, tannery buildings, and structures of a hydroelectric power plant. The château frequently appears in films, such as Bathory, Z pekla štěstí, and Tajemství staré bambitky 2 (Wikipedia). Jindřichův Hradec has preserved sections of its town walls and the only surviving gate – the Nežárka Gate, which still features Renaissance elements and a clock mechanism from 1879. The château also contains one of the first specially designed rooms for theatrical performances in Bohemia, located in the Spanish Wing and dating from the mid-17th century. Original rondels are also preserved here – Renaissance music pavilions used for social events (loudavymkrokem.cz).

The Museum of the Jindřichův Hradec Region is housed in a Renaissance building that once served as a Jesuit seminary. Founded in 1882, it is among the oldest regional museums in Bohemia. Its most famous exhibit is the Krýza Nativity Scene, the largest mechanical nativity scene in the world according to the Guinness Book of Records (Wikipedia ENG). Created by Tomáš Krýza, it contains more than 1,300 figurines, 133 of which are movable. This unique work is displayed in the Museum of the Jindřichův Hradec Region (Wikipedia). The Church of St. John the Baptist is originally a Gothic church with an adjoining Minorite monastery, later used as a hospital. The Church of St. Mary Magdalene is located in the historic center of the town. The Church of the Assumption of the Virgin Mary is known for its 68.3-meter-high tower, accessible to the public, and for the 15th meridian passing through the church courtyard (Wikipedia ENG).

The town lies at the confluence of the Nežárka River and the Hamerský Stream, near Vajgar Pond with an area of 49 hectares, founded in 1399. The surroundings of Jindřichův Hradec are rich in ponds and forests, providing ideal conditions for tourism and recreation (Wikipedia). Near the town is the Česká Kanada Nature Reserve, known for its forests, lakes, and narrow-gauge railway, which serves as a tourist attraction (visitczechia.com). Personalities associated with the town include politician Vladimír Špidla, rower Václav Chalupa, footballer Karel Poborský, ice hockey players Aleš Kotalík and Zbyněk Michálek (Wikipedia ENG), František II Rákoczi – leader of the Hungarian uprising in the 18th century, philosopher and writer Stanislav Komárek, stocking maker Tomáš Krýza, painter Jiří Kaucký, writer Josef B. Nežárecký, pianist, conductor and choirmaster Kurt Adler, and poet Lubor Kasal (Wikipedia).

The Museum of Photography and Modern Visual Media in Jindřichův Hradec is a cultural institution dedicated to the documentation, presentation, and research of photography and related visual media (mfmom.cz). It is located in the historic building of the former Jesuit boarding school in the centre of Jindřichův Hradec (kudznudy.cz), specifically at Kostelní 20, Jindřichův Hradec, Czech Republic (wanderlog.com). The museum documents the development of photographic media from the invention of photography to the present day. It collects and preserves representative examples such as photographic plates, film, magnetic and optical image records, printed photographs, and optical and electronic imaging (mfmom.cz). It presents exhibitions of works by Czech and international photographers, including important figures from the history of photography as well as contemporary artists (kudznudy.cz). Josef Dohnal states that the museum of photography was an important project for Czech photographic culture, but it faced significant challenges in the areas of management, funding, and relations with local authorities. The importance of this institution lay in preserving photographic heritage and presenting its cultural significance at the national level (Dohnal).

Jindřichův Hradec ist eine Stadt in der Südböhmischen Region der Tschechischen Republik, etwa 43 km nordöstlich von České Budějovice am Fluss Nežárka gelegen. Mit rund 21.000 Einwohnern ist sie ein bedeutendes kulturelles und historisches Zentrum der Region. Die erste schriftliche Erwähnung von Jindřichův Hradec stammt aus dem Jahr 1220, als an der Stelle einer slawischen Burgstätte eine gotische Burg von Jindřich I. aus dem Geschlecht der Vítkovci, dem Begründer der Herren von Hradec, errichtet wurde. In der Mitte des 13. Jahrhunderts entstand bei der Burg eine Siedlung, die nach ihrem Gründer benannt wurde. Der heutige Name Jindřichův Hradec ist seit 1410 belegt. Im 16. Jahrhundert, während der Herrschaft der letzten Vertreter der Herren von Hradec, erreichte die Stadt ihren Höhepunkt. Die Häuser und die Burg wurden vom gotischen in den Renaissancestil umgebaut, und die Stadt wuchs über die Stadtmauern hinaus. Nach dem Dreißigjährigen Krieg war Jindřichův Hradec im Jahr 1654 mit 405 Häusern die zweitgrößte Stadt im Königreich Böhmen. Später verlor sie jedoch ihre politische Bedeutung, und gegen Ende des 17. Jahrhunderts kam es auch zu einem wirtschaftlichen Niedergang. Das historische Zentrum von Jindřichův Hradec ist als städtisches Denkmalreservat geschützt und umfasst den Friedensplatz mit angrenzenden Gassen sowie das Schloss. Zu den dominanten Bauwerken des Platzes zählen das ehemalige gotische Rathaus, das mehrfach umgebaut wurde, und das Langer-Haus, ursprünglich ein gotischer Bau, später im Renaissancestil umgestaltet (Wikipedia).

Die Burg und das Schloss Jindřichův Hradec bilden den drittgrößten Burgkomplex der Tschechischen Republik nach der Prager Burg und dem Schloss in Český Krumlov. Sie erstrecken sich über eine Fläche von nahezu 3 Hektar und bieten den Besuchern Führungen durch wertvolle Innenräume und historische Kunstwerke (jindrichuvhradec.cz). Das Schloss ist eine umgebaute Burg am Zusammenfluss der Nežárka und des Hamerský-Baches und steht unter Denkmalschutz als nationales Kulturdenkmal (Wikipedia). Die Anlage entstand an der Stelle einer slawischen Burgstätte, die bereits seit dem 10. Jahrhundert als Teil des Grenzbefestigungssystems des böhmischen Fürstentums belegt ist (jindrichuvhradec.cz). Die Burg wurde wahrscheinlich in der ersten Hälfte des 13. Jahrhunderts von Přemysl Otakar gegründet. Im 18. Jahrhundert wurde der Bau durch einen Brand beschädigt. Eine umfangreiche Rekonstruktion erfolgte erst im ersten Viertel des 20. Jahrhunderts unter der Leitung von Graf Eugen Černín. Heute umfasst der Schlosskomplex auch eine Schlossbrauerei, eine Mühle, Gerbereigebäude sowie Anlagen eines Wasserkraftwerks. Das Schloss erscheint häufig in Filmen, etwa Bathory, Z pekla štěstí und Tajemství staré bambitky 2 (Wikipedia). In Jindřichův Hradec sind Abschnitte der Stadtmauern erhalten geblieben sowie das einzige erhaltene Stadttor – das Nežárka-Tor, das bis heute Renaissanceelemente und ein Uhrwerk aus dem Jahr 1879 aufweist. Im Schloss befindet sich außerdem einer der ersten speziell eingerichteten Räume für Theateraufführungen in Böhmen, im Spanischen Flügel, entstanden in der Mitte des 17. Jahrhunderts. Erhalten sind auch originale Rondelle – Renaissance-Musikpavillons, die für gesellschaftliche Veranstaltungen genutzt wurden (loudavymkrokem.cz).

Das Museum der Region Jindřichův Hradec ist in einem Renaissancegebäude untergebracht, das einst als Jesuitenseminar diente. Es wurde 1882 gegründet und zählt zu den ältesten regionalen Museen in Böhmen. Das bekannteste Exponat sind die Krýza-Krippen, die laut Guinness-Buch der Rekorde die größte mechanische Krippe der Welt darstellen (Wikipedia ENG). Geschaffen von Tomáš Krýza, umfasst sie mehr als 1.300 Figuren, von denen 133 beweglich sind. Dieses einzigartige Werk ist im Museum der Region Jindřichův Hradec ausgestellt (Wikipedia). Die Kirche St. Johannes der Täufer ist ursprünglich eine gotische Kirche mit einem angrenzenden Minoritenkloster und diente später als Spital. Die Kirche der Heiligen Maria Magdalena befindet sich im historischen Stadtzentrum. Die Kirche Mariä Himmelfahrt ist bekannt für ihren 68,3 m hohen, öffentlich zugänglichen Turm sowie für den 15. Meridian, der durch den Kirchenhof verläuft (Wikipedia ENG).

Die Stadt liegt am Zusammenfluss der Nežárka und des Hamerský-Baches, in der Nähe des Vajgar-Teiches mit einer Fläche von 49 Hektar, der im Jahr 1399 angelegt wurde. Die Umgebung von Jindřichův Hradec ist reich an Teichen und Wäldern und bietet ideale Bedingungen für Tourismus und Erholung (Wikipedia). In der Nähe der Stadt befindet sich das Naturschutzgebiet Česká Kanada, das für seine Wälder, Seen und eine Schmalspurbahn bekannt ist, die als touristische Attraktion dient (visitczechia.com). Zu den mit der Stadt verbundenen Persönlichkeiten zählen der Politiker Vladimír Špidla, der Ruderer Václav Chalupa, der Fußballspieler Karel Poborský, die Eishockeyspieler Aleš Kotalík und Zbyněk Michálek (Wikipedia ENG), František II. Rákoczi – Anführer des ungarischen Aufstands im 18. Jahrhundert, der Philosoph und Schriftsteller Stanislav Komárek, der Strumpfmacher Tomáš Krýza, der Maler Jiří Kaucký, der Schriftsteller Josef B. Nežárecký, der Pianist, Dirigent und Chorleiter Kurt Adler sowie der Dichter Lubor Kasal (Wikipedia).

Das Museum für Fotografie und moderne Bildmedien in Jindřichův Hradec ist eine kulturelle Institution, die sich der Dokumentation, Präsentation und Erforschung der Fotografie und verwandter visueller Medien widmet (mfmom.cz). Es befindet sich in dem historischen Gebäude des ehemaligen Jesuiteninternats im Zentrum von Jindřichův Hradec (kudznudy.cz), konkret unter der Adresse Kostelní 20, Jindřichův Hradec, Tschechische Republik (wanderlog.com). Das Museum dokumentiert die Entwicklung fotografischer Medien von der Erfindung der Fotografie bis in die Gegenwart. Es sammelt und bewahrt repräsentative Beispiele wie fotografische Platten, Film, magnetische und optische Bildaufzeichnungen, gedruckte Fotografien sowie optische und elektronische Bildgebungstechnologien (mfmom.cz). Es präsentiert Ausstellungen von Werken tschechischer und internationaler Fotografen, darunter bedeutende Persönlichkeiten der Fotografiegeschichte ebenso wie zeitgenössische Künstler (kudznudy.cz). Josef Dohnal stellt fest, dass das Museum für Fotografie ein wichtiges Projekt für die tschechische Fotokultur war, jedoch mit erheblichen Herausforderungen in den Bereichen Management, Finanzierung und Beziehungen zu den lokalen Behörden konfrontiert war. Die Bedeutung dieser Institution lag in der Bewahrung des fotografischen Erbes und in der Präsentation seiner kulturellen Bedeutung auf nationaler Ebene (Dohnal).

Jindřichův Hradec je město v Jihočeském kraji České republiky, ležící přibližně 43 km severovýchodně od Českých Budějovic na řece Nežárce. S počtem obyvatel kolem 21 000 je významným kulturním a historickým centrem regionu. První písemná zmínka o Jindřichově Hradci pochází z roku 1220, kdy byl na místě slovanského hradiště postaven gotický hrad Jindřichem I. z rodu Vítkovců, zakladatelem pánů z Hradce. V polovině 13. století vznikla při hradu osada, která dostala jméno po svém zakladateli. Současný název Jindřichův Hradec je doložen od roku 1410. V 16. století, za vlády posledních členů rodu pánů z Hradce, dosáhlo město vrcholu svého rozvoje. Domy i hrad byly přestavěny z gotického do renesančního stylu a město se rozšířilo za hradby. Po třicetileté válce byl Jindřichův Hradec v roce 1654 druhým největším městem v Království českém s 405 domy. Později však ztratil politický význam a na konci 17. století došlo i k hospodářskému úpadku. Historické centrum Jindřichova Hradce je městskou památkovou rezervací, která zahrnuje náměstí Míru s přilehlými uličkami a zámek. Mezi dominanty náměstí patří bývalá gotická radnice, několikrát přestavovaná, a Langerův dům, původně gotická stavba později upravená v renesančním stylu (Wikipedia).

Hrad a zámek Jindřichův Hradec je třetím největším hradním komplexem v České republice po Pražském hradě a zámku v Českém Krumlově. Rozkládá se na ploše téměř 3 hektarů a nabízí návštěvníkům prohlídky vzácných interiérů a historických uměleckých artefaktů (jindrichuvhradec.cz). Zámek je přestavěný hrad na soutoku řeky Nežárky a Hamerského potoka a je národní kulturní památkou (Wikipedia). Areál vznikl na místě slovanského hradiště doloženého již od 10. století jako součást pohraniční hradní soustavy Českého knížectví (jindrichuvhradec.cz). Hrad pravděpodobně založil Přemysl Otakar v první polovině 13. století. V 18. století stavbu postihl požár. K rozsáhlé rekonstrukci došlo až v první čtvrtině 20. století pod vedením hraběte Eugena Černína. Dnes zámek tvoří komplex zahrnující také zámecký pivovar, mlýn, koželužské objekty a vodní elektrárny. Zámek se často objevuje ve filmech, například Bathory, Z pekla štěstí a Tajemství staré bambitky 2 (Wikipedia). Jindřichův Hradec má zachované úseky městských hradeb a jedinou dochovanou bránu – Nežáreckou, která dodnes nese renesanční prvky a hodinový stroj z roku 1879. V zámku se nachází také jedna z prvních speciálně upravených místností pro divadelní představení v Čechách, ve Španělském křídle, vzniklá v polovině 17. století. Dochovaly se zde rovněž původní rondely – renesanční hudební pavilony sloužící ke společenským událostem (loudavymkrokem.cz).

Muzeum Jindřichohradecka sídlí v renesanční budově, která byla dříve jezuitským seminářem. Založeno bylo roku 1882 a patří k nejstarším regionálním muzeím v Čechách. Nejznámějším exponátem jsou Krýzovy jesličky, největší mechanický betlém na světě podle Guinnessovy knihy rekordů (Wikipedia ENG). Vytvořil je Tomáš Krýza a obsahují více než 1 300 figurek, z nichž 133 je pohyblivých. Tento unikát je vystaven v Muzeu Jindřichohradecka (Wikipedia). Kostel sv. Jana Křtitele je původně gotický kostel s přilehlým klášterem minoritů, později sloužil jako špitál. Kostel sv. Marie Magdalény se nachází v historickém centru města. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je známý svou 68,3 m vysokou, veřejnosti přístupnou věží a 15. poledníkem, který prochází nádvořím kostela (Wikipedia ENG).

Město leží na soutoku řeky Nežárky a Hamerského potoka, u rybníka Vajgar o rozloze 49 ha, založeného roku 1399. Okolí Jindřichova Hradce je bohaté na rybníky a lesy, což poskytuje ideální podmínky pro turistiku a rekreaci (Wikipedia). V blízkosti města se nachází přírodní rezervace Česká Kanada, známá svými lesy, jezery a úzkorozchodnou železnicí, která slouží jako turistická atrakce (visitczechia.com). Osobnosti spojené s městem zahrnují politika Vladimíra Špidlu, veslaře Václava Chalupu, fotbalistu Karla Poborského, hokejisty Aleše Kotalíka a Zbyňka Michálka (Wikipedia ENG), Františka II. Rákocziho – vůdce uherského povstání v 18. století, filozofa a spisovatele Stanislava Komárka, punčocháře Tomáše Krýzu, malíře Jiřího Kauckého, spisovatele Josefa B. Nežáreckého, klavíristu, dirigenta a sbormistra Kurta Adlera a básníka Lubora Kasala (Wikipedia).

Muzeum fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci je kulturní instituce věnovaná dokumentaci, prezentaci a výzkumu fotografie a příbuzných obrazových médií (mfmom.cz). Nachází se v historické budově bývalého jezuitského internátu v centru Jindřichova Hradce (kudznudy.cz), konkrétně na adrese Kostelní 20, Jindřichův Hradec, Česká republika (wanderlog.com). Muzeum dokumentuje vývoj fotografických médií od vynálezu fotografie až po současnost. Shromažďuje a uchovává reprezentativní vzorky, jako jsou fotografické desky, film, magnetické a optické záznamy obrazu, tištěné fotografie a optické i elektronické zobrazovací technologie (mfmom.cz). Prezentuje výstavy děl českých i zahraničních fotografů, včetně významných osobností z dějin fotografie i současných tvůrců (kudznudy.cz). Josef Dohnal uvádí, že muzeum fotografie bylo důležitým projektem pro českou fotografickou kulturu, avšak čelilo významným výzvám v oblasti řízení, financování a vztahů s místními autoritami. Význam této instituce spočíval v uchovávání fotografického dědictví a prezentování jeho kulturního významu na národní úrovni (Dohnal).

Krýzove jesličky

Aquashow

Múzeum fotografie

Ostatné