Zámky, Krajina, Zahraničie, Objekty, predmety a priestory, Príroda, Rakúsko, Ľudská príroda, Umenie, Stavby, Fotografie, Parky, Záhrady

Barokový Schlosshof

skala
Hits: 2526

slúžilo ako prázdninové sídlo Habsburgovcov. Nachádza sa neďaleko od Devínskej Novej Vsi. Odporúčam prechádzku cez Cyklomost Slobody, bude to príjemná polhodinka.

Schlosshof je osada mestečka Engelhartstetten (schlosshof.cestovanie.biz) v Dolnom Rakúsku, v blízkosti Moravy a slovensko-rakúskej hranice (schlosshof.at). V 12. a 13. storočí sa uvádza ako pevnosť , patriaca ku zámku (Wikipedia). Komplex je najväčším v Strednej Európe – viac ako 50 hektárov (schlosshof.cestovanie.biz). Patrí medzi najvýznamnejšie barokové Rakúska. Rozloha areálu presahuje 50 hektárov a zahŕňa samotný zámok, rozsiahle a hospodársky dvor (schlosshof.at). Pôvod sídla siaha do 12. a 13. storočia, keď sa uvádza ako pevnosť Hof (Burg Hof), patriaca k panstvu Eckartsau. Strategická hranici území mala obranný význam (aeiou.at). Nachádzajú sa tu , všade je plno zelene. Okrem toho mini , priestor pre , kone, hospodárske . Zámok Hof je najväčšou barokovou stavbou v Rakúsku. Jeho novodobá sa datuje od roku 1726, kedy naplnili želanie Eugena Savojského. Architektom bol . dostala tento zámok v roku 1755 ako dar. Koncom 19. storočia cisár objekt prenechal ríšskej armáde (schlosshof.cestovanie.biz). Schlosshof sa stal miestom významných spoločenských udalostí, slávností a diplomatických stretnutí (austria.info).

Počas 2. svetovej vojny objekt slúžil nemeckej armáde a od roku 1945 sovietskej (schlosshof.cestovanie.biz). Až do roku 1955. Dlhodobé vojenské využívanie spôsobilo výrazné poškodenie budov aj záhrad (schlosshof.at). Rekonštrukcia sa začala v roku 2002. Od roku 2005 je zámok sprístupnený verejnosti (schlosshof.cestovanie.biz). Významná ja , interiéry zahŕňajú , banketovú sála, fresková výzdoba, zlaté . Konajú sa tu celoročne rôzne , napr. veľkonočné a , letné open-air , remeselné (mojerakusko.sk).

Záhrady zdobia , a pravidelne upravené . Súčasťou areálu je aj rozsiahly hospodársky dvor – , ktorý slúžil na zabezpečenie chodu panstva a dnes prezentuje tradičné a chov historických plemien hospodárskych zvierat (schlosshof.at). Nachádza sa tu viac ako 200 zvierat vo zverníku, napr. , kone, , kozy, , , alpaky, lamy, , (schlosshof.at).

V záhradách v letných mesiacoch rozkvitá približne 35 000 kvetín. Zámocká záhrada ponúka aj pokojné zákutia vhodné na prechádzku či piknik v tieni stromov. Vybudované sú tu podľa francúzskeho vzoru. V priebehu niekoľkých rokov vznikla pod vedením záhradného inžiniera Antona Zinnera jedna z najvýznamnejších barokových záhrad v nemecky hovoriacom priestore. Významnú súčasť tvorí súbor sôch od sochára Johanna Christopha Madera (schlosshof.at). Okrem toho sa sa tu nachádza aj bylinková záhrada, regionálna záhrada štrte s lokálnymi rastlinami, záhrad maškŕt, , záhrada ruží (schlosshof.at).

served as a holiday residence of the Habsburg dynasty. is located not far from . I recommend a walk across the Freedom Cycle Bridge (Cyklomost ) – it is a pleasant half-hour stroll.

Schloss Hof is a district of the municipality of in Lower Austria, near the (March) River and the Slovak-Austrian border. In the 12th and 13th centuries it was mentioned as “Burg Hof,” a fortress belonging to the Eckartsau estate. Covering more than 50 hectares, the complex is one of the largest Baroque palace estates in Central Europe and ranks among Austria’s most significant Baroque monuments. The grounds include the palace itself, extensive terraced gardens, and a former agricultural estate.

The origins of the site date back to the 12th and 13th centuries, when it functioned as a fortified stronghold. Its strategic border location gave it defensive importance. Today, the area is characterized by lush greenery and landscaped gardens. There is also a small zoo, stables, horses, and various farm animals.

Schloss Hof is considered the largest Baroque palace complex in Austria. Its modern history began in 1726, when Prince Eugene of Savoy fulfilled his vision of a grand summer residence. The architect was Johann Lucas von Hildebrandt. In 1755, Maria Theresa received the palace as a gift. At the end of the 19th century, Emperor Franz Joseph I handed the property over to the imperial army. Schloss Hof became the venue for important social events, celebrations, and diplomatic meetings.

During World War II the complex was used by the German army and, from 1945 until 1955, by the Soviet army. The prolonged military use caused significant damage to the buildings and gardens. Restoration began in 2002, and since 2005 the palace has been open to the public.

A major highlight is the Neptune Fountain. The interiors include representative halls, a banqueting hall, fresco decorations, and gilded stucco ornaments. Throughout the year, various events are held here, including Easter and Christmas markets, summer open-air concerts, and craft festivals.

The gardens are adorned with fountains, sculptures, and carefully maintained parterres. The estate also includes the extensive Meierhof (manor farm), which once ensured the functioning of the estate and today showcases traditional crafts and historical breeds of farm animals. More than 200 animals can be found here, including donkeys, horses, camels, goats, sheep, peacocks, alpacas, llamas, chickens, and pigs.

In the summer months, approximately 35,000 flowers bloom in the gardens. The palace gardens also offer peaceful corners ideal for a walk or a picnic in the shade of trees. The terraces were designed in the French style. Within just a few years, under the direction of garden engineer , one of the most significant Baroque gardens in the German-speaking world was created. An important part of the decoration is a sculptural ensemble by . The grounds also include a herb garden, a regional Weinviertel garden with local plants, a “tasting” garden, a garden of diversity, and a rose garden.

Schloss Hof diente als Feriensitz der Habsburger. Es befindet sich unweit von Devínska Nová Ves. Ich empfehle einen Spaziergang über die Fahrradbrücke „“ (Brücke der Freiheit) – es ist ein angenehmer halbstündiger Weg.

Schloss Hof ist ein Ortsteil der Marktgemeinde Engelhartstetten in Niederösterreich, nahe der March (Morava) und der slowakisch-österreichischen Grenze. Im 12. und 13. Jahrhundert wird Hof als „Burg Hof“ erwähnt, die zur Herrschaft Eckartsau gehörte. Mit einer Fläche von über 50 Hektar ist der Komplex einer der größten barocken Schlossanlagen Mitteleuropas und zählt zu den bedeutendsten Barockdenkmälern Österreichs. Das Areal umfasst das Schloss selbst, weitläufige Terrassengärten sowie den Wirtschaftshof.

Der Ursprung der Anlage reicht bis ins 12. und 13. Jahrhundert zurück, als sie als Festung Hof (Burg Hof) erwähnt wurde. Ihre strategische Lage an der Grenze hatte eine defensive Bedeutung. Heute prägen weitläufige Gärten und viel Grün die Umgebung. Zum Areal gehören zudem ein kleiner Tierpark, Stallungen, Pferde und verschiedene Nutztiere.

Schloss Hof gilt als die größte barocke Schlossanlage Österreichs. Seine neuzeitliche Geschichte beginnt 1726, als Prinz Eugen von Savoyen seinen Wunsch nach einem repräsentativen Sommersitz verwirklichte. Architekt war Johann Lucas von Hildebrandt. 1755 erhielt Maria Theresia das Schloss als Geschenk. Ende des 19. Jahrhunderts überließ Kaiser Franz Joseph I. das Anwesen der k.u.k. Armee. Schloss Hof wurde zum Schauplatz bedeutender gesellschaftlicher Ereignisse, Feste und diplomatischer Treffen.

Während des Zweiten Weltkriegs diente die Anlage der deutschen Wehrmacht und ab 1945 bis 1955 der sowjetischen Armee. Die langjährige militärische Nutzung führte zu erheblichen Schäden an Gebäuden und Gärten. Die Restaurierung begann 2002, und seit 2005 ist das Schloss wieder öffentlich zugänglich.

Besonders hervorzuheben ist der Neptunbrunnen. Die Innenräume umfassen repräsentative Säle, einen Festsaal, Fresken und vergoldete Stuckornamente. Das ganze Jahr über finden hier Veranstaltungen statt – darunter Oster- und Weihnachtsmärkte, Sommerkonzerte unter freiem Himmel und Handwerksfeste.

Die Gärten sind mit Brunnen, Skulpturen und regelmäßig gepflegten Parterres geschmückt. Zum Ensemble gehört auch der weitläufige Meierhof, der einst der Versorgung des Guts diente und heute traditionelle Handwerke sowie historische Nutztierrassen präsentiert. Mehr als 200 Tiere sind hier zu sehen, darunter , Pferde, Kamele, Ziegen, Schafe, Pfaue, Alpakas, Lamas, Hühner und Schweine.

In den Sommermonaten blühen in den Gärten rund 35.000 Blumen. Die Schlossgärten bieten auch ruhige Ecken für Spaziergänge oder ein Picknick im Schatten der Bäume. Die Terrassen sind nach französischem Vorbild gestaltet. Unter der Leitung des Garteningenieurs Anton Zinner entstand innerhalb weniger Jahre eine der bedeutendsten barocken Gartenanlagen im deutschsprachigen Raum. Einen wesentlichen Bestandteil der Ausstattung bildet eine Skulpturensammlung des Bildhauers Johann Christoph Mader. Zudem gibt es einen Kräutergarten, einen regionalen Weinviertler Garten mit heimischen Pflanzen, einen Naschgarten, einen Garten der Vielfalt sowie einen Rosengarten.

Odkazy

TOP

Zámok

v Schlosshofe

 

,

Moravské mestá, Krajina, Mestá, Objekty, predmety a priestory, Príroda, Rastliny, Ľudská príroda, Zámky, Česko, Južná Morava, Stavby, Organizmy, Fotografie, Botanické záhrady

Valtice – hlavné mesto vína

skala
Hits: 92

sú malým mestom južnej Morave, blízko s Rakúskom. Historicky boli sídlom mocnej šľachtickej Liechtensteinovcov (turistika.cz). sa oficiálne prezentuje ako „“, nachádza sa tu (kudyznudy.cz). Valtice, nemecky patrili do konca 1. svetovej k Dolnému Rakúsku. K Československu boli pripojené na základe Saintgermainskej mierovej z 10. septembra 1919, československá správa prevzala mesto 31. júla 1920. Prvá písomná zmienka o Valticiach pochádza z roku 1193. Už vtedy tu existovalo opevnené sídlo, pravdepodobne s hradom. Majiteľmi sa stali . Celý zámocký a krajinársky komplex Lednicko-valtického areálu bol v roku 1996 zapísaný do zoznamu svetového dedičstva (zamek-valtice.cz).

Vo Valticiach sa zrejme pestovalo už v rímskych časoch. Prvé písomné doklady o valtickom vinárstve pochádzajú z 13. a 14. storočia. kontroloval , zanedbané vinice nechal označiť krížom na znak hanby. Najväčším previnením bola krádež hrozna, nikto okrem majiteľa nesmel vstúpiť do vinice. Tradícia spojená s veselosťou a tancom sa zachovala dodnes. vo Valticiach prežívalo koncom 19. storočia krízu spôsobenú révokazom a perenospórou. Nebezpečenstvu stagnácie zabránila vinárska škola, ktorá pomocou moderných metód ošetrovania viníc dosiahla, napriek silnej konkurencii rakúskych vín, nový rozmach valtického . Pre lepšiu propagáciu vín a zvýšenie prosperity viníc vznikali na prelome 19. a 20. storočia (Informačná tabuľa).

Súčasťou je zámok, ktorý vznikol rozšírením staršieho hradu, ktorý pravdepodobne v 11. storočí (Wikipedia). Počas 17. a 18. storočia dostal zámok svoju súčasnú podobu ako rozsiahla baroková rezidencia (travelking.sk). Jeho súčasťou je jazdiareň, galéra, barokové , kočiarovňa (Wikipedia). Atrakciou je zámocká vinárska pivnica z roku 1430, jedna z najstarších a najväčších vinných pivníc v Česku (zamek-valtice.cz). Nachádzajú sa tu historické s pôvodným nábytkom a umeleckou výzdobou (zamek-valtice.cz).

Neďaleko od Valtíc, na vrchu , prezývanom aj , sa nachádza Kolonáda. Je jedným z posledných architekta Josefa Hardtmutha v službách Liechtensteinov. Hardtmuth navrhol klasickú formu , do ktorej umiestnil voľnú citáciu rímskeho triumfálneho oblúka. Dielo je jeden z vrcholov empírového triumfalizmu v Česku. Kolonáda je rodovým pamätníkom a zároveň krajinárskou pohľadovou dominantou. Stavba bola dokončená v roku 1823 (zamek-valtice.cz).

V blízkosti zámku, na mieste bývalého zámockého záhradníctva sa nachádza bylinková záhrada. Nájsť tu možno približne 300 druhov, ktoré slúžia nielen na liečebné účely, ale napríklad aj na farbenie textílií či dochucovanie pokrmov (zamek-valtice.cz). Začala vznikať v roku 2004 boli Tiree a Ľubomír Chmelarovci z (bylinkovazahradavaltice.cz). V záhrade funguje malý obchodík umiestnený v skleníku, kde si môžu zakúpiť sadenice byliniek, bylinné a upomienkové (zamek-valtice.cz).

Valtice is a small town in South , close to the border with . Historically, was the seat of the powerful noble House of Liechtenstein (.cz). The town officially presents itself as the “capital of wine” and is home to the National Wine Centre (kudyznudy.cz). Valtice, known in German as Feldsberg, belonged to Lower Austria until the end of the World War. It was incorporated into Czechoslovakia on the basis of the Saint-Germain Peace Treaty of 10 September 1919, and Czechoslovak administration took over the town on 31 July 1920. The first written mention of Valtice dates back to 1193. Even at that time, a fortified settlement probably including a castle already existed. The owners became the Seefeld family. The entire château and landscape complex of the –Valtice Cultural Landscape was inscribed on the UNESCO World Heritage List in 1996 (zamek-valtice.cz).

In Valtice, wine was probably cultivated as early as times. The first written records of viticulture in Valtice date back to the 13th and 14th centuries. The vineyards were supervised by a perkmistr (vineyard overseer), and neglected vineyards were marked with a cross as a sign of disgrace. The most serious offence was the theft of grapes, and no one except the owner was allowed to enter a vineyard. The tradition of harvest celebrations accompanied by merriment and dancing has been preserved to this day. At the end of the 19th century, viticulture in Valtice experienced a crisis caused by phylloxera and downy mildew. The threat of stagnation was averted by the viticultural school, which, through modern methods of vineyard treatment, achieved a new revival of Valtice viticulture despite strong competition from Austrian wines. For better promotion of wines and increased vineyard prosperity, wine-growing cooperatives were established at the turn of the 19th and 20th centuries (information panel).

An integral part of the site is the château, which originated through the expansion of an older castle, probably dating back to the 11th century (). During the 17th and 18th centuries, the château acquired its present form as an extensive Baroque residence (travelking.sk). Its components include a riding hall, gallery, Baroque theatre, and carriage house (Wikipedia). A major attraction is the château wine cellar from 1430, one of the oldest and largest wine cellars in the Republic (zamek-valtice.cz). The complex also features historic representative halls with original furniture and artistic decoration (zamek-valtice.cz).

Near Valtice, on Reistenberg Hill, also known as Homole, stands the Colonnade. It is one of the last works of the architect in the service of the Liechtenstein family. Hardtmuth designed a classical colonnade, placing a free quotation of a Roman triumphal arch on its central axis. The structure represents one of the peaks of Empire-style triumphalism in the Czech Republic. The colonnade serves both as a family memorial and as a dominant feature of the surrounding landscape. The construction was completed in 1823 (zamek-valtice.cz).

Near the château, on the site of the former château gardening grounds, there is a herb garden. Approximately 300 species can be found here, which are used not only for medicinal purposes but also, for example, for dyeing textiles or flavouring dishes (zamek-valtice.cz). The garden began to take in 2004 thanks to Tiree and Ľubomír Chmelar from the USA (bylinkovazahradavaltice.cz). Within the garden, there is a small shop located in a greenhouse, where visitors can purchase herb seedlings, herbal teas, and souvenir items (zamek-valtice.cz).

Valtice ist eine kleine Stadt in Südmähren, nahe der Grenze zu . Historisch war sie Sitz der mächtigen Adelsfamilie Liechtenstein (turistika.cz). Die Stadt präsentiert sich offiziell als „Hauptstadt des Weines“ und beherbergt das Nationale Weinzentrum (kudyznudy.cz). Valtice, deutsch Feldsberg, gehörte bis zum Ende des Ersten Weltkriegs zu . Auf Grundlage des Friedensvertrags von Saint-Germain vom 10. September 1919 wurde die Stadt der Tschechoslowakei angeschlossen; die tschechoslowakische Verwaltung übernahm Valtice am 31. Juli 1920. Die erste schriftliche Erwähnung von Valtice stammt aus dem Jahr 1193. Bereits damals bestand hier eine befestigte Siedlung, vermutlich mit einer . Eigentümer wurden die Herren von Seefeld. Der gesamte Schloss- und Landschaftskomplex der Lednicko-valtický-Areal wurde 1996 in die Liste des UNESCO-Welterbes aufgenommen (zamek-valtice.cz).

In Valtice wurde Wein vermutlich bereits in römischer Zeit angebaut. Die ersten schriftlichen Zeugnisse über den Valticer Weinbau stammen aus dem 13. und 14. Jahrhundert. Die Weinberge wurden von einem Perkmistr (Weinbergsaufseher) kontrolliert; vernachlässigte Weinberge ließ er als Zeichen der Schande mit einem Kreuz kennzeichnen. Das schwerste Vergehen war der Diebstahl von Trauben, und niemand außer dem Eigentümer durfte einen Weinberg betreten. Die Tradition der Weinlese, verbunden mit Fröhlichkeit und Tanz, hat sich bis heute erhalten. Gegen Ende des 19. Jahrhunderts geriet der Weinbau in Valtice in eine Krise, verursacht durch die Reblaus und den Falschen Mehltau. Der Gefahr der Stagnation begegnete die Weinbauschule, die mithilfe moderner Methoden der Weinbergspflege trotz der starken Konkurrenz österreichischer Weine einen neuen Aufschwung des Valticer Weinbaus erreichte. Zur besseren Vermarktung der Weine und zur Steigerung des Wohlstands der Weinberge entstanden an der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert Winzergenossenschaften (Informationstafel).

Zum Areal gehört das Schloss, das durch den Ausbau einer älteren Burg entstand, die wahrscheinlich aus dem 11. Jahrhundert stammt (Wikipedia). Im 17. und 18. Jahrhundert erhielt das Schloss seine heutige Gestalt als weitläufige barocke Residenz (travelking.sk). Zu seinen Bestandteilen zählen eine Reithalle, eine Galerie, ein barockes Theater und eine Wagenremise (Wikipedia). Eine besondere Attraktion ist der Schlossweinkeller aus dem Jahr 1430, einer der ältesten und größten Weinkeller in Tschechien (zamek-valtice.cz). Außerdem befinden sich hier historische Repräsentationssäle mit originalem Mobiliar und künstlerischer Ausstattung (zamek-valtice.cz).

In der Nähe von Valtice, auf dem Reistenberg, auch Homole genannt, befindet sich die Kolonnade. Sie ist eines der letzten Werke des Architekten Josef Hardtmuth im Dienst der Liechtensteiner. Hardtmuth entwarf eine klassische Kolonnade, in deren Achse er eine freie Anlehnung an einen römischen Triumphbogen platzierte. Das Bauwerk stellt einen der Höhepunkte des Empire-Triumphalismus in Tschechien dar. Die Kolonnade ist sowohl ein Familiengedenkmal als auch eine landschaftliche Blickdominante. Der Bau wurde 1823 vollendet (zamek-valtice.cz).

In der Nähe des Schlosses, auf dem Gelände der ehemaligen Schlossgärtnerei, befindet sich ein Kräutergarten. Hier lassen sich rund 300 Pflanzenarten finden, die nicht nur zu Heilzwecken dienen, sondern beispielsweise auch zum Färben von Textilien oder zum Würzen von Speisen verwendet werden (zamek-valtice.cz). Der Garten begann im Jahr 2004 zu entstehen, initiiert von den Eheleuten Tiree und Ľubomír Chmelar aus den USA (bylinkovazahradavaltice.cz). Im Garten befindet sich ein kleiner Laden in einem Gewächshaus, in dem Besucher Kräutersetzlinge, Kräutertees und Souvenirs erwerben können (zamek-valtice.cz).

Valtice jsou malým městem na jižní Moravě, v blízkosti hranice s Rakouskem. Historicky byly sídlem mocného šlechtického rodu Lichtenštejnů (turistika.cz). Město se oficiálně prezentuje jako „hlavní město “ a nachází se zde Národní vinařské centrum (kudyznudy.cz). Valtice, německy Feldsberg, patřily až do konce první světové války k Dolnímu Rakousku. K Československu byly připojeny na základě saintgermainské mírové smlouvy z 10. září 1919, přičemž československá správa převzala město 31. července 1920. První písemná zmínka o Valticích pochází z roku 1193. Již tehdy zde existovalo opevněné sídlo, pravděpodobně s hradem. Majiteli se stali Seefeldové. Celý zámecký a krajinářský komplex Lednicko-valtického areálu byl v roce 1996 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO (zamek-valtice.cz).

Ve Valticích se víno pravděpodobně pěstovalo již v římských dobách. První písemné doklady o valtickém vinařství pocházejí ze 13. a 14. století. Vinice kontroloval perkmistr a zanedbané vinice nechával označit křížem na znamení hanby. Největším proviněním byla krádež hroznů a nikdo kromě majitele nesměl vstoupit do vinice. Tradice vinobraní spojená s veselím a tancem se zachovala dodnes. Vinařství ve Valticích prožívalo na konci 19. století krizi způsobenou révokazem a peronosporou. Nebezpečí stagnace zabránila vinařská škola, která pomocí moderních ošetřování vinic dosáhla navzdory silné konkurenci rakouských vín nového rozmachu valtického vinařství. Pro lepší propagaci vín a zvýšení prosperity vinic vznikala na přelomu 19. a 20. století vinařská družstva (Informační tabule).

Součástí areálu je zámek, který vznikl rozšířením staršího hradu, pravděpodobně založeného již v 11. století (Wikipedia). V průběhu 17. a 18. století získal zámek svou současnou podobu jako rozsáhlá barokní rezidence (travelking.sk). Jeho součástí je jízdárna, galerie, barokní divadlo a kočárovna (Wikipedia). Významnou atrakcí je zámecký vinný sklep z roku 1430, jeden z nejstarších a největších vinných sklepů v České republice (zamek-valtice.cz). Nacházejí se zde také historické reprezentační sály s původním nábytkem a uměleckou výzdobou (zamek-valtice.cz).

Nedaleko Valtic, na vrchu Reistenberg, zvaném také Homole, se nachází Kolonáda. Jedná se o jedno z posledních děl architekta Josefa Hardtmutha ve službách Lichtenštejnů. Hardtmuth navrhl klasickou formu kolonády, do jejíž osy umístil volnou citaci římského triumfálního oblouku. Dílo představuje jeden z vrcholů empírového triumfalismu v Česku. Kolonáda je rodovým památníkem a zároveň výraznou krajinářskou dominantou. Stavba byla dokončena v roce 1823 (zamek-valtice.cz).

V blízkosti zámku, na místě bývalého zámeckého zahradnictví, se nachází bylinková zahrada. Lze zde nalézt přibližně 300 druhů, které slouží nejen k léčebným účelům, ale například také k barvení textilií či dochucování pokrmů (zamek-valtice.cz). Zahrada začala vznikat v roce 2004 zásluhou manželů Tiree a Lubomíra Chmelarových z USA (bylinkovazahradavaltice.cz). V zahradě funguje malý obchůdek umístěný ve skleníku, kde si návštěvníci mohou zakoupit sazenice bylin, bylinné čaje a upomínkové předměty (zamek-valtice.cz).

TOP

Valtický zámok

Valtice

Bylinková záhrada

Zoologické záhrady, Príroda, Živočíchy, Vtáky, Organizmy, Fotografie, Cicavce, Plazy

ZOO Bojnice

skala
Hits: 3362

Zoologická záhrada sa nachádza v zámockom parku Bojníc (informaciebojnice.sk). V Zoologickej záhrade v Bojniciach sa nachádza rozlohe 41 hektárov (Michal Sloviak) viac ako 4500 zvierat, 430 druhov (zoobojnice.sk). Expozícia sov a dravcov, kopytníkov, vodného vtáctva, opíc, slonov, šeliem, vtákov, , , detská (informaciebojnice.sk). ZOO má pomenovanie Národná (Michal Sloviak). Prívlastok národná nesie od 1. 7. 2017 (zoobojnice.sk). Je najstaršou zoologickou záhradou na Slovensku. Pre svoje otvorila 1. 4. 1955 (Michal Sloviak). Už v prvom roku ju navštívilo 45 000 návštevníkov. Najvyššiu dosiahla v roku 1986 – 520 729 (zoobojnice.sk). Okrem iného ZOO spravuje národné záchytné centrum pre zhabané a zaistené (Michal Sloviak). Spolupracuje s univerzitnými pracoviskami, prírodovedeckými fakultami, ústavmi a múzeami (Peter Lupták).

prezentuje svoju kolekciu zvierat zo všetkých kontinentov, zameranú nielen na populárne druhy, ale aj na vzácne a . Je to jediná ZOO na Slovensku, kde môžeš vidieť napríklad , bongo, unikátne druhy opíc (Wikipedia). ZOO je dôležitým partnerom v ochrane biodiverzity a aktívne sa zapája do medzinárodných programov. Je zapojená do 33 druhov v Európskych záchranných programoch (), 39 druhov je v Európskych plemenných knihách () a 14 druhov v medzinárodných plemenných knihách (). sú kľúčové pre záchranu ohrozených druhov, ich genetickú diverzitu a šírenie v rámci zoologických záhrad v Európe (zoobojnice.sk). ZOO sa venuje nielen expozícii zvierat, ale aj ochranárskym projektom a vedeckému výskumu. Medzi ich dlhodobé patrí spolupráca pri monitoringu a reintrodukcii rysa karpatského do prírody,  pre sovy a iné , vypúšťanie mláďat driemavej a iných druhov, prevádzka rehabilitačnej stanice pre zranené a (sdetmi.com). ZOO sa snaží výchovne a edukačne vplývať na verejnosť v prírody a biodiverzity. Ponúka programy pre , komentované prehliadky a špeciálne zážitkové programy, kde si môžu vyskúšať prácu ošetrovateľa zvierat, záhradníka alebo iného zamestnanca zoo (zoobojnice.sk).

ZOO Bojnice je členom viacerých významných medzinárodných organizácií, vrátane  (),  (),  (),  () a ďalších medzinárodných sietí organizácií zameraných na ochranu druhov a zoologickú spoluprácu (Wikipedia). ZOO Bojnice úzko spolupracuje so Štátnou ochranou prírody, napríklad na výskume a ochrane kamzíka tatranského. Zapája sa do výskumu správania a genetiky zvierat, spolupracuje s univerzitami a vedeckými inštitúciami. ZOO by nemala byť len miestom , ale „záhradou „, kde sa učíme úcte k životu a prírode. Správajme sa k zvieratám s rešpektom – ako k bytosťami s vlastnými potrebami a právom na (Peter Lupták).

The zoological garden is located in the castle park of Bojnice (informaciebojnice.sk). Covering an area of 41 hectares ( Sloviak), ZOO Bojnice is home to more than 4,500 animals representing 430 species (zoobojnice.sk). The zoo features exhibits of owls and birds of prey, ungulates, waterfowl, primates, elephants, carnivores, birds, a vivarium, an educational trail of Carpathian , and a children’s zoo (informaciebojnice.sk). The zoo bears the official name National Zoological Garden Bojnice (Michal Sloviak) and has carried the “national” designation since 1 July 2017 (zoobojnice.sk). is the oldest zoological garden in and opened its gates to the public on 1 April 1955 (Michal Sloviak). In its year alone, it was visited by 45,000 people. The highest attendance was recorded in 1986, with 520,729 visitors (zoobojnice.sk). Among other activities, the zoo manages the national rescue center for confiscated and seized animals (Michal Sloviak) and cooperates with universities, faculties of natural sciences, research institutes, and museums (Peter Lupták).

ZOO Bojnice presents a collection of animals from all continents, focusing not only on popular species but also on rare and endangered ones. It is the only zoo in Slovakia where visitors can see, for example, African elephants, bongo antelopes, and unique species of primates (). ZOO Bojnice is an important partner in biodiversity conservation and actively participates in international programs. It is involved with 33 species in European Endangered Species Programmes (EEP), 39 species in European Studbooks (ESB), and 14 species in International Studbooks (ISB). These programmes are crucial for the conservation of endangered species, the maintenance of their genetic diversity, and their coordinated management within European zoological gardens (zoobojnice.sk). In addition to exhibiting animals, the zoo is engaged in conservation projects and scientific research. Its long-term activities include cooperation in the monitoring and reintroduction of the Carpathian lynx into the wild, projects focused on owls and other protected species, the release of juveniles of the Eurasian scops owl and other species, and the operation of a rehabilitation station for injured and endangered animals (sdetmi.com). The zoo seeks to have an educational impact on the public in the field of nature conservation and biodiversity. It offers school programs, guided tours, and special experiential programs in which visitors can try the work of an animal keeper, gardener, or other zoo staff member (zoobojnice.sk).

ZOO Bojnice is a member of several important international organizations, including the IUCN (International Union for Conservation of Nature), WAZA (World Association of Zoos and Aquariums), EAZA (European Association of Zoos and Aquaria), UCSZOO (Union of and Slovak Zoos), and other international networks focused on species conservation and zoological cooperation (Wikipedia). ZOO Bojnice works closely with the State Nature Conservancy, for example on research and conservation of the chamois. It participates in research on animal behavior and genetics and cooperates with universities and scientific institutions. A zoo should not be merely a place of entertainment, but a “garden of wisdom,” where we learn respect for life and nature. Let us treat animals with respect—as beings with their own needs and a right to privacy (Peter Lupták).

Ostatné

Príroda, Živočíchy, Ryby, Organizmy, Fotografie, Kapríci

Cyprinus carpio

skala
Hits: 6104

sa chovali už v historických dobách, najmä v Číne. Flajšhans a Hulata uvádzajú, že je najstaršia domestifikovaná ryba pre jedlo. Začalo sa to v 5. storočí pred n.l.. Kapre boli množené pre farebné pred viac ako tisíc rokmi selektívnym krížením (Cypruskoi.com). Pôvodný prirodzený rozsah Cyprinus carpio je v oblasti Ponto‑Kaspického regiónu – povodia Čierneho, Azovského, Kaspického a Aralského jazera, ďalej do východnej Ázie (sciencedirect.com). U nás sa kapor rozšíril až s príchodom kresťanstva. Kapor sa rozšíril s nástupom priaznivejších klimatických podmienok po skončení ľadovej doby. V Európe sa existencia kapra pred obdobím doby ľadovej nepotvrdila. Do Dunaja sa kapor rozšíril v období pred 8000 – 10000 rokmi. S určitosťou sa vie, že do začiatku nášho letopočtu sa v oblastiach Európy nesúvisiacich s Dunajom nevyskytoval. Rímsky prírodovedec v rokoch 23 až 79 nášho letopočtu už poznal dunajské kapre a zmieňuje sa o umelých rybníkoch na prechovávanie rýb. Rimania vyšľachtili divého dunajského kapra na rybu rybničnú a rozšírili ho takmer po celej západnej Európe (Jozef Vetrík).

Kapor sa vyznačuje sa robustným telo, s veľkými šupinami, dvoma fúzikov pri ústach a pharyngeálnymi zubami (jelsciences.com). Je všežravec, konzumuje bentické , , zooplankton, makrofyty, semienka a detrit (springer.com). Pohlavná dospelosť dosahuje väčšinou v 2. – 3. roku života (invasions.si.edu). Samice môžu znášať až okolo 2 miliónov ikier počas jedného obdobia rozmnožovania (springer.com). Kladie lepkavé na v plytkých oblastiach (jelsciences.com). Kapor je predmetom rozsiahlych genetických štúdií, medzi populáciami sa sleduje pomocou molekulárnych markerov (napr. , ) (nih.gov). Selektívne chované sa vyvíjajú za účelom lepšej rastovej rýchlosti a odolnosti voči chorobám (sciencedirect.com).

Kapor bol introdukovaný do mnohých krajín mimo prirodzeného rozsahu kvôli akvakultúre a športovému rybolovu (Muhammd Naeem Khan, Khurram Shahzad, Ansar Chatta, Muhammad Sohail, Marina Piria, Tomislav Treer). Dokáže žiť v rôznych typoch vodných prostredí vrátane riek, jazier a pomaly tečúcich vôd (Wikipedia). Je vysoko tolerantný voči environmentálnym zmenám, čo umožňuje jeho široké rozšírenie (actajournal.com). Je jednou z najdôležitejších akvakultúrnych rýb na svete s produkciou dosahujúcou milióny ton ročne (cabidigitallibrary.org). Tradične sa chová pre potravinárske účely, športový aj rekreačné rybolovné odvetvia (bioflux.com.ro). Moderné štúdie sa zaoberajú kŕmnymi doplnkami, zlepšovaním výživy a environmentálnymi dopadmi kultivácie (onlinelibrary.wiley.com). V niektorých oblastiach je považovaný za invazívny druh, ktorý môže negatívne ovplyvňovať miestne – zvyšuje , ničí makrofyty a konkuruje pôvodným druhom (nas.er.usgs.gov).  je klasická európska forma s genetickými odlišnosťami od ostatných populácií (Wikipedia). Poddruh Cyprinus carpio haematopterus (), pôvodom z východnej Ázie, bol v minulosti uznávaný, no moderné autority ho považujú za samostatný druh pod názvom (wikipedia.org). 

Kapor uprednostňuje veľké, pomaly tečúce alebo s mäkkým dnom s hustou vegetáciou. Je to húfová ryba, zvyčajne sa zdržiava v skupinách. Obýva mierne klimatické pásmo, znáša 6,5–9,0, mierne a teploty od 3 do 35 °C. začína pri teplotách okolo 17–18 °C. Dokáže prežiť aj v prostredí s veľmi nízkym obsahom kyslíka (wikipedia.org).

Dnes sa forma chová po celom svete, aj keď takpovediac ich domovinou zostala . Prvé farebné mutácie sa objavili približne v roku 1805 (Olympic Koi). Do Japonska sa dostali koi cez Čínu. V starých ázijských zemiach sú koi považované za symbol a šťastia. Pôvodný názov farebných kaprov bol goi. Koi označoval konzumného kapra obyčajného. Môžu dorásť na 125 cm a dožiť sa viac ako 100 rokov (Jaroslav Soukup). Koi kapre (Cyprinus carpio . koi) predstavujú ornamentálne kapra obyčajného, ktoré sa chovajú hlavne pre ich , a estetickú hodnotu (es.wikipedia.org). Klasifikujú sa podľa farieb, vzorov a typu šupín, čo je kľúčové pre ich v akvaristike a na výstavách (kodamakoifarm.com). Hlavné vzory zahŕňajú (biely základ s červenými škvrnami), Sanke (biela s červenými a čiernymi znakmi) a (čierny základ s červenými a bielymi prvkami) – tieto tri patria medzi tzv. („veľká trojka“) (Wikipedia). Ďalšie špecifické vzory: (samotný červený bod na hlave), (modro‑sieťovaný vzor), či typy so žiariacimi šupinami (kodamakoifarm.com). 

Moderne chované koi vznikli dlhodobým selektívnym množením prirodzene sa vyskytujúcich mutácií a farieb v rámci kapra obyčajného. Tieto variácie nie sú náhodné – ide o cieľové genetické kombinácie, ktoré sa postupne kultivovali tak, aby sa stabilizovali atraktívne farebné a vzorové (Wikipedia). Existujú aj jedince, ktoré si zachovávajú (hnedo-olivové sfarbenie). Tradične sa uvádza, že pôvodný koi kaprov mohol prebehnúť v Číne, kde sa medzi kaprami chovanými ako v zaplavených ryžových poliach objavili spontánne genetické mutácie. Tieto jedince boli medzi sebou krížené a selektované s cieľom ustáliť výrazné farebné línie (es.wikipedia.org).

Carp have been bred since ancient times, especially in China. Flajšhans and Hulata state that Cyprinus carpio is the oldest domesticated fish used for food, with domestication beginning in the 5th century BCE. Carp were selectively bred for color mutations more than a thousand years ago through selective hybridization with Carassius gibelio (Cypruskoi.com). The original natural range of Cyprinus carpio lies in the Ponto-Caspian region—drainage basins of the Black, Azov, Caspian and Seas—and extends further into East Asia (sciencedirect.com). In our region, carp spread only with the arrival of Christianity. Its expansion followed the onset of more favorable climatic conditions after the end of the Ice Age. In Europe, the presence of carp prior to the Ice Age has not been confirmed. Carp reached the Danube basin approximately 8,000–10,000 years ago. is certain that by the beginning of the Common Era, carp did not occur in European regions not connected to the Danube. The naturalist Pliny the Elder (23–79 CE) already knew Danubian carp and mentioned artificial ponds for holding fish. The Romans domesticated the wild Danubian carp into a pond fish and spread it across much of Western Europe (Jozef Vetrík).

Carp are characterized by a robust body, large scales, two pairs of barbels near the mouth, and pharyngeal teeth (jelsciences.com). They are omnivorous, feeding on benthic invertebrates, insects, zooplankton, macrophytes, seeds, and detritus (springer.com). Sexual maturity is usually reached in the 2nd–3rd year of life (invasions.si.edu). Females can produce up to about two million eggs during a single spawning period (springer.com). Adhesive eggs are laid on plants in shallow areas (jelsciences.com). Carp are the subject of extensive genetic research; variability among populations is studied using molecular markers (.g., microsatellites, mtDNA) (nih.gov). Selectively bred lines are developed to improve growth rate and disease resistance (sciencedirect.com).

Carp have been introduced to many countries outside their native range for aquaculture and sport fishing (Muhammd Naeem Khan et al.). They can inhabit various aquatic environments, including rivers, lakes, and slow-flowing waters (). Their high tolerance to environmental changes enables wide distribution (actajournal.com). Carp are among the most important aquaculture fish worldwide, with annual production reaching millions of tons (cabidigitallibrary.org). Traditionally, they are reared for food, sport fishing, and recreational fisheries (bioflux.com.ro). Modern studies focus on feed supplements, nutritional improvement, and environmental impacts of cultivation (onlinelibrary.wiley.com). In some regions, carp are considered an invasive species that can negatively affect local biocenoses—by increasing water turbidity, destroying macrophytes, and competing with native species (nas.er.usgs.gov). Cyprinus carpio carpio is the classic European form, genetically distinct from other populations (Wikipedia). The subspecies Cyprinus carpio haematopterus ( carp), native to East Asia, was formerly recognized but is now considered a separate species, Cyprinus rubrofuscus (wikipedia.org).

Carp prefer large, slow-flowing or still waters with soft bottoms and dense vegetation. They are schooling fish, typically occurring in groups. They inhabit temperate climates and tolerate –9.0, slightly brackish waters, and temperatures from 3 to 35 °C. Spawning begins at temperatures around 17–18 °C. Carp can survive even in environments with very low oxygen levels (wikipedia.org).

Today, koi are bred worldwide, although Southeast Asia remains their putative homeland. The first color mutations appeared around 1805 (Olympic Koi). Koi reached Japan via China. In ancient Asian cultures, koi are considered symbols of wisdom and good fortune. The original name for colored carp was goi; koi originally referred to the common carp used for food. They can grow up to 125 cm and live for more than 100 years (Jaroslav Soukup). Koi carp (Cyprinus carpio var. koi) are ornamental variants of the common carp bred primarily for their coloration, patterns, and aesthetic value (es.wikipedia.org). They are classified by color, pattern, and scale type, which is essential for evaluation in aquaristics and exhibitions (kodamakoifarm.com). The main patterns include Kohaku (white base with red patches), Sanke (white with red and black markings), and Showa (black base with red and white elements)—the so-called Gosanke (“the great three”) (Wikipedia). Other specific patterns include Tancho (a single red spot on the head), Asagi (blue net-like pattern), and Ginrin types with sparkling scales (kodamakoifarm.com).

Modern koi were developed through long-term selective breeding of naturally occurring mutations and colors within the common carp. These variations are not random; they are targeted genetic combinations gradually stabilized to preserve attractive color and pattern traits (Wikipedia). Some individuals retain the wild phenotype (brownish-olive coloration). Traditionally, it is stated that the original development of koi may have occurred in China, where spontaneous genetic mutations appeared among carp bred as food in flooded rice paddies; these individuals were crossed and selected to establish distinct color lines (es.wikipedia.org).

wurden bereits in historischen Zeiten gezüchtet, insbesondere in China. Flajšhans und Hulata geben an, dass Cyprinus carpio der älteste zur Ernährung domestizierte Fisch ist; die Domestikation begann im 5. Jahrhundert v. Chr. Bereits vor mehr als tausend Jahren wurden Karpfen durch selektive Kreuzung mit Carassius gibelio gezielt auf Farbmutationen hin gezüchtet (Cypruskoi.com). Das ursprüngliche natürliche Verbreitungsgebiet von Cyprinus carpio liegt in der pontisch-kaspischen Region – den Einzugsgebieten des Schwarzen, Asowschen, Kaspischen und Aralsees – und reicht weiter bis nach Ostasien (sciencedirect.com). In unserer Region verbreitete sich der Karpfen erst mit dem Aufkommen des Christentums. Seine Ausbreitung folgte günstigeren klimatischen Bedingungen nach dem Ende der Eiszeit. In Europa ist ein Vorkommen des Karpfens vor der Eiszeit nicht belegt. In das Donaubecken gelangte der Karpfen vor etwa 8.000–10.000 Jahren. Sicher ist, dass er bis zum Beginn unserer Zeitrechnung in den nicht mit der Donau verbundenen Regionen Europas nicht vorkam. Der römische Naturforscher Plinius der Ältere (23–79 n. Chr.) kannte bereits die Donaukarpfen und erwähnte künstliche Teiche zur Hälterung von Fischen. Die Römer domestizierten den wilden Donaukarpfen zum Teichfisch und verbreiteten ihn nahezu in ganz Westeuropa (Jozef Vetrík).

Der Karpfen zeichnet sich durch einen kräftigen Körper, große Schuppen, zwei Bartelpaare am Maul und Schlundzähne aus (jelsciences.com). Er ist ein Allesfresser und ernährt sich von benthischen Wirbellosen, Insekten, Zooplankton, Makrophyten, Samen und Detritus (springer.com). Die Geschlechtsreife wird meist im 2.–3. Lebensjahr erreicht (invasions.si.edu). Weibchen können während einer Laichperiode bis zu etwa zwei Millionen Eier produzieren (springer.com). Die klebrigen Eier werden an Pflanzen in flachen Bereichen abgelegt (jelsciences.com). Karpfen sind Gegenstand umfangreicher genetischer Studien; die Variabilität zwischen Populationen wird mithilfe molekularer Marker (z. B. Mikrosatelliten, mtDNA) untersucht (nih.gov). Selektiv gezüchtete Linien werden entwickelt, um Wachstumsrate und Krankheitsresistenz zu verbessern (sciencedirect.com).

Der Karpfen wurde aus Gründen der Aquakultur und des Sportfischens in viele Länder außerhalb seines natürlichen Verbreitungsgebietes eingeführt (Muhammd Naeem Khan et al.). Er kann in verschiedenen Gewässertypen leben, darunter Flüsse, Seen und langsam fließende Gewässer (Wikipedia). Seine hohe Toleranz gegenüber Umweltveränderungen ermöglicht eine weite Verbreitung (actajournal.com). Er gehört zu den weltweit wichtigsten Aquakulturfischen mit einer Jahresproduktion von Millionen Tonnen (cabidigitallibrary.org). Traditionell wird er für Nahrungszwecke sowie für den Sport- und Freizeitfischfang gehalten (bioflux.com.ro). Moderne Studien befassen sich mit Futterzusätzen, Ernährungsverbesserungen und den Umweltfolgen der Zucht (onlinelibrary.wiley.com). In einigen Regionen gilt der Karpfen als invasive Art, die lokale Biozönosen negativ beeinflussen kann – durch Erhöhung der Wassertrübung, Zerstörung von Makrophyten und Konkurrenz mit einheimischen Arten (nas.er.usgs.gov). Cyprinus carpio carpio ist die klassische europäische Form mit genetischen Unterschieden zu anderen Populationen (Wikipedia). Die Unterart Cyprinus carpio haematopterus (Amurkarpfen) aus Ostasien wurde früher anerkannt, wird heute jedoch als eigenständige Art Cyprinus rubrofuscus betrachtet (wikipedia.org).

Karpfen bevorzugen große, langsam fließende oder stehende Gewässer mit weichem Boden und dichter Vegetation. Sie sind Schwarmfische und halten sich meist in Gruppen auf. Sie bewohnen gemäßigte Klimazonen und tolerieren pH-Werte von 6,5–9,0, leicht brackiges Wasser sowie Temperaturen von 3 bis 35 °C. Das Laichen beginnt bei Temperaturen um 17–18 °C. Karpfen können auch in Umgebungen mit sehr geringem Sauerstoffgehalt überleben (wikipedia.org).

Heute werden Koi weltweit gezüchtet, auch wenn Südostasien als ihre ursprüngliche Heimat gilt. Die ersten Farbmutationen traten um 1805 auf (Olympic Koi). Koi gelangten über China nach Japan. In alten asiatischen Kulturen gelten Koi als Symbol für Weisheit und Glück. Der ursprüngliche Name der farbigen Karpfen war goi; koi bezeichnete ursprünglich den als Speisefisch genutzten Karpfen. Sie können bis zu 125 cm groß werden und über 100 Jahre alt werden (Jaroslav Soukup). Koi-Karpfen (Cyprinus carpio var. koi) sind ornamentale Varianten des Karpfens, die vor allem wegen ihrer Farben, Muster und ästhetischen Wirkung gehalten werden (es.wikipedia.org). Sie werden nach Farben, Mustern und Schuppentypen klassifiziert, was für ihre Bewertung in der Aquaristik und auf Ausstellungen entscheidend ist (kodamakoifarm.com). Zu den Hauptmustern zählen Kohaku, Sanke und Showa – die sogenannte Gosanke („die große Drei“) (Wikipedia). Weitere Muster sind Tancho, Asagi sowie Ginrin-Typen mit glänzenden Schuppen (kodamakoifarm.com).

Moderne Koi entstanden durch langfristige selektive Zucht natürlich vorkommender Mutationen und Farbvarianten des Karpfens. Diese Variationen sind nicht zufällig, sondern gezielte genetische Kombinationen, die schrittweise stabilisiert wurden, um attraktive Farb- und Mustermerkmale zu erhalten (Wikipedia). Es gibt auch Individuen mit wildem Phänotyp (bräunlich-olivfarbene Färbung). Traditionell wird angenommen, dass die ursprüngliche Entwicklung der Koi in China stattfand, wo bei als Nahrung gezüchteten Karpfen in überfluteten Reisfeldern spontane genetische Mutationen auftraten; diese Individuen wurden gekreuzt und selektiert, um stabile Farblinien zu etablieren (es.wikipedia.org).

コイは古代から飼育されており、特に中国で盛んであった。Flajšhans と Hulata によれば、Cyprinus carpio は食用として最も古く家畜化された魚類であり、その起源は紀元前5世紀にさかのぼる。1000年以上前には、Carassius gibelio との選択的交配によって色彩変異を目的とした繁殖が行われていた（Cypruskoi.com）。Cyprinus carpio の本来の自然分布域は、黒海・アゾフ海・カスピ海・アラル湖の流域を含むポント・カスピ海地域であり、さらに東アジアへと広がっている（sciencedirect.com）。本地域では、コイの普及はキリスト教の到来以降であった。氷河期終了後の気候条件の改善に伴い、コイは拡散した。ヨーロッパでは、氷河期以前にコイが存在していた証拠は確認されていない。コイは約8,000～10,000年前にドナウ川流域へ到達したとされる。紀元初頭まで、ドナウ川と結びつかないヨーロッパ地域には分布していなかったことが確実視されている。ローマの博物学者プリニウス（紀元23～79年）はすでにドナウ産コイを知っており、魚を一時的に飼育するための人工池について言及している。ローマ人は野生のドナウコイを池養魚へと改良し、西ヨーロッパのほぼ全域に広めた（Jozef Vetrík）。

コイは頑丈な体、大きな鱗、口元に2対のひげ、咽頭歯を特徴とする（jelsciences.com）。雑食性で、底生無脊椎動物、昆虫、動物プランクトン、水生植物、種子、デトリタスを摂食する（springer.com）。性成熟は通常2～3年目に達する（invasions.si.edu）。雌は1回の産卵期に最大約200万個の卵を産むことができる（springer.com）。粘着性の卵は浅瀬の植物に付着させて産み付けられる（jelsciences.com）。コイは広範な遺伝学的研究の対象となっており、集団間の変異は分子マーカー（マイクロサテライト、mtDNA など）を用いて調査されている（nih.gov）。選択育種された系統は、成長速度や耐病性の向上を目的として開発されている（sciencedirect.com）。

コイは養殖やスポーツフィッシングの目的で、本来の分布域外の多くの国に導入されてきた（Muhammd Naeem Khan ほか）。河川、湖沼、緩やかな流れの水域など、多様な水環境で生息可能である（Wikipedia）。環境変化に対する高い耐性により、広範囲に分布している（actajournal.com）。コイは世界で最も重要な養殖魚の一つであり、年間生産量は数百万トンに達する（cabidigitallibrary.org）。伝統的に食用、スポーツフィッシング、レクリエーション漁業に利用されている（bioflux.com.ro）。近年の研究は、飼料添加物、栄養改善、養殖による環境影響に焦点を当てている（onlinelibrary.wiley.com）。一部の地域では、コイは侵略的外来種とみなされ、水の濁度を高め、水生植物を破壊し、在来種と競合することで地域の生物群集に悪影響を及ぼすとされている（nas.er.usgs.gov）。Cyprinus carpio carpio は古典的なヨーロッパ型で、他の集団とは遺伝的に異なる（Wikipedia）。東アジア原産の亜種 Cyprinus carpio haematopterus（アムールコイ）は、現在では独立種 Cyprinus rubrofuscus とみなされている（wikipedia.org）。

コイは柔らかい底質と密な植生をもつ広い停滞水域や緩流域を好む。群れを形成する魚で、通常は集団で行動する。温帯気候に適応し、pH 6.5～9.0、弱い汽水、3～35℃の水温に耐える。産卵は約17～18℃で始まる。非常に低い溶存酸素環境でも生存可能である（wikipedia.org）。

現在、コイは世界中で飼育されているが、その起源は東南アジアにあるとされる。最初の色彩変異は約1805年に現れた（Olympic Koi）。コイは中国を経由して日本に伝来した。古代アジアでは、コイは知恵と幸運の象徴とされてきた。色彩コイの原名は「ゴイ（goi）」であり、「コイ（koi）」はもともと食用のコイを指していた。体長125cmに達し、100年以上生きることもある（Jaroslav Soukup）。錦鯉（Cyprinus carpio var. koi）は、主に色彩、模様、美的価値を目的として飼育されるコイの観賞用品種である（es.wikipedia.org）。色、模様、鱗のタイプによって分類され、観賞魚分野や品評会での評価において重要である（kodamakoifarm.com）。主な模様には、紅白、三色（サンケ）、昭和三色があり、これらは「御三家（ごさんけ）」と呼ばれる（Wikipedia）。その他、丹頂、浅黄、鱗が輝く銀鱗タイプなどがある（kodamakoifarm.com）。

現代の錦鯉は、コイに自然発生する色彩や変異を長期間にわたって選択的に繁殖させることで作出された。これらの変異は偶然ではなく、魅力的な色や模様を安定化させるために段階的に育成された遺伝的組み合わせである（Wikipedia）。野生型の表現型（褐色～オリーブ色）を保つ個体も存在する。伝統的には、錦鯉の原初的発展は中国で起こり、食用として飼育されていた水田のコイの中に自然突然変異が現れ、それらが交配・選抜されて明確な色彩系統が確立されたとされている（es.wikipedia.org）。

鲤鱼自古以来就被饲养，尤其是在中国。Flajšhans 和 Hulata 指出，Cyprinus carpio 是最早被驯化用于食用的鱼类，其驯化始于公元前5世纪。早在一千多年前，人们就通过与 Carassius gibelio 的选择性交配，对鲤鱼进行颜色突变的定向繁育（Cypruskoi.com）。Cyprinus carpio 的原始自然分布范围位于黑海、亚速海、里海和咸海流域组成的蓬托—里海地区，并进一步延伸至东亚（sciencedirect.com）。在本地区，鲤鱼的传播直到基督教传入后才开始。随着冰期结束后气候条件的改善，鲤鱼逐渐扩散。在欧洲，尚无证据表明冰期之前存在鲤鱼。鲤鱼约在8,000–10,000年前进入多瑙河流域。可以确定的是，在公元初期之前，鲤鱼并不存在于与多瑙河无联系的欧洲地区。罗马博物学家老普林尼（公元23–79年）已知多瑙河鲤鱼，并提及用于暂养鱼类的人工池塘。罗马人将野生多瑙河鲤鱼驯化为池养鱼类，并将其传播到几乎整个西欧（Jozef Vetrík）。

鲤鱼具有强壮的体型、大型鳞片、口部两对触须以及咽齿等特征（jelsciences.com）。它们是杂食性鱼类，取食底栖无脊椎动物、昆虫、浮游动物、水生植物、种子和碎屑（springer.com）。通常在2–3龄时达到性成熟（invasions.si.edu）。雌鱼在一个繁殖季节可产卵多达约200万粒（springer.com）。黏性卵被产在浅水区的植物上（jelsciences.com）。鲤鱼是广泛遗传研究的对象，群体间的变异通过分子标记（如微卫星、mtDNA）进行研究（nih.gov）。选择育种的品系旨在提高生长速度和抗病性（sciencedirect.com）。

由于水产养殖和体育钓鱼的需要，鲤鱼被引入到许多原分布区以外的国家（Muhammd Naeem Khan 等）。它们能够生活在多种水生环境中，包括河流、湖泊和缓流水体（Wikipedia）。对环境变化的高度耐受性使其得以广泛分布（actajournal.com）。鲤鱼是世界上最重要的养殖鱼类之一，年产量达数百万吨（cabidigitallibrary.org）。传统上用于食用、体育钓鱼和休闲渔业（bioflux.com.ro）。现代研究关注饲料添加剂、营养改良以及养殖对环境的影响（onlinelibrary.wiley.com）。在一些地区，鲤鱼被视为入侵物种，会通过增加水体浑浊度、破坏大型水生植物并与本地物种竞争，从而对当地生物群落产生负面影响（nas.er.usgs.gov）。Cyprinus carpio carpio 是典型的欧洲型，与其他种群在遗传上存在差异（Wikipedia）。东亚原产的 Cyprinus carpio haematopterus（阿穆尔鲤）过去被视为亚种，但现今被认为是独立物种 Cyprinus rubrofuscus（wikipedia.org）。

鲤鱼偏好底质柔软、植被茂密的大型缓流或静水水域。它们是群居鱼类，通常成群活动。生活在温带气候中，耐受 pH 6.5–9.0、微咸水以及 3–35 °C 的水温。繁殖在约 17–18 °C 时开始。即使在溶解氧极低的环境中也能存活（wikipedia.org）。

如今，锦鲤在全球范围内被饲养，但其故乡通常被认为是东南亚。最早的颜色突变约出现在1805年（Olympic Koi）。锦鲤经由中国传入日本。在古代亚洲文化中，锦鲤被视为智慧与好运的象征。彩色鲤鱼的原始名称为 goi；koi 最初指的是食用的普通鲤鱼。它们可长至125厘米，寿命超过100年（Jaroslav Soukup）。锦鲤（Cyprinus carpio var. koi）是普通鲤鱼的观赏型变异，主要因其色彩、花纹和审美价值而饲养（es.wikipedia.org）。按颜色、花纹和鳞片类型进行分类，这对观赏鱼评定和展览至关重要（kodamakoifarm.com）。主要花纹包括红白、三色和昭和三色，合称“御三家”（Wikipedia）。其他典型花纹还有丹顶、浅黄以及鳞片闪耀的银鳞类型（kodamakoifarm.com）。

现代锦鲤是通过对普通鲤鱼中自然出现的颜色和突变进行长期选择性繁育而形成的。这些变异并非偶然，而是为稳定迷人的色彩和花纹而逐步培育的目标性遗传组合（Wikipedia）。也存在保留野生表型（褐色—橄榄色）的个体。传统观点认为，锦鲤的最初发展可能发生在中国，在水稻田中作为食用而饲养的鲤鱼中出现了自发的遗传突变，这些个体被交配和筛选，从而形成稳定的色彩品系（es.wikipedia.org）。

Odkazy

 
 

Krajina, Slovensko, Objekty, predmety a priestory, Obce, Slovenské, Podunajsko, Kostoly, Umenie, Stavby, Fotografie, Podunajské obce

Štvrtok na Ostrove

skala
Hits: 471

Ostrove je obec v okrese . Maďarský názov je (Wikipedia). Prvá písomná zmienka o obci je z roku 1217. Obec leží približne 22 km juhovýchodne od Bratislavy. Jej rozloha je okolo 13 km², žije tu 1 740 obyvateľov (Wikipédia). : , , . Názov obce zrejme pochádza z udelenia jarmočného práva práve na štvrtok. Nemecký názov obce je , (stvrtoknaostrove.sk), , Leopoldsdorf, (Wikipedia).

is a municipality in the Dunajská Streda District. Its Hungarian name is Csallóközcsütörtök (). The written mention of the village dates back to 1217. The municipality is located approximately 22 km southeast of . covers an area of about 13 km² and has a population of 1,740 inhabitants (Wikipedia). Historical names of the village include Cheturtuc, Cheturtuckheil, and Chetertekhel. The name of the village most likely derives from the granting of market rights held on Thursdays. The German names of the village include Villa Liupoldi, Leopoldsdorf (stvrtoknaostrove.sk), Loipersdorf, Leopoldsdorf, and Donnersmarkt (Wikipedia).

Štvrtok na Ostrove község a Dunaszerdahelyi járásban található. Magyar neve Csallóközcsütörtök (Wikipedia). A település első írásos említése 1217-ből származik. A község körülbelül 22 km-re délkeletre fekszik Pozsonytól. Területe mintegy 13 km², lakosainak száma 1 740 fő (Wikipedia). A település történelmi elnevezései: Cheturtuc, Cheturtuckheil, Chetertekhel. A község neve feltehetően abból ered, hogy vásártartási jogot kapott csütörtöki napokra. A település német nevei: Villa Liupoldi, Leopoldsdorf (stvrtoknaostrove.sk), Loipersdorf, Leopoldsdorf, Donnersmarkt (Wikipedia).