Krajina, Česko, Južná Morava, Mestá, Mestá, Moravské, Typ krajiny, Zahraničie

Blansko – brána Moravského krasu

skala
Hits: 113

Blan­sko je okres­né mes­to v Juho­mo­rav­skom kra­ji v Čes­kej repub­li­ke, ležia­ce pri­bliž­ne 19 km sever­ne od Brna, v údo­lí rie­ky Svi­ta­vy (Wiki­pe­dia). Blan­sko sa nachá­dza v Dra­han­skej vrcho­vi­ne. Východ­ná časť úze­mia mes­ta leží v Chrá­ne­nej kra­jin­nej oblas­ti Morav­ský kras (Wiki­pe­dia). K 1. janu­áru 2024 malo mes­to pri­bliž­ne 20 185 oby­va­te­ľov (blan​sko​.cz).

Mes­to je čas­to ozna­čo­va­né ako ​“Brá­na Morav­ské­ho kra­su” vďa­ka svo­jej polo­he v blíz­kos­ti uni­kát­nych kra­so­vých javov, ako sú prie­pasť Maco­cha a jas­ky­ne Pun­kva (Blan­sko). Prvá písom­ná zmien­ka o Blan­sku pochá­dza z roku 1136, keď bolo pred­me­tom spo­ru medzi olo­mouc­kým bis­ku­pom Jin­dři­chom Zdí­kom a knie­ža­ťom Vra­ti­sla­vom z Brna o prá­vo posta­viť kos­tol v obci . Pôvod­ná osa­da sa nachá­dza­la na pra­vom bre­hu Svi­ta­vy, dnes zná­ma ako Sta­ré Blan­sko. Kon­com 14. sto­ro­čia zača­la na ľavom bre­hu rie­ky vzni­kať nová osa­da, Nové Blan­sko, kto­rá sa neskôr sta­la jad­rom moder­né­ho mes­ta. Obe čas­ti sa admi­ni­stra­tív­ne a eko­no­mic­ky zlú­či­li v roku 1526. V 16. sto­ro­čí, počas vlá­dy rodu Žal­kov­ských zo Žal­ko­vic, bolo Blan­sko pový­še­né na trho­vé mes­teč­ko a gotic­ká pev­nosť bola pre­sta­va­ná na rene­sanč­ný zámok. V roku 1698 zís­ka­la pan­stvo rodi­na Gell­hor­nov­cov, kto­rá tu zalo­ži­la prvú hutu a žele­zia­reň. V roku 1766 Blan­sko odkú­pil rod Salm-​Reifferscheidt, kto­rý ho vlast­nil až do roku 1945. V prvej polo­vi­ci 19. sto­ro­čia žele­ziar­ne pros­pe­ro­va­li a doš­lo k roz­vo­ju výro­by ume­lec­kej lia­ti­ny. V roku 1849 bola otvo­re­ná želez­nič­ná trať z Brna do Čes­kej Tře­bo­vej, čo pris­pe­lo k ďal­šie­mu roz­vo­ju mes­ta. V roku 1905 ude­lil Fran­ti­šek Jozef I. Blan­sku šta­tút mes­ta (blan​sko​.cz). 

Medzi význam­né pamiat­ky v Blan­sku pat­rí zámok Blan­sko, kto­rý bol pôvod­ne gotic­kou pev­nos­ťou a neskôr pre­sta­va­ný na rene­sanč­ný zámok. V súčas­nos­ti slú­ži ako múze­um s expo­zí­ci­ou ume­lec­kej lia­ti­ny. Ďal­šou zau­jí­ma­vos­ťou je dre­ve­ný kos­to­lík svä­tej Paras­kie­vy, pre­ne­se­ný sem z Pod­kar­pat­skej Rusi v roku 1936 (blan​sko​.cz). Kon­krét­nym jeho domo­von bolo Niž­né Seliš­te. Pre­ne­se­nie ho zachrá­ni­lo pred istou ska­zou (Infor­mač­ná tabu­ľa). Kos­tol svä­té­ho Mar­ti­na ponú­ka mož­nosť výstu­pu na vežu s vyhliad­kou na celé mes­to a oko­lie (blan​sko​.cz). Blan­sko je výcho­dis­ko­vým bodom pre náv­šte­vy Morav­ské­ho kra­su, kto­rý ponú­ka množ­stvo turis­tic­kých a cyk­lis­tic­kých trás. Mes­to dis­po­nu­je kva­lit­nou špor­to­vou infra­štruk­tú­rou, vrá­ta­ne kry­té­ho a von­kaj­šie­ho pla­vec­ké­ho bazé­na, zim­né­ho šta­di­ó­na, teni­so­vých a volej­ba­lo­vých kur­tov či bowlin­go­vej haly. Blan­sko je zná­me svo­jou prie­my­sel­nou tra­dí­ci­ou, naj­mä v oblas­ti stro­jár­stva a hut­níc­tva (Bla­nen­sko). Tech­nic­ká pamiat­ka Kla­mo­va huť sa nachá­dza na úzkom ostro­ve medzi kory­tom rie­ky Svi­ta­va a ume­lým násy­pom pri želez­nič­nej tra­ti Brno – Čes­ká Tře­bo­vá. Zacho­va­la sa prí­zem­ný objekt bez vyso­kej pece, pred­sta­vu­je typic­kú prie­my­sel­nú archi­tek­tú­ru polo­vi­ce 19. sto­ro­čia. Huta Pau­lin­ka pat­ri­la medzi tzv. sal­mov­ské žele­ziar­ne, od kon­ca 19. sto­ro­čia fun­go­va­la ako zlie­va­reň. Pome­no­va­nie zís­ka­la pod­ľa man­žel­ky maji­te­ľa pan­stva K. J. Sal­ma, kňaž­nej Pau­li­ny z Auer­sper­gu (Infor­mač­ná tabuľa).

V Blan­sku je pre­zen­to­va­ná tzv. Sta­ni­ca Európ­ske ces­ty žele­za. Pro­jekt Ces­ta žele­za Morav­ským kra­som je súčas­ťou európ­ske­ho pro­jek­tu. Záme­rom je pro­pa­go­vať dôle­ži­té loka­li­ty európ­ske­ho žele­ziar­stva v minu­los­ti. V Blan­sku sa začiat­ky sys­te­ma­tic­ké­ho záuj­mu hut­níc­tva datu­jú od kon­ca 8. sto­ro­čia. Do rudo­nos­nej stred­nej čas­ti Morav­ské­ho kra­su vstú­pi­li pros­pek­to­ri, baní­ci, hut­ní­ci, ková­či, uhlia­ri (Infor­mač­ná tabuľa).

Blan­sko is a dis­trict town in the South Mora­vian Regi­on of the Czech Repub­lic, loca­ted app­ro­xi­ma­te­ly 19 km north of Brno, in the val­ley of the Svi­ta­va River (Wiki­pe­dia). Blan­sko is situ­ated in the Dra­han­ská High­lands. The eas­tern part of the town’s ter­ri­to­ry lies wit­hin the Mora­vian Karst Pro­tec­ted Lands­ca­pe Area (Wiki­pe­dia). As of Janu­ary 1, 2024, the town had app­ro­xi­ma­te­ly 20,185 inha­bi­tants (blan​sko​.cz).

The town is often refer­red to as the ​“Gate­way to the Mora­vian Karst” due to its pro­xi­mi­ty to uni­que karst phe­no­me­na, such as the Maco­cha Abyss and the Pun­kva Caves (Blan­sko). The first writ­ten men­ti­on of Blan­sko dates back to 1136 when it was the sub­ject of a dis­pu­te bet­we­en Olo­mouc Bis­hop Jin­dřich Zdík and Prin­ce Vra­ti­slav of Brno over the right to build a church in the vil­la­ge. The ori­gi­nal sett­le­ment was loca­ted on the right bank of the Svi­ta­va River, now kno­wn as Old Blan­sko. By the late 14th cen­tu­ry, a new sett­le­ment, New Blan­sko, began to emer­ge on the left bank of the river, later beco­ming the core of the modern town. The two parts were admi­ni­stra­ti­ve­ly and eco­no­mi­cal­ly uni­ted in 1526. In the 16th cen­tu­ry, under the rule of the Žal­kov­ský fami­ly of Žal­ko­vi­ce, Blan­sko was ele­va­ted to a mar­ket town, and the Got­hic for­tress was rebu­ilt into a Renais­san­ce cha­te­au. In 1698, the esta­te was acqu­ired by the Gell­horn fami­ly, who estab­lis­hed the first foun­dry and iron­works here. In 1766, Blan­sko was pur­cha­sed by the Salm-​Reifferscheidt fami­ly, who owned it until 1945. In the first half of the 19th cen­tu­ry, the iron­works pros­pe­red, and the pro­duc­ti­on of artis­tic cast iron flou­ris­hed. In 1849, the rai­lway line from Brno to Čes­ká Tře­bo­vá was ope­ned, con­tri­bu­ting to the town’s furt­her deve­lop­ment. In 1905, Empe­ror Franz Joseph I gran­ted Blan­sko town sta­tus (blan​sko​.cz).

Notab­le land­marks in Blan­sko inc­lu­de the Blan­sko Cha­te­au, ori­gi­nal­ly a Got­hic for­tress later rebu­ilt into a Renais­san­ce cha­te­au. It now ser­ves as a muse­um fea­tu­ring an exhi­bi­ti­on of artis­tic cast iron. Anot­her att­rac­ti­on is the wooden Church of St. Paras­che­va, relo­ca­ted here from Sub­car­pat­hian Rut­he­nia in 1936 (blan​sko​.cz). Its ori­gi­nal home was Niž­né Seliš­te, and the relo­ca­ti­on saved it from ine­vi­tab­le decay (infor­ma­ti­on board). The Church of St. Mar­tin offers visi­tors the oppor­tu­ni­ty to climb its tower for vie­ws of the town and sur­roun­ding area (blan​sko​.cz). Blan­sko ser­ves as a star­ting point for visits to the Mora­vian Karst, which offers nume­rous hiking and cyc­ling trails. The town has excel­lent sports faci­li­ties, inc­lu­ding indo­or and out­do­or swim­ming pools, an ice rink, ten­nis and vol­le­y­ball courts, and a bowling hall. Blan­sko is kno­wn for its indus­trial tra­di­ti­on, par­ti­cu­lar­ly in engi­ne­e­ring and metal­lur­gy (Bla­nen­sko).

The Klam Iron­works is an indus­trial monu­ment loca­ted on a nar­row island bet­we­en the Svi­ta­va River and an arti­fi­cial embank­ment near the Brno-​Česká Tře­bo­vá rai­lway line. The pre­ser­ved ground-​level struc­tu­re, wit­hout a blast fur­na­ce, repre­sents typi­cal 19th-​century indus­trial archi­tec­tu­re. The Pau­lin­ka Iron­works was part of the so-​called Salm iron­works and func­ti­oned as a foun­dry from the late 19th cen­tu­ry. It was named after Prin­cess Pau­li­na of Auer­sperg, the wife of the esta­te owner K. J. Salm (infor­ma­ti­on board).

Blan­sko also fea­tu­res the ​“Sta­ti­on of the Euro­pe­an Iron Rou­te.” The pro­ject ​“Iron Rou­te through the Mora­vian Karst” is part of a Euro­pe­an ini­tia­ti­ve aiming to pro­mo­te sig­ni­fi­cant his­to­ri­cal iron­wor­king sites. In Blan­sko, the sys­te­ma­tic inte­rest in metal­lur­gy dates back to the late 8th cen­tu­ry, when pros­pec­tors, miners, metal­lur­gists, blacks­miths, and char­co­al bur­ners ente­red the ore-​rich cen­tral part of the Mora­vian Karst (infor­ma­ti­on board).

Blan­sko je okres­ní měs­to v Jiho­mo­rav­ském kra­ji v Čes­ké repub­li­ce, leží­cí přib­liž­ně 19 km sever­ně od Brna, v údo­lí řeky Svi­ta­vy (Wiki­pe­dia). Blan­sko se nachá­zí v Dra­han­ské vrcho­vi­ně. Východ­ní část úze­mí měs­ta leží v Chrá­něné kra­jin­né oblas­ti Morav­ský kras (Wiki­pe­dia). K 1. led­nu 2024 mělo měs­to přib­liž­ně 20 185 oby­va­tel (blan​sko​.cz).

Měs­to je čas­to ozna­čo­vá­no jako ​“Brá­na Morav­ské­ho kra­su” díky své polo­ze v blíz­kos­ti uni­kát­ních kra­so­vých jevů, jako jsou pro­past Maco­cha a Pun­kev­ní jes­ky­ně (Blan­sko). Prv­ní písem­ná zmín­ka o Blan­sku pochá­zí z roku 1136, kdy bylo před­mětem spo­ru mezi olo­mouc­kým bis­ku­pem Jin­dři­chem Zdí­kem a kní­že­tem Vra­ti­sla­vem z Brna o prá­vo posta­vit kos­tel v obci. Původ­ní osa­da se nachá­ze­la na pra­vém bře­hu Svi­ta­vy, dnes zná­má jako Sta­ré Blan­sko. Kon­cem 14. sto­le­tí zača­la na levém bře­hu řeky vzni­kat nová osa­da, Nové Blan­sko, kte­rá se později sta­la jád­rem moder­ní­ho měs­ta. Obě čás­ti byly admi­ni­stra­tiv­ně a eko­no­mic­ky slou­če­ny v roce 1526. V 16. sto­le­tí, za vlá­dy rodu Žal­kov­ských ze Žal­ko­vic, bylo Blan­sko pový­še­no na trho­vé měs­teč­ko a gotic­ká tvrz byla pře­sta­věna na rene­sanč­ní zámek. V roce 1698 zís­ka­la pan­ství rodi­na Gell­hor­nů, kte­rá zde zalo­ži­la prv­ní huť a žele­zár­nu. V roce 1766 Blan­sko odkou­pil rod Salm-​Reifferscheidt, kte­rý ho vlast­nil až do roku 1945. V prv­ní polo­vi­ně 19. sto­le­tí žele­zár­ny pros­pe­ro­va­ly a roz­vi­nu­la se výro­ba umělec­ké liti­ny. V roce 1849 byla ote­vře­na želez­nič­ní trať z Brna do Čes­ké Tře­bo­vé, což přis­pělo k dal­ší­mu roz­vo­ji měs­ta. V roce 1905 udělil Fran­ti­šek Josef I. Blan­sku sta­tut měs­ta (blan​sko​.cz).

K význam­ným památ­kám Blan­ska patří zámek Blan­sko, původ­ně gotic­ká tvrz pře­sta­věná na rene­sanč­ní zámek, dnes slou­ží­cí jako muze­um s expo­zi­cí umělec­ké liti­ny. Dal­ší zají­ma­vos­tí je dře­věný kos­te­lík sva­té Paras­ki­vy, pře­ne­se­ný sem z Pod­kar­pat­ské Rusi v roce 1936 (blan​sko​.cz). Jeho původ­ním domo­vem bylo Niž­né Seliš­tě a pře­ne­se­ní ho zachrá­ni­lo před jis­tou zká­zou (infor­mač­ní tabu­le). Kos­tel sva­té­ho Mar­ti­na nabí­zí mož­nost výstu­pu na věž s vyhlíd­kou na celé měs­to a oko­lí (blan​sko​.cz). Blan­sko je výcho­zím bodem pro návš­těvy Morav­ské­ho kra­su, kte­rý nabí­zí množ­ství turis­tic­kých a cyk­lis­tic­kých tras. Měs­to dis­po­nu­je kva­lit­ní spor­tov­ní infras­truk­tu­rou, včet­ně kry­té­ho a ven­kov­ní­ho bazé­nu, zim­ní­ho sta­di­onu, teni­so­vých a volej­ba­lo­vých kur­tů nebo bowlin­go­vé haly. Blan­sko je zná­mé svou průmys­lo­vou tra­di­cí, zej­mé­na v oblas­ti stro­jí­ren­ství a hut­nic­tví (Bla­nen­sko).

Tech­nic­ká památ­ka Kla­mo­va huť se nachá­zí na úzkém ostro­vě mezi kory­tem řeky Svi­ta­vy a umělým náspem při želez­nič­ní tra­ti Brno – Čes­ká Tře­bo­vá. Docho­val se pří­zem­ní objekt bez vyso­ké pece, před­sta­vu­jí­cí typic­kou průmys­lo­vou archi­tek­tu­ru polo­vi­ny 19. sto­le­tí. Huť Pau­lin­ka patři­la mezi tzv. sal­mov­ské žele­zár­ny a od kon­ce 19. sto­le­tí fun­go­va­la jako slé­vár­na. Jmé­no zís­ka­la pod­le man­žel­ky maji­te­le pan­ství K. J. Sal­ma, kněž­ny Pau­li­ny z Auer­sper­gu (Infor­mač­ní tabule).

V Blan­sku je pre­zen­to­vá­na tzv. Sta­ni­ce Evrop­ské ces­ty žele­za. Pro­jekt Ces­ta žele­za Morav­ským kra­sem je sou­čás­tí evrop­ské­ho pro­jek­tu. Cílem je pro­pa­go­vat důle­ži­té loka­li­ty evrop­ské­ho hut­nic­tví v minu­los­ti. V Blan­sku se počát­ky sys­te­ma­tic­ké­ho záj­mu o hut­nic­tví datu­jí od kon­ce 8. sto­le­tí, kdy do rudo­nos­né střed­ní čás­ti Morav­ské­ho kra­su vstou­pi­li pros­pek­to­ři, hor­ní­ci, hut­ní­ci, ková­ři a uhlí­ři (Infor­mač­ní tabule).

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Česko, Južná Morava, Mestá, Mestá, Moravské, Typ krajiny, Zahraničie

Slavonice – renesančná perla

skala
Hits: 109

Sla­vo­ni­ce sú malé his­to­ric­ké mes­to nachá­dza­jú­ce sa na juho­zá­pad­nej Mora­ve, v blíz­kos­ti hra­níc s Rakús­kom. sú naj­zá­pad­nej­ším mes­tom Mora­vy. S počtom oby­va­te­ľov pri­bliž­ne 2 300 sa mes­to pýši zacho­va­lým rene­sanč­ným cen­trom, kto­ré je chrá­ne­né ako mest­ská pamiat­ko­vá rezer­vá­cia. Vďa­ka svo­jej jedi­neč­nej archi­tek­tú­re sú Sla­vo­ni­ce čas­to nazý­va­né ​“malá Telč” ale­bo ​“per­la zápa­do­mo­rav­skej rene­san­cie”. Prvá písom­ná zmien­ka o Sla­vo­ni­ciach pochá­dza z roku 1260. Pôvod­ne stráž­na osa­da, zalo­že­ná v 12. sto­ro­čí na stre­do­ve­kej kra­jin­skej ces­te spá­ja­jú­cej Pra­hu s Vied­ňou, pat­ri­la do majet­ku pánov z Hrad­ca. V 14. sto­ro­čí sa osa­da vďa­ka veľ­ko­le­pej výstav­be pre­me­ni­la na mes­to. Naj­väč­ší roz­kvet zaži­li Sla­vo­ni­ce v 16. sto­ro­čí, keď sa sta­li význam­ným mes­tom na obchod­nej tra­se medzi Pra­hou a Vied­ňou, čo pri­nies­lo mes­tu veľ­ké bohat­stvo a umož­ni­lo výstav­bu nád­her­ných rene­sanč­ných domov. Keď bola tra­sa pre­sme­ro­va­ná, mes­to stra­ti­lo svoj zdroj bohat­stva, čo pris­pe­lo k zacho­va­niu jedi­neč­né­ho súbo­ru rene­sanč­ných domov (Wiki­pe­dia).

Cen­trum Sla­vo­níc je zná­me svo­ji­mi rene­sanč­ný­mi meš­tian­sky­mi doma­mi s boha­to zdo­be­ný­mi štít­mi a sgra­fi­to­vou výzdo­bou, kto­rá zahŕňa zlo­ži­té figu­rál­ne scé­ny. Medzi naj­výz­nam­nej­šie pamiat­ky pat­rí kos­tol Nane­bov­za­tia Pan­ny Márie, kto­ré­ho veža bola posta­ve­ná v rokoch 1503 – 1549 a dnes slú­ži ako vyhliad­ko­vá veža. Ďal­šou význam­nou stav­bou je kos­tol svä­té­ho Jána Krs­ti­te­ľa zo 13. ale­bo 14. sto­ro­čia, kto­rý má fasá­du zdo­be­nú sgra­fi­tom z kon­ca 16. sto­ro­čia a dnes slú­ži na kul­túr­ne úče­ly. Mest­ské opev­ne­nie je čias­toč­ne zacho­va­né, vrá­ta­ne dvoch brán, dvoch bášt a nie­koľ­kých frag­men­tov mest­ských hra­dieb. V 13. sto­ro­čí bol v mes­te vybu­do­va­ný pod­zem­ný sys­tém cho­dieb, kto­rý slú­žil na odvod­ne­nie a obra­nu mes­ta. Dnes je pri­bliž­ne 380 met­rov tých­to tune­lov sprí­stup­ne­ných pre verej­nosť, čo ponú­ka náv­štev­ní­kom jedi­neč­ný pohľad do his­tó­rie mes­ta (Wiki­pe­dia). 

V roku 1953 boli Sla­vo­ni­ce zahr­nu­té do hra­nič­né­ho pás­ma, čo spô­so­bi­lo znač­nú izo­lá­ciu celé­ho úze­mia od ostat­nej civi­li­zá­cie a výraz­ne obme­dzi­lo ces­tov­ný ruch. Až v roku 1960, pri reor­ga­ni­zá­cii okre­sov a kra­jov, bolo zasta­va­né úze­mie mes­ta vyňa­té z hra­nič­né­ho pás­ma a moh­lo začať využí­vať ces­tov­ný ruch. Pozdĺž štát­nej hra­ni­ce bola v rokoch 1936 až 1938 vybu­do­va­ná sústa­va pohra­nič­ných pev­nos­tí, kto­ré sa zacho­va­li dodnes a záslu­hou nad­šen­cov sú udr­žia­va­né v dob­rom tech­nic­kom sta­ve a sprí­stup­ne­né verej­nos­ti. Nie­kto­ré z tých­to pev­nos­tí sa nachá­dza­jú pria­mo v intra­vi­lá­ne mes­ta. Sla­vo­ni­ce sú zná­me svo­jím boha­tým kul­túr­nym živo­tom. V mes­te sa pra­vi­del­ne kona­jú rôz­ne fes­ti­va­ly, výsta­vy a kon­cer­ty, kto­ré pri­lá­ka­jú náv­štev­ní­kov z blíz­ka i ďale­ka. V roku 2017 boli Sla­vo­ni­ce vyhlá­se­né za His­to­ric­ké mes­to roka, čo sved­čí o ich význa­me a zacho­va­los­ti kul­túr­ne­ho dedič­stva. Dňa 31. augus­ta 1961 boli Sla­vo­ni­ce vyhlá­se­né za mest­skú pamiat­ko­vú rezer­vá­ciu. Oko­lie Sla­vo­níc ponú­ka krá­sy prí­rod­né­ho par­ku Čes­ká Kana­da. V blíz­kos­ti sa nachá­dza aj zanik­nu­tá stre­do­ve­ká osa­da Pfaf­fen­sch­lag (Wiki­pe­dia).

Sla­vo­ni­ce is a small his­to­ri­cal town loca­ted in sout­hwes­tern Mora­via, near the Aus­trian bor­der. It is the wes­tern­most town of Mora­via. With a popu­la­ti­on of app­ro­xi­ma­te­ly 2,300, the town boasts a well-​preserved Renais­san­ce cen­ter, pro­tec­ted as an urban con­ser­va­ti­on area. Due to its uni­que archi­tec­tu­re, Sla­vo­ni­ce is often refer­red to as the ​“Litt­le Telč” or the ​“Pearl of Wes­tern Mora­vian Renais­san­ce.” The first writ­ten men­ti­on of Sla­vo­ni­ce dates back to 1260. Ori­gi­nal­ly a guard sett­le­ment foun­ded in the 12th cen­tu­ry on a medie­val tra­de rou­te con­nec­ting Pra­gue with Vien­na, it belo­n­ged to the Lords of Hra­dec. In the 14th cen­tu­ry, the sett­le­ment trans­for­med into a town thanks to sig­ni­fi­cant cons­truc­ti­on efforts. Sla­vo­ni­ce expe­rien­ced its gre­a­test pros­pe­ri­ty in the 16th cen­tu­ry when it beca­me an impor­tant town on the tra­de rou­te bet­we­en Pra­gue and Vien­na, brin­ging gre­at wealth and enab­ling the cons­truc­ti­on of mag­ni­fi­cent Renais­san­ce hou­ses. When the rou­te was redi­rec­ted, the town lost its sour­ce of wealth, which con­tri­bu­ted to the pre­ser­va­ti­on of its uni­que ensem­ble of Renais­san­ce hou­ses (Wiki­pe­dia).

The cen­ter of Sla­vo­ni­ce is reno­wned for its Renais­san­ce burg­her hou­ses with rich­ly deco­ra­ted gab­les and sgraf­fi­to deco­ra­ti­ons, fea­tu­ring intri­ca­te figu­ra­ti­ve sce­nes. Among the most notab­le land­marks is the Church of the Assump­ti­on of the Vir­gin Mary, who­se tower was built bet­we­en 1503 and 1549 and now ser­ves as a lookout tower. Anot­her sig­ni­fi­cant buil­ding is the Church of St. John the Bap­tist from the 13th or 14th cen­tu­ry, which has a faca­de ador­ned with sgraf­fi­to from the late 16th cen­tu­ry and is now used for cul­tu­ral pur­po­ses. The town for­ti­fi­ca­ti­ons are par­tial­ly pre­ser­ved, inc­lu­ding two gates, two bas­ti­ons, and seve­ral frag­ments of town walls. In the 13th cen­tu­ry, an under­ground sys­tem of cor­ri­dors was built in the town for drai­na­ge and defen­se. Today, about 380 meters of the­se tun­nels are open to the pub­lic, offe­ring visi­tors a uni­que glim­pse into the town’s his­to­ry (Wiki­pe­dia).

In 1953, Sla­vo­ni­ce was inc­lu­ded in the bor­der zone, cau­sing sig­ni­fi­cant iso­la­ti­on of the enti­re area from the rest of civi­li­za­ti­on and seve­re­ly limi­ting tou­rism. Only in 1960, after the reor­ga­ni­za­ti­on of dis­tricts and regi­ons, was the built-​up area of the town exc­lu­ded from the bor­der zone, allo­wing tou­rism to deve­lop. Along the sta­te bor­der, a sys­tem of bor­der for­ti­fi­ca­ti­ons was built bet­we­en 1936 and 1938, which has been pre­ser­ved to this day and is main­tai­ned in good tech­ni­cal con­di­ti­on by ent­hu­siasts, making it acces­sib­le to the pub­lic. Some of the­se for­ti­fi­ca­ti­ons are loca­ted direct­ly wit­hin the town’s intra­vi­la­ne. Sla­vo­ni­ce is kno­wn for its rich cul­tu­ral life, with vari­ous fes­ti­vals, exhi­bi­ti­ons, and con­certs regu­lar­ly held in the town, att­rac­ting visi­tors from near and far. In 2017, Sla­vo­ni­ce was named the His­to­ric Town of the Year, high­ligh­ting its sig­ni­fi­can­ce and the pre­ser­va­ti­on of its cul­tu­ral heri­ta­ge. On August 31, 1961, Sla­vo­ni­ce was dec­la­red an urban con­ser­va­ti­on area. The sur­roun­dings of Sla­vo­ni­ce offer the beau­ty of the Čes­ká Kana­da Natu­re Park. Near­by is also the aban­do­ned medie­val sett­le­ment of Pfaf­fen­sch­lag (Wiki­pe­dia).

Sla­vo­ni­ce ist eine kle­i­ne his­to­ris­che Stadt im Südwes­ten Mäh­rens, nahe der öster­re­i­chis­chen Gren­ze. Sie ist die west­lichs­te Stadt Mäh­rens. Mit etwa 2.300 Ein­woh­nern rühmt sich die Stadt eines gut erhal­te­nen Renais­san­ce­zen­trums, das als städ­tis­ches Denk­mal­re­ser­vat ges­chützt ist. Aufg­rund ihrer ein­zi­gar­ti­gen Archi­tek­tur wird Sla­vo­ni­ce oft als ​“kle­i­nes Telč” oder ​“Per­le der wes­tmäh­ris­chen Renais­san­ce” bez­e­ich­net. Die ers­te sch­rift­li­che Erwäh­nung von Sla­vo­ni­ce stammt aus dem Jahr 1260. Urs­prün­glich eine Wach­sta­ti­on, geg­rün­det im 12. Jahr­hun­dert an einer mit­te­lal­ter­li­chen Han­delss­tra­ße zwis­chen Prag und Wien, gehör­te sie den Her­ren von Hra­dec. Im 14. Jahr­hun­dert wur­de die Sied­lung durch gro­ßar­ti­ge Bau­vor­ha­ben zur Stadt. Sla­vo­ni­ce erleb­te sei­ne größte Blüte­ze­it im 16. Jahr­hun­dert, als es zu einer wich­ti­gen Stadt an der Han­dels­rou­te zwis­chen Prag und Wien wur­de, was gro­ßen Reich­tum brach­te und den Bau präch­ti­ger Renais­san­ce­hä­u­ser ermög­lich­te. Als die Rou­te umge­le­i­tet wur­de, ver­lor die Stadt ihre Ein­kom­men­squ­el­le, was zur Erhal­tung des ein­zi­gar­ti­gen Ensem­bles von Renais­san­ce­hä­u­sern beit­rug (Wiki­pe­dia).

Das Zen­trum von Sla­vo­ni­ce ist bekannt für sei­ne Renaissance-​Bürgerhäuser mit reich ver­zier­ten Gie­beln und Sgraf­fi­to­de­ko­ra­ti­onen, die kom­ple­xe figür­li­che Sze­nen ent­hal­ten. Zu den bede­utend­sten Sehen­swür­dig­ke­i­ten gehört die Kir­che Mariä Him­mel­fa­hrt, deren Turm zwis­chen 1503 und 1549 erbaut wur­de und heute als Aus­sichts­turm dient. Ein wei­te­res bede­uten­des Bau­werk ist die Kir­che St. Johan­nes der Täu­fer aus dem 13. oder 14. Jahr­hun­dert, deren Fas­sa­de mit Sgraf­fi­to aus dem spä­ten 16. Jahr­hun­dert ver­ziert ist und heute für kul­tu­rel­le Zwec­ke genutzt wird. Die Stadt­be­fes­ti­gun­gen sind tei­lwe­i­se erhal­ten, darun­ter zwei Tore, zwei Bas­ti­onen und meh­re­re Frag­men­te der Stadt­mau­er. Im 13. Jahr­hun­dert wur­de in der Stadt ein unte­rir­dis­ches Sys­tem von Gän­gen für Ent­wäs­se­rung und Ver­te­i­di­gung gebaut. Heute sind etwa 380 Meter die­ser Tun­nel für die Öffen­tlich­ke­it zugän­glich, was Besu­chern einen ein­zi­gar­ti­gen Einb­lick in die Stadt­ges­chich­te bie­tet (Wiki­pe­dia).

Im Jahr 1953 wur­de Sla­vo­ni­ce in die Grenz­zo­ne ein­be­zo­gen, was zu einer erheb­li­chen Iso­la­ti­on des gesam­ten Gebiets von der übri­gen Zivi­li­sa­ti­on führ­te und den Tou­ris­mus stark ein­sch­ränk­te. Erst 1960, nach der Neuor­ga­ni­sa­ti­on der Bez­ir­ke und Regi­onen, wur­de das bebau­te Stadt­ge­biet aus der Grenz­zo­ne heraus­ge­nom­men, was die Ent­wick­lung des Tou­ris­mus ermög­lich­te. Entlang der Sta­atsg­ren­ze wur­de zwis­chen 1936 und 1938 ein Sys­tem von Grenz­be­fes­ti­gun­gen errich­tet, das bis heute erhal­ten ist und von Ent­hu­sias­ten in gutem tech­nis­chem Zus­tand gepf­legt und der Öffen­tlich­ke­it zugän­glich gemacht wird. Eini­ge die­ser Befes­ti­gun­gen befin­den sich direkt im Stadt­be­re­ich. Sla­vo­ni­ce ist bekannt für sein rei­ches Kul­tur­le­ben, mit regel­mä­ßi­gen Fes­ti­vals, Auss­tel­lun­gen und Kon­zer­ten, die Besu­cher aus Nah und Fern anzie­hen. Im Jahr 2017 wur­de Sla­vo­ni­ce zur His­to­ris­chen Stadt des Jah­res ernannt, was auf sei­ne Bede­utung und die Erhal­tung sei­nes Kul­tu­rer­bes hin­we­ist. Am 31. August 1961 wur­de Sla­vo­ni­ce zum städ­tis­chen Denk­mal­re­ser­vat erk­lärt. Die Umge­bung von Sla­vo­ni­ce bie­tet die Schön­he­it des Natur­parks Čes­ká Kana­da. In der Nähe befin­det sich auch die auf­ge­ge­be­ne mit­te­lal­ter­li­che Sied­lung Pfaf­fen­sch­lag (Wiki­pe­dia).

Sla­vo­ni­ce jsou malé his­to­ric­ké měs­to nachá­ze­jí­cí se na jiho­zá­pad­ní Mora­vě, v blíz­kos­ti rakous­kých hra­nic. Jsou nej­zá­pad­něj­ším měs­tem Mora­vy. S přib­liž­ně 2 300 oby­va­te­li se měs­to pyš­ní zacho­va­lým rene­sanč­ním cen­trem, kte­ré je chrá­něno jako měst­ská památ­ko­vá rezer­va­ce. Díky své jedi­neč­né archi­tek­tu­ře jsou Sla­vo­ni­ce čas­to nazý­vá­ny ​“malou Tel­čí” nebo ​“per­lou zápa­do­mo­rav­ské rene­san­ce”. Prv­ní písem­ná zmín­ka o Sla­vo­ni­cích pochá­zí z roku 1260. Původ­ně stráž­ní osa­da, zalo­že­ná ve 12. sto­le­tí na stře­do­věké zem­ské stez­ce spo­ju­jí­cí Pra­hu s Víd­ní, patři­la do majet­ku pánů z Hrad­ce. Ve 14. sto­le­tí se osa­da díky vel­ko­le­pé výstav­bě pro­měni­la ve měs­to. Nej­vět­ší rozk­vět zaži­ly Sla­vo­ni­ce v 16. sto­le­tí, kdy se sta­ly význam­ným měs­tem na obchod­ní tra­se mezi Pra­hou a Víd­ní, což při­nes­lo měs­tu vel­ké bohat­ství a umož­ni­lo výstav­bu nád­her­ných rene­sanč­ních domů. Když byla tra­sa přes­měro­vá­na, měs­to ztra­ti­lo svůj zdroj bohat­ství, což přis­pělo k zacho­vá­ní jedi­neč­né­ho sou­bo­ru rene­sanč­ních domů (Wiki­pe­dia).

Cen­trum Sla­vo­nic je zná­mé svý­mi rene­sanč­ní­mi měš­ťan­ský­mi domy s boha­tě zdo­be­ný­mi ští­ty a sgra­fi­to­vou výzdo­bou, kte­rá zahr­nu­je slo­ži­té figu­rál­ní scé­ny. Mezi nej­výz­nam­něj­ší památ­ky patří kos­tel Nane­bev­ze­tí Pan­ny Marie, jehož věž byla posta­ve­na v letech 1503 – 1549 a dnes slou­ží jako vyhlíd­ko­vá věž. Dal­ší význam­nou stav­bou je kos­tel sva­té­ho Jana Křti­te­le ze 13. nebo 14. sto­le­tí, kte­rý má fasá­du zdo­be­nou sgra­fi­tem z kon­ce 16. sto­le­tí a dnes slou­ží ke kul­tur­ním úče­lům. Měst­ské opev­nění je čás­teč­ně zacho­vá­no, včet­ně dvou bran, dvou bašt a něko­li­ka frag­men­tů měst­ských hra­deb. Ve 13. sto­le­tí byl ve měs­tě vybu­do­ván pod­zem­ní sys­tém cho­deb, kte­rý slou­žil k odvod­nění a obra­ně měs­ta. Dnes je přib­liž­ně 380 met­rů těch­to tune­lů zpří­stup­něno veřej­nos­ti, což nabí­zí návš­těv­ní­kům jedi­neč­ný pohled do his­to­rie měs­ta (Wiki­pe­dia).

V roce 1953 byly Sla­vo­ni­ce zahr­nu­ty do pohra­nič­ní­ho pás­ma, což způso­bi­lo znač­nou izo­la­ci celé­ho úze­mí od ostat­ní civi­li­za­ce a výraz­ně ome­zi­lo ces­tov­ní ruch. Až v roce 1960, při reor­ga­ni­za­ci okre­sů a kra­jů, bylo zasta­věné úze­mí měs­ta vyňa­to z pohra­nič­ní­ho pás­ma a moh­lo začít využí­vat ces­tov­ní ruch. Podél stát­ní hra­ni­ce byl v letech 1936 až 1938 vybu­do­ván sys­tém pohra­nič­ních pev­nos­tí, kte­ré se zacho­va­ly dodnes a díky nad­šen­cům jsou udr­žo­vá­ny v dob­rém tech­nic­kém sta­vu a zpří­stup­něny veřej­nos­ti. Něk­te­ré z těch­to pev­nos­tí se nachá­ze­jí pří­mo v intra­vi­lá­nu měs­ta. Sla­vo­ni­ce jsou zná­mé svým boha­tým kul­tur­ním živo­tem. Ve měs­tě se pra­vi­del­ně kona­jí růz­né fes­ti­va­ly, výsta­vy a kon­cer­ty, kte­ré při­ta­hu­jí návš­těv­ní­ky z blíz­ka i dale­ka. V roce 2017 byly Sla­vo­ni­ce vyhlá­še­ny His­to­ric­kým měs­tem roku, což svěd­čí o jejich význa­mu a zacho­va­los­ti kul­tur­ní­ho dědic­tví. Dne 31. srp­na 1961 byly Sla­vo­ni­ce vyhlá­še­ny měst­skou památ­ko­vou rezer­va­cí. Oko­lí Sla­vo­nic nabí­zí krá­sy pří­rod­ní­ho par­ku Čes­ká Kana­da. Neda­le­ko se nachá­zí také zanik­lá stře­do­věká osa­da Pfaf­fen­sch­lag (Wiki­pe­dia).

Odka­zy

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, České, Česko, Obce, Severná Morava, Zahraničie

Staré Hamry

skala
Hits: 95

Sta­ré Ham­ry je hor­ská obec nachá­dza­jú­ca sa v Morav­skos­liez­skych Bes­ky­dách. Obec sa rozp­res­tie­ra na plo­che 8 345 ha a pozos­tá­va z 55 osád, pri­čom k 1. janu­áru 2024 tu žilo pri­bliž­ne 554 oby­va­te­ľov (sta​re​-ham​ry​.cz). Úze­mie obce sa tiah­ne od vrcho­lov Lysá hora a Smrk až po Bílý kříž na hra­ni­ci so Slo­ven­skom (Wiki­pe­dia). Bie­ly kríž je rekre­ač­ná oblasť zná­ma už od kon­ca 19. sto­ro­čia. Názov dosta­la od krí­ža, kto­rý bol vraj posta­ve­ný v polo­vi­ci 19. sto­ro­čia paše­rák­mi taba­ku. Čerstvo ošet­re­né smre­ko­vé žrde dre­ve­né­ho krí­ža na bie­lo svie­ti­li do ďale­ka (Infor­mač­ná tabu­ľa). Väč­ši­nu kata­strál­ne­ho úze­mia pokrý­va­jú lesy, kto­ré tvo­ria až 87 % plo­chy (Wiki­pe­dia). Sta­ré Ham­ry ležia v širo­kom údo­lí rie­ky Ostra­vi­ce, v chrá­ne­nej kra­jin­nej oblas­ti Bes­ky­dy (Infor­mač­ná tabu­ľa). Názov ​“Sta­ré Ham­ry” odka­zu­je na želez­né hám­re zalo­že­né v 17. sto­ro­čí na spra­co­va­nie žele­za. Pôvod­ne sa obec nazý­va­la len ​“Ham­ry”; prí­vlas­tok ​“Sta­ré” bol pri­da­ný neskôr po zalo­že­ní nových hám­rov v Baš­ke (Wiki­pe­dia ENG). V roku 1969 bola vybu­do­va­ná vod­ná nádrž Šan­ce, kto­rá zato­pi­la pôvod­né cen­trum obce a spô­so­bi­la pre­síd­le­nie čas­ti oby­va­teľ­stva. Nové cen­trum obce bolo vybu­do­va­né v čas­ti Sam­čan­ka (sta​re​-ham​ry​.cz).

Prvá písom­ná zmien­ka o obci pochá­dza z roku 1639 (Wiki­pe­dia ENG). Vte­dy tu nechal gróf Oppers­dorf posta­viť vodou pohá­ňa­ný želez­ný mlyn, čo dalo vznik prvých žele­ziar­ní, kto­ré spra­co­vá­va­li rudu, kto­rá sa ťaži­la v Male­no­vi­ciach (Infor­mač­ná tabu­ľa). Medzi význam­né pamiat­ky pat­rí kos­tol svä­té­ho Jin­dři­cha, posta­ve­ný v rokoch 1863 – 1865, a dre­ve­ný kos­tol Pan­ny Márie na Gru­ni z rokov 1887 – 1890 (Wiki­pe­dia ENG). Neďa­le­ko od kos­to­la sa nachá­dza cin­to­rín s mno­hý­mi cen­ný­mi lia­ti­no­vý­mi kríž­mi, ukáž­kou ume­nia miest­nych žele­ziar­ní. Dre­ve­ný kos­tol bol posta­ve­ný na mies­te pôvod­nej kapl­n­ky z roku 1847. Vychá­dza s tra­dí­cie miest­nej ľudo­vej archi­tek­tú­ry. Z Gru­ně na Bíly kříž vedie náuč­ný chod­ník, kto­rý zozna­mu­je s his­tó­ri­ou obce, obo­zna­mu­je o vod­nom die­le Šan­ce – Řeči­ce. Nachá­dza sa tu aj lie­či­vý pra­meň, mies­to kde stá­la par­ti­zán­ska zem­ľan­ka (Infor­mač­ná tabuľa).

Obec je tiež spo­je­ná s bás­ni­kom Pet­rom Bez­ru­čom, kto­rý čas­to nav­šte­vo­val Sta­ré Ham­ry a pra­co­val tu. Jeho báseň ​“Maryč­ka Mag­dó­no­va” je pri­po­me­nu­tá pamät­ní­kom pri kos­to­le svä­té­ho Jin­dři­cha (Wiki­pe­dia ENG). Sta­ré Ham­ry sú obľú­be­ným cie­ľom turis­tov vďa­ka svo­jej polo­he v srd­ci Bes­kýd, ponú­ka­júc mož­nos­ti pre pešiu turis­ti­ku, cyk­lo­tu­ris­ti­ku a lyžo­va­nie. Medzi naj­nav­šte­vo­va­nej­šie mies­ta pat­rí Gruň a Bílý kříž. (Hana Ven­glo­vá).

Sta­ré Ham­ry is a moun­tain vil­la­ge loca­ted in the Moravian-​Silesian Bes­kids. The muni­ci­pa­li­ty spans an area of 8,345 hec­ta­res and con­sists of 55 sett­le­ments, with app­ro­xi­ma­te­ly 554 inha­bi­tants as of Janu­ary 1, 2024 (sta​re​-ham​ry​.cz). The vil­la­ge­’s ter­ri­to­ry extends from the peaks of Lysá hora and Smrk to Bílý Kříž on the Slo­vak bor­der (Wiki­pe­dia). Bílý Kříž is a rec­re­a­ti­onal area kno­wn sin­ce the late 19th cen­tu­ry. It was named after a whi­te cross, repor­ted­ly erec­ted by tobac­co smugg­lers in the mid-​19th cen­tu­ry, who­se fresh­ly tre­a­ted spru­ce beams glo­wed whi­te from afar (Infor­ma­ti­on board). Most of the cadas­tral area is cove­red by forests, which make up 87% of the total area (Wiki­pe­dia).
Sta­ré Ham­ry is situ­ated in the bro­ad val­ley of the Ostra­vi­ce River, wit­hin the Bes­ky­dy Pro­tec­ted Lands­ca­pe Area (Infor­ma­ti­on board). The name ​“Sta­ré Ham­ry” refers to iron for­ges estab­lis­hed in the 17th cen­tu­ry for iron pro­ces­sing. Ori­gi­nal­ly, the vil­la­ge was sim­ply cal­led ​“Ham­ry,” and the pre­fix ​“Sta­ré” (Old) was added later after new for­ges were estab­lis­hed in Baš­ka (Wiki­pe­dia ENG).
In 1969, the Šan­ce Reser­vo­ir was cons­truc­ted, flo­oding the ori­gi­nal vil­la­ge cen­ter and disp­la­cing some resi­dents. A new vil­la­ge cen­ter was built in the Sam­čan­ka area (sta​re​-ham​ry​.cz).

The first writ­ten men­ti­on of the vil­la­ge dates back to 1639 (Wiki­pe­dia ENG). At that time, Count Oppers­dorf estab­lis­hed a water-​powered iron mill, which mar­ked the begin­ning of the first iron­works pro­ces­sing ore mined in Male­no­vi­ce (Infor­ma­ti­on board). Notab­le land­marks inc­lu­de the Church of St. Hen­ry, built bet­we­en 1863 – 1865, and the wooden Church of the Vir­gin Mary on Gruň, built bet­we­en 1887 – 1890 (Wiki­pe­dia ENG). Near the church is a ceme­te­ry fea­tu­ring many valu­ab­le cast-​iron cros­ses, sho­wca­sing the artis­try of local iron­works. The wooden church was built on the site of an ear­lier cha­pel from 1847, ref­lec­ting the tra­di­ti­ons of local folk archi­tec­tu­re. From Gruň to Bílý Kříž, the­re is an edu­ca­ti­onal trail that pro­vi­des infor­ma­ti­on on the vil­la­ge­’s his­to­ry, the Šance-​Řečice water­works, a hea­ling spring, and a site whe­re a par­ti­san shel­ter once sto­od (Infor­ma­ti­on board).

The vil­la­ge is also asso­cia­ted with the poet Petr Bez­ruč, who fre­qu­en­tly visi­ted and wor­ked in Sta­ré Ham­ry. His poem ​“Maryč­ka Mag­dó­no­va” is com­me­mo­ra­ted by a monu­ment near the Church of St. Hen­ry (Wiki­pe­dia ENG).
Sta­ré Ham­ry is a popu­lar tou­rist des­ti­na­ti­on thanks to its loca­ti­on in the heart of the Bes­kids, offe­ring oppor­tu­ni­ties for hiking, cyc­ling, and ski­ing. The most visi­ted pla­ces inc­lu­de Gruň and Bílý Kříž (Hana Venglová).

Sta­ré Ham­ry to gór­ska wieś poło­żo­na w Bes­ki­dach Morawsko-​Śląskich. Gmi­na zaj­mu­je powierzch­nię 8 345 hek­ta­rów i skła­da się z 55 osad, a na dzień 1 stycz­nia 2024 roku miesz­ka­ło tu oko­ło 554 miesz­ka­ńców (sta​re​-ham​ry​.cz). Teren wsi roz­ci­ąga się od szc­zy­tów Lysá hora i Smrk po Bílý Kříž na gra­ni­cy ze Sło­wac­ją (Wiki­pe­dia). Bílý Kříž to obszar rekre­a­cyj­ny zna­ny od końca XIX wie­ku. Nazwa pocho­dzi od bia­łe­go krzy­ża, któ­ry rze­ko­mo został posta­wi­ony przez prze­myt­ni­ków tyto­niu w poło­wie XIX wie­ku, a świe­żo obro­bi­one bel­ki świer­ko­we lśni­ły bie­lą z dale­ka (Tab­li­ca infor­ma­cyj­na). Więks­zo­ść obsza­ru gmi­ny pokry­wa­ją lasy, któ­re sta­no­wią 87% powierzch­ni (Wiki­pe­dia).
Sta­ré Ham­ry leżą w sze­ro­kiej doli­nie rze­ki Ostra­vi­ce, w obrębie chro­ni­one­go kra­job­ra­zu Bes­ki­dów (Tab­li­ca infor­ma­cyj­na). Nazwa ​“Sta­ré Ham­ry” nawi­ązu­je do kuźni żelaz­nych zało­żo­nych w XVII wie­ku do obrób­ki żela­za. Poc­ząt­ko­wo wieś nazy­wa­ła się po pros­tu ​“Ham­ry”, a przy­mi­ot­nik ​“Sta­ré” (Sta­re) został doda­ny później po zało­że­niu nowych kuźni w Baš­ce (Wiki­pe­dia ENG).
W 1969 roku wybu­do­wa­no zbi­or­nik wod­ny Šan­ce, któ­ry zalał pier­wot­ne cen­trum wsi i zmu­sił część miesz­ka­ńców do prze­sied­le­nia. Nowe cen­trum wsi pows­ta­ło w rejo­nie Sam­čan­ka (sta​re​-ham​ry​.cz).

Pier­ws­za pisem­na wzmian­ka o wsi pocho­dzi z 1639 roku (Wiki­pe­dia ENG). Wte­dy hra­bia Oppers­dorf zało­żył wod­ny młyn żelaz­ny, co zapoc­ząt­ko­wa­ło pier­ws­ze huty przet­war­za­jące rudę wydo­by­wa­ną w Male­no­vi­cach (Tab­li­ca infor­ma­cyj­na). Do ważniejs­zych zabyt­ków nale­żą Kości­ół św. Hen­ry­ka zbu­do­wa­ny w latach 1863 – 1865 oraz dre­wnia­ny Kości­ół Mat­ki Bożej na Gru­ňu z lat 1887 – 1890 (Wiki­pe­dia ENG). Nie­da­le­ko kości­oła znaj­du­je się cmen­tarz z wie­lo­ma cen­ny­mi żeli­wny­mi krzy­ża­mi, będący­mi przy­kła­dem sztu­ki lokal­nych hut żela­za. Dre­wnia­ny kości­ół został zbu­do­wa­ny na miejs­cu kap­li­cy z 1847 roku, odzwier­cied­la­jąc tra­dyc­je lokal­nej archi­tek­tu­ry ludo­wej. Z Gru­ňu na Bílý Kříž pro­wa­dzi szlak edu­ka­cyj­ny, któ­ry infor­mu­je o his­to­rii wsi, wodo­ci­ągu Šance-​Řečice, źród­le lecz­nic­zym i miejs­cu, gdzie znaj­do­wa­ła się zie­mian­ka par­ty­zanc­ka (Tab­li­ca informacyjna).

Wieś zwi­ąza­na jest również z poetą Pet­rem Bez­ru­čem, któ­ry częs­to odwie­dzał Sta­ré Ham­ry i pra­co­wał tam. Jego wiersz ​“Maryč­ka Mag­dó­no­va” upa­mi­ęt­nia pomnik obok Kości­oła św. Hen­ry­ka (Wiki­pe­dia ENG).
Sta­ré Ham­ry to popu­lar­ny cel turys­tycz­ny dzi­ęki swo­je­mu poło­że­niu w ser­cu Bes­ki­dów, ofe­ru­jący możli­wo­ści węd­ró­wek pies­zych, jaz­dy na rower­ze i nar­ciarst­wa. Najc­zęściej odwie­dza­ne miejs­ca to Gruň i Bílý Kříž (Hana Venglová).

Sta­ré Ham­ry je hor­ská obec nachá­ze­jí­cí se v Morav­skos­lez­ských Bes­ky­dech. Obec se rozk­lá­dá na plo­še 8 345 hek­ta­rů a zahr­nu­je 55 osad, při­čemž k 1. led­nu 2024 zde žilo přib­liž­ně 554 oby­va­tel (sta​re​-ham​ry​.cz). Úze­mí obce se táh­ne od vrcho­lů Lysá hora a Smrk až po Bílý Kříž na hra­ni­ci se Slo­ven­skem (Wiki­pe­dia). Bílý Kříž je rekre­ač­ní oblast zná­má již od kon­ce 19. sto­le­tí. Název pochá­zí od bílé­ho kří­že, kte­rý byl údaj­ně posta­ven paše­rá­ky tabá­ku v polo­vi­ně 19. sto­le­tí a jeho čerstvě oše­tře­né smr­ko­vé trá­my sví­ti­ly do dál­ky (Infor­mač­ní tabu­le). Vět­ši­nu kata­strál­ní­ho úze­mí pokrý­va­jí lesy, kte­ré tvo­ří až 87 % plo­chy (Wiki­pe­dia).
Sta­ré Ham­ry leží v širo­kém údo­lí řeky Ostra­vi­ce, v chrá­něné kra­jin­né oblas­ti Bes­ky­dy (Infor­mač­ní tabu­le). Název ​“Sta­ré Ham­ry” odka­zu­je na želez­né ham­ry zalo­že­né v 17. sto­le­tí na zpra­co­vá­ní žele­za. Původ­ně se obec nazý­va­la jen ​“Ham­ry”, pří­do­mek ​“Sta­ré” byl při­dán později po zalo­že­ní nových ham­rů v Baš­ce (Wiki­pe­dia ENG).
V roce 1969 byla vybu­do­vá­na vod­ní nádrž Šan­ce, kte­rá zato­pi­la původ­ní cen­trum obce a způso­bi­la pře­síd­le­ní čás­ti oby­va­tel. Nové cen­trum obce bylo vybu­do­vá­no v čás­ti Sam­čan­ka (sta​re​-ham​ry​.cz).

Prv­ní písem­ná zmín­ka o obci pochá­zí z roku 1639 (Wiki­pe­dia ENG). Teh­dy zde hra­bě Oppers­dorf nechal posta­vit vod­ní želez­ný mlýn, čímž vznik­ly prv­ní žele­zár­ny zpra­co­vá­va­jí­cí rudu těže­nou v Male­no­vi­cích (Infor­mač­ní tabu­le). Mezi význam­né památ­ky patří kos­tel sva­té­ho Jin­dři­cha, posta­ve­ný v letech 1863 – 1865, a dře­věný kos­tel Pan­ny Marie na Gru­ni z let 1887 – 1890 (Wiki­pe­dia ENG). Neda­le­ko kos­te­la se nachá­zí hřbi­tov s mno­ha cen­ný­mi liti­no­vý­mi kří­ži, ukáz­kou umění míst­ních žele­zá­ren. Dře­věný kos­tel byl posta­ven na mís­tě původ­ní kap­le z roku 1847 a vychá­zí z tra­di­ce míst­ní lido­vé archi­tek­tu­ry. Z Gru­ně na Bílý Kříž vede nauč­ná stez­ka, kte­rá sez­na­mu­je s his­to­rií obce, vod­ním dílem Šan­ce – Řeči­ce. Nachá­zí se zde také léči­vý pra­men a mís­to, kde stá­la par­ty­zán­ská zeml­jan­ka (Infor­mač­ní tabule).

Obec je také spo­je­na s bás­ní­kem Pet­rem Bez­ru­čem, kte­rý čas­to navš­těvo­val Sta­ré Ham­ry a zde pra­co­val. Jeho báseň ​“Maryč­ka Mag­dó­no­va” při­po­mí­ná památ­ník u kos­te­la sva­té­ho Jin­dři­cha (Wiki­pe­dia ENG).
Sta­ré Ham­ry jsou oblí­be­ným cílem turis­tů díky své polo­ze v srd­ci Bes­kyd, nabí­ze­jíc mož­nos­ti pro pěší turis­ti­ku, cyk­lo­tu­ris­ti­ku a lyžo­vá­ní. Mezi nej­navš­těvo­va­něj­ší mís­ta patří Gruň a Bílý Kříž (Hana Venglová).

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, České, Česko, Južné Čechy, Mestá, Mestá, Typ krajiny, Zahraničie

Jindřichův Hradec

skala
Hits: 114

Jin­dři­chův Hra­dec je mes­to v Juho­čes­kom kra­ji Čes­kej repub­li­ky, ležia­ce pri­bliž­ne 43 km seve­ro­vý­chod­ne od Čes­kých Budějo­víc na rie­ke Nežár­ka. S počtom oby­va­te­ľov oko­lo 21 000 je význam­ným kul­túr­nym a his­to­ric­kým cen­trom regi­ó­nu. Prvá písom­ná zmien­ka o Jin­dři­cho­vom Hrad­ci pochá­dza z roku 1220, keď bol na mies­te slo­van­ské­ho hra­dis­ka posta­ve­ný gotic­ký hrad Jin­dři­chom I. Vít­kov­com, zakla­da­te­ľom rodu pánov z Hrad­ca. V polo­vi­ci 13. sto­ro­čia vznik­la pri hra­de osa­da, kto­rá dosta­la meno po svo­jom zakla­da­te­ľo­vi. Súčas­ný názov Jin­dři­chův Hra­dec je dolo­že­ný od roku 1410. V 16. sto­ro­čí, počas vlá­dy posled­ných čle­nov rodu pánov z Hrad­ca, mes­to dosiah­lo vrchol svoj­ho roz­vo­ja. Domy a hrad boli pre­sta­va­né z gotic­ké­ho do rene­sanč­né­ho štý­lu a mes­to sa roz­ší­ri­lo za hrad­by. Po trid­sať­roč­nej voj­ne v roku 1654 bol Jin­dři­chův Hra­dec dru­hým naj­väč­ším mes­tom v Krá­ľov­stve čes­kom s 405 doma­mi. Neskôr však stra­ti­lo poli­tic­ký význam a na kon­ci 17. sto­ro­čia doš­lo aj k hos­po­dár­ske­mu úpad­ku. His­to­ric­ké cen­trum Jin­dři­chov­ho Hrad­ca je mest­skou pamiat­ko­vou rezer­vá­ci­ou, kto­rá zahŕňa námes­tie Mie­ru s pri­ľah­lý­mi ulič­ka­mi a zámok. Medzi domi­nan­ty námes­tia pat­rí býva­lá gotic­ká rad­ni­ca, viac­krát pre­sta­va­ná, a Lan­ge­rov dom, pôvod­ne gotic­ká stav­ba, neskôr pre­sta­va­ná v rene­sanč­nom štý­le (Wiki­pe­dia).

Hrad a zámok Jin­dři­chův Hra­dec je tre­tím naj­väč­ším hrad­ným kom­ple­xom v Čes­kej repub­li­ke po Praž­skom hra­de a zám­ku v Čes­kém Krum­lo­vě. Rozp­res­tie­ra sa na plo­che tak­mer 3 hek­tá­rov a ponú­ka náv­štev­ní­kom pre­hliad­ku vzác­nych inte­ri­é­rov a his­to­ric­kých ume­lec­kých arte­fak­tov (jin​dri​chuvh​ra​dec​.cz). Zámok je pre­sta­va­ný hrad na súto­ku Nežár­ky a Hamer­ské­ho poto­ka. Je národ­nou kul­túr­nou pamiat­kou. Hrad prav­de­po­dob­ne zalo­žil Pře­mysl Ota­kar v prvej polo­vi­ci 13. sto­ro­čia. V 18. sto­ro­čí utr­pe­la stav­ba požiar. K roz­siah­lej rekon­štruk­cii doš­lo až v prvej štvr­ti­ne 20. sto­ro­čia pod vede­ním gró­fa Euge­na Čer­ní­na. Dnes zámok tvo­rí kom­plex, kto­rý zahŕňa aj zámoc­ký pivo­var, mlyn a kožiar­ske objek­ty a objek­ty vod­nej elek­trár­ne. Zámok sa obja­vu­je čas­to aj vo fil­moch, napr. Bat­ho­ry, ​„Z pek­la štěs­tí“ a ​„Tajem­ství sta­ré bam­bit­ky 2“ (Wiki­pe­dia).

Múze­um Jin­dři­choh­ra­dec­ka síd­li v rene­sanč­nej budo­ve, kto­rá bola kedy­si jezu­it­ským semi­ná­rom. Zalo­že­né bolo v roku 1882 a pat­rí medzi naj­star­šie regi­onál­ne múzeá v Čechách. Naj­zná­mej­ším expo­ná­tom sú Krý­zo­vy jes­lič­ky, naj­väč­ší mecha­nic­ký bet­le­hem na sve­te pod­ľa Guin­nes­so­vej kni­hy rekor­dov. Kos­tol svä­té­ho Jána Krs­ti­te­ľa je pôvod­ne gotic­ký kos­tol s pri­ľah­lým kláš­to­rom mino­ri­tov, neskôr slú­žil ako špi­tál. Kos­tol svä­tej Márie Mag­da­lé­ny sa nachá­dza v his­to­ric­kom cen­tre mes­ta. Kos­tol Nane­bov­za­tia Pan­ny Márie je zná­my svo­jou 68,3 m vyso­kou vežou prí­stup­nou verej­nos­ti a 15. polud­ní­kom, kto­rý pre­chá­dza nádvo­rím kos­to­la (Wiki­pe­dia ENG). 

Mes­to leží na súto­ku rie­ky Nežár­ka a poto­ka Hamer­ský potok, pri ryb­ní­ku Vaj­gar s roz­lo­hou 49 ha, kto­rý bol zalo­že­ný v roku 1399. Oko­lie Jin­dři­chov­ho Hrad­ca je boha­té na ryb­ní­ky a lesy, čo posky­tu­je ide­ál­ne pod­mien­ky pre turis­ti­ku a rekre­áciu (Wiki­pe­dia). V blíz­kos­ti mes­ta sa nachá­dza prí­rod­ná rezer­vá­cia Čes­ká Kana­da, zná­ma svo­ji­mi les­mi, jaze­ra­mi a úzko­ko­ľaj­nou želez­ni­cou, kto­rá slú­ži ako turis­tic­ká atrak­cia (visitc​ze​chia​.com). Osob­nos­ti spo­je­né s mes­tom: poli­tik Vla­di­mír Špid­la, ves­lár Vác­lav Cha­lu­pa, fut­ba­lis­ta Karel Pobor­ský, hoke­jis­ti Aleš Kota­lík, Zby­něk Michá­lek (Wiki­pe­dia ENG), Fran­ti­šek II. Rákoc­zi – vod­ca uhor­ské­ho povs­ta­nia v 18. sto­ro­čí, filo­zof a spi­so­va­teľ Sta­ni­slav Komá­rek (Wiki­pe­dia).

Jin­dři­chův Hra­dec is a town in the South Bohe­mian Regi­on of the Czech Repub­lic, loca­ted app­ro­xi­ma­te­ly 43 km nort­he­ast of Čes­ké Budějo­vi­ce on the Nežár­ka River. With a popu­la­ti­on of about 21,000, it is an impor­tant cul­tu­ral and his­to­ri­cal cen­ter of the regi­on. The first writ­ten men­ti­on of Jin­dři­chův Hra­dec dates back to 1220, when a Got­hic cast­le was built on the site of a Sla­vic for­ti­fied sett­le­ment by Jin­dřich I of Vít­kov, the foun­der of the Lords of Hra­dec. In the mid-​13th cen­tu­ry, a sett­le­ment deve­lo­ped near the cast­le, named after its foun­der. The cur­rent name, Jin­dři­chův Hra­dec, has been docu­men­ted sin­ce 1410. During the 16th cen­tu­ry, under the rule of the last mem­bers of the Lords of Hra­dec, the town rea­ched its peak. Hou­ses and the cast­le were rebu­ilt from Got­hic to Renais­san­ce sty­le, and the town expan­ded bey­ond its walls. After the Thir­ty Years’ War, in 1654, Jin­dři­chův Hra­dec beca­me the second-​largest town in the King­dom of Bohe­mia with 405 hou­ses. Howe­ver, it later lost its poli­ti­cal sig­ni­fi­can­ce, and by the late 17th cen­tu­ry, it also faced eco­no­mic dec­li­ne. The his­to­ric cen­ter of Jin­dři­chův Hra­dec is an urban con­ser­va­ti­on area that inc­lu­des Pea­ce Squ­are (Náměs­tí Míru) with its adja­cent stre­ets and the cast­le. Land­marks on the squ­are inc­lu­de the for­mer Got­hic town hall, rebu­ilt mul­tip­le times, and Lan­ger Hou­se, ori­gi­nal­ly a Got­hic struc­tu­re later recons­truc­ted in the Renais­san­ce style.

The cast­le and cha­te­au of Jin­dři­chův Hra­dec is the third-​largest cast­le com­plex in the Czech Repub­lic, after Pra­gue Cast­le and Čes­ký Krum­lov Cast­le. Cove­ring near­ly 3 hec­ta­res, it offers visi­tors a tour of uni­que inte­ri­ors and his­to­ri­cal art arti­facts. The cha­te­au, loca­ted at the con­flu­en­ce of the Nežár­ka River and Hamer­ský Stre­am, is a nati­onal cul­tu­ral monu­ment. The cast­le was like­ly foun­ded by Pře­mysl Ota­kar in the first half of the 13th cen­tu­ry. It suf­fe­red a fire in the 18th cen­tu­ry and under­went exten­si­ve recons­truc­ti­on in the ear­ly 20th cen­tu­ry under Count Eugen Čer­nín. Today, the com­plex inc­lu­des a bre­we­ry, a mill, tan­ning faci­li­ties, and hyd­ro­po­wer buil­dings. The cha­te­au often appe­ars in films, such as Bat­ho­ry, Z pek­la štěs­tí, and Tajem­ství sta­ré bam­bit­ky 2. The Muse­um of Jin­dři­chův Hra­dec is hou­sed in a Renais­san­ce buil­ding that once ser­ved as a Jesu­it semi­na­ry. Foun­ded in 1882, it is one of the oldest regi­onal muse­ums in the Czech Repub­lic. Its most famous exhi­bit is Krýza’s Nati­vi­ty Sce­ne, the world’s lar­gest mecha­ni­cal nati­vi­ty sce­ne accor­ding to the Guin­ness World Records.

The Church of St. John the Bap­tist, ori­gi­nal­ly a Got­hic church with an adjo­ining Mino­ri­te monas­te­ry, later ser­ved as a hos­pi­tal. The Church of St. Mary Mag­da­le­ne is loca­ted in the town’s his­to­ri­cal cen­ter. The Church of the Assump­ti­on of the Vir­gin Mary is notab­le for its 68.3‑meter tower, open to the pub­lic, and the 15th meri­dian pas­sing through its cour­ty­ard. The town lies at the con­flu­en­ce of the Nežár­ka River and Hamer­ský Stre­am, near Vaj­gar Pond, which covers 49 hec­ta­res and was estab­lis­hed in 1399. The sur­roun­ding area is rich in ponds and forests, offe­ring ide­al con­di­ti­ons for tou­rism and rec­re­a­ti­on. Near­by is the Čes­ká Kana­da Natu­re Reser­ve, kno­wn for its forests, lakes, and narrow-​gauge rai­lway, which ser­ves as a tou­rist att­rac­ti­on. Notab­le per­so­na­li­ties asso­cia­ted with the town inc­lu­de poli­ti­cian Vla­di­mír Špid­la, rower Vác­lav Cha­lu­pa, foot­bal­ler Karel Pobor­ský, hoc­key pla­y­ers Aleš Kota­lík and Zby­něk Michá­lek, Fran­cis II Rákóc­zi (lea­der of the Hun­ga­rian upri­sing in the 18th cen­tu­ry), and phi­lo­sop­her and wri­ter Sta­ni­slav Komárek.

Jin­dři­chův Hra­dec je měs­to v Jiho­čes­kém kra­ji Čes­ké repub­li­ky, leží­cí přib­liž­ně 43 km seve­ro­vý­chod­ně od Čes­kých Budějo­vic na řece Nežár­ce. S počtem oby­va­tel oko­lo 21 000 je význam­ným kul­tur­ním a his­to­ric­kým cen­trem regi­onu. Prv­ní písem­ná zmín­ka o Jin­dři­cho­vě Hrad­ci pochá­zí z roku 1220, kdy na mís­tě slo­van­ské­ho hra­diš­tě posta­vil gotic­ký hrad Jin­dřich I. Vít­ko­vec, zakla­da­tel rodu pánů z Hrad­ce. V polo­vi­ně 13. sto­le­tí vznik­la u hra­du osa­da, kte­rá dosta­la jmé­no po svém zakla­da­te­li. Sou­čas­ný název Jin­dři­chův Hra­dec je dolo­žen od roku 1410. V 16. sto­le­tí, za vlá­dy posled­ních čle­nů rodu pánů z Hrad­ce, měs­to dosáh­lo vrcho­lu své­ho roz­vo­je. Domy a hrad byly pře­sta­věny z gotic­ké­ho do rene­sanč­ní­ho sty­lu a měs­to se roz­ší­ři­lo za hrad­by. Po tři­ce­ti­le­té vál­ce v roce 1654 byl Jin­dři­chův Hra­dec dru­hým nej­vět­ším měs­tem v Krá­lov­ství čes­kém s 405 domy. Později však ztra­til poli­tic­ký význam a na kon­ci 17. sto­le­tí doš­lo i k hos­po­dá­řs­ké­mu úpadku.

His­to­ric­ké cen­trum Jin­dři­cho­va Hrad­ce je měst­skou památ­ko­vou rezer­va­cí, kte­rá zahr­nu­je náměs­tí Míru s při­leh­lý­mi ulič­ka­mi a zámek. Mezi domi­nan­ty náměs­tí patří býva­lá gotic­ká rad­ni­ce, něko­li­krát pře­sta­věná, a Lan­ge­rův dům, původ­ně gotic­ká stav­ba, později pře­sta­věná v rene­sanč­ním stylu.

Hrad a zámek Jin­dři­chův Hra­dec je tře­tím nej­vět­ším hrad­ním kom­ple­xem v Čes­ké repub­li­ce po Praž­ském hra­dě a zám­ku v Čes­kém Krum­lo­vě. Rozk­lá­dá se na plo­še téměř 3 hek­ta­rů a nabí­zí návš­těv­ní­kům proh­líd­ku vzác­ných inte­ri­é­rů a his­to­ric­kých umělec­kých arte­fak­tů. Zámek se nachá­zí na sou­to­ku Nežár­ky a Hamer­ské­ho poto­ka a je národ­ní kul­tur­ní památ­kou. Hrad prav­děpo­dob­ně zalo­žil Pře­mysl Ota­kar v prv­ní polo­vi­ně 13. sto­le­tí. V 18. sto­le­tí utr­pěl stav­ba požár a k roz­sáh­lé rekons­truk­ci doš­lo až na počát­ku 20. sto­le­tí pod vede­ním hra­běte Euge­na Čer­ní­na. Dnes are­ál zahr­nu­je také zámec­ký pivo­var, mlýn, kože­luž­ské objek­ty a objek­ty vod­ní elek­trár­ny. Zámek se čas­to obje­vu­je ve fil­mech, napří­klad Bat­ho­ry, Z pek­la štěs­tí a Tajem­ství sta­ré bam­bit­ky 2.

Muze­um Jin­dři­choh­ra­dec­ka síd­lí v rene­sanč­ní budo­vě, kte­rá byla kdy­si jezu­it­ským semi­ná­řem. Zalo­že­no bylo v roce 1882 a patří mezi nej­star­ší regi­onál­ní muzea v Čechách. Nej­zná­měj­ším expo­ná­tem jsou Krý­zo­vy jes­lič­ky, nej­vět­ší mecha­nic­ký bet­lém na světě pod­le Guin­nes­so­vy kni­hy rekordů.

Měs­to leží na sou­to­ku řeky Nežár­ky a Hamer­ské­ho poto­ka, u ryb­ní­ka Vaj­gar s roz­lo­hou 49 ha, kte­rý byl zalo­žen v roce 1399. Oko­lí Jin­dři­cho­va Hrad­ce je boha­té na ryb­ní­ky a lesy, což posky­tu­je ide­ál­ní pod­mín­ky pro turis­ti­ku a rekre­a­ci. Neda­le­ko měs­ta se nachá­zí pří­rod­ní rezer­va­ce Čes­ká Kana­da, zná­má svý­mi lesy, jeze­ry a úzko­ko­lej­nou želez­ni­cí, kte­rá slou­ží jako turis­tic­ká atrakce.

K význam­ným osob­nos­tem spo­je­ným s měs­tem patří poli­tik Vla­di­mír Špid­la, ves­lař Vác­lav Cha­lu­pa, fot­ba­lis­ta Karel Pobor­ský, hoke­jis­té Aleš Kota­lík a Zby­něk Michá­lek, Fran­ti­šek II. Rákoc­zi (vůd­ce uher­ské­ho povs­tá­ní v 18. sto­le­tí) a filo­zof a spi­so­va­tel Sta­ni­slav Komárek.

Odka­zy

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Česko, Južné Čechy, Neživé, Stavby, Zahraničie, Zrúcaniny

Landštejn – stavebno historická perla Českej Kanady

skala
Hits: 124

Hrad Landš­tejn, nachá­dza­jú­ci sa v oblas­ti zná­mej ako Čes­ká Kana­da, pat­rí medzi naj­výz­nam­nej­šie pamiat­ky rané­ho stre­do­ve­ku v Čes­kej repub­li­ke. Jeho mohut­né zrú­ca­ni­ny sa týčia na vrcho­le návršia v nad­mor­skej výš­ke 656 met­rov, pri­bliž­ne tri kilo­met­re seve­ro­zá­pad­ne od Sta­ré­ho Měs­ta pod Landš­tej­nem v okre­se Jin­dři­chův Hra­dec. Landš­tejn bol posta­ve­ný na pre­lo­me 12. a 13. sto­ro­čia nezná­mym sta­vi­te­ľom. Exis­tu­jú doha­dy, že ním mohol byť čes­ký kráľ Pře­mysl Ota­kar I. ale­bo rakús­ki voj­vo­do­via Leopold V. a Leopold VI. Názov hra­du ​“Landš­tejn” odka­zu­je na sta­vi­te­ľa, kto­rý bol zeme­pá­nom, teda pánom zeme (hrad​-land​stejn​.cz). Prvá písom­ná zmien­ka o hra­de pochá­dza z roku 1231, kedy bol naj­väč­ším román­skym hra­dom v čes­kých kra­ji­nách (en​.wiki​pe​dia​.org). V roku 1282 je s hra­dom spo­je­ný Sezi­ma z Tře­bo­ně z rodu Vít­kov­cov, kto­ré­ho potom­ko­via si pod­ľa hra­du dali prí­do­mok ​“páni z Landš­tej­na”. Naj­výz­nam­nej­ším z nich bol Vilém z Landš­tej­na, obrat­ný poli­tik a voj­vod­ca, kto­rý pre cisá­ra Kar­la IV. vyko­ná­val mno­hé dip­lo­ma­tic­ké misie. Po jeho smr­ti v roku 1356 hrad pre­šiel do rúk krá­ľov­skej komo­ry a násled­ne, v roku 1381, ho zís­kal Kon­rád Kra­jíř z Kraj­ku (hrad​-land​stejn​.cz). Kra­jí­řov­ci z Kraj­ku, pôvo­dom zo Šta­jer­ska, vlast­ni­li hrad tak­mer dve sto­ro­čia. Počas ich vlast­níc­tva pre­šiel hrad význam­ný­mi pre­stav­ba­mi, kto­ré z neho uro­bi­li výstav­nú rezi­den­ciu, pat­ria­cu medzi pop­red­né feudál­ne síd­la v Čechách v prvej polo­vi­ci 16. sto­ro­čia (zaji​ma​va​mis​ta​.cz). V roku 1579 pre­da­la Anna Rou­pov­ská, rode­ná Kra­jí­řo­vá, hrad Štěpá­no­vi Eicin­ko­vi z Eicin­ku. Počas trid­sať­roč­nej voj­ny hrad stra­til svoj stra­te­gic­ký význam a postup­ne chát­ral. V roku 1771 do hra­du udrel blesk, spô­so­bil požiar a hrad bol opus­te­ný. Stal sa zrú­ca­ni­nou a až v 20. sto­ro­čí pre­šiel roz­siah­ly­mi opra­va­mi. Prvá náv­štev­níc­ka sezó­na bola zahá­je­ná v roku 1990 (hrad​-land​stejn​.cz).

Pôvod­né hrad­né jad­ro je tvo­re­né dvo­ma hra­no­lo­vý­mi veža­mi, palá­com medzi nimi a vyso­kou hrad­bou, kto­rá uzav­re­la are­ál do päť­bo­ké­ho pôdo­ry­su. V prie­be­hu 14. sto­ro­čia pre­šiel hrad gotic­kou pre­stav­bou, počas kto­rej bol vysta­va­ný obyt­ný don­jon a bol pre­su­nu­tý vstup do jad­ra na dneš­né mies­to. Ďal­šie rene­sanč­né úpra­vy nasle­do­va­li kon­com 15. a v prvej polo­vi­ci 16. sto­ro­čia (hra​dy​-zri​ce​ni​ny​.cz). Zau­jí­ma­vým prv­kom hra­du je kapl­n­ka svä­té­ho Jura­ja, kto­rej zasvä­te­nie je prvý­krát spo­me­nu­té v roku 1495. Kapl­n­ka mala vale­nú klen­bu a v západ­nej čas­ti tri­bú­nu, odkiaľ maji­teľ hra­du sle­do­val boho­služ­by. Zvyš­ky fre­siek dokla­da­jú výni­moč­nosť toh­to mies­ta a pozor­nosť veno­va­nú jeho výzdo­be (hrad​-land​stejn​.cz).

Dnes je hrad Landš­tejn obľú­be­ným turis­tic­kým cie­ľom. Náv­štev­ní­ci môžu voľ­ne pre­chá­dzať roman­tic­ký­mi ruina­mi, obdi­vo­vať ukáž­ky rané­ho hrad­né­ho sta­vi­teľ­stva a z vyso­kej obran­nej veže si vychut­ná­vať krá­sy zvl­ne­nej kra­ji­ny Čes­kej Kana­dy (oprav​do​va​-las​ka​.jiz​ni​ce​chy​.cz). Hrad je vo vlast­níc­tve Národ­né­ho pamiat­ko­vé­ho ústa­vu a je prí­stup­ný verej­nos­ti počas turis­tic­kej sezó­ny. Okrem pre­hliad­ky hra­du ponú­ka aj rôz­ne kul­túr­ne podu­ja­tia a výsta­vy, kto­ré pri­bli­žu­jú jeho boha­tú his­tó­riu a význam v deji­nách Čes­kej repub­li­ky (hrad​-land​stejn​.cz).

Hrad Landš­tejn pat­rí medzi naj­výz­nam­nej­šie stavebno-​historické pamiat­ky Čes­kej Kana­dy. Je jed­ným z mála hra­dov, kde sa vo veľ­kej mie­re zacho­va­lo mohut­né román­ske jad­ro, kto­ré nemá obdo­bu medzi oko­li­tý­mi čes­ký­mi hrad­mi. Jed­na sku­pi­na odbor­ní­kov tvr­dí, že hrad posta­vi­la rakús­ka ale­bo bavor­ská šľach­ta, zatiaľ čo dru­há verí, že jeho prvým sta­veb­ní­kom bol čes­ký kráľ. Kos­tol svä­té­ho Jána Krs­ti­te­ľa v Pome­zí, kto­rý je pova­žo­va­ný za pod­hra­die Landš­tej­na, bol pôvod­ne román­skou stav­bou so sil­ný­mi väz­ba­mi na rakús­ke vzo­ry. Výsku­my odha­li­li, že osíd­le­nie v Pome­zí trva­lo do 16. až 17. sto­ro­čia, kým význam samot­né­ho hra­du pre­tr­vá­val ove­ľa dlh­šie (e‑stredovek.cz). Asi kilo­me­ter od Sta­ré­ho Měs­ta pod Landš­tej­nom je hra­nič­ný kameň, ozna­ču­jú­ci mies­to, kde sa stý­ka­li pôvod­né hra­ni­ce Čiech, Mora­vy a Rakús­ka. Hadí vrch bol vyhlá­se­ný za prí­rod­nú rezer­vá­ciu v roku 1988. Sú to býva­lé pas­tvi­ny s vre­so­vis­ka­mi (Infor­mač­ná tabuľa).

Landš­tejn Cast­le, loca­ted in the area kno­wn as Bohe­mian Cana­da, is one of the most sig­ni­fi­cant monu­ments of the ear­ly Midd­le Ages in the Czech Repub­lic. Its mas­si­ve ruins rise on top of a hill at an alti­tu­de of 656 meters, app­ro­xi­ma­te­ly three kilo­me­ters nort­hwest of Sta­ré Měs­to pod Landš­tej­nem in the Jin­dři­chův Hra­dec dis­trict. Landš­tejn was built at the turn of the 12th and 13th cen­tu­ries by an unkno­wn buil­der. The­re are spe­cu­la­ti­ons that it could have been the Czech King Pře­mysl Ota­kar I or the Aus­trian dukes Leopold V and Leopold VI. The name ​“Landš­tejn” refers to the buil­der, who was a land­lord, or ​“lord of the land” (hrad​-land​stejn​.cz). The first writ­ten men­ti­on of the cast­le dates back to 1231, when it was the lar­gest Roma­ne­sque cast­le in the Czech lands (en​.wiki​pe​dia​.org). In 1282, the cast­le was asso­cia­ted with Sezi­ma of Tře­boň from the Vít­kov­ci fami­ly, who­se des­cen­dants adop­ted the sur­na­me ​“Lords of Landš­tejn” after the cast­le. The most pro­mi­nent of them was Vilém of Landš­tejn, a skil­led poli­ti­cian and mili­ta­ry lea­der who under­to­ok many dip­lo­ma­tic mis­si­ons for Empe­ror Char­les IV. After his death in 1356, the cast­le pas­sed to the roy­al cham­ber and later, in 1381, was acqu­ired by Kon­rád Kra­jíř of Kraj­ku (hrad​-land​stejn​.cz). The Kra­jíř fami­ly, ori­gi­nal­ly from Sty­ria, owned the cast­le for near­ly two cen­tu­ries. During the­ir owners­hip, the cast­le under­went sig­ni­fi­cant recons­truc­ti­ons, trans­for­ming it into a grand resi­den­ce that ran­ked among the lea­ding feudal esta­tes in Bohe­mia in the first half of the 16th cen­tu­ry (zaji​ma​va​mis​ta​.cz). In 1579, Anna Rou­pov­ská, née Kra­jí­řo­vá, sold the cast­le to Štěpán Eicink of Eicink. During the Thir­ty Years’ War, the cast­le lost its stra­te­gic impor­tan­ce and gra­du­al­ly fell into dis­re­pair. In 1771, a light­ning stri­ke cau­sed a fire, lea­ving the cast­le aban­do­ned. It beca­me a ruin until exten­si­ve repairs began in the 20th cen­tu­ry, with the first visi­tor sea­son ope­ning in 1990 (hrad​-land​stejn​.cz).

The ori­gi­nal cast­le core con­sists of two pri­sma­tic towers, a pala­ce bet­we­en them, and a high wall that enc­lo­sed the area into a pen­ta­go­nal lay­out. During the 14th cen­tu­ry, the cast­le under­went Got­hic recons­truc­ti­on, during which a resi­den­tial don­jon was built, and the entran­ce to the core was moved to its cur­rent loca­ti­on. Furt­her Renais­san­ce modi­fi­ca­ti­ons fol­lo­wed in the late 15th and ear­ly 16th cen­tu­ries (hra​dy​-zri​ce​ni​ny​.cz). An inte­res­ting fea­tu­re of the cast­le is the Cha­pel of St. Geor­ge, first men­ti­oned in 1495. The cha­pel had a bar­rel vault and a gal­le­ry in the wes­tern part from which the cast­le owner could obser­ve ser­vi­ces. Rem­nants of fres­co­es attest to the uni­qu­e­ness of this pla­ce and the atten­ti­on given to its deco­ra­ti­on (hrad​-land​stejn​.cz).

Today, Landš­tejn Cast­le is a popu­lar tou­rist des­ti­na­ti­on. Visi­tors can fre­e­ly explo­re the roman­tic ruins, admi­re exam­ples of ear­ly cast­le archi­tec­tu­re, and enjoy the rol­ling lands­ca­pes of Bohe­mian Cana­da from the high defen­si­ve tower (oprav​do​va​-las​ka​.jiz​ni​ce​chy​.cz). The cast­le is owned by the Nati­onal Heri­ta­ge Ins­ti­tu­te and is open to the pub­lic during the tou­rist sea­son. In addi­ti­on to cast­le tours, it hosts vari­ous cul­tu­ral events and exhi­bi­ti­ons that high­light its rich his­to­ry and sig­ni­fi­can­ce in Czech his­to­ry (hrad​-land​stejn​.cz).

Landš­tejn Cast­le is among the most impor­tant archi­tec­tu­ral and his­to­ri­cal land­marks of Bohe­mian Cana­da. It is one of the few cast­les whe­re a sig­ni­fi­cant Roma­ne­sque core has been pre­ser­ved, unpa­ral­le­led among neigh­bo­ring Czech cast­les. One group of experts belie­ves that the cast­le was built by Aus­trian or Bava­rian nobi­li­ty, whi­le anot­her argu­es that its first buil­der was a Czech king. The Church of St. John the Bap­tist in Pome­zí, con­si­de­red the sett­le­ment below Landš­tejn, was ori­gi­nal­ly a Roma­ne­sque struc­tu­re with strong ties to Aus­trian designs. Rese­arch reve­a­led that sett­le­ment in Pome­zí las­ted until the 16th or 17th cen­tu­ry, whi­le the sig­ni­fi­can­ce of the cast­le itself endu­red much lon­ger (e‑stredovek.cz). About a kilo­me­ter from Sta­ré Měs­to pod Landš­tej­nem is a boun­da­ry sto­ne mar­king the pla­ce whe­re the ori­gi­nal bor­ders of Bohe­mia, Mora­via, and Aus­tria met. Hadí vrch was dec­la­red a natu­re reser­ve in 1988. The­se are for­mer pas­tu­res with heat­hlands (Infor­ma­ti­on board).

Die Burg Landš­tejn, gele­gen in der Regi­on bekannt als Böh­mis­ches Kana­da, gehört zu den bede­utend­sten Denk­mä­lern des frühen Mit­te­lal­ters in der Tsche­chis­chen Repub­lik. Ihre mäch­ti­gen Ruinen erhe­ben sich auf einem Hügel in einer Höhe von 656 Metern, etwa drei Kilo­me­ter nor­dwest­lich von Sta­ré Měs­to pod Landš­tej­nem im Bez­irk Jin­dři­chův Hra­dec. Landš­tejn wur­de um die Wen­de vom 12. zum 13. Jahr­hun­dert von einem unbe­kann­ten Erbau­er errich­tet. Es wird spe­ku­liert, dass dies der böh­mis­che König Pře­mysl Ota­kar I. oder die öster­re­i­chis­chen Her­zöge Leopold V. und Leopold VI. gewe­sen sein könn­ten. Der Name ​“Landš­tejn” ver­we­ist auf den Erbau­er, der ein Grund­herr, also ein ​“Herr des Lan­des”, war (hrad​-land​stejn​.cz). Die ers­te sch­rift­li­che Erwäh­nung der Burg stammt aus dem Jahr 1231, als sie die größte roma­nis­che Burg in den böh­mis­chen Län­dern war (en​.wiki​pe​dia​.org). Im Jahr 1282 wur­de die Burg mit Sezi­ma von Tře­boň aus der Fami­lie der Vít­kov­ci in Ver­bin­dung geb­racht, deren Nach­kom­men den Namens­zu­satz ​“Her­ren von Landš­tejn” annah­men. Der bede­utend­ste unter ihnen war Vilém von Landš­tejn, ein ges­chic­kter Poli­ti­ker und Mili­tär­füh­rer, der vie­le dip­lo­ma­tis­che Mis­si­onen für Kai­ser Karl IV. durch­fü­hr­te. Nach sei­nem Tod im Jahr 1356 ging die Burg in den Besitz der könig­li­chen Kam­mer über und wur­de spä­ter, im Jahr 1381, von Kon­rád Kra­jíř von Kraj­ku erwor­ben (hrad​-land​stejn​.cz). Die Fami­lie Kra­jíř, urs­prün­glich aus der Ste­ier­mark, besaß die Burg fast zwei Jahr­hun­der­te lang. Wäh­rend ihrer Herrs­chaft wur­de die Burg umfas­send umge­baut und zu einer präch­ti­gen Resi­denz, die zu den füh­ren­den feuda­len Anwe­sen in Böh­men in der ers­ten Hälf­te des 16. Jahr­hun­derts zähl­te (zaji​ma​va​mis​ta​.cz). Im Jahr 1579 ver­kauf­te Anna Rou­pov­ská, gebo­re­ne Kra­jí­řo­vá, die Burg an Štěpán Eicink von Eicink. Wäh­rend des Dre­i­ßig­jäh­ri­gen Krie­ges ver­lor die Burg ihre stra­te­gis­che Bede­utung und ver­fiel all­mäh­lich. Im Jahr 1771 sch­lug ein Blitz ein, verur­sach­te einen Brand, und die Burg wur­de ver­las­sen. Sie ver­fiel zur Ruine, bis im 20. Jahr­hun­dert umfan­gre­i­che Res­tau­rie­rung­sar­be­i­ten began­nen. Die ers­te Besu­cher­sai­son wur­de 1990 eröff­net (hrad​-land​stejn​.cz).

Der urs­prün­gli­che Burg­kern bes­teht aus zwei pri­sma­tis­chen Tür­men, einem Palast dazwis­chen und einer hohen Mau­er, die das Are­al in eine fün­fec­ki­ge Anord­nung ein­sch­loss. Im 14. Jahr­hun­dert wur­de die Burg gotisch umge­baut, wobei ein Wohn-​Donjon errich­tet und der Ein­gang zum Kern an die heuti­ge Stel­le ver­legt wur­de. Wei­te­re Renaissance-​Modifikationen folg­ten im spä­ten 15. und frühen 16. Jahr­hun­dert (hra​dy​-zri​ce​ni​ny​.cz). Ein inte­res­san­tes Merk­mal der Burg ist die Kapel­le des hei­li­gen Georg, die ers­tmals 1495 erwähnt wur­de. Die Kapel­le hat­te ein Ton­nen­ge­wöl­be und eine Gale­rie im west­li­chen Teil, von der aus der Burg­herr die Got­tes­diens­te beobach­ten konn­te. Fres­ken­res­te zeugen von der Ein­zi­gar­tig­ke­it die­ses Ortes und der Auf­merk­sam­ke­it, die sei­ner Ges­tal­tung gewid­met wur­de (hrad​-land​stejn​.cz).

Heute ist die Burg Landš­tejn ein belieb­tes Tou­ris­ten­ziel. Besu­cher kön­nen frei durch die roman­tis­chen Ruinen stre­i­fen, Beis­pie­le früher Bur­gar­chi­tek­tur bewun­dern und von der hohen Ver­te­i­di­gung­sturm aus die Hügel­lands­chaf­ten des Böh­mis­chen Kana­da genie­ßen (oprav​do​va​-las​ka​.jiz​ni​ce​chy​.cz). Die Burg befin­det sich im Besitz des Nati­ona­len Denk­mals­chut­zins­ti­tuts und ist wäh­rend der Tou­ris­mus­sai­son für die Öffen­tlich­ke­it zugän­glich. Neben Burg­füh­run­gen wer­den auch vers­chie­de­ne kul­tu­rel­le Verans­tal­tun­gen und Auss­tel­lun­gen ange­bo­ten, die die rei­che Ges­chich­te und Bede­utung der Burg in der tsche­chis­chen Ges­chich­te her­vor­he­ben (hrad​-land​stejn​.cz).

Die Burg Landš­tejn gehört zu den bede­utend­sten bau­his­to­ris­chen Denk­mä­lern des Böh­mis­chen Kana­da. Sie ist eine der weni­gen Bur­gen, in denen ein bede­uten­der roma­nis­cher Kern erhal­ten geb­lie­ben ist, der sei­nesg­le­i­chen unter den benach­bar­ten tsche­chis­chen Bur­gen sucht. Eine Grup­pe von Exper­ten glaubt, dass die Burg von öster­re­i­chis­chem oder bay­eris­chem Adel erbaut wur­de, wäh­rend eine ande­re argu­men­tiert, dass ihr ers­ter Erbau­er ein böh­mis­cher König war. Die Kir­che des hei­li­gen Johan­nes des Täu­fers in Pome­zí, die als die Sied­lung unter­halb von Landš­tejn gilt, war urs­prün­glich ein roma­nis­cher Bau mit star­ken Ver­bin­dun­gen zu öster­re­i­chis­chen Designs. Fors­chun­gen haben erge­ben, dass die Besied­lung in Pome­zí bis ins 16. oder 17. Jahr­hun­dert andau­er­te, wäh­rend die Bede­utung der Burg selbst viel län­ger bes­tand (e‑stredovek.cz). Etwa einen Kilo­me­ter von Sta­ré Měs­to pod Landš­tej­nem ent­fernt befin­det sich ein Grenzs­te­in, der den Ort mar­kiert, an dem die urs­prün­gli­chen Gren­zen Böh­mens, Mäh­rens und Öster­re­ichs aufe­i­nan­der­tra­fen. Der Hadí vrch wur­de 1988 zum Naturs­chutz­ge­biet erk­lärt. Es han­delt sich um ehe­ma­li­ge Wei­den mit Hei­def­lä­chen (Infor­ma­ti­onss­child).

Use Facebook to Comment on this Post