Značka: Rakúsko

Organizmy, Príroda, Rastliny, Stromy

Dreviny

07/05/202507/05/2025 skala

Dreviny sú drevnaté rastliny, ktoré majú vyvinuté drevo a kôru. Kôra tvorí vonkajšiu vrstvu a slúži na látkovú výmenu s vonkajším prostredím. Dreviny majú listy. Množia sa pohlavne semenami, alebo nepohlavne odrezkami, odnožami apod. Dreviny majú vyvinutý transport vody a živín. Rastú do výšky a do šírky, deje sa bunkovým delením. Sú schopné adaptácie na podmienky, sú často súčasťou symbiotických vzťahov s hubami a baktériami. Majú rôzne reprodukčné stratégie a cykly.

Shrubs are woody plants that have developed wood and bark. The bark forms the outer layer and serves for the exchange of substances with the external environment. Shrubs have leaves. They reproduce sexually through seeds or asexually through cuttings, offshoots, etc. Shrubs have a developed transport system for water and nutrients. They grow in height and width through cell division. They are capable of adapting to various conditions and are often part of symbiotic relationships with fungi and bacteria. They exhibit different reproductive strategies and cycles.

Zoznam druhov (29)

Acer campestre – javor poľný
Acer palmatum
Acer pseudoplatanus – javor horský
Althaea officinalis – ibiš lekársky
Betula pendula – breza previsnutá
Carpinus betulus – hrab
Citrus limon – citrónovvník
Cornus mas – drienka
Corylus avelana – lieska
Fagus sylvatica – buk lesný
Forsythia suspensa – zlatovka previsnutá
Gingko biloba
Chaenomeles japonica
Magnolia soulengeana
Malus domestica – jabloň
Picea abies – smrek obyčajný
Pinus nigra – borovica čierna
Pinus sylvestris – borovica sosna
Platanus hispanica – platan javorolistý
Populus nigra – topoľ čierny
Prunus persica – broskyňa
Ribes nigrum – ríbezľa čierna
Ribes sanguineum – ríbezľa červená
Rubus fruticosus – černica
Sambucus nigra – baza čierna
Sequoiadendron giganteum – sekvojovec mamutí
Syringa vulgaris – orgován
Tsuga canadiensis pendula
Viburnum rhytidophyllum

Odkazy

Ladislav Hoskovec – botany.cz

TOP

Všetky

Sequoiadendron giganteum - sekvojovec mamutí

Devínska Kobyla (vzadu) je unikátna oblasť. Nachádza sa tu množstvo biotopov. Od xerotermných lúk po lesy. Vzhľadom na rozlohu sa tu vyskytuje najväčšie množstvo druhov rastlín v rámci celého Slovenska

Use Facebook to Comment on this Post

Ľudia, Ľudská príroda, Príroda

Siluety

16/03/202516/03/2025 skala

Siluety patria medzi pôsobivé a esteticky príťažlivé techniky. I^de o fotografovanie objektov alebo ľudí tak, že sú zachytení ako tmavé kontúry oproti jasnému pozadiu. Tento štýl je populárny najmä vďaka svojej schopnosti zdôrazniť tvary a línie, vytvárať dramatickú atmosféru a vzbudiť emócie. Fotografovaný objekt vystupuje ako tmavý tvar na výrazne svetlejšom pozadí. Objekt je často podexponovaný a zachytáva sa len jeho vonkajší obrys. Tváre, detaily a textúry sú obvykle skryté v tieni, zatiaľ čo okolie je dobre exponované. Najlepší čas na vytvorenie siluet je pri západe alebo východe slnka, prípadne pri silnom protisvetle. Objekty by mali byť jasne definované a ľahko rozpoznateľné podľa obrysov.

Silhouettes are among impressive and aesthetically appealing photography techniques. They involve photographing objects or people as dark contours against a bright background. This style is particularly popular due to its ability to emphasize shapes and lines, create dramatic atmospheres, and evoke emotions. The photographed subject appears as a dark shape against a significantly brighter background. The subject is often underexposed, capturing only its outer outline. Faces, details, and textures are usually hidden in shadows, while the surroundings are properly exposed. The best time to create silhouettes is during sunrise or sunset, or in strong backlighting conditions. Subjects should have clearly defined shapes and be easily recognizable by their outlines.

TOP

Všetky

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Česko, Južná Morava, Mestá, Mestá, Moravské, Typ krajiny, Zahraničie

Telč – moravské Benátky

14/02/202515/02/2025 skala

Telč je mesto nachádzajúce sa v okrese Jihlava. S počtom obyvateľov približne 5 200 je známe predovšetkým svojím historickým centrom. Telč leží v Českomoravskej vrchoviny. Mesto je obklopené rybníkmi, centrom preteká Telčský potok, ktorý sa južne od mesta vlieva do Dyje. Prvá písomná zmienka o Telči pochádza z roku 1335. V polovici 14. storočia tu bol postavený gotický hrad a okolo neho vzniklo opevnené mesto. V 16. storočí, za vlády Zachariáša z Hradca, prešla Telč významnou prestavbou. Pôvodný gotický hrad bol prestavaný na renesančný zámok a mestské domy na námestí dostali renesančné fasády s arkádami. Vďaka týmto úpravám sa Telč stala jedným z najkrajších renesančných miest v strednej Európe (en.wikipedia.org).

Založenie Telča je podľa povesti spojené z kniežaťom Ottom II., z roku 1099. Vtedy založil kaplnku, neskôr kostol a osadu, dnešné Staré Mesto. Od roku 1339 je Telč pod palcom pánov z Hradca (Jindřichovho Hradca). V roku 1423 bola Telč dobitá husitmi pod vedením Jana Hvězdu z Vícemilíc. V 18. storočí na telčské panstvo nastúpili Lichtensteinovci-Kastelkornovci. Krátko nato Podstatskí, ktorí spojil oba rody. Spravovanie takéhoto rodu Podstatských – Lichtensteinov trvalo do roku 1945. Poslední jeho členovia boli vysídlení do Rakúska (Ilona Jenčíková).

Dominantou mesta je trojuholníkové námestie Zachariáša z Hradca, ktoré je lemované renesančnými a barokovými meštianskymi domami s charakteristickými štítmi a arkádami. V strede námestia sa nachádza fontána a morový stĺp. Medzi významné stavby patrí radnica, kostol svätého Ducha a farský kostol svätého Jakuba (whc.unesco.org). Telčský zámok je jedným z najzachovalejších renesančných zámkov v Českej republike. Obklopuje ho anglický park a jeho interiéry sú bohaté na pôvodné renesančné a barokové zariadenie (en.wikipedia.org). Historické jadro Telča bolo v roku 1992 zapísané do Zoznamu svetového kultúrneho a prírodného dedičstva UNESCO (Ilona Jenčíková). Na zámku sa sa točili rozprávky Pyšná princezná, Jak se budí princezny, Z pekla šťastie (zamek-telc.eu). Mesto ponúka množstvo kultúrnych podujatí, festivalov a výstav počas celého roka. Vďaka svojej zachovalosti a architektonickému bohatstvu je často nazývané “moravské Benátky” (visitczechia.com).

Telč is a town located in the Jihlava District of the Czech Republic. With a population of approximately 5,200, it is best known for its historic town center. Telč lies in the Bohemian-Moravian Highlands. The town is surrounded by ponds, and the Telč Stream flows through the center, joining the Dyje River south of the town. The first written record of Telč dates back to 1335. In the mid-14th century, a Gothic castle was built here, and a fortified town developed around it. In the 16^th century, under the rule of Zacharias of Hradec, Telč underwent significant reconstruction. The original Gothic castle was converted into a Renaissance chateau, and the townhouses around the square were given Renaissance facades with arcades. These changes made Telč one of the most beautiful Renaissance towns in Central Europe (en.wikipedia.org).

According to legend, the founding of Telč is associated with Prince Otto II in the year 1099. He is said to have established a chapel, later a church, and a settlement — today’s Old Town — as a memorial to his victory. Since 1339, Telč came under the control of the Lords of Hradec (Jindřichův Hradec). In 1423, Telč was captured by the Hussites under the leadership of Jan Hvězda of Vícemilice. In the 18^th century, the Lichtenstein-Kastelkorn family took over the Telč estate. Shortly afterward, the Podstatský family united both lineages. The Podstatský-Lichtenstein family managed the estate until 1945 when its last members were expelled to Austria (Ilona Jenčíková).

The town’s most prominent feature is Zacharias of Hradec Square, a triangular square lined with Renaissance and Baroque townhouses with distinctive gables and arcades. In the center of the square stands a fountain and a Marian plague column. Notable buildings include the town hall, the Church of the Holy Spirit, and the parish Church of St. James (whc.unesco.org). Telč Chateau is one of the best-preserved Renaissance chateaus in the Czech Republic. It is surrounded by an English-style park, and its interiors feature original Renaissance and Baroque furnishings (en.wikipedia.org). The historic center of Telč was inscribed on the UNESCO World Heritage List in 1992 (Ilona Jenčíková).

The chateau has also served as a filming location for well-known Czech fairy tale movies such as Proud Princess, How Princesses Are Awakened, and Hell’s Happiness (zamek-telc.eu). The town hosts a variety of cultural events, festivals, and exhibitions throughout the year. Due to its preservation and architectural richness, it is often referred to as the “Venice of Moravia” (visitczechia.com).

Telč ist eine Stadt im Bezirk Jihlava in der Tschechischen Republik. Mit etwa 5.200 Einwohnern ist sie vor allem für ihr historisches Stadtzentrum bekannt. Telč liegt in der Böhmisch-Mährischen Höhe. Die Stadt ist von Teichen umgeben, durch das Zentrum fließt der Telčský-Bach, der südlich der Stadt in die Thaya (Dyje) mündet. Die erste schriftliche Erwähnung von Telč stammt aus dem Jahr 1335. Mitte des 14. Jahrhunderts wurde hier eine gotische Burg errichtet, um die sich eine befestigte Stadt entwickelte. Im 16. Jahrhundert, unter der Herrschaft von Zacharias von Neuhaus, erfuhr Telč bedeutende bauliche Veränderungen. Die ursprüngliche gotische Burg wurde zu einem Renaissanceschloss umgebaut, und die Häuser am Marktplatz erhielten Renaissancefassaden mit Arkaden. Dank dieser Umgestaltungen wurde Telč zu einer der schönsten Renaissancestädte Mitteleuropas (en.wikipedia.org).

Der Legende nach ist die Gründung von Telč mit dem mährischen Fürsten Otto II. im Jahr 1099 verbunden. Er soll zum Gedenken an seinen Sieg eine Kapelle, später eine Kirche und eine Siedlung – das heutige Alte Stadtviertel – gegründet haben. Seit 1339 stand Telč unter der Herrschaft der Herren von Neuhaus (Jindřichův Hradec). 1423 wurde Telč von den Hussiten unter der Führung von Jan Hvězda von Vícemilice erobert. Im 18. Jahrhundert übernahm die Familie Liechtenstein-Kastelkorn die Herrschaft über Telč. Kurz darauf vereinte die Familie Podstatzky beide Adelsgeschlechter. Die Familie Podstatzky-Liechtenstein verwaltete das Herrschaftsgebiet bis 1945, als die letzten Mitglieder nach Österreich vertrieben wurden (Ilona Jenčíková).

Das Wahrzeichen der Stadt ist der dreieckige Marktplatz Zacharias von Neuhaus, der von Renaissance- und Barockhäusern mit charakteristischen Giebeln und Arkaden gesäumt ist. In der Mitte des Platzes befinden sich ein Brunnen und eine Mariensäule. Zu den bedeutenden Bauwerken zählen das Rathaus, die Kirche des Heiligen Geistes und die Pfarrkirche St. Jakob (whc.unesco.org). Das Schloss Telč gehört zu den am besten erhaltenen Renaissanceschlössern in der Tschechischen Republik. Es ist von einem englischen Park umgeben, und die Innenräume sind reich mit originaler Renaissance- und Barockausstattung ausgestattet (en.wikipedia.org). Das historische Stadtzentrum von Telč wurde 1992 in die Liste des UNESCO-Weltkultur- und Naturerbes aufgenommen (Ilona Jenčíková).

Das Schloss diente auch als Drehort für bekannte tschechische Märchenfilme wie Die stolze Prinzessin (Pyšná princezna), Wie man Prinzessinnen weckt (Jak se budí princezny) und Glück aus der Hölle (Z pekla štěstí) (zamek-telc.eu). Die Stadt bietet das ganze Jahr über zahlreiche kulturelle Veranstaltungen, Festivals und Ausstellungen. Aufgrund ihres gut erhaltenen Zustands und ihres architektonischen Reichtums wird Telč oft als „Mährisches Venedig“ bezeichnet (visitczechia.com).

Telč je město nacházející se v okrese Jihlava v České republice. S počtem obyvatel přibližně 5 200 je známé především svým historickým centrem. Telč leží v oblasti Českomoravské vrchoviny. Město je obklopeno rybníky, centrem protéká Telčský potok, který se jižně od města vlévá do Dyje. První písemná zmínka o Telči pochází z roku 1335. V polovině 14. století zde byl postaven gotický hrad a kolem něj vzniklo opevněné město. V 16. století, za vlády Zachariáše z Hradce, prošla Telč významnou přestavbou. Původní gotický hrad byl přestavěn na renesanční zámek a měšťanské domy na náměstí dostaly renesanční fasády s arkádami. Díky těmto úpravám se Telč stala jedním z nejkrásnějších renesančních měst ve střední Evropě (en.wikipedia.org).

Podle pověsti je založení Telče spojeno s moravským knížetem Otou II. v roce 1099. Tehdy zde měl na památku vítězství založit kapli, později kostel a osadu – dnešní Staré Město. Od roku 1339 patřila Telč pánům z Hradce (Jindřichova Hradce). V roce 1423 byla Telč dobyta husity pod vedením Jana Hvězdy z Vícemilic. V 18. století převzali telčské panství Lichtensteinové-Kastelkornové. Krátce nato jej zdědili Podstatští, kteří spojili oba rody. Správa panství rodu Podstatských-Lichtensteinů trvala až do roku 1945, kdy byli poslední členové rodu odsunuti do Rakouska (Ilona Jenčíková).

Dominantou města je trojúhelníkové náměstí Zachariáše z Hradce, které lemují renesanční a barokní měšťanské domy s charakteristickými štíty a podloubími. Uprostřed náměstí stojí kašna a morový sloup. Mezi významné stavby patří radnice, kostel svatého Ducha a farní kostel svatého Jakuba (whc.unesco.org). Telčský zámek patří k nejzachovalejším renesančním zámkům v České republice. Obklopuje ho anglický park a jeho interiéry jsou bohatě vybaveny původním renesančním a barokním zařízením (en.wikipedia.org). Historické jádro Telče bylo v roce 1992 zapsáno na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO (Ilona Jenčíková).

Na zámku se natáčely známé pohádky, například Pyšná princezna, Jak se budí princezny a Z pekla štěstí (zamek-telc.eu). Město nabízí během celého roku mnoho kulturních akcí, festivalů a výstav. Díky své zachovalosti a architektonickému bohatství bývá často nazýváno „moravské Benátky“ (visitczechia.com).

Odkazy

TOP

Všetky

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Česko, Južná Morava, Mestá, Moravské, Neživé, Stavby, Zahraničie, Zámky

Slavkov u Brna

13/02/202513/02/2025 skala

Slavkov u Brna, známy aj pod nemeckým názvom Austerlitz, je mesto na Južnej Morave, približne 16 kilometrov východne od Brna (en.wikipedia.org) na pravom brehu rieky Litavy (Informačná tabuľa). Pravdepodobný základ pomenovania Austerlitz je zrejme z latinského “Nova sedes”, čo znamená “Nové sídlo”. Vznikol pred koncom 12. storočia, kedy sa územie dostalo do nadvlády rádu Nemeckých rytierov. Chybným prepisom sa pôvodným tvar zmenil na Novosedeliz, Nausedlicz, Neusserlicz, Nausterlitz a v roku 1611 Austerlitz. Pomenovanie Slavkov sa objavuje v roku 1361 a je odvodené o krstného mena Bohuslav, ľudovo Slávek. Už v 10. a 11. storočí bolo údolie Litavy husto osídlené (slavkov.cz).

Mesto má bohatú históriu, ktorá siaha až do 12. storočia, a je známe predovšetkým vďaka bitke pri Slavkove, známej tiež ako bitka troch cisárov, ktorá sa odohrala 2. decembra 1805. Prvá písomná zmienka o Slavkove pochádza z roku 1237, keď bola obec trhovou dedinou s opevneným sídlom a kostolom. V 14. storočí tu vzniklo židovské geto, ktoré spolu s kresťanskou komunitou vytvorilo silnú ekonomickú aglomeráciu. V roku 1416 bol Slavkov povýšený na mesto kráľom Václavom IV. V priebehu storočí mesto často menilo majiteľov, až kým sa v roku 1509 nestalo majetkom šľachtického rodu Kounicov, ktorí ho vlastnili viac ako 400 rokov. Medzi najvýznamnejšie pamiatky mesta patrí barokový zámok Slavkov, ktorý bol postavený na mieste pôvodnej pevnosti na konci 16. storočia. Súčasnú barokovú podobu získal vďaka talianskemu architektovi Domenicovi Martinellimu v 80. rokoch 17. storočia. Zámok patrí k najstarším zachovaným šľachtickým sídlam na Morave a v jeho historickom salóne bolo po bitke pri Slavkove podpísané prímerie medzi Rakúskom a Francúzskom. Súčasťou zámku je aj francúzska záhrada, časť ktorej bola upravená na anglický park (en.wikipedia.org). Na 15 hektárovej ploche sa nachádzajú štyri veľké bazény s vodotryskami, 47 plastikami (Informačná tabuľa).

Na námestí mesta sa nachádza neskororenesančná radnica z roku 1592 a panský dom. Z mestského opevnenia zo 14. a 15. storočia sa dodnes zachovali zvyšky hradieb vysoké približne 4 metre. Kostol Vzkriesenia Pána je neskorobaroková a neoklasicistická stavba postavená v rokoch 1786 – 1789 podľa návrhu Johanna Ferdinanda Hetzendorfa z Hohenbergu. Kaplnka svätého Jána Krstiteľa je cintorínskou kaplnkou, ktorá stojí na mieste špitálu z 13. storočia a súčasnú podobu získala v roku 1743. Pod kaplnkou sa nachádza hrobka rodu Kounicov (en.wikipedia.org).

Dnes má Slavkov u Brna približne 7 200 obyvateľov (tripadvisor.com). Kostolík svätého Jána Krstiteľa je miestom večného odpočinku rodiny Kounicovcov a nachádza sa na okraji Slavkova v časti nazývanej „Špitálka“. Pod južnou časťou kaplnky sa nachádza rodinná hrobka, kde sú uložené aj telesné pozostatky grófa Václava Antonína Kounica. Severne od mesta na vrchole kopca stojí kaplnka svätého Urbana. Jej svahy boli do 19. storočia pokryté vinicami. Nie je preto prekvapujúce, že krížová kaplnka bola zasvätená svätému Urbanovi, patrónovi vinárov a záhradníkov. Práve z tohto miesta vystrelili z dela signál, ktorý oznámil pochod spojeneckých vojsk od Olomouca smerom na Brno. Vojaci však kaplnku využívali aj na menej ušľachtilé účely, čo sa odrazilo na jej poškodení, a nakoniec musela byť zbúraná. V rokoch 1858 – 1861 však na rovnakom mieste postavili novú kaplnku (morava-napoleonska.cz). V blízkosti mesta sa nachádza pamätník Mohyla míru, ktorý pripomína obete bitky pri Slavkove. Je to významné miesto pre tých, ktorí sa zaujímajú o napoleonskú históriu (mistopisy.cz).

História Slavkova siaha hlboko do minulosti, čo potvrdzuje jeden z najstarších mestských erbov v Českej republike z roku 1416. Svetovú slávu však mesto získalo až po bitke troch cisárov. Pravdou je, že názov „Slavkov“ sa používa len v českom prostredí. Cudzinci poznajú skôr meno „Austerlitz“, hoci jeho nemecký pôvod je pochybný (slavkov.cz).

Slavkov u Brna sa do svetových dejín zapísal predovšetkým vďaka bitke pri Slavkove, ktorá sa odohrala 2. decembra 1805. V tejto bitke sa stretli armády troch cisárov: Napoleona I. (Francúzsko), Alexandra I. (Rusko) a Františka II. (Rakúsko). Napoleon v tejto bitke dosiahol jedno zo svojich najväčších víťazstiev, keď porazil spojené rusko-rakúske sily. Po bitke bolo v slavkovskom zámku podpísané prímerie medzi Rakúskom a Francúzskom (en.wikipedia.org). Po skončení bitky Napoleon prišiel na slavkovský zámok – sídlo rodu Kounicovcov (morava-napoleonska.cz).

Slavkov u Brna, also known by its German name Austerlitz, is a town in South Moravia, approximately 16 kilometers east of Brno (en.wikipedia.org), located on the right bank of the Litava River (Information board). The likely origin of the name Austerlitz can be traced to the Latin term “Nova sedes,” meaning “New settlement.” The town emerged before the end of the 12^th century when the area came under the control of the Teutonic Knights. Due to a transcription error, the original name evolved into forms such as Novosedeliz, Nausedlicz, Neusserlicz, Nausterlitz, and eventually Austerlitz in 1611. The name Slavkov first appeared in 1361 and is derived from the Christian name Bohuslav, colloquially Slávek. The Litava Valley had already been densely populated as early as the 10^th and 11^th centuries (slavkov.cz).

The town has a rich history dating back to the 12^th century and is best known for the Battle of Austerlitz, also called the Battle of the Three Emperors, which took place on December 2, 1805. The first written mention of Slavkov dates to 1237, when it was a market village with a fortified manor and a church. In the 14^th century, a Jewish ghetto was established, which, together with the Christian community, formed a strong economic hub. In 1416, King Wenceslas IV granted Slavkov town privileges. Over the centuries, the town frequently changed owners until 1509, when it became the property of the noble Kaunitz family, who held it for over 400 years. Among the town’s most significant landmarks is the Baroque Slavkov Castle, built on the site of the original fortress at the end of the 16^th century. It acquired its present Baroque form thanks to the Italian architect Domenico Martinelli in the 1680s. The castle is one of the oldest preserved noble residences in Moravia, and in its historic salon, an armistice between Austria and France was signed after the Battle of Austerlitz. The castle grounds include a French garden, part of which was later adapted into an English park (en.wikipedia.org). Covering 15 hectares, the grounds feature four large pools with fountains and 47 sculptures (Information board).

The town square hosts a late Renaissance town hall from 1592 and a manor house. Remnants of the town’s 14^th and 15^th-century fortifications, with walls approximately 4 meters high, are still visible. The Church of the Resurrection is a late Baroque and Neoclassical structure built between 1786 and 1789, based on designs by Johann Ferdinand Hetzendorf von Hohenberg. The Chapel of St. John the Baptist is a cemetery chapel standing on the site of a 13^th-century hospital, which acquired its current form in 1743. Beneath the chapel lies the Kaunitz family crypt (en.wikipedia.org).

Today, Slavkov u Brna has approximately 7,200 inhabitants (tripadvisor.com). The Chapel of St. John the Baptist is the final resting place of the Kaunitz family and is situated on the outskirts of Slavkov in the area called “Špitálka.” Beneath the southern part of the chapel is the family tomb, which also contains the remains of Count Wenzel Anton Kaunitz. North of the town, on a hilltop, stands the Chapel of St. Urban. Until the 19^th century, the slopes around the chapel were covered with vineyards. It is no surprise that the chapel was dedicated to St. Urban, the patron saint of winemakers and gardeners. It was from this site that a cannon shot signaled the march of the allied forces from Olomouc towards Brno. However, the soldiers misused the chapel for less noble purposes, leading to its damage and eventual demolition. A new chapel was built on the same site between 1858 and 1861 (morava-napoleonska.cz). Near the town is the Cairn of Peace, a memorial commemorating the victims of the Battle of Austerlitz. It is a significant site for those interested in Napoleonic history (mistopisy.cz).

Slavkov’s history runs deep, as evidenced by its coat of arms, one of the oldest in the Czech Republic, dating from 1416. However, the town gained global fame following the Battle of the Three Emperors. Interestingly, the name “Slavkov” is used only in Czech contexts. Foreigners are more familiar with the name “Austerlitz,” although its German origin is somewhat uncertain (slavkov.cz).

Slavkov u Brna became part of world history primarily because of the Battle of Austerlitz, which occurred on December 2, 1805. In this battle, the armies of three emperors clashed: Napoleon I (France), Alexander I (Russia), and Francis II (Austria). Napoleon achieved one of his greatest victories by defeating the combined Russo-Austrian forces. Following the battle, an armistice between Austria and France was signed at Slavkov Castle (en.wikipedia.org). After the battle, Napoleon visited the Slavkov Castle, the residence of the Kaunitz family (morava-napoleonska.cz).

Slavkov u Brna, auch bekannt unter dem deutschen Namen Austerlitz, ist eine Stadt in Südmähren, etwa 16 Kilometer östlich von Brünn (en.wikipedia.org), am rechten Ufer des Flusses Litava gelegen (Informačná tabuľa). Der wahrscheinliche Ursprung des Namens Austerlitz stammt vermutlich aus dem lateinischen Ausdruck “Nova sedes”, was “Neuer Sitz” bedeutet. Die Stadt entstand gegen Ende des 12. Jahrhunderts, als das Gebiet unter die Herrschaft des Deutschen Ordens kam. Durch fehlerhafte Übertragungen entwickelte sich der ursprüngliche Name zu Novosedeliz, Nausedlicz, Neusserlicz, Nausterlitz und schließlich im Jahr 1611 zu Austerlitz. Der Name Slavkov tauchte erstmals 1361 auf und ist vom Vornamen Bohuslav (volkstümlich Slávek) abgeleitet. Bereits im 10. und 11. Jahrhundert war das Tal der Litava dicht besiedelt (slavkov.cz).

Die Stadt hat eine reiche Geschichte, die bis ins 12. Jahrhundert zurückreicht, und ist vor allem durch die Schlacht bei Austerlitz, auch bekannt als die Schlacht der drei Kaiser, berühmt geworden, die am 2. Dezember 1805 stattfand. Die erste schriftliche Erwähnung von Slavkov stammt aus dem Jahr 1237, als die Siedlung ein Marktflecken mit einer befestigten Anlage und einer Kirche war. Im 14. Jahrhundert entstand hier ein jüdisches Ghetto, das zusammen mit der christlichen Gemeinde ein starkes wirtschaftliches Zentrum bildete. Im Jahr 1416 wurde Slavkov von König Wenzel IV. zur Stadt erhoben. Im Laufe der Jahrhunderte wechselte die Stadt häufig die Besitzer, bis sie 1509 in den Besitz der Adelsfamilie Kaunitz gelangte, die sie über 400 Jahre lang besaß. Zu den bedeutendsten Sehenswürdigkeiten der Stadt gehört das Barockschloss Slavkov, das Ende des 16. Jahrhunderts an der Stelle einer ehemaligen Festung erbaut wurde. Seine heutige barocke Gestalt erhielt das Schloss in den 1680^er Jahren durch den italienischen Architekten Domenico Martinelli. Das Schloss gehört zu den ältesten erhaltenen Adelssitzen in Mähren, und in seinem historischen Salon wurde nach der Schlacht bei Austerlitz der Waffenstillstand zwischen Österreich und Frankreich unterzeichnet. Zum Schloss gehört ein französischer Garten, von dem ein Teil später in einen englischen Park umgestaltet wurde (en.wikipedia.org). Auf einer Fläche von 15 Hektar befinden sich vier große Becken mit Springbrunnen und 47 Skulpturen (Informačná tabuľa).

Am Stadtplatz befinden sich das spätgotische Rathaus aus dem Jahr 1592 und ein Herrenhaus. Von der Stadtbefestigung aus dem 14. und 15. Jahrhundert sind noch Überreste der etwa 4 Meter hohen Mauern erhalten. Die Kirche der Auferstehung des Herrn ist ein spätbarocker und klassizistischer Bau, der zwischen 1786 und 1789 nach den Plänen von Johann Ferdinand Hetzendorf von Hohenberg errichtet wurde. Die Kapelle des Heiligen Johannes des Täufers ist eine Friedhofskapelle, die an der Stelle eines Spitals aus dem 13. Jahrhundert steht und 1743 ihre heutige Form erhielt. Unter der Kapelle befindet sich die Gruft der Familie Kaunitz (en.wikipedia.org).

Heute hat Slavkov u Brna etwa 7.200 Einwohner (tripadvisor.com). Die Kapelle des Heiligen Johannes des Täufers ist die letzte Ruhestätte der Familie Kaunitz und befindet sich am Stadtrand von Slavkov in einem Bereich, der “Špitálka” genannt wird. Unter dem südlichen Teil der Kapelle befindet sich die Familiengruft, in der auch die sterblichen Überreste von Graf Wenzel Anton Kaunitz aufbewahrt werden. Nördlich der Stadt steht auf einem Hügel die Kapelle des Heiligen Urban. Bis ins 19. Jahrhundert waren ihre Hänge mit Weinbergen bedeckt. Es überrascht daher nicht, dass die Kapelle dem Heiligen Urban, dem Schutzpatron der Winzer und Gärtner, geweiht wurde. Von diesem Ort wurde mit einer Kanonenkugel das Signal zum Marsch der alliierten Truppen von Olmütz nach Brünn gegeben. Die Soldaten missbrauchten die Kapelle jedoch auch für weniger edle Zwecke, was zu ihrer Beschädigung führte, und schließlich musste sie abgerissen werden. Zwischen 1858 und 1861 wurde an derselben Stelle eine neue Kapelle errichtet (morava-napoleonska.cz). In der Nähe der Stadt befindet sich das Denkmal “Mohyla míru” (Friedenshügel), das an die Opfer der Schlacht bei Austerlitz erinnert. Es ist ein bedeutender Ort für alle, die sich für die napoleonische Geschichte interessieren (mistopisy.cz).

Die Geschichte von Slavkov reicht weit in die Vergangenheit zurück, was durch eines der ältesten Stadtwappen in der Tschechischen Republik aus dem Jahr 1416 belegt wird. Weltweite Berühmtheit erlangte die Stadt jedoch erst nach der Schlacht der drei Kaiser. Tatsächlich wird der Name “Slavkov” nur im tschechischen Sprachraum verwendet. Ausländer kennen eher den Namen “Austerlitz”, obwohl sein deutscher Ursprung umstritten ist (slavkov.cz).

Slavkov u Brna ging vor allem durch die Schlacht bei Austerlitz, die am 2. Dezember 1805 stattfand, in die Weltgeschichte ein. In dieser Schlacht trafen die Armeen dreier Kaiser aufeinander: Napoleon I. (Frankreich), Alexander I. (Russland) und Franz II. (Österreich). Napoleon errang in dieser Schlacht einen seiner größten Siege, indem er die vereinten russisch-österreichischen Truppen besiegte. Nach der Schlacht wurde im Schloss Slavkov der Waffenstillstand zwischen Österreich und Frankreich unterzeichnet (en.wikipedia.org). Nach der Schlacht besuchte Napoleon das Schloss Slavkov, den Sitz der Familie Kaunitz (morava-napoleonska.cz).

Slavkov u Brna, známý také pod německým názvem Austerlitz, je město na jižní Moravě, přibližně 16 kilometrů východně od Brna (en.wikipedia.org), na pravém břehu řeky Litavy (Informační tabule). Pravděpodobný základ pojmenování Austerlitz pochází patrně z latinského „Nova sedes“, což znamená „Nové sídlo“. Město vzniklo před koncem 12. století, kdy se území dostalo pod nadvládu řádu Německých rytířů. Chybným přepisem se původní tvar změnil na Novosedeliz, Nausedlicz, Neusserlicz, Nausterlitz a v roce 1611 Austerlitz. Název Slavkov se objevuje v roce 1361 a je odvozen od křestního jména Bohuslav, lidově Slávek. Již v 10. a 11. století bylo údolí Litavy hustě osídlené (slavkov.cz).

Město má bohatou historii sahající až do 12. století a je známé především díky bitvě u Slavkova, známé také jako bitva tří císařů, která se odehrála 2. prosince 1805. První písemná zmínka o Slavkově pochází z roku 1237, kdy byla obec trhovou vsí s opevněným sídlem a kostelem. V^e 14. století zde vzniklo židovské ghetto, které spolu s křesťanskou komunitou vytvořilo silnou ekonomickou aglomeraci. V roce 1416 byl Slavkov povýšen na město králem Václavem IV. V průběhu staletí město často měnilo majitele, až se v roce 1509 stalo majetkem šlechtického rodu Kouniců, kteří jej vlastnili více než 400 let. Mezi nejvýznamnější památky města patří barokní zámek Slavkov, který byl postaven na místě původní pevnosti na konci 16. století. Současnou barokní podobu získal díky italskému architektovi Domenicu Martinellimu v 80. letech 17. století. Zámek patří k nejstarším dochovaným šlechtickým sídlům na Moravě a v jeho historickém salónu bylo po bitvě u Slavkova podepsáno příměří mezi Rakouskem a Francií. Součástí zámku je také francouzská zahrada, jejíž část byla upravena na anglický park (en.wikipedia.org). Na 15hektarové ploše se nacházejí čtyři velké bazény s fontánami a 47 plastikami (Informační tabule).

Na náměstí města se nachází pozdně renesanční radnice z roku 1592 a panský dům. Z městského opevnění ze 14. a 15. století se dodnes dochovaly zbytky hradeb vysoké přibližně 4 metry. Kostel Vzkříšení Páně je pozdně barokní a neoklasicistní stavba postavená v letech 1786 – 1789 podle návrhu Johanna Ferdinanda Hetzendorfa z Hohenbergu. Kaple svatého Jana Křtitele je hřbitovní kaplí, která stojí na místě špitálu ze 13. století, a svou současnou podobu získala v roce 1743. Pod kaplí se nachází hrobka rodu Kouniců (en.wikipedia.org).

Dnes má Slavkov u Brna přibližně 7 200 obyvatel (tripadvisor.com). Kostelík svatého Jana Křtitele je místem věčného odpočinku rodiny Kouniců a nachází se na okraji Slavkova v části nazývané „Špitálka“. Pod jižní částí kaple se nachází rodinná hrobka, kde jsou uloženy také tělesné ostatky hraběte Václava Antonína Kounice. Severně od města na vrcholu kopce stojí kaple svatého Urbana. Její svahy byly do 19. století pokryté vinicemi. Není proto překvapivé, že křížová kaple byla zasvěcena svatému Urbanovi, patronu vinařů a zahradníků. Právě z tohoto místa vypálili z děla signál, který oznámil pochod spojeneckých vojsk od Olomouce směrem na Brno. Vojáci však kapli využívali i k méně ušlechtilým účelům, což vedlo k jejímu poškození, a nakonec musela být zbořena. V letech 1858 – 1861 však na stejném místě postavili novou kapli (morava-napoleonska.cz). V blízkosti města se nachází památník Mohyla míru, který připomíná oběti bitvy u Slavkova. Je to významné místo pro ty, kteří se zajímají o napoleonskou historii (mistopisy.cz).

Historie Slavkova sahá hluboko do minulosti, což potvrzuje jeden z nejstarších městských erbů v České republice z roku 1416. Světovou slávu však město získalo až po bitvě tří císařů. Pravdou je, že název „Slavkov“ se používá pouze v českém prostředí. Cizinci znají spíše jméno „Austerlitz“, ačkoliv jeho německý původ je sporný (slavkov.cz).

Slavkov u Brna se do světových dějin zapsal především díky bitvě u Slavkova, která se odehrála 2. prosince 1805. V této bitvě se střetly armády tří císařů: Napoleona I. (Francie), Alexandra I. (Rusko) a Františka II. (Rakousko). Napoleon v této bitvě dosáhl jednoho ze svých největších vítězství, když porazil spojené rusko-rakouské síly. Po bitvě bylo na slavkovském zámku podepsáno příměří mezi Rakouskem a Francií (en.wikipedia.org). Po skončení bitvy Napoleon dorazil na slavkovský zámek – sídlo rodu Kouniců (morava-napoleonska.cz).

Odkazy

TOP

Všetky

Use Facebook to Comment on this Post

Biotopy, Devínské Karpaty, Krajina, Les, Malé Karpaty, Organizmy, Príroda, Rastliny, Skaly, Slovenská krajina, Stromy, Záhorie

Devínska Kobyla – unikátna lokalita celosvetového významu

12/02/202512/02/2025 skala

Devínska Kobyla patrí k najdlhšie osídleným lokalitám na Slovensku. Už v období 5000 rokov pred n.l. si tu neolitickí roľníci stavali svoje prvé sídla. V 4 storočí pred n.l. sa tu usadili Kelti, ktorí začali klčovať lesy. Po nich ovládli územie v 1. storočí n.l. Rimania a založili na juhozápadných svahoch Devínskej Kobyly vinice (devinskakobyla.sk). Pod severovýchodnými svahmi medzi Dúbravkou a “Technickým sklom” sa odkryli pozostatky vidieckej usadlosti rímskeho typu – villa rustica z 3. storočia (panorama.sk).

Masív Devínskej Kobyly nazývajú geológovia aj “klenotnicou rozmanitosti geologických javov”. Približne pred 300 miliónmi rokov bolo toto územie súčasťou prakontinentu Pangea. V nasledujúcich obdobiach bolo toto územie niekoľkokrát zaplavené morom, v ktorom sa tvorili vápence a dolomity – Devínska hradná skala, Waittov lom, Štokeravská vápenka, Sandberg. Bádenské more, ktoré sa nachádzalo na tomto území pred 14 – 16 mil. rokmi, modelovalo významnú lokalitu skamenelín na Devínskej Kobyle – Sandberg. Nemalou mierou sa na formovaní Devínskej Kobyly podieľajú rieky Morava a Dunaj. Ich korytá sa postupne premiestňovali a približne pred 600 tis. rokmi vznikol ich sútok týchto riek v oblasti dnešnej Devínskej Novej Vsi. Geologickými zmenami sa pod Devínsku hradnú skalu presunul asi pred 130 tisíc rokmi (devinskakobyla.sk). Devínskou hradnou skalou sa na našom území začína mohutný oblúk Karpát. Geologicky ku Karpatom patria aj Hundsheimské kopce na pravom brehu Dunaja v Rakúsku. Južné svahy sú tvorené prevažne sivými vápencami, dolomitmi a karbonátovými brekciami. Súvrstvia sú 160 – 180 miliónov rokov. Vrchol je z druhohorných kremencov, ktoré vznikli stmelením plážového piesku (Informačná tabuľa).Devínskou hradnou skalou sa na našom území začína mohutný oblúk Karpát. Geologicky ku Karpatom patria aj Hundsheimské kopce na pravom brehu Dunaja v Rakúsku. Južné svahy sú tvorené prevažne sivými vápencami, dolomitmi a karbonátovými brekciami. Súvrstvia sú 160 – 180 miliónov rokov. Vrchol je z druhohorných kremencov, ktoré vznikli stmelením plážového piesku (Informačná tabuľa).

Devínska Kobyla je jedna z najunikátnejších lokalít celého Slovenska. Britský botanik D. Moore v publikácii Plant Life pripravil celosvetový výber prírodovedne osobitne zaujímavých lokalít a z desiatich vymedzených pre celú Európu venoval dve strany Devínskej Kobyle (inba.sk). Patrí do Devínskych Karpát. Nachádza sa v tesnej blízkosti Devína – mestskej časti Bratislavy. Leží pri sútoku rieky Morava s Dunajom. Ku nej patrí aj Sandberg. Je veľmi často navštevovaná. Kobyla, ako ju v Bratislave familiárne nazývame je skutočne veľmi bohatá na pestrú paletu foriem prírody. Vykazuje vysoký stupeň biodiverzity, aj z dôvodu, že pôvodne šlo o zalesnenú lokalitu, na ktorej však človek historicky hospodáril, odlesňoval, kosil apod (Wikipedia). Pásli sa tu ovce, ale aj kozy a hovädzí dobytok. Zhruba v polovici 20. storočia pastva postupne zanikla (broz.sk). Na Devínskej Kobyle žije niekoľkotisíc druhov živočíchov. Napr. kobylka Saga pedo, modlivka Mantis religiosa. Viac ako 600 druhov motýľov, napr. vidlochvost feniklový Papilio machaon, jasoň chochlačkový Parnassius mnemosyne, viac ako 380 druhov chrobákov, napr. roháč obyčajný Lucanus cervus, fúzač veľký Cerambyx cerdo. Z vtákov na skalách hniezdi sokol myšiar Falco tinnunculus, zalietava sem Monticola saxatilis, Falco cherrug (devinskakobyla.sk). Žijú tu viaceré druhy na svojej severnej hranici rozšírenia. Vyskytuje tu zriedkavá pamodlivka dlhokrká Mantispa styriaca, vidlochvost ovocný Iphiclides podalirius (sazp.sk).

Z vegetácie tu dominujú teplomilné a vápnomilné rastliny, celkom je tu rastie viac ako 1 100 druhov vyšších rastlín. Medzi nimi 26 druhov orchideí. Vyskytujú sa tu teplomilné druhy hmyzu, prispôsobené extrémnym a dlhodobým obdobiam sucha (broz.sk). Vyskytuje sa tu kavyľ pôvabný Stipa pulcherrina a Stipa joannis, 26 druhov vstavačov (Orchideaceae), hlaváčik jarný Adonis vernalis, poniklec černastý Pulsatilla nigricans, poniklec veľkokvetý Pulsatilla grandis, ľalia zlatohlavá Lilium martagon, kosatec nízky Iris pumila, kosatec dvojfarebný Iris variegata, Platanthera bifolia. Vzácnosťou je ihlica nízka Ononis pusilla, Lathyrus sphaericus, Conringia austriaca, Potentilla pedata, Smyrnium porfoliatum, Bupleurum rotundifolium, Consolida orientalis ssp. paniculata, Aplenium adianthum nigrum (sazp.sk), stepný relikt Gypsophila fastigiata (devinskakobyla.sk).

Devínska Kobyla je najvyšším vrchom Devínskych Karpát s nadmorskou výškou 514 m nad morom a zároveň je najjužnejším výbežkom Malých Karpát. Má aj zákonnú ochranu, od roku 1964 je Národnou prírodnou rezerváciou – NPR s rozlohou 101.12 ha (Wikipedia). Devínska Kobyla je aj tzv. územím európskeho významu, je súčasťou Chránenej krajinnej oblasti Malé Karpaty a je súčasťou chránených území NATURA 2000 (broz.sk). Waitov lom, ktorý je na fotografiách sa nachádza neďaleko od Sandbergu, cca 600 metrov smerom ku Devínu. Slúžil v minulosti ako vápenka (slovakia.travel).

Dnes je Waitov lom súčasťou Sanbergsko – Pajštúnskeho geoparku. Na Devínskej Kobyle sa nachádzajú historické kameňolomy, dĺžka ich lomových stien presahuje 200 metrov. Kolmé steny vznikli ručnou ťažbou blokov pórovitého neogénneho vápenca. Devínska Kobyla poskytuje stavebný kameň nepretržite viac ako 2000 rokov. Najstaršie doloženie je v 1. storočí pred naším letopočtom, kedy si dal keltský vládca postaviť Rimanmi palác na hradnom kopci v Bratislave. Kameň bol pevný a zároveň ľahko opracovateľný, preto sa hodil na jednoduchšie kamenárske výrobky a sochy. Piesčité vápence a vápnité pieskovce sa ťažili v lokalitách Líščia stráň a Merice priamo nad Devínom. Napr. na výstavbu Dómu svätého Martina. Najväčší rozmach nastal v 15. storočí, kedy sa materiál použil na prestavbu Bratislavského hradu, Dómu svätého Martina, veže Františkánskeho kostola, Akadémie Istropolitany, radnice a meštianskych domov. Ťažilo sa väčšinou povrchovo. Nový rozvoj ťažby nastal v polovici 19. storočia, keď sa stavala železnica medzi Viedňou a Budapešťou, konkrétne úsek Bratislava – Marchegg. Waitov lom bol druhým najrozsiahlejším po Štokeravskej vápenke. Jeho pôvodné pomenovanie bolo Mittelmannova vápenka. Vápenka Mórica Mittelmann bola činná v rokoch 1897 – 1932. Z nej sa kameň používal na reguláciu a spevňovanie riečnych brehov. V marci 1929 získal lom Jozef Wait, výroba vo vápenke a ťažba v lome sa postupne utlmovala a skončila sa v roku 1932. Na okolitých pozemkoch založil Jozef Wait vinohrad a ovocný sad. Počas 2. svetovej vojny bol v objekte vápenky zriadený pracovný tábor pre ruských zajatcov, ktorý stavali drevený most cez Moravu do Schlosshofu. Z geologického hľadiska je horná časť Waitovho lomu považovaná za torzo podmorskej jaskyne (Informačná tabuľa).

Prevažná časť národnej prírodnej rezervácie Devínska Kobyla predstavuje kultúrnu krajiny. Svahy Devínskej Kobyly boli pôvodne pokryté dubovo-hrabovými lesmi, ktoré boli v minulosti vyrúbané a následne niekoľko storočí udržiavané ľudskou činnosťou – kosením, pasením a vypaľovaním. Toto viedlo ku vzniku a udržiavaniu jedinečných lúčnych a lesostepných spoločenstiev s bohatstvom vzácnych teplomilných druhov rastlín a živočíchov. Pásli sa tu ovce, ale aj kozy a dobytok. V roku 2013 sa podarilo po viac ako 50 rokov obnoviť pastvu kôz. Pasenie potláča zarastanie územia náletovými krovinami, pomáha tak udržiavať jeho tradičný lesostepný charakter (Informačná tabuľa).

Vyhliadková veža sa nachádza na najvyššie položenom mieste Devínskej Kobyly v nadmorskej výške 514 metrov nad morom. Je vysoká viac ako 21 metrov. Najvyššia plošina je osadená na nivelete cca 20 m nad okolitým terénom. Ponúka výhľad na okolie Devínskej Novej Vsi, na Česko, Rakúsko a Maďarsko. Autorom návrhu vyhliadkovej veže Architektonický ateliér ARCHITEKTI ŠEBO LICHÝ. O vzhľade veže už koluje legenda, že ju inšpirovala modlivka zelená, ktorá žije v okolitej prírode. Podľa slov autorov však stavba vychádza z genius loci daného miesta. Odtiaľto vidno z jedného bodu do troch rôznych krajín, takže fascinácia týmto miestom bola inšpiráciou aj pre trojuholníkový pôdorys vyhliadkovej veže Devínska Kobyla. Motív trojuholníka sa opakuje na celom jej dizajne (devinskanovaves.sk).

Devínska Kobyla is one of the longest inhabited sites in Slovakia. As early as 5000 years BC, Neolithic farmers established their first settlements here. In the 4^th century BC, Celts settled, initiating deforestation. Following them, in the 1^st century AD, the Romans dominated the area and founded vineyards on the southwest slopes of Devínska Kobyla (devinskakobyla.sk). Under the northeastern slopes, remnants of a Roman-type rural settlement – villa rustica from the 3^rd century, were uncovered between Dúbravka and “Technické sklo” (panorama.sk).

Geologists refer to the massif of Devínska Kobyla as the “treasury of geological phenomena.” Approximately 300 million years ago, this area was part of the supercontinent Pangaea. In subsequent periods, the region was repeatedly flooded by the sea, forming limestones and dolomites – Devínska hradná skala, Waittov lom, Štokeravská vápenka, Sandberg. The Baden Sea, which existed here 14 – 16 million years ago, shaped a significant fossil site on Devínska Kobyla – Sandberg. Morava and Danube rivers significantly contribute to the formation of Devínska Kobyla. Their beds gradually shifted, and about 600 thousand years ago, their confluence was formed in the area of today’s Devínska Nová Ves. The geological changes moved Devínska hradná skala about 130 thousand years ago (devinskakobyla.sk). Devínska Kobyla is the starting point of the massive Carpathian arc. The Hundsheim Hills on the right bank of the Danube in Austria also belong geologically to the Carpathians. Southern slopes consist mainly of gray limestones, dolomites, and carbonate breccias, dating back 160 – 180 million years. The summit is composed of Mesozoic cherts, formed by cementation of beach sand (Information Board).

Devínska Kobyla is one of Slovakia’s most unique locations. British botanist D. Moore, in the publication “Plant Life,” selected globally scientifically interesting locations, dedicating two pages to Devínska Kobyla for the whole of Europe (inba.sk). It is part of the Devínske Karpaty, located in close proximity to Devín – a district of Bratislava, near the confluence of the Morava River with the Danube. It includes Sandberg and is highly frequented. Familiarly known as Kobyla, it boasts a rich variety of natural forms. It exhibits a high degree of biodiversity due to its history as a originally forested area that humans have historically managed, deforested, and cultivated (Wikipedia). Devínska Kobyla used to be grazed by sheep, goats, and cattle, but pasture gradually diminished around the mid-20th century (broz.sk). Devínska Kobyla hosts thousands of animal species, such as the Saga pedo bush-cricket and the Mantis religiosa mantis. Over 600 butterfly species, including the Papilio machaon swallowtail and Parnassius mnemosyne clouded Apollo, more than 380 beetle species, like Lucanus cervus stag beetle, and Cerambyx cerdo great capricorn beetle. Falcons, such as the Falco tinnunculus kestrel, nest on the rocks, while Monticola saxatilis rock thrush occasionally visits. The rare long-necked mantis Mantispa styriaca and the scarce swallowtail Iphiclides podalirius are also found here (devinskakobyla.sk, sazp.sk).

The vegetation is dominated by thermophilic and calcicolous plants, with over 1,100 species of higher plants. Among them are 26 species of orchids, thermophilic insect species adapted to extreme and prolonged periods of drought (broz.sk). The elegant feather grass Stipa pulcherrina and Stipa joannis, 26 species of orchids (Orchideaceae), Adonis vernalis, Pulsatilla nigricans, Pulsatilla grandis, Lilium martagon, Iris pumila, Iris variegata, Platanthera bifolia. Rare species include Ononis pusilla, Lathyrus sphaericus, Conringia austriaca, Potentilla pedata, Smyrnium porfoliatum, Bupleurum rotundifolium, Consolida orientalis ssp. paniculata, and the steppe relic Gypsophila fastigiata (devinskakobyla.sk, sazp.sk).

Devínska Kobyla is the highest peak of the Devínske Karpaty, with an altitude of 514 meters above sea level, and simultaneously the southernmost extension of the Malé Karpaty. It has legal protection, designated as a National Natural Reserve since 1964, covering an area of 101.12 hectares (Wikipedia). Devínska Kobyla is also a so-called area of European significance, part of the Protected Landscape Area of Malé Karpaty and part of the NATURA 2000 protected areas (broz.sk). Waittov lom, depicted in the photographs, is located near Sandberg, approximately 600 meters towards Devín. In the past, it served as a limestone quarry (slovakia.travel).

Today, Wait’s Quarry is part of the Sandberg – Pajštún Geopark. There are historic quarries on Devínska Kobyla, with quarry walls exceeding 200 meters in length. The vertical walls were created by manual extraction of blocks of porous Neogene limestone. Devínska Kobyla has provided building stone continuously for over 2,000 years. The oldest known use dates back to the 1^st century BCE, when a Celtic ruler commissioned the Romans to build a palace on the castle hill in Bratislava. The stone was both durable and easy to work, making it suitable for simple stone carvings and sculptures. Sandy limestones and calcareous sandstones were quarried in the Líščia stráň and Merice locations, directly above Devín. These stones were used, for example, in the construction of St. Martin’s Cathedral. The greatest expansion of quarrying occurred in the 15^th century, when the material was used for the reconstruction of Bratislava Castle, St. Martin’s Cathedral, the tower of the Franciscan Church, Academia Istropolitana, the Old Town Hall, and various townhouses. Quarrying was mostly surface-based. A new period of development in quarrying began in the mid-19th century with the construction of the railway between Vienna and Budapest, particularly the Bratislava – Marchegg section. Wait’s Quarry was the second largest after the Štokerau Limeworks. Originally, it was called Mittelmann’s Limeworks, as Móric Mittelmann’s limeworks operated between 1897 and 1932, providing stone for riverbank regulation and reinforcement. In March 1929, the quarry was acquired by Jozef Wait, and production at the limeworks gradually declined, ceasing entirely in 1932. On the surrounding land, Jozef Wait established vineyards and an orchard. During World War II, the limeworks site was used as a labor camp for Russian prisoners, who were forced to construct a wooden bridge over the Morava River to Schloss Hof. From a geological perspective, the upper part of Wait’s Quarry is considered the remnant of an ancient underwater cave (Information Board).

The majority of the Devínska Kobyla National Nature Reserve represents a cultural landscape. The slopes of Devínska Kobyla were originally covered by oak-hornbeam forests, which were cleared centuries ago and maintained through human activities such as mowing, grazing, and burning. This led to the formation and preservation of unique meadow and forest-steppe ecosystems, rich in rare thermophilic plant and animal species. Sheep, goats, and cattle historically grazed in the area. In 2013, after more than 50 years, goat grazing was successfully reintroduced. Grazing helps prevent the overgrowth of invasive shrubs and contributes to preserving the traditional forest-steppe character of the region (Information Board).

The observation tower is located at the highest point of Devínska Kobyla, at an elevation of 514 meters above sea level. It stands more than 21 meters tall, with the highest platform positioned approximately 20 meters above the surrounding terrain. The tower offers views of Devínska Nová Ves, as well as the Czech Republic, Austria, and Hungary. The observation tower was designed by the architectural studio ARCHITEKTI ŠEBO LICHÝ. A legend suggests that its appearance was inspired by the praying mantis, which inhabits the local environment. However, according to the architects, the structure is based on the genius loci of the site. From this point, one can see into three different countries, which inspired the triangular floor plan of the Devínska Kobyla observation tower. The triangle motif is repeated throughout its design.

Devínska Kobyla gehört zu den am längsten besiedelten Orten in der Slowakei. Schon in der Zeit 5000 Jahre vor Christus errichteten hier neolithische Bauern ihre ersten Siedlungen. Im 4. Jahrhundert vor Christus ließen sich die Kelten nieder, die begannen, die Wälder zu roden. Nach ihnen übernahmen die Römer im 1. Jahrhundert nach Christus das Gebiet und gründeten Weinberge an den südwestlichen Hängen der Devínska Kobyla (devinskakobyla.sk). Unter den nordöstlichen Hängen zwischen Dúbravka und “Technický sklom” wurden Überreste einer römischen Dorfsiedlung vom Typ villa rustica aus dem 3. Jahrhundert ausgegraben (panorama.sk).

Die Geologen bezeichnen den Massiv der Devínska Kobyla auch als “Schatzkammer der Vielfalt geologischer Phänomene”. Vor etwa 300 Millionen Jahren war dieses Gebiet Teil des Urkontinents Pangäa. In den folgenden Perioden wurde dieses Gebiet mehrmals vom Meer überflutet, in dem sich Kalksteine und Dolomite bildeten – Devínska hradná skala, Waittov lom, Štokeravská vápenka, Sandberg. Das Badenianmeer, das vor 14 – 16 Millionen Jahren in diesem Gebiet existierte, formte eine bedeutende Fossilienstätte auf der Devínska Kobyla – Sandberg. Die Flüsse Morava und Donau trugen maßgeblich zur Formung der Devínska Kobyla bei. Ihre Betten verschoben sich allmählich, und vor etwa 600.000 Jahren entstand ihre Mündung in der Gegend des heutigen Devínska Nová Ves. Geologische Veränderungen führten dazu, dass sich die Devínska hradná skala vor etwa 130.000 Jahren auf unser Gebiet verschob (devinskakobyla.sk). Die Devínska hradná skala markiert den Beginn eines mächtigen Bogens der Karpaten auf unserem Gebiet. Geologisch gehören auch die Hundsheim-Hügel am rechten Ufer der Donau in Österreich zu den Karpaten. Die südlichen Hänge bestehen hauptsächlich aus grauen Kalksteinen, Dolomiten und Karbonatbrekzien. Die Schichten sind 160 – 180 Millionen Jahre alt. Der Gipfel besteht aus Gesteinen des Mesozoikums, die durch Verfestigung von Strandsand entstanden sind (Informations-Tafel).

Die Devínska Kobyla ist einer der einzigartigsten Orte in der Slowakei. Der britische Botaniker D. Moore wählte es in seinem Werk Plant Life als eine der weltweit naturwissenschaftlich besonders interessanten Stätten aus und widmete Devínska Kobyla zwei Seiten von zehn, die für ganz Europa festgelegt wurden (inba.sk). Es gehört zu den Devínske Karpaty und befindet sich in unmittelbarer Nähe von Devín, einem Stadtteil von Bratislava. Es liegt am Zusammenfluss der Flüsse Morava und Donau. Dazu gehört auch der Sandberg. Es wird sehr oft besucht. Die Kobyla, wie wir sie in Bratislava umgangssprachlich nennen, ist wirklich reich an einer vielfältigen Palette von Naturformen. Sie zeigt einen hohen Grad an Biodiversität, auch aufgrund der Tatsache, dass es sich ursprünglich um einen bewaldeten Ort handelte, auf dem jedoch historisch gewirtschaftet wurde, gerodet, gemäht usw. (Wikipedia). Hier weideten Schafe, aber auch Ziegen und Rinder. In der Mitte des 20. Jahrhunderts verschwand die Weide allmählich (broz.sk). Auf der Devínska Kobyla leben Tausende von Arten von Tieren. Zum Beispiel die Heuschrecke Saga pedo, die Gottesanbeterin Mantis religiosa. Über 600 Arten von Schmetterlingen, wie der Schwalbenschwanz Papilio machaon, der Schwarze Apollofalter Parnassius mnemosyne, über 380 Arten von Käfern, wie der Hirschkafer Lucanus cervus, der Große Schmalbock Cerambyx cerdo. Unter den Vögeln brütet der Turmfalke Falco tinnunculus auf den Felsen, der Bergblauschwan Monticola saxatilis fliegt hierher, Falke Falco cherrug (devinskakobyla.sk). Es gibt hier mehrere Arten an ihrer nördlichen Verbreitungsgrenze. Die seltene Ameisenlöwe Mantispa styriaca kommt hier vor, ebenso wie der Schwalbenschwanz Iphiclides podalirius (sazp.sk).

Die Vegetation wird von warm- und kalkliebenden Pflanzen dominiert, insgesamt wachsen hier mehr als 1.100 Arten höherer Pflanzen. Darunter 26 Arten von Orchideen. Es gibt hier warm angepasste Insektenarten, die auf extreme und lang anhaltende Trockenperioden eingestellt sind (broz.sk). Es gibt den schönen Federgras Stipa pulcherrina und Stipa joannis, 26 Arten von Orchideen (Orchideaceae), die Frühlings-Adonisröschen Adonis vernalis, das Schwarze Küchenschelle Pulsatilla nigricans, das Große Küchenschelle Pulsatilla grandis, die Türkenbund-Lilie Lilium martagon, die Niedrige Schwertlilie Iris pumila, die Zweifarbige Schwertlilie Iris variegata, Platanthera bifolia. Eine Seltenheit ist der Niederliegende Gänseblümchen Ononis pusilla, Lathyrus sphaericus, Conringia austriaca, Potentilla pedata, Smyrnium porfoliatum, Bupleurum rotundifolium, Consolida orientalis ssp. paniculata, Aplenium adianthum nigrum (sazp.sk), der Steppenrelikt Gypsophila fastigiata (devinskakobyla.sk).

Die Devínska Kobyla ist der höchste Gipfel der Devínske Karpaty mit einer Höhe von 514 m über dem Meeresspiegel und gleichzeitig der südlichste Ausläufer der Kleinen Karpaten. Sie hat auch gesetzlichen Schutz, seit 1964 ist sie ein Nationales Naturreservat – NNR mit einer Fläche von 101,12 Hektar (Wikipedia). Die Devínska Kobyla ist auch ein sogenanntes Gebiet von europäischer Bedeutung, sie gehört zum Geschützten Landschaftsgebiet Malé Karpaty und ist Teil der geschützten NATURA 2000-Gebiete (broz.sk). Der Waittov-Steinbruch, der auf den Fotos zu sehen ist, befindet sich in der Nähe des Sandbergs, etwa 600 Meter in Richtung Devín. Früher diente er als Kalksteinbruch (slovakia.travel).

Heute ist der Wait-Steinbruch Teil des Sandberg – Pajštún Geoparks. Auf der Devínska Kobyla befinden sich historische Steinbrüche, deren Felswände eine Länge von über 200 Metern erreichen. Die steilen Wände entstanden durch manuelle Gewinnung von Blöcken aus porösem neogenem Kalkstein. Devínska Kobyla liefert seit über 2.000 Jahren ununterbrochen Baumaterial. Die älteste nachgewiesene Nutzung stammt aus dem 1. Jahrhundert v. Chr., als ein keltischer Herrscher die Römer beauftragte, einen Palast auf dem Burghügel in Bratislava zu errichten. Der Stein war sowohl widerstandsfähig als auch leicht zu bearbeiten, wodurch er sich gut für einfachere Steinmetzarbeiten und Skulpturen eignete. Sandige Kalke und kalkhaltige Sandsteine wurden an den Standorten Líščia stráň und Merice, direkt oberhalb von Devín, abgebaut. Diese Steine wurden unter anderem für den Bau des St.-Martins-Doms verwendet. Die größte Expansion des Steinabbaus fand im 15. Jahrhundert statt, als das Material für den Umbau der Burg Bratislava, des St.-Martins-Doms, des Turms der Franziskanerkirche, der Academia Istropolitana, des Alten Rathauses und zahlreicher Bürgerhäuser genutzt wurde. Der Abbau erfolgte meist oberflächlich. Ein neuer Aufschwung des Steinabbaus begann in der Mitte des 19. Jahrhunderts mit dem Bau der Eisenbahn zwischen Wien und Budapest, insbesondere des Abschnitts Bratislava – Marchegg. Der Wait-Steinbruch war der zweitgrößte nach der Štokerau-Kalkbrennerei. Ursprünglich hieß er Mittelmanns Kalkbrennerei, benannt nach Móric Mittelmann, dessen Betrieb von 1897 bis 1932 aktiv war. Der dort gewonnene Stein wurde zur Regulierung und Befestigung von Flussufern genutzt. Im März 1929 übernahm Jozef Wait den Steinbruch. Die Produktion in der Kalkbrennerei wurde nach und nach eingestellt und endete schließlich 1932. Auf den umliegenden Flächen legte Jozef Wait Weinberge und Obstgärten an. Während des Zweiten Weltkriegs wurde das Gelände der Kalkbrennerei als Arbeitslager für russische Gefangene genutzt. Sie wurden gezwungen, eine hölzerne Brücke über die March nach Schloss Hof zu bauen. Aus geologischer Sicht gilt der obere Teil des Wait-Steinbruchs als Überrest einer ehemaligen Unterwasserhöhle (Informationstafel).

Der größte Teil des Nationalen Naturreservats Devínska Kobyla stellt eine Kulturlandschaft dar. Die Hänge der Devínska Kobyla waren ursprünglich von Eichen-Hainbuchen-Wäldern bedeckt, die jedoch im Laufe der Jahrhunderte abgeholzt und durch menschliche Aktivitäten wie Mähen, Beweidung und Brandrodung gepflegt wurden. Dies führte zur Entstehung und Erhaltung einzigartiger Wiesen- und Waldsteppen-Gemeinschaften mit einer reichen Vielfalt an wärmeliebenden Pflanzen- und Tierarten. In der Vergangenheit wurden hier Schafe, Ziegen und Rinder geweidet. Im Jahr 2013, nach mehr als 50 Jahren, wurde die Ziegenbeweidung erfolgreich wieder eingeführt. Die Beweidung verhindert die Überwucherung durch invasive Sträucher und trägt zur Erhaltung des traditionellen Waldsteppen-Charakters der Region bei (Informationstafel).

Der Aussichtsturm befindet sich am höchsten Punkt des Devínska Kobyla auf einer Höhe von 514 Metern über dem Meeresspiegel. Er ist mehr als 21 Meter hoch, wobei die höchste Plattform ungefähr 20 Meter über dem umliegenden Gelände liegt. Der Turm bietet eine Aussicht auf Devínska Nová Ves sowie auf Tschechien, Österreich und Ungarn. Der Entwurf des Aussichtsturms stammt vom Architekturbüro ARCHITEKTI ŠEBO LICHÝ. Einer Legende zufolge wurde sein Erscheinungsbild von der Gottesanbeterin (Mantis religiosa) inspiriert, die in der umliegenden Natur lebt. Laut den Architekten basiert das Bauwerk jedoch auf dem Genius Loci dieses Ortes. Von hier aus kann man in drei verschiedene Länder blicken, was die Inspiration für den dreieckigen Grundriss des Aussichtsturms Devínska Kobyla war. Das Dreiecksmotiv zieht sich durch das gesamte Design des Turms.

Devínska Kobyla az egyik legrégebben lakott terület Szlovákiában. Már az i. e. 5000 évvel ezelőtti időszakban itt telepedtek le a neolitikus földművesek, és építették első településeiket. Kr. e. 4. században a kelták telepedtek le itt, akik elkezdték erdőket irtani. Utánuk a rómaiak vették át a területet a Kr. u. 1. században, és szőlőültetvényeket alapítottak a Devínska Kobyly délnyugati lejtőin (devinskakobyla.sk). Az északkeleti lejtők alatt, Dúbravka és a “Technický sklom” között, feltárták a római típusú vidéki település, a villa rustica maradványait a 3. századból (panorama.sk).

A Devínska Kobyly tömege a geológusok szerint is a “geológiai jelenségek sokféleségének kincseskamrájának” nevezhető. Közel 300 millió évvel ezelőtt ez a terület a Pangea őscontinentum része volt. A következő időszakokban többször is elárasztotta a tenger ezt a területet, ahol mészkövek és dolomitok keletkeztek – Devínska hradná skala, Waittov lom, Štokeravská vápenka, Sandberg. A bádensi tenger, amely 14 – 16 millió évvel ezelőtt itt volt, jelentős fosszília lelőhelyet formált a Devínska Kobylyon – Sandberg. A Morava és a Duna folyók jelentős mértékben hozzájárultak a Devínska Kobyly kialakulásához. Az árkok fokozatosan elmozdultak, és körülbelül 600 ezer évvel ezelőtt a folyók találkozója kialakult a mai Devínska Nová Vsi területén. A geológiai változásoknak köszönhetően a Devínska hradná skala mintegy 130 ezer évvel ezelőtt került át a területre (devinskakobyla.sk). A Devínska hradná skalán kezdődik a Kárpátok hatalmas íve területünkön. Geológiai értelemben a Kárpátokhoz tartoznak Ausztria jobb partján található Hundsheim-hegyek is. A déli lejtőket főként szürke mészkők, dolomitok és karbonát brekciák alkotják. Az üledékek 160 – 180 millió évvel ezelőtt keletkeztek. A csúcs másodlagos kvarctartalmú homokból kialakult a mezozoikum korszakban (Információs tábla). A Devínska Kobylyon keresztül indul a Kárpátok hatalmas íve területünkön. Geológiai értelemben a Kárpátokhoz tartoznak Ausztria jobb partján található Hundsheim-hegyek is. A déli lejtőket főként szürke mészkők, dolomitok és karbonát brekciák alkotják. Az üledékek 160 – 180 millió évvel ezelőtt keletkeztek. A csúcs másodlagos kvarctartalmú homokból kialakult a mezozoikum korszakban (Információs tábla).

A Devínska Kobyla az egyik legszigorúbban védett hely Szlovákia egész területén. A brit botanikus, D. Moore, a Plant Life című munkájában a világ számos természeti szempontból érdekes helyéből választott ki, és a tíz európai hely közül két oldalt szentelt a Devínska Kobylynak (inba.sk). A Devínske Karpaty része. Bratislava városrészéhez, a Devínhöz, nagyon közel található. A Morava és a Duna folyók torkolata mellett fekszik. I^de tartozik a Sandberg is. Nagyon gyakran látogatott hely. A “Kobyla”, ahogyan Bratislavában hozzászoktak nevezni, valóban gazdag a természet változatos formáinak palettájában. Magas fokú biodiverzitást mutat, részben azért, mert eredetileg erdős terület volt, ahol azonban történelmileg gazdálkodtak, erdőt irtottak, kaszáltak stb. (Wikipedia). Itt legeltettek juhokat, de kecskéket és marhát is. A legelők körülbelül a 20. század közepéig fokozatosan megszűntek (broz.sk). A Devínska Kobylyon több ezer állatfaj él. Például a Saga pedo sáska, a Mantis religiosa imádkozó sáska. Több mint 600 pillangófaj, például a lepkefarkú lepke Papilio machaon, a Parnassius mnemosyne tollaslepkű, több mint 380 bogárfaj, például a szarvasbogár Lucanus cervus, a nagy szarvasbogár Cerambyx cerdo. A sziklákon fészkel a vércse Falco tinnunculus, és ide is repül a Monticola saxatilis, a keleti rétisas Falco cherrug (devinskakobyla.sk). Több északi elterjedési határon élő faj is él itt. Ritka hosszúnyakú imádkozó sáska, Iphiclides podalirius sáska is előfordul itt (sazp.sk).

Itt a melegkedvelő és mészkövet kedvelő növények dominálnak, összesen több mint 1100 faj magasabb növény nő itt. Közöttük 26 orchidea faj. Itt élnek a száraz időszakokhoz alkalmazkodott melegkedvelő rovarfajok is (broz.sk). Itt található a szép Stipa pulcherrina és Stipa joannis, 26 orchideafaj (Orchideaceae), a tavaszi sáfrány Adonis vernalis, a fekete kankalin Pulsatilla nigricans, a nagyvirágú kankalin Pulsatilla grandis, a törpe liliom Lilium martagon, az alacsony írisz Iris pumila, a kétszínű írisz Iris variegata, a Platanthera bifolia. Rendkívüli ritkaság a kis ononis Ononis pusilla, a gömbölyű levelű pillangós Lathyrus sphaericus, a Conringia austriaca, a Potentilla pedata, a Smyrnium porfoliatum, a Bupleurum rotundifolium, a Consolida orientalis ssp. paniculata, az Aplenium adianthum nigrum sziklai relikvia (devinskakobyla.sk).

A Devínska Kobyla a Devínske Karpaty legmagasabb csúcsa, tengerszint feletti magassága 514 m, és egyben a Kis-Kárpátok legdélibb kiterjesztése. Törvényi védelmet is élvez, 1964 óta Nemzeti Természeti Rezervátum (NPR) 101,12 hektáros területtel (Wikipedia). A Devínska Kobyla az Európai Unió fontos területe, része a Kis-Kárpátok Védett Tájterületének és a NATURA 2000 védett területeknek (broz.sk). A fotókon látható Waittov lom a Sandbergtől nem messze, körülbelül 600 méterre Devín felé. Régebben mészkőbányaként szolgált (slovakia.travel).

Ma a Wait-kőfejtő a Sandberg – Pajštún Geopark része. A Devínska Kobyla területén történelmi kőfejtők találhatók, amelyek bányafalai meghaladják a 200 métert. A meredek falak kézi bányászattal alakultak ki, amikor porózus neogén mészkőtömböket fejtettek ki. Devínska Kobyla több mint 2000 éve folyamatosan szolgáltat építőkövet. Az első írásos említés az i. e. 1. századból származik, amikor egy kelta uralkodó rómaiakkal építtette fel palotáját a pozsonyi várdombon. A kőzet szilárd volt, mégis könnyen megmunkálható, így alkalmas volt egyszerűbb kőfaragványok és szobrok készítésére. Homokos mészkövet és mésztartalmú homokkövet a Líščia stráň és Merice területén fejtettek, közvetlenül Dévény felett. Ezt az anyagot például a Szent Márton-székesegyház építéséhez használták fel. A kőbányászat legnagyobb fellendülése a 15. században következett be, amikor az anyagot a Pozsonyi vár, a Szent Márton-székesegyház, a ferences templom tornya, az Academia Istropolitana, a városháza és polgárházak felújítására használták. A kőfejtés többnyire felszíni bányászati módszerekkel történt. A bányászat a 19. század közepén új lendületet kapott a Bécs és Budapest közötti vasútvonal építésével, különösen a Pozsony – Marchegg szakaszon. A Wait-kőfejtő a második legnagyobb volt a Štokerau mészégető után. Eredetileg Mittelmann-mészégetőként volt ismert, mivel Móric Mittelmann mészégetője 1897 és 1932 között működött. Az itt kitermelt követ folyópartok szabályozására és megerősítésére használták. 1929 márciusában a kőfejtőt Jozef Wait vásárolta meg. A mészégető termelése fokozatosan csökkent, majd 1932-ben teljesen megszűnt. A környező földeken Jozef Wait szőlőültetvényt és gyümölcsöst hozott létre. A második világháború alatt a mészégető területén munkatábort létesítettek orosz hadifoglyok számára, akiket arra kényszerítettek, hogy egy fa hidat építsenek a Morva folyón Schloss Hof felé. Geológiai szempontból a Wait-kőfejtő felső része egy ősi tenger alatti barlang maradványának tekinthető (Információs tábla).

A Devínska Kobyla Nemzeti Természetvédelmi Terület nagy része kultúrtáj. Devínska Kobyla lejtőit eredetileg tölgy-gyertyán erdők borították, amelyeket az évszázadok során kivágtak, majd kaszálással, legeltetéssel és égetéssel tartottak fenn. Ennek eredményeként egyedi réti és erdős sztyeppei élőhelyek alakultak ki, ritka melegkedvelő növény- és állatfajok gazdag populációival. A területen juhokat, kecskéket és szarvasmarhákat legeltettek. 2013-ban, több mint 50 év után, sikerült újraindítani a kecsketenyésztést. A legeltetés megakadályozza az invazív cserjék elburjánzását, és segít megőrizni a terület hagyományos erdős sztyeppei jellegét (Információs tábla).

A kilátótorony a Devínska Kobyla legmagasabb pontján található, 514 méterrel a tengerszint felett. Több mint 21 méter magas, a legfelső platform pedig körülbelül 20 méterrel a környező terep fölé emelkedik. A torony kilátást nyújt Devínska Nová Vesre, valamint Csehországra, Ausztriára és Magyarországra. A kilátótorony tervezője az ARCHITEKTI ŠEBO LICHÝ építészeti stúdió. Egy legenda szerint megjelenését a sáska (Mantis religiosa) ihlette, amely a környező természetben él. Az építészek szerint azonban az építmény a hely genius loci-jából merít ihletet. Erről a pontról három különböző országba lehet ellátni, ami inspirációt adott a háromszög alaprajzhoz. A háromszög motívum az egész kilátótorony dizájnjában megjelenik.

Odkazy

TOP

Všetky