Krajina, Česko, Južná Morava, Moravské, Neživé, Obce, Stavby, Zahraničie, Zámky

Milotice – perla juhovýchodnej Moravy

skala
Hits: 16

Milo­ti­ce sú obec nachá­dza­jú­ca sa v okre­se Hodo­nín v Juho­mo­rav­skom kra­ji, pri­bliž­ne 6 km juž­ne od mes­ta Kyjov. S počtom oby­va­te­ľov oko­lo 1 900 (Wiki­pe­dia) a roz­lo­hou 12,7 km² (milo​ti​ce​.cz) pred­sta­vu­jú význam­né kul­túr­ne a his­to­ric­ké cen­trum regi­ó­nu. Prvá písom­ná zmien­ka o Milo­ti­ciach pochá­dza z roku 1341, keď sa spo­mí­na miest­ny farár Heřman vo svo­jom misá­li. V roku 1360 vlast­ni­li tunaj­šiu pev­nosť bra­tia Zde­něk a Čeněk z Rono­va. Počas husit­ských vojen v 15. sto­ro­čí boli Milo­ti­ce význam­ným stre­dis­kom husi­tov. V prie­be­hu sto­ro­čí obec čas­to meni­la svo­jich maji­te­ľov, medzi kto­rých pat­ri­li páni z Kra­vař, z Ojnic, Zás­třiz­lo­vé či Žero­tí­nov­ci. V dru­hej polo­vi­ci 16. sto­ro­čia bola pôvod­ná gotic­ká pev­nosť pre­sta­va­ná na rene­sanč­ný zámok. V 17. a 18. sto­ro­čí pre­šiel zámok baro­ko­vou pre­stav­bou, kto­rá mu dala súčas­nú podo­bu. Posled­ný­mi súkrom­ný­mi vlast­ník­mi zám­ku bol rod Seilern-​Aspang, kto­rým bol maje­tok skon­fiš­ko­va­ný po dru­hej sve­to­vej voj­ne. Zámok bol verej­nos­ti sprí­stup­ne­ný už v roku 1948. Domi­nan­tou obce je baro­ko­vý zámok Milo­ti­ce, čas­to nazý­va­ný ​“Per­la juho­vý­chod­nej Mora­vy”. Zámok je uni­kát­ne zacho­va­ným kom­ple­xom baro­ko­vých sta­vieb a záh­rad­nej archi­tek­tú­ry. Náv­štev­ní­ci môžu obdi­vo­vať repre­zen­tač­né sály, kto­ré ponú­ka­jú pohľad do život­né­ho štý­lu a kaž­do­den­nos­ti posled­né­ho maji­te­ľa JUDr. Ladi­sla­va Sei­ler­na a jeho rodi­ny v prvej polo­vi­ci 20. sto­ro­čia (zamek​-milo​ti​ce​.cz). Oko­lie zám­ku tvo­rí fran­cúz­ska záh­ra­da s fon­tá­na­mi a letoh­rád­kom, kto­rá pre­chá­dza do anglic­ké­ho par­ku. Zámok je tiež obľú­be­ným mies­tom pre fil­má­rov, natá­ča­li sa tu fil­my ako ​“Za hum­ny je drak” či ​“Žabí princ” (ces​tuj​za​me​nej​.sk).

Ďal­šou zau­jí­ma­vos­ťou Milo­tíc je are­ál vin­ných piv­níc Šid­le­ny, kto­rý má vinár­sku tra­dí­ciu dolo­že­nú už na kon­ci 17. sto­ro­čia. Are­ál je mies­tom kona­nia pra­vi­del­ných podu­ja­tí, ako sú Náro­do­pis­ný fes­ti­val kyjov­ské­ho Dol­ňác­ka, Bur­čá­ko­vý pochod či Mar­tin­ské a Cyri­lo­me­to­děj­ské Šid­le­ny. V obci pôso­bí množ­stvo spol­kov a orga­ni­zá­cií, kto­ré udr­žia­va­jú miest­ne tra­dí­cie a zvy­ky. Do dneš­ných dní sa tu docho­va­li boha­to zdo­be­né juho­ky­jov­ské kro­je, kto­rých krá­su môžu náv­štev­ní­ci obdi­vo­vať naprí­klad na novem­bro­vých Slo­vác­kych hodoch s ven­com (milo​ti​ce​.cz). Názov obce je odvo­de­ný od maji­teľ­ky osa­dy – Milo­ty. Západ­ne od obce exis­to­va­la zanik­nu­tá obec Jiří­ko­vi­ce. Rodá­ci a osob­nos­ti spo­je­né s Milo­ti­ca­mi: cyk­lis­ta Jan Bár­ta, spi­so­va­teľ a humo­ris­ta Evžen Boček (Wiki­pe­dia). Milo­ti­ce pat­ria do mik­ro­re­gi­ó­nu Nový Dvůr. Tvo­rí ho šesť vinár­skych obcí: Milo­ti­ce, Sko­ro­ni­ce, Ratíš­ko­vi­ce, Svatobořice-​Mistřín, Vace­no­vi­ce a Vlkoš. Pome­no­va­nie pochá­dza z his­tó­rie, zo začiat­ku 17. sto­ro­čia a via­že sa ku milo­tic­ké­mu pan­stvu, ku kto­ré­mu pat­ri­li vyš­šie uve­de­né obce okrem Ratíškovic. 

Milo­ti­ce is a muni­ci­pa­li­ty loca­ted in the Hodo­nín Dis­trict of the South Mora­vian Regi­on, app­ro­xi­ma­te­ly 6 km south of the town of Kyjov. With a popu­la­ti­on of around 1,900 (Wiki­pe­dia) and an area of 12.7 km² (milo​ti​ce​.cz), it repre­sents a sig­ni­fi­cant cul­tu­ral and his­to­ri­cal cen­ter of the regi­on. The first writ­ten men­ti­on of Milo­ti­ce dates back to 1341 when the local priest Heřman is men­ti­oned in his mis­sal. In 1360, the local for­tress was owned by the brot­hers Zde­něk and Čeněk of Ronov. During the Hus­si­te Wars in the 15th cen­tu­ry, Milo­ti­ce was an impor­tant Hus­si­te cen­ter. Over the cen­tu­ries, the muni­ci­pa­li­ty fre­qu­en­tly chan­ged owners, inc­lu­ding the Lords of Kra­va­ře, Ojni­ce, Zás­třiz­lo­vé, and Žero­tín. In the second half of the 16th cen­tu­ry, the ori­gi­nal Got­hic for­tress was rebu­ilt into a Renais­san­ce cha­te­au. In the 17th and 18th cen­tu­ries, the cha­te­au under­went Baro­que reno­va­ti­ons, giving it its cur­rent appe­a­ran­ce. The last pri­va­te owners of the cha­te­au were the Seilern-​Aspang fami­ly, who­se pro­per­ty was con­fis­ca­ted after World War II. The cha­te­au was ope­ned to the pub­lic in 1948. The domi­nant fea­tu­re of the muni­ci­pa­li­ty is the Baro­que Milo­ti­ce Cha­te­au, often refer­red to as the ​“Pearl of Sout­he­as­tern Mora­via.” The cha­te­au is a uni­qu­e­ly pre­ser­ved com­plex of Baro­que buil­dings and gar­den archi­tec­tu­re. Visi­tors can admi­re the repre­sen­ta­ti­ve halls, which offer a glim­pse into the lifes­ty­le and dai­ly life of the last owner, JUDr. Ladi­slav Sei­lern, and his fami­ly in the first half of the 20th cen­tu­ry (zamek​-milo​ti​ce​.cz). The sur­roun­dings of the cha­te­au inc­lu­de a French gar­den with foun­tains and a sum­mer hou­se, which trans­i­ti­ons into an English park. The cha­te­au is also a popu­lar fil­ming loca­ti­on for movies such as ​“Za hum­ny je drak” and ​“Žabí princ” (ces​tuj​za​me​nej​.sk).

Anot­her att­rac­ti­on of Milo­ti­ce is the Šid­le­ny wine cel­lars area, which has a wine­ma­king tra­di­ti­on docu­men­ted as ear­ly as the late 17th cen­tu­ry. The area hosts regu­lar events such as the Eth­nog­rap­hic Fes­ti­val of Kyjov­ské Dol­ňác­ko, the Bur­čák March, and Mar­tin­ské and Cyri­lo­me­to­děj­ské Šid­le­ny. The vil­la­ge is home to nume­rous asso­cia­ti­ons and orga­ni­za­ti­ons that main­tain local tra­di­ti­ons and cus­toms. To this day, rich­ly deco­ra­ted Kyjov folk cos­tu­mes have been pre­ser­ved, and visi­tors can admi­re the­ir beau­ty during the Novem­ber Slo­vác­ké Hody fes­ti­val with a wre­ath (milo​ti​ce​.cz). The name of the muni­ci­pa­li­ty is deri­ved from the ori­gi­nal owner of the sett­le­ment, Milo­ta. To the west of the vil­la­ge, the now-​defunct vil­la­ge of Jiří­ko­vi­ce once exis­ted. Notab­le nati­ves and per­so­na­li­ties asso­cia­ted with Milo­ti­ce inc­lu­de cyc­list Jan Bár­ta and wri­ter and humo­rist Evžen Boček (Wiki­pe­dia). Milo­ti­ce belo­ngs to the mic­ro­re­gi­on of Nový Dvůr. It con­sists of six wine-​making vil­la­ges: Milo­ti­ce, Sko­ro­ni­ce, Ratíš­ko­vi­ce, Svatobořice-​Mistřín, Vace­no­vi­ce, and Vlkoš. The name ori­gi­na­tes from his­to­ry, dating back to the ear­ly 17th cen­tu­ry, and is asso­cia­ted with the Milo­ti­ce esta­te, which inc­lu­ded the above-​mentioned vil­la­ges except for Ratíškovice.

Milo­ti­ce ist eine Geme­in­de im Bez­irk Hodo­nín in der Süd­mäh­ris­chen Regi­on, etwa 6 km süd­lich der Stadt Kyjov gele­gen. Mit einer Bevöl­ke­rung von etwa 1.900 (Wiki­pe­dia) und einer Flä­che von 12,7 km² (milo​ti​ce​.cz) stellt sie ein bede­uten­des kul­tu­rel­les und his­to­ris­ches Zen­trum der Regi­on dar. Die ers­te sch­rift­li­che Erwäh­nung von Milo­ti­ce stammt aus dem Jahr 1341, als der ört­li­che Pfar­rer Heřman in sei­nem Mess­buch erwähnt wird. Im Jahr 1360 befand sich die ört­li­che Fes­tung im Besitz der Brüder Zde­něk und Čeněk von Ronov. Wäh­rend der Hus­si­ten­krie­ge im 15. Jahr­hun­dert war Milo­ti­ce ein wich­ti­ges Zen­trum der Hus­si­ten. Im Lau­fe der Jahr­hun­der­te wech­sel­te die Geme­in­de häu­fig ihre Besit­zer, darun­ter die Her­ren von Kra­va­ře, Ojni­ce, Zás­třiz­lo­vé und Žero­tín. In der zwe­i­ten Hälf­te des 16. Jahr­hun­derts wur­de die urs­prün­gli­che gotis­che Fes­tung in ein Renais­san­cesch­loss umge­baut. Im 17. und 18. Jahr­hun­dert erfuhr das Sch­loss baroc­ke Umbau­ten, die ihm sein heuti­ges Aus­se­hen ver­lie­hen. Die letz­ten pri­va­ten Eigen­tümer des Sch­los­ses waren die Fami­lie Seilern-​Aspang, deren Besitz nach dem Zwe­i­ten Weltk­rieg kon­fis­ziert wur­de. Das Sch­loss wur­de 1948 der Öffen­tlich­ke­it zugän­glich gemacht. Die domi­nie­ren­de Sehen­swür­dig­ke­it der Geme­in­de ist das Barocksch­loss Milo­ti­ce, oft als ​“Per­le Südos­tmäh­rens” bez­e­ich­net. Das Sch­loss ist ein ein­zi­gar­tig erhal­te­nes Ensem­ble baroc­ker Gebä­u­de und Gar­te­nar­chi­tek­tur. Besu­cher kön­nen die Reprä­sen­ta­ti­ons­rä­u­me bewun­dern, die Einb­lic­ke in den Lebenss­til und den All­tag des letz­ten Eigen­tümers, Dr. Ladi­slav Sei­lern, und sei­ner Fami­lie in der ers­ten Hälf­te des 20. Jahr­hun­derts bie­ten (zamek​-milo​ti​ce​.cz). Die Umge­bung des Sch­los­ses umfasst einen fran­zösis­chen Gar­ten mit Springb­run­nen und ein Lust­haus, das in einen englis­chen Park über­geht. Das Sch­loss ist auch ein belieb­ter Dre­hort für Fil­me wie ​“Za hum­ny je drak” und ​“Žabí princ” (ces​tuj​za​me​nej​.sk).

Eine wei­te­re Att­rak­ti­on von Milo­ti­ce ist das Are­al der Wein­kel­ler Šid­le­ny, das eine Wein­baut­ra­di­ti­on hat, die bis ins spä­te 17. Jahr­hun­dert zurück­re­icht. Das Are­al ist Schau­platz regel­mä­ßi­ger Verans­tal­tun­gen wie dem Eth­no­gra­fis­chen Fes­ti­val des Kyjov­ské Dol­ňác­ko, dem Burčák-​Marsch und den Martins- und Cyrill-​und-​Methodius-​Šidleny. In der Geme­in­de sind zahl­re­i­che Vere­i­ne und Orga­ni­sa­ti­onen tätig, die loka­le Tra­di­ti­onen und Brä­u­che pfle­gen. Bis heute sind reich ver­zier­te Kyjo­ver Trach­ten erhal­ten geb­lie­ben, deren Schön­he­it Besu­cher beis­piel­swe­i­se beim Novem­ber­fes­ti­val Slo­vác­ké Hody mit Kranz bewun­dern kön­nen (milo​ti​ce​.cz). Der Name der Geme­in­de lei­tet sich von der urs­prün­gli­chen Besit­ze­rin der Sied­lung, Milo­ta, ab. West­lich des Dor­fes exis­tier­te einst das heute versch­wun­de­ne Dorf Jiří­ko­vi­ce. Zu den bede­uten­den Per­sön­lich­ke­i­ten aus Milo­ti­ce gehören der Rad­fah­rer Jan Bár­ta und der Sch­rifts­tel­ler und Humo­rist Evžen Boček (Wiki­pe­dia). Milo­ti­ce gehört zur Mik­ro­re­gi­on Nový Dvůr. Sie bes­teht aus sechs Wein­bau­dör­fern: Milo­ti­ce, Sko­ro­ni­ce, Ratíš­ko­vi­ce, Svatobořice-​Mistřín, Vace­no­vi­ce und Vlkoš. Der Name stammt aus der Ges­chich­te, vom Anfang des 17. Jahr­hun­derts, und bez­ieht sich auf das Gut Milo­ti­ce, zu dem die oben genann­ten Dör­fer außer Ratíš­ko­vi­ce gehörten.

Milo­ti­ce jsou obec nachá­ze­jí­cí se v okre­se Hodo­nín v Jiho­mo­rav­ském kra­ji, přib­liž­ně 6 km již­ně od měs­ta Kyjov. S počtem oby­va­tel oko­lo 1 900 (Wiki­pe­dia) a roz­lo­hou 12,7 km² (milo​ti​ce​.cz) před­sta­vu­jí význam­né kul­tur­ní a his­to­ric­ké cen­trum regi­onu. Prv­ní písem­ná zmín­ka o Milo­ti­cích pochá­zí z roku 1341, kdy je zmi­ňo­ván míst­ní farář Heřman ve svém misá­lu. V roce 1360 vlast­ni­li zdej­ší tvrz bra­tři Zde­něk a Čeněk z Rono­va. Během husit­ských válek v 15. sto­le­tí byly Milo­ti­ce význam­ným stře­dis­kem husi­tů. V průběhu sta­le­tí obec čas­to měni­la své maji­te­le, mezi kte­ré patři­li páni z Kra­vař, z Ojnic, Zás­třiz­lo­vé či Žero­tí­no­vé. V dru­hé polo­vi­ně 16. sto­le­tí byla původ­ní gotic­ká tvrz pře­sta­věna na rene­sanč­ní zámek. V 17. a 18. sto­le­tí pro­šel zámek barok­ní pře­stav­bou, kte­rá mu dala sou­čas­nou podo­bu. Posled­ní­mi souk­ro­mý­mi vlast­ní­ky zám­ku byl rod Seilern-​Aspang, kte­rým byl maje­tek zkon­fis­ko­ván po dru­hé světo­vé vál­ce. Zámek byl veřej­nos­ti zpří­stup­něn již v roce 1948. Domi­nan­tou obce je barok­ní zámek Milo­ti­ce, čas­to nazý­va­ný ​“Per­la jiho­vý­chod­ní Mora­vy”. Zámek je uni­kát­ně zacho­va­lým kom­ple­xem barok­ních sta­veb a zahrad­ní archi­tek­tu­ry. Návš­těv­ní­ci mohou obdi­vo­vat repre­zen­tač­ní sály, kte­ré nabí­ze­jí pohled do život­ní­ho sty­lu a kaž­do­den­nos­ti posled­ní­ho maji­te­le JUDr. Ladi­sla­va Sei­ler­na a jeho rodi­ny v prv­ní polo­vi­ně 20. sto­le­tí (zamek​-milo​ti​ce​.cz). Oko­lí zám­ku tvo­ří fran­couz­ská zahra­da s fon­tá­na­mi a letoh­rád­kem, kte­rá pře­chá­zí do anglic­ké­ho par­ku. Zámek je také oblí­be­ným mís­tem pro fil­ma­ře, natá­če­ly se zde fil­my jako ​“Za hum­ny je drak” či ​“Žabí princ” (ces​tuj​za​me​nej​.cz).

Dal­ší zají­ma­vos­tí Milo­tic je are­ál vin­ných skle­pů Šid­le­ny, kte­rý má vina­řs­kou tra­di­ci dolo­že­nou již na kon­ci 17. sto­le­tí. Are­ál je mís­tem koná­ní pra­vi­del­ných akcí, jako jsou Náro­do­pis­ný fes­ti­val kyjov­ské­ho Dol­ňác­ka, Bur­čá­ko­vý pochod či Mar­tin­ské a Cyri­lo­me­to­děj­ské Šid­le­ny. V obci půso­bí množ­ství spol­ků a orga­ni­za­cí, kte­ré udr­žu­jí míst­ní tra­di­ce a zvy­ky. Do dneš­ních dnů se zde docho­va­ly boha­tě zdo­be­né jiho­ky­jov­ské kro­je, jejichž krá­su mohou návš­těv­ní­ci obdi­vo­vat napří­klad na lis­to­pa­do­vých Slo­vác­kých hodech s věn­cem (milo​ti​ce​.cz). Název obce je odvo­zen od maji­tel­ky osa­dy – Milo­ty. Západ­ně od obce exis­to­va­la zanik­lá obec Jiří­ko­vi­ce. Rodá­ci a osob­nos­ti spo­je­né s Milo­ti­ce­mi: cyk­lis­ta Jan Bár­ta, spi­so­va­tel a humo­ris­ta Evžen Boček (Wiki­pe­dia). Milo­ti­ce patří do mik­ro­re­gi­onu Nový Dvůr. Ten tvo­ří šest vina­řs­kých obcí: Milo­ti­ce, Sko­ro­ni­ce, Ratíš­ko­vi­ce, Svatobořice-​Mistřín, Vace­no­vi­ce a Vlkoš. Název pochá­zí z his­to­rie, z počát­ku 17. sto­le­tí, a váže se k milo­tic­ké­mu pan­ství, ke kte­ré­mu patři­ly výše uve­de­né obce kro­mě Ratíškovic.

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Biotopy, Česko, Moravské, Obce, Príroda, Severná Morava, Skaly, Zahraničie

Lidečko

skala
Hits: 16

Lideč­ko je obec nachá­dza­jú­ca sa v údo­lí rie­ky Seni­ce, pri­bliž­ne 16 km juž­ne od Vse­tí­na, v regi­ó­ne Valaš­sko na výcho­de Čes­kej repub­li­ky. Obec je obklo­pe­ná krás­nou prí­ro­dou, kto­rá ponú­ka množ­stvo prí­le­ži­tos­tí pre turis­ti­ku a rekre­áciu. Prvá písom­ná zmien­ka o Lideč­ku pochá­dza z roku 1424, keď kráľ Žig­mund Luxem­bur­ský odo­vzdal bru­mov­ské pan­stvo, vrá­ta­ne Lideč­ka, do zálož­né­ho drža­nia Miro­sla­vo­vi z Cim­bur­ku. Počas svo­jej his­tó­rie obec čeli­la via­ce­rým nájaz­dom a pohro­mám. V roku 1663 utr­pe­la pri vpá­de Tatá­rov, kto­rí údaj­ne zaja­li a zabi­li 234 oby­va­te­ľov. Násled­ne bola pos­ti­hnu­tá turec­ký­mi vpád­mi v roku 1683 a útok­mi Kuru­cov v roku 1707, pri kto­rých zahy­nu­lo 12 ľudí (mis​to​pi​sy​.cz). Medzi naj­výz­nam­nej­šie pamiat­ky v obci pat­rí kos­tol svä­tej Kata­rí­ny Sinaj­skej, posta­ve­ný v roku 1700 na mies­te pôvod­né­ho kos­to­la z roku 1511, kto­rý bol zni­če­ný počas tatár­skych nájaz­dov (Wiki­pe­dia). Prí­rod­nou pamiat­kou sú Čer­to­vy ská­ly, sú obľú­be­né pre turis­tov aj horo­lez­cov. Tie­to pies­kov­co­vé útva­ry sú spo­je­né s miest­ny­mi legen­da­mi a ponú­ka­jú výhľa­dy na oko­li­tú kra­ji­nu (kudyz​nu​dy​.cz). Z geomor­fo­lo­gic­ké­ho hľa­dis­ka ide o eró­zi­ou naru­še­né­ho štruk­túr­ne­ho sva­hu, zvy­čaj­ne ozna­čo­va­né­ho ako skal­ný múr, resp. hrad­ba. Ide o prieč­ny­mi puk­li­na­mi roz­čle­ne­nú pies­kov­co­vú lavi­cu, kto­rá je súčas­ťou pale­ogén­nych luha­čo­vic­kých vrs­tiev (Infor­mač­ná tabuľa). 

Obcou pre­chá­dza Hor­no­li­dečs­ká magis­trá­la a v oko­lí vedie nie­koľ­ko náuč­ných chod­ní­kov, ako naprí­klad náuč­ný chod­ník Vařá­ko­vy pase­ky, kto­rá zozna­mu­je náv­štev­ní­kov s prí­rod­ným bohat­stvom a his­tó­ri­ou vypá­le­nej valaš­skej osa­dy Vařá­ko­vy pase­ky. Časť kata­stra obce, ležia­ca východ­ne od želez­ni­ce, sa nachá­dza v Chrá­ne­nej kra­jin­nej oblas­ti Bes­ky­dy (lidec​ko​.cz). V súčas­nos­ti má Lideč­ko pri­bliž­ne 1 800 oby­va­te­ľov a je súčas­ťou okre­su Vse­tín v Zlín­skom kra­ji. Obec si zacho­vá­va svoj tra­dič­ný ráz a aktív­ne udr­žia­va miest­ne zvy­ky a kul­tú­ru. V obci pôso­bí via­ce­ro záuj­mo­vých spol­kov a zdru­že­ní, kto­ré pris­pie­va­jú k spo­lo­čen­ské­mu živo­tu (valach​.cz). Vďa­ka drs­ným prí­rod­ným pod­mien­kam Vizo­vic­kých vrchov a Javor­ní­kov v Lideč­ku náj­de­me udr­žia­va­né tra­dí­cie a zacho­va­né pozos­tat­ky pôvod­nej dre­ve­nej zástav­by. Naj­výz­nam­nej­šia pamiat­ka – Fran­ti­šá­ko­vo foj­ství z 18. sto­ro­čia bola pre svo­ju vyso­kú hod­no­tu pre­ve­ze­ná do Valaš­ské­ho múzea v prí­ro­de (Infor­mač­ná tabuľa). 

Lideč­ko is a vil­la­ge loca­ted in the val­ley of the Seni­ce River, app­ro­xi­ma­te­ly 16 km south of Vse­tín, in the Wal­la­chia regi­on in the eas­tern Czech Repub­lic. The vil­la­ge is sur­roun­ded by beau­ti­ful natu­re, offe­ring nume­rous oppor­tu­ni­ties for hiking and rec­re­a­ti­on. The first writ­ten men­ti­on of Lideč­ko dates back to 1424, when King Sigis­mund of Luxem­bourg han­ded over the Bru­mov esta­te, inc­lu­ding Lideč­ko, to Miro­slav of Cim­burk as col­la­te­ral posses­si­on. Throug­hout its his­to­ry, the vil­la­ge faced seve­ral raids and disas­ters. In 1663, it suf­fe­red during the Tatar inva­si­on, which alle­ged­ly resul­ted in the cap­tu­re and kil­ling of 234 inha­bi­tants. Sub­se­qu­en­tly, it was affec­ted by Tur­kish inva­si­ons in 1683 and Kuruc attacks in 1707, during which 12 peop­le were kil­led (mis​to​pi​sy​.cz). Among the most notab­le land­marks in the vil­la­ge is the Church of St. Cat­he­ri­ne of Sinai, built in 1700 on the site of the ori­gi­nal church from 1511, which was des­tro­y­ed during the Tatar raids (Wiki­pe­dia). A natu­ral land­mark in the area is Devi­l’s Rocks (Čer­to­vy ská­ly), which are popu­lar among tou­rists and clim­bers. The­se sand­sto­ne for­ma­ti­ons are asso­cia­ted with local legends and offer vie­ws of the sur­roun­ding lands­ca­pe (kudyz​nu​dy​.cz). From a geomorp­ho­lo­gi­cal per­spec­ti­ve, it is an erosion-​damaged struc­tu­ral slo­pe, usu­al­ly refer­red to as a rock wall or bar­rier. It is a sand­sto­ne bench divi­ded by trans­ver­se cracks, for­ming part of the Pale­oge­ne Luha­čo­vi­ce lay­ers (Infor­ma­ti­on board).

The vil­la­ge is tra­ver­sed by the Hor­no­li­deč Magis­tra­la, and seve­ral edu­ca­ti­onal trails lead through the sur­roun­ding area, such as the Vařá­ko­vy Pase­ky Edu­ca­ti­onal Trail, which intro­du­ces visi­tors to the natu­ral wealth and his­to­ry of the burned-​out Wal­la­chian sett­le­ment of Vařá­ko­vy Pase­ky. Part of the vil­la­ge­’s cadas­tral area, loca­ted east of the rai­lway, is situ­ated in the Bes­ky­dy Pro­tec­ted Lands­ca­pe Area (lidec​ko​.cz). Cur­ren­tly, Lideč­ko has app­ro­xi­ma­te­ly 1,800 inha­bi­tants and is part of the Vse­tín Dis­trict in the Zlín Regi­on. The vil­la­ge retains its tra­di­ti­onal cha­rac­ter and acti­ve­ly pre­ser­ves local cus­toms and cul­tu­re. Seve­ral inte­rest groups and asso­cia­ti­ons ope­ra­te in the vil­la­ge, con­tri­bu­ting to its social life (valach​.cz). Thanks to the harsh natu­ral con­di­ti­ons of the Vizo­vi­ce High­lands and the Javor­ní­ky Moun­tains, Lideč­ko pre­ser­ves main­tai­ned tra­di­ti­ons and rem­nants of the ori­gi­nal wooden archi­tec­tu­re. The most sig­ni­fi­cant monu­ment, Fran­ti­šá­k’s farm­ste­ad from the 18th cen­tu­ry, was relo­ca­ted to the Wal­la­chian Open Air Muse­um due to its high his­to­ri­cal value (Infor­ma­ti­on board).

Lideč­ko je obec nachá­ze­jí­cí se v údo­lí řeky Seni­ce, přib­liž­ně 16 km již­ně od Vse­tí­na, v regi­onu Valaš­sko na výcho­dě Čes­ké repub­li­ky. Obec je obklo­pe­na krás­nou pří­ro­dou, kte­rá nabí­zí mno­ho pří­le­ži­tos­tí pro turis­ti­ku a rekre­a­ci. Prv­ní písem­ná zmín­ka o Lideč­ku pochá­zí z roku 1424, kdy král Zik­mund Lucem­bur­ský pře­dal bru­mov­ské pan­ství, včet­ně Lideč­ka, do zástav­ní­ho drže­ní Miro­sla­vo­vi z Cim­bur­ka. Během své his­to­rie obec čeli­la něko­li­ka nájez­dům a pohro­mám. V roce 1663 utr­pěla při vpá­du Tata­rů, kte­ří údaj­ně zaja­li a zabi­li 234 oby­va­tel. Násled­ně byla zasa­že­na turec­ký­mi vpá­dy v roce 1683 a úto­ky Kuru­ců v roce 1707, při nichž zahy­nu­lo 12 lidí (mis​to​pi​sy​.cz). Mezi nej­výz­nam­něj­ší památ­ky v obci patří kos­tel sva­té Kate­ři­ny Sien­ské, posta­ve­ný v roce 1700 na mís­tě původ­ní­ho kos­te­la z roku 1511, kte­rý byl zni­čen při tatar­ských nájez­dech (Wiki­pe­dia). Pří­rod­ní památ­kou jsou Čer­to­vy ská­ly, kte­ré jsou oblí­be­né mezi turis­ty i horo­lez­ci. Tyto pís­kov­co­vé útva­ry jsou spo­je­ny s míst­ní­mi legen­da­mi a nabí­ze­jí výhle­dy do okol­ní kra­ji­ny (kudyz​nu​dy​.cz). Z geomor­fo­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka jde o ero­zí naru­še­ný struk­tu­rál­ní svah, obvyk­le ozna­čo­va­ný jako skal­ní zeď nebo hrad­ba. Jed­ná se o pís­kov­co­vou lavi­ci roz­čle­něnou příč­ný­mi puk­li­na­mi, kte­rá je sou­čás­tí pale­ogen­ních luha­čo­vic­kých vrs­tev (Infor­mač­ní tabule).

Obcí pro­chá­zí Hor­no­li­dečs­ká magis­trá­la a v oko­lí vede něko­lik nauč­ných ste­zek, napří­klad nauč­ná stez­ka Vařá­ko­vy pase­ky, kte­rá sez­na­mu­je návš­těv­ní­ky s pří­rod­ním bohat­stvím a his­to­rií vypá­le­né valaš­ské osa­dy Vařá­ko­vy pase­ky. Část kata­stru obce, leží­cí východ­ně od želez­ni­ce, se nachá­zí v Chrá­něné kra­jin­né oblas­ti Bes­ky­dy (lidec​ko​.cz). V sou­čas­né době má Lideč­ko přib­liž­ně 1 800 oby­va­tel a je sou­čás­tí okre­su Vse­tín ve Zlín­ském kra­ji. Obec si zacho­vá­vá svůj tra­dič­ní ráz a aktiv­ně udr­žu­je míst­ní zvy­ky a kul­tu­ru. V obci půso­bí něko­lik záj­mo­vých spol­ků a sdru­že­ní, kte­ré přis­pí­va­jí ke spo­le­čen­ské­mu živo­tu (valach​.cz). Díky drs­ným pří­rod­ním pod­mín­kám Vizo­vic­kých vrchů a Javor­ní­ků v Lideč­ku naj­de­me udr­žo­va­né tra­di­ce a zacho­va­né pozůs­tat­ky původ­ní dře­věné zástav­by. Nej­výz­nam­něj­ší památ­ka – Fran­ti­šá­ko­vo fojt­ství z 18. sto­le­tí byla pro svou vyso­kou hod­no­tu pře­mís­těna do Valaš­ské­ho muzea v pří­ro­dě (Infor­mač­ní tabule).

Odka­zy

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Neživé, Obce, Slovenská krajina, Slovenské, Spiš, Spišské, Stavby, Zámky

Markušovce

skala
Hits: 2001

Mar­ku­šov­ce ležia v juž­nej čas­ti Hor­nád­skej kot­li­ne, neďa­le­ko od Spiš­skej Novej Vsi (His­tó­ria Mar­ku­šo­viec pre budúc­nosť obec a zása­dy ochra­ny pamiat­ko­vej zóny, Kraj­ský pamiat­ko­vý úrad Koši­ce, pra­co­vis­ko Spiš­ská Nová Ves). Pri súto­ku Levočs­ké­ho poto­ka s Hor­ná­dom (mar​ku​sov​ce​.sk) v nad­mor­skej výš­ke 435 met­rov nad morom (Wiki­pe­dia). Mar­ku­šov­ce sú súčas­ťou národ­né­ho par­ku Slo­ven­ský raj (mar​ku​sov​ce​.sk). Na roz­lo­he 18.51 km2 tu žije 4546 oby­va­te­ľov (Wiki­pe­dia). Prvé zmien­ky o Mar­ku­šov­ciach sú zo začiat­ku 12, sto­ro­čia. Tatá­ri v roku 1241 Mar­ku­šov­ce vyplie­ni­li. Osa­da sa pred­tým nazý­va­la Svä­tý Michal, nové meno dosta­la ​“Ter­ra Mar­ci” – Zem Mar­ko­va. Mar­ku­šov­ce sa v prie­be­hu stre­do­ve­ku vyvi­nu­li na význam­né síd­lo. V roku 1527 bol Mar­ku­šov­ský hrad zni­če­ný. Násled­ne bol obno­vo­va­ný a niče­ný požiar­mi. Zacho­va­lo sa aj 10 kaš­tie­ľov a kúrií. Opev­ne­ný rene­sanč­ný kaš­tieľ bol dosta­va­ný v roku 1643 (His­tó­ria Mar­ku­šo­viec pre budúc­nosť obec a zása­dy ochra­ny pamiat­ko­vej zóny, Kraj­ský pamiat­ko­vý úrad Koši­ce, pra­co­vis­ko Spiš­ská Nová Ves). 

Mar­ku­šov­ce ležia na gotic­kej ces­te, jej deji­ny sú úzko spä­té s rodi­nou Mariá­ši­ov­cov. V ňom sa nachá­dza nád­her­ná expo­zí­cia his­to­ric­ké­ho nábyt­ku. Vznik­la pri pamiat­ko­vej obno­ve v rokoch 1984 – 1994. Pôvod­ne bol rene­sanč­nou pev­nos­ťou s nárož­ný­mi veža­mi, oboh­na­ný prie­ko­pou. Roko­ko­vú pre­stav­bu rea­li­zo­val Wolf­gang Mariás­sy v rokoch 1770 – 1775. Pri prí­le­ži­tos­ti prí­cho­du cisá­ra Joze­fa II. dal v par­ku kaš­tie­ľa posta­viť Dar­da­ne­ly. (Infor­mač­ná tabu­ľa). Na hor­nej tera­se par­ku bol vybu­do­va­ný letoh­rá­dok Dar­da­ne­ly (His­tó­ria Mar­ku­šo­viec pre budúc­nosť obec a zása­dy ochra­ny pamiat­ko­vej zóny, Kraj­ský pamiat­ko­vý úrad Koši­ce, pra­co­vis­ko Spiš­ská Nová Ves). V roko­ko­vom letoh­rád­ku z 18. sto­ro­čia je inšta­lo­va­ná vzác­na expo­zí­cia klá­ve­so­vých hudob­ných nástro­jov, jedi­ná svoj­ho dru­hu na Slo­ven­sku. Vznik­la pri pamiat­ko­vej obno­ve v rokoch 1984 – 1994 (Infor­mač­ná tabuľa). 

His­to­ric­ké náz­vy obce: Vil­la Mar­ci, Szent­mi­cha­lur, Marius­dorf, Mar­cus­fa­lua, Zent­my­hal, Mar­kus­so­wc­ze, Mar­kus­fa­lua. Maďar­sky je to Már­kus­fa­lu, Mar­kusc­se­pán­fa­lu, nemec­ky Marks­dorf. V dru­hej polo­vi­ci 19. sto­ro­čia s Mar­ku­šov­ca­mi sply­nu­la obec Čepa­nov­ce. V roku 1787 tu v 65 domoch žilo 408 oby­va­te­ľov. Zapo­die­va­li sa okrem poľ­no­hos­po­dár­stva prá­ci v lese a v baniach. Neskôr tu fun­go­va­la pra­žia­reň želez­nej rudy. V roku 1892 tu vzni­kol dre­vár­sky závod. V rokoch 1880 – 1890 pos­tih­lo Mar­ku­šov­ce veľ­ké vysťa­ho­va­lec­tvo (mar​ku​sov​ce​.sk).

Mar­ku­šov­ce is loca­ted in the sout­hern part of the Hor­nád Basin, near Spiš­ská Nová Ves (His­to­ry of Mar­ku­šov­ce for the Futu­re of the Muni­ci­pa­li­ty and Prin­cip­les for Pro­tec­ting the Heri­ta­ge Zone, Regi­onal Monu­ment Offi­ce Koši­ce, Spiš­ská Nová Ves Workp­la­ce). It lies at the con­flu­en­ce of the Levočs­ký Stre­am and the Hor­nád River (mar​ku​sov​ce​.sk) at an alti­tu­de of 435 meters abo­ve sea level (Wiki­pe­dia). Mar­ku­šov­ce is part of the Slo­vak Para­di­se Nati­onal Park (mar​ku​sov​ce​.sk). The muni­ci­pa­li­ty covers an area of 18.51 km² and is home to 4,546 resi­dents (Wiki­pe­dia). The first men­ti­ons of Mar­ku­šov­ce date back to the ear­ly 12th cen­tu­ry. In 1241, the Tatars plun­de­red Mar­ku­šov­ce. The sett­le­ment was ori­gi­nal­ly named Saint Micha­el (Svä­tý Michal) but was later rena­med ​“Ter­ra Mar­ci” – Mark’s Land. During the Midd­le Ages, Mar­ku­šov­ce deve­lo­ped into a sig­ni­fi­cant sett­le­ment. In 1527, Mar­ku­šov­ský Cast­le was des­tro­y­ed and sub­se­qu­en­tly rebu­ilt, only to be dama­ged by fires mul­tip­le times. Addi­ti­onal­ly, 10 manor hou­ses and man­si­ons have been pre­ser­ved. A for­ti­fied Renais­san­ce man­si­on was com­ple­ted in 1643 (His­to­ry of Mar­ku­šov­ce for the Futu­re of the Muni­ci­pa­li­ty and Prin­cip­les for Pro­tec­ting the Heri­ta­ge Zone, Regi­onal Monu­ment Offi­ce Koši­ce, Spiš­ská Nová Ves Workplace).

Mar­ku­šov­ce is situ­ated on the Got­hic Rou­te, and its his­to­ry is clo­se­ly tied to the Mariás­sy fami­ly. The man­si­on fea­tu­res a stun­ning exhi­bi­ti­on of his­to­ri­cal fur­ni­tu­re, which was cre­a­ted during a res­to­ra­ti­on pro­ject bet­we­en 1984 and 1994. Ori­gi­nal­ly, it was a Renais­san­ce for­tress with cor­ner towers, sur­roun­ded by a moat. Wolf­gang Mariás­sy car­ried out a Roco­co reno­va­ti­on bet­we­en 1770 and 1775. To com­me­mo­ra­te Empe­ror Joseph II’s visit, the Dar­da­ne­ly Sum­mer­hou­se was built in the man­si­on park (Infor­ma­ti­on Board). On the upper ter­ra­ce of the park, the Dar­da­ne­ly Sum­mer­hou­se was cons­truc­ted (His­to­ry of Mar­ku­šov­ce for the Futu­re of the Muni­ci­pa­li­ty and Prin­cip­les for Pro­tec­ting the Heri­ta­ge Zone, Regi­onal Monu­ment Offi­ce Koši­ce, Spiš­ská Nová Ves Workp­la­ce). The Roco­co sum­mer­hou­se from the 18th cen­tu­ry hou­ses a rare exhi­bi­ti­on of key­bo­ard musi­cal ins­tru­ments, the only one of its kind in Slo­va­kia. This exhi­bi­ti­on was also cre­a­ted during the res­to­ra­ti­on pro­ject bet­we­en 1984 and 1994 (Infor­ma­ti­on Board).

His­to­ri­cal names of the muni­ci­pa­li­ty inc­lu­de Vil­la Mar­ci, Szent­mi­cha­lur, Marius­dorf, Mar­cus­fa­lua, Zent­my­hal, Mar­kus­so­wc­ze, and Mar­kus­fa­lua. In Hun­ga­rian, it is kno­wn as Már­kus­fa­lu or Mar­kusc­se­pán­fa­lu, and in Ger­man as Marks­dorf. In the second half of the 19th cen­tu­ry, the vil­la­ge of Čepa­nov­ce mer­ged with Mar­ku­šov­ce. In 1787, the vil­la­ge had 65 hou­ses and 408 inha­bi­tants, who wor­ked in agri­cul­tu­re, fores­try, and mining. Later, an iron ore roas­ting plant ope­ra­ted here. In 1892, a tim­ber fac­to­ry was estab­lis­hed. Bet­we­en 1880 and 1890, Mar­ku­šov­ce expe­rien­ced sig­ni­fi­cant emig­ra­ti­on (mar​ku​sov​ce​.sk).

Odka­zy

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Česko, Južná Morava, Moravské, Mosty, Neživé, Obce, Stavby, Zahraničie

Černvír

skala
Hits: 26

Čern­vír je obec nachá­dza­jú­ca sa v okre­se Brno-​venkov v Jiho­mo­rav­skom kra­ji, pri­bliž­ne 12 kilo­met­rov seve­ro­zá­pad­ne od Tiš­no­va. Leží v Hor­nos­vra­tec­kej vrcho­vi­ne, v prí­rod­nom par­ku Svra­tec­ká hor­na­ti­na, a rozp­res­tie­ra sa v údo­lí rie­ky Svrat­ky v nad­mor­skej výš­ke 315 met­rov. Prvá písom­ná zmien­ka o Čern­ví­re pochá­dza z roku 1285. V 14. sto­ro­čí bol Čern­vír roz­de­le­ný medzi via­ce­rých zema­nov, medzi kto­rý­mi boli Filip z Čern­ví­ru, Petr z Čern­ví­ru a jeho brat Art­leb z Kle­čan (Wiki­pe­dia CS). Obec je zná­ma svo­ji­mi dvo­ma význam­ný­mi his­to­ric­ký­mi pamiat­ka­mi. Prvou z nich je kos­tol Nane­bov­za­tia Pan­ny Márie, kto­rý pat­rí medzi naj­po­zo­ru­hod­nej­šie sta­veb­né pamiat­ky v Čes­kej repub­li­ke. Sto­jí na najuž­šej sever­nej čas­ti skal­né­ho ostro­hu nad rie­kou Svrat­kou, obklo­pe­ný úzkym pod­ko­vo­vi­tým cin­to­rí­nom a prie­s­trans­tvom pred kos­to­lom lemo­va­ným zo západ­nej stra­ny pras­ta­rý­mi lipa­mi. Vo vnút­ri sa nachá­dza­jú vzác­ne rez­bár­ske prá­ce a gotic­ké násten­né maľ­by. Kos­tol bol posta­ve­ný prav­de­po­dob­ne oko­lo roku 1228 (cern​vir​.cz). Dru­hou význam­nou pamiat­kou je uni­kát­ny kry­tý dre­ve­ný most cez rie­ku Svrat­ku. Ten­to trá­mo­vý most bol posta­ve­ný v roku 1718 a je naj­star­ším docho­va­ným kry­tým dre­ve­ným mos­tom na Mora­ve. Je dlhý 32 met­rov, širo­ký 2,6 met­ra a jeho mos­tov­ka sa nachá­dza v prie­mer­nej výš­ke 4 met­re nad hla­di­nou rie­ky (udo​li​his​to​rie​.cz). Bol využí­va­ný do roku 1954. Obec Čern­vír pat­rí ku naj­star­ším na východ­nom sva­hu Čes­ko­mo­rav­skej vrcho­vi­ny. Už v 13. sto­ro­čí tu asi stá­lo hra­dis­ko, pev­nosť a román­sky kostol.

Čern­vír is a muni­ci­pa­li­ty loca­ted in the Brno-​venkov dis­trict in the South Mora­vian Regi­on, app­ro­xi­ma­te­ly 12 kilo­me­ters nort­hwest of Tiš­nov. It lies in the Hor­nos­vra­tec­ká High­lands, wit­hin the Svra­tec­ká High­lands Natu­re Park, and stret­ches along the val­ley of the Svrat­ka River at an alti­tu­de of 315 meters abo­ve sea level. The first writ­ten men­ti­on of Čern­vír dates back to 1285. In the 14th cen­tu­ry, Čern­vír was divi­ded among seve­ral nob­le­men, inc­lu­ding Filip of Čern­vír, Petr of Čern­vír, and his brot­her Art­leb of Kle­ča­ny (Wiki­pe­dia CS).

The muni­ci­pa­li­ty is reno­wned for its two sig­ni­fi­cant his­to­ri­cal land­marks. The first is the Church of the Assump­ti­on of the Vir­gin Mary, which is among the most remar­kab­le archi­tec­tu­ral monu­ments in the Czech Repub­lic. It stands on the nar­ro­west nort­hern part of a roc­ky pro­mon­to­ry abo­ve the Svrat­ka River, sur­roun­ded by a nar­row horseshoe-​shaped ceme­te­ry and a spa­ce in front of the church lined with ancient lime tre­es on the wes­tern side. Insi­de, the­re are valu­ab­le car­vings and Got­hic wall pain­tings. The church was like­ly built around 1228 (cern​vir​.cz). The second sig­ni­fi­cant land­mark is a uni­que cove­red wooden brid­ge over the Svrat­ka River. This beam brid­ge was built in 1718 and is the oldest pre­ser­ved cove­red wooden brid­ge in Mora­via. It is 32 meters long, 2.6 meters wide, and its brid­ge deck is loca­ted at an ave­ra­ge height of 4 meters abo­ve the river (udo​li​his​to​rie​.cz). It was used until 1954. The vil­la­ge of Čern­vír is among the oldest on the eas­tern slo­pe of the Bohemian-​Moravian High­lands. As ear­ly as the 13th cen­tu­ry, the­re was like­ly a for­ti­fied sett­le­ment, a stron­ghold, and a Roma­ne­sque church here.

Čern­vír je obec nachá­ze­jí­cí se v okre­se Brno-​venkov v Jiho­mo­rav­ském kra­ji, přib­liž­ně 12 kilo­met­rů seve­ro­zá­pad­ně od Tiš­no­va. Leží v Hor­nos­vra­tec­ké vrcho­vi­ně, v pří­rod­ním par­ku Svra­tec­ká hor­na­ti­na, a rozp­ros­tí­rá se v údo­lí řeky Svrat­ky v nad­mo­řs­ké výš­ce 315 met­rů. Prv­ní písem­ná zmín­ka o Čern­ví­ru pochá­zí z roku 1285. Ve 14. sto­le­tí byl Čern­vír roz­dělen mezi něko­lik zema­nů, mezi nimiž byli Filip z Čern­ví­ru, Petr z Čern­ví­ru a jeho bratr Art­leb z Kle­čan (Wiki­pe­dia CS).

Obec je zná­má svý­mi dvěma význam­ný­mi his­to­ric­ký­mi památ­ka­mi. Prv­ní z nich je kos­tel Nane­bev­ze­tí Pan­ny Marie, kte­rý patří mezi nej­po­zo­ru­hod­něj­ší sta­veb­ní památ­ky v Čes­ké repub­li­ce. Sto­jí na nejuž­něj­ší sever­ní čás­ti skal­ní­ho ostro­hu nad řekou Svrat­kou, obklo­pen úzkým pod­ko­vo­vi­tým hřbi­to­vem a pro­s­trans­tvím před kos­te­lem, lemo­va­ným ze západ­ní stra­ny pras­ta­rý­mi lípa­mi. Uvni­tř se nachá­ze­jí vzác­né řez­bá­řs­ké prá­ce a gotic­ké nástěn­né mal­by. Kos­tel byl prav­děpo­dob­ně posta­ven kolem roku 1228 (cern​vir​.cz). Dru­hou význam­nou památ­kou je uni­kát­ní kry­tý dře­věný most přes řeku Svrat­ku. Ten­to trá­mo­vý most byl posta­ven v roce 1718 a je nej­star­ším docho­va­ným kry­tým dře­věným mos­tem na Mora­vě. Je dlou­hý 32 met­rů, širo­ký 2,6 met­ru a jeho mos­tov­ka se nachá­zí v průměr­né výš­ce 4 met­ry nad hla­di­nou řeky (udo​li​his​to​rie​.cz). Byl využí­ván do roku 1954. Obec Čern­vír patří k nej­star­ším na východ­ním sva­hu Čes­ko­mo­rav­ské vrcho­vi­ny. Již ve 13. sto­le­tí zde prav­děpo­dob­ně stá­lo hra­dis­ko, tvrz a román­ský kostel.

Use Facebook to Comment on this Post

Dokumenty, Interiéry, Krajina, Liptov, Liptovské, Liptovské, Neživé, Obce, Slovenská krajina, Slovenské, Slovenské, Stavby

Múzeum liptovskej dediny v Pribyline

skala
Hits: 3281

Skan­zen lip­tov­skej dedi­ny v Pri­by­li­ne je pek­nou ukáž­kou minu­los­ti Lip­to­va. Are­ál je otvo­re­ný celo­roč­ne a počas roka sa v ňom koná veľa rôz­no­ro­dých podu­ja­tí. Do expo­zí­cie pat­rí aj expo­zí­cia les­nej želez­nič­ky, kto­rej sa venu­je samos­tat­ný prís­pe­vok.

Múze­um lip­tov­skej dedi­ny v Pri­by­li­ne je vysu­nu­tou expo­zí­ci­ou Lip­tov­ské­ho múzea v Ružom­ber­ku. Leží v ústí Rač­ko­vej doli­ny (lip​tov​.sk). V roku 1991 bola verej­nos­ti sprí­stup­ne­ná jeho prvá časť (pri​by​li​na​ob​jek​ti​vom​.sk). Je najm­lad­ším múze­om v prí­ro­de na Slo­ven­sku, bolo vybu­do­va­né v súvis­los­ti s výstav­bou vod­né­ho die­la Lip­tov­ská Mara. Sídel­ná štruk­tú­ra dedi­ny je podob­ná, akú máva­li v minu­los­ti väč­šie lip­tov­ské obce s výsa­da­mi a prá­va­mi mes­te­čiek. Upro­stred dedi­ny je väč­šie prie­s­trans­tvo tzv. rínok, kde sa schá­dza­li oby­va­te­lia , kde sa kona­li trhy a jar­mo­ky. Je tu mož­né uká­zať sociál­ne a spo­lo­čen­ské roz­die­ly v kul­tú­re a spô­so­be živo­ta, od býva­nia naj­chu­dob­nej­ších vrs­tiev dedin­ské­ho oby­va­teľ­stva až po býva­nie naj­bo­hat­ších, čím sa odli­šu­je od ostat­ných múzeí v prí­ro­de na Slo­ven­sku. Nachá­dza sa tu napr. gotic­ko rene­sanč­ný kaš­tieľ zo záto­po­vej obce Parí­žov­ce, naj­star­šie zemian­ske síd­lo Lip­to­va. Naj­star­šiu gotic­kú časť mož­no dato­vať do prvej tre­ti­ny 14. sto­ro­čia. Dru­hou je dre­ve­ná zemian­ska kúria z Palu­dze z roku 1858. Neoby­čaj­ne atrak­tív­nu expo­zí­ciu tvo­rí rano­go­tic­ký kos­tol Pan­ny Márie z Lip­tov­skej Mary. Naj­star­šia písom­ná sprá­va o tom­to kos­to­le je zro­ku 1288, na zákla­de arche­olo­gic­kých výsku­mov však mož­no pred­po­kla­dať, že pod základ­mi pôvod­né­ho kos­to­la stá­la star­šia sak­rál­na stav­ba, kto­rú mož­no dato­vať do 11. až 12.-teho sto­ro­čia (Zus­ki­no­vá et al.).

Jed­ným z hlav­ných záme­rov je sna­ha vytvo­riť živé múze­um. Pre­to reme­sel­níc­ke diel­ne, kolár­ska a kováčs­ka dieľ­ňa, kde zruč­ní maj­stri môžu pred­viesť náv­štev­ní­kom tajom­stvá dáv­nych reme­siel. Do múzea pri­chá­dza­jú aj ďal­ší výrob­co­via, kto­rí uka­zu­jú ako sa ple­tie košík z prú­tia ale­bo dre­ve­ných lubov, jed­no­du­ché rez­bár­ske tech­ni­ky, prá­cu s kožou, zdo­be­nie pra­ciek, medov­ní­kov, či vyvŕ­ta­nie fuja­ry z kme­ňa bazy. Múze­um pri­pra­vu­je počas roka rôz­ne podu­ja­tia, napr. ​“Ovčiar­ska nede­ľa” s ukáž­ka­mi pas­tier­ske­ho rez­bár­ske­ho ume­nia, pas­tier­skym folk­ló­rom, ​“Hasičs­ká nede­ľa” s výsta­vou a ukáž­ka­mi dobo­vej hasičs­kej tech­ni­ky. ​“Vče­lár­ska nede­ľa” ponú­ka expo­zí­ciu dobo­vých úľov a vče­lár­skych pomô­cok, s boha­tou ponu­kou vče­lích pro­duk­tov. ​“Nede­ľa rodá­kov” je nie­len stret­nu­tím oby­va­te­ľov zanik­nu­tých obcí pod prieh­ra­dou Lip­tov­ská Mara, oby­va­te­ľov a rodá­kov z Lip­to­va, ale v prog­ra­me sa v úlo­he hos­ti­te­ľa pred­sta­ví vždy jed­na z väč­ších a boha­tých obcí regi­ó­nu. ​“Deň sv. Huber­ta” je prí­le­ži­tos­ťou pre stret­nu­tie poľov­ní­kov, les­ní­kov. ​“Stre­do­ve­ká nede­ľa” uka­zu­je his­to­ric­ké bojo­vé ume­nia, dobo­vý spô­sob živo­ta a odie­va­nia. A mno­hé ďal­šie, ako ​“Via­no­ce v Lip­to­ve” (Zus­ki­no­vá et al.). 

V zooexpo­zí­cii sa cho­va­né pôvod­né kar­pat­ské ple­me­ná zvie­rat, kto­rých chov je v súčas­nos­ti na ústu­pe. Napr. tma­vé kar­pat­ské kozy, bie­le a čier­ne ovce valaš­ky, sliep­ky, husi, kač­ky, mor­ky, per­lič­ky a hucul­ské kone, kto­ré sú potom­ka­mi pôvod­né­ho divé­ho koňa na Slo­ven­sku, kto­rý bol po stá­ro­čia polo­di­vo cho­va­ným pra­cov­ným zvie­ra­ťom hor­ské­ho oby­va­teľ­stva (Zus­ki­no­vá et al.).

The open-​air muse­um of the Lip­tov vil­la­ge in Pri­by­li­na is a beau­ti­ful repre­sen­ta­ti­on of Lip­to­v’s past. The area is open year-​round, hos­ting vari­ous events throug­hout the year. One of the exhi­bits inc­lu­des the expo­si­ti­on of a forest narrow-​gauge rai­lway, which is cove­red in a sepa­ra­te contribution.

The Muse­um of the Lip­tov Vil­la­ge in Pri­by­li­na is a branch of the Lip­tov Muse­um in Ružom­be­rok. It is loca­ted at the mouth of the Rač­ko­vá Val­ley (lip​tov​.sk). In 1991, its first part was made acces­sib­le to the pub­lic (pri​by​li​na​ob​jek​ti​vom​.sk). It is the youn­gest open-​air muse­um in Slo­va­kia, estab­lis­hed in con­nec­ti­on with the cons­truc­ti­on of the Lip­tov­ská Mara water­works. The sett­le­ment struc­tu­re of the vil­la­ge resem­bles that of lar­ger his­to­ri­cal Lip­tov vil­la­ges with the pri­vi­le­ges and rights of small towns. In the cen­ter of the vil­la­ge is a lar­ger spa­ce cal­led the ​“rínok” or mar­ket squ­are, whe­re resi­dents gat­he­red, mar­kets, and fairs took pla­ce. It allo­ws sho­wca­sing social and cul­tu­ral dif­fe­ren­ces in the way of life, from the hou­sing of the poorest lay­ers of rural popu­la­ti­on to that of the wealt­hiest, dis­tin­gu­is­hing it from other open-​air muse­ums in Slo­va­kia. Notab­le struc­tu­res inc­lu­de the Got­hic Renais­san­ce cast­le from the sub­mer­ged vil­la­ge of Parí­žov­ce, the oldest nob­le resi­den­ce in Lip­tov. The oldest Got­hic part can be dated to the first third of the 14th cen­tu­ry. The second is a wooden nob­le man­si­on from Palu­dza, built in 1858. An excep­ti­onal­ly att­rac­ti­ve exhi­bit is the ear­ly Got­hic Church of the Vir­gin Mary from Lip­tov­ská Mary. The oldest writ­ten report about this church is from 1288, but archa­e­olo­gi­cal rese­arch sug­gests that an older sac­ral buil­ding dating back to the 11th or 12th cen­tu­ry may have sto­od under the foun­da­ti­ons (Zus­ki­no­vá et al.).

One of the main objec­ti­ves is to cre­a­te a living muse­um. The­re­fo­re, craft works­hops, a whe­e­lwright and blacks­mith works­hop, whe­re skil­led mas­ters can demon­stra­te ancient crafts’ sec­rets to visi­tors, are part of the muse­um. Other arti­sans also come to the muse­um to demon­stra­te bas­ket wea­ving, sim­ple car­ving tech­ni­qu­es, leat­her­work, deco­ra­ti­on of slings­hots, gin­gerb­re­ad, or car­ving fuja­ras from tree trunks. The muse­um orga­ni­zes vari­ous events throug­hout the year, such as ​“Shep­her­d’s Sun­day” with demon­stra­ti­ons of pas­to­ral car­ving art, shep­herd folk­lo­re, ​“Fire­figh­te­r’s Sun­day” with an exhi­bi­ti­on and demon­stra­ti­ons of peri­od fire­figh­ting equ­ip­ment. ​“Bee­ke­e­pe­r’s Sun­day” offers an exhi­bi­ti­on of peri­od bee­hi­ves and bee­ke­e­ping tools, with a rich selec­ti­on of bee pro­ducts. ​“Nati­ve Sun­day” is not only a mee­ting of resi­dents from extinct vil­la­ges under the Lip­tov­ská Mara dam, inha­bi­tants, and nati­ves of Lip­tov, but also fea­tu­res one of the lar­ger and wealt­hier vil­la­ges in the regi­on. ​“St. Huber­t’s Day” is an oppor­tu­ni­ty for hun­ters and fores­ters to meet. ​“Medie­val Sun­day” sho­ws his­to­ri­cal mar­tial arts, the lifes­ty­le of the time, and clot­hing. And many more, like ​“Chris­tmas in Lip­tov” (Zus­ki­no­vá et al.).

In the zoo exhi­bit, ori­gi­nal Car­pat­hian bre­eds of ani­mals are kept, who­se bre­e­ding is cur­ren­tly dec­li­ning. Exam­ples inc­lu­de dark Car­pat­hian goats, whi­te and black Wal­la­chian she­ep, chic­kens, gee­se, ducks, rab­bits, and Hucul hor­ses, des­cen­dants of the ori­gi­nal wild hor­se in Slo­va­kia, which was semi-​domesticated and used as a wor­king ani­mal by moun­tain resi­dents for cen­tu­ries (Zus­ki­no­vá et al.).

Odka­zy

TOP

Všet­ky

Use Facebook to Comment on this Post