Krajina, Česko, Južná Morava, Moravské, Neživé, Obce, Stavby, Zahraničie, Zámky

Milotice – perla juhovýchodnej Moravy

Hits: 22

Milo­ti­ce sú obec nachá­dza­jú­ca sa v okre­se Hodo­nín v Juho­mo­rav­skom kra­ji, pri­bliž­ne 6 km juž­ne od mes­ta Kyjov. S počtom oby­va­te­ľov oko­lo 1 900 (Wiki­pe­dia) a roz­lo­hou 12,7 km² (milo​ti​ce​.cz) pred­sta­vu­jú význam­né kul­túr­ne a his­to­ric­ké cen­trum regi­ó­nu. Prvá písom­ná zmien­ka o Milo­ti­ciach pochá­dza z roku 1341, keď sa spo­mí­na miest­ny farár Heřman vo svo­jom misá­li. V roku 1360 vlast­ni­li tunaj­šiu pev­nosť bra­tia Zde­něk a Čeněk z Rono­va. Počas husit­ských vojen v 15. sto­ro­čí boli Milo­ti­ce význam­ným stre­dis­kom husi­tov. V prie­be­hu sto­ro­čí obec čas­to meni­la svo­jich maji­te­ľov, medzi kto­rých pat­ri­li páni z Kra­vař, z Ojnic, Zás­třiz­lo­vé či Žero­tí­nov­ci. V dru­hej polo­vi­ci 16. sto­ro­čia bola pôvod­ná gotic­ká pev­nosť pre­sta­va­ná na rene­sanč­ný zámok. V 17. a 18. sto­ro­čí pre­šiel zámok baro­ko­vou pre­stav­bou, kto­rá mu dala súčas­nú podo­bu. Posled­ný­mi súkrom­ný­mi vlast­ník­mi zám­ku bol rod Seilern-​Aspang, kto­rým bol maje­tok skon­fiš­ko­va­ný po dru­hej sve­to­vej voj­ne. Zámok bol verej­nos­ti sprí­stup­ne­ný už v roku 1948. Domi­nan­tou obce je baro­ko­vý zámok Milo­ti­ce, čas­to nazý­va­ný Per­la juho­vý­chod­nej Mora­vy”. Zámok je uni­kát­ne zacho­va­ným kom­ple­xom baro­ko­vých sta­vieb a záh­rad­nej archi­tek­tú­ry. Náv­štev­ní­ci môžu obdi­vo­vať repre­zen­tač­né sály, kto­ré ponú­ka­jú pohľad do život­né­ho štý­lu a kaž­do­den­nos­ti posled­né­ho maji­te­ľa JUDr. Ladi­sla­va Sei­ler­na a jeho rodi­ny v prvej polo­vi­ci 20. sto­ro­čia (zamek​-milo​ti​ce​.cz). Oko­lie zám­ku tvo­rí fran­cúz­ska záh­ra­da s fon­tá­na­mi a letoh­rád­kom, kto­rá pre­chá­dza do anglic­ké­ho par­ku. Zámok je tiež obľú­be­ným mies­tom pre fil­má­rov, natá­ča­li sa tu fil­my ako Za hum­ny je drak” či Žabí princ” (ces​tuj​za​me​nej​.sk).

Ďal­šou zau­jí­ma­vos­ťou Milo­tíc je are­ál vin­ných piv­níc Šid­le­ny, kto­rý má vinár­sku tra­dí­ciu dolo­že­nú už na kon­ci 17. sto­ro­čia. Are­ál je mies­tom kona­nia pra­vi­del­ných podu­ja­tí, ako sú Náro­do­pis­ný fes­ti­val kyjov­ské­ho Dol­ňác­ka, Bur­čá­ko­vý pochod či Mar­tin­ské a Cyri­lo­me­to­děj­ské Šid­le­ny. V obci pôso­bí množ­stvo spol­kov a orga­ni­zá­cií, kto­ré udr­žia­va­jú miest­ne tra­dí­cie a zvy­ky. Do dneš­ných dní sa tu docho­va­li boha­to zdo­be­né juho­ky­jov­ské kro­je, kto­rých krá­su môžu náv­štev­ní­ci obdi­vo­vať naprí­klad na novem­bro­vých Slo­vác­kych hodoch s ven­com (milo​ti​ce​.cz). Názov obce je odvo­de­ný od maji­teľ­ky osa­dy – Milo­ty. Západ­ne od obce exis­to­va­la zanik­nu­tá obec Jiří­ko­vi­ce. Rodá­ci a osob­nos­ti spo­je­né s Milo­ti­ca­mi: cyk­lis­ta Jan Bár­ta, spi­so­va­teľ a humo­ris­ta Evžen Boček (Wiki­pe­dia). Milo­ti­ce pat­ria do mik­ro­re­gi­ó­nu Nový Dvůr. Tvo­rí ho šesť vinár­skych obcí: Milo­ti­ce, Sko­ro­ni­ce, Ratíš­ko­vi­ce, Svatobořice-​Mistřín, Vace­no­vi­ce a Vlkoš. Pome­no­va­nie pochá­dza z his­tó­rie, zo začiat­ku 17. sto­ro­čia a via­že sa ku milo­tic­ké­mu pan­stvu, ku kto­ré­mu pat­ri­li vyš­šie uve­de­né obce okrem Ratíškovic. 


Milo­ti­ce is a muni­ci­pa­li­ty loca­ted in the Hodo­nín Dis­trict of the South Mora­vian Regi­on, app­ro­xi­ma­te­ly 6 km south of the town of Kyjov. With a popu­la­ti­on of around 1,900 (Wiki­pe­dia) and an area of 12.7 km² (milo​ti​ce​.cz), it repre­sents a sig­ni­fi­cant cul­tu­ral and his­to­ri­cal cen­ter of the regi­on. The first writ­ten men­ti­on of Milo­ti­ce dates back to 1341 when the local priest Heřman is men­ti­oned in his mis­sal. In 1360, the local for­tress was owned by the brot­hers Zde­něk and Čeněk of Ronov. During the Hus­si­te Wars in the 15th cen­tu­ry, Milo­ti­ce was an impor­tant Hus­si­te cen­ter. Over the cen­tu­ries, the muni­ci­pa­li­ty fre­qu­en­tly chan­ged owners, inc­lu­ding the Lords of Kra­va­ře, Ojni­ce, Zás­třiz­lo­vé, and Žero­tín. In the second half of the 16th cen­tu­ry, the ori­gi­nal Got­hic for­tress was rebu­ilt into a Renais­san­ce cha­te­au. In the 17th and 18th cen­tu­ries, the cha­te­au under­went Baro­que reno­va­ti­ons, giving it its cur­rent appe­a­ran­ce. The last pri­va­te owners of the cha­te­au were the Seilern-​Aspang fami­ly, who­se pro­per­ty was con­fis­ca­ted after World War II. The cha­te­au was ope­ned to the pub­lic in 1948. The domi­nant fea­tu­re of the muni­ci­pa­li­ty is the Baro­que Milo­ti­ce Cha­te­au, often refer­red to as the Pearl of Sout­he­as­tern Mora­via.” The cha­te­au is a uni­qu­e­ly pre­ser­ved com­plex of Baro­que buil­dings and gar­den archi­tec­tu­re. Visi­tors can admi­re the repre­sen­ta­ti­ve halls, which offer a glim­pse into the lifes­ty­le and dai­ly life of the last owner, JUDr. Ladi­slav Sei­lern, and his fami­ly in the first half of the 20th cen­tu­ry (zamek​-milo​ti​ce​.cz). The sur­roun­dings of the cha­te­au inc­lu­de a French gar­den with foun­tains and a sum­mer hou­se, which trans­i­ti­ons into an English park. The cha­te­au is also a popu­lar fil­ming loca­ti­on for movies such as Za hum­ny je drak” and Žabí princ” (ces​tuj​za​me​nej​.sk).

Anot­her att­rac­ti­on of Milo­ti­ce is the Šid­le­ny wine cel­lars area, which has a wine­ma­king tra­di­ti­on docu­men­ted as ear­ly as the late 17th cen­tu­ry. The area hosts regu­lar events such as the Eth­nog­rap­hic Fes­ti­val of Kyjov­ské Dol­ňác­ko, the Bur­čák March, and Mar­tin­ské and Cyri­lo­me­to­děj­ské Šid­le­ny. The vil­la­ge is home to nume­rous asso­cia­ti­ons and orga­ni­za­ti­ons that main­tain local tra­di­ti­ons and cus­toms. To this day, rich­ly deco­ra­ted Kyjov folk cos­tu­mes have been pre­ser­ved, and visi­tors can admi­re the­ir beau­ty during the Novem­ber Slo­vác­ké Hody fes­ti­val with a wre­ath (milo​ti​ce​.cz). The name of the muni­ci­pa­li­ty is deri­ved from the ori­gi­nal owner of the sett­le­ment, Milo­ta. To the west of the vil­la­ge, the now-​defunct vil­la­ge of Jiří­ko­vi­ce once exis­ted. Notab­le nati­ves and per­so­na­li­ties asso­cia­ted with Milo­ti­ce inc­lu­de cyc­list Jan Bár­ta and wri­ter and humo­rist Evžen Boček (Wiki­pe­dia). Milo­ti­ce belo­ngs to the mic­ro­re­gi­on of Nový Dvůr. It con­sists of six wine-​making vil­la­ges: Milo­ti­ce, Sko­ro­ni­ce, Ratíš­ko­vi­ce, Svatobořice-​Mistřín, Vace­no­vi­ce, and Vlkoš. The name ori­gi­na­tes from his­to­ry, dating back to the ear­ly 17th cen­tu­ry, and is asso­cia­ted with the Milo­ti­ce esta­te, which inc­lu­ded the above-​mentioned vil­la­ges except for Ratíškovice.


Milo­ti­ce ist eine Geme­in­de im Bez­irk Hodo­nín in der Süd­mäh­ris­chen Regi­on, etwa 6 km süd­lich der Stadt Kyjov gele­gen. Mit einer Bevöl­ke­rung von etwa 1.900 (Wiki­pe­dia) und einer Flä­che von 12,7 km² (milo​ti​ce​.cz) stellt sie ein bede­uten­des kul­tu­rel­les und his­to­ris­ches Zen­trum der Regi­on dar. Die ers­te sch­rift­li­che Erwäh­nung von Milo­ti­ce stammt aus dem Jahr 1341, als der ört­li­che Pfar­rer Heřman in sei­nem Mess­buch erwähnt wird. Im Jahr 1360 befand sich die ört­li­che Fes­tung im Besitz der Brüder Zde­něk und Čeněk von Ronov. Wäh­rend der Hus­si­ten­krie­ge im 15. Jahr­hun­dert war Milo­ti­ce ein wich­ti­ges Zen­trum der Hus­si­ten. Im Lau­fe der Jahr­hun­der­te wech­sel­te die Geme­in­de häu­fig ihre Besit­zer, darun­ter die Her­ren von Kra­va­ře, Ojni­ce, Zás­třiz­lo­vé und Žero­tín. In der zwe­i­ten Hälf­te des 16. Jahr­hun­derts wur­de die urs­prün­gli­che gotis­che Fes­tung in ein Renais­san­cesch­loss umge­baut. Im 17. und 18. Jahr­hun­dert erfuhr das Sch­loss baroc­ke Umbau­ten, die ihm sein heuti­ges Aus­se­hen ver­lie­hen. Die letz­ten pri­va­ten Eigen­tümer des Sch­los­ses waren die Fami­lie Seilern-​Aspang, deren Besitz nach dem Zwe­i­ten Weltk­rieg kon­fis­ziert wur­de. Das Sch­loss wur­de 1948 der Öffen­tlich­ke­it zugän­glich gemacht. Die domi­nie­ren­de Sehen­swür­dig­ke­it der Geme­in­de ist das Barocksch­loss Milo­ti­ce, oft als Per­le Südos­tmäh­rens” bez­e­ich­net. Das Sch­loss ist ein ein­zi­gar­tig erhal­te­nes Ensem­ble baroc­ker Gebä­u­de und Gar­te­nar­chi­tek­tur. Besu­cher kön­nen die Reprä­sen­ta­ti­ons­rä­u­me bewun­dern, die Einb­lic­ke in den Lebenss­til und den All­tag des letz­ten Eigen­tümers, Dr. Ladi­slav Sei­lern, und sei­ner Fami­lie in der ers­ten Hälf­te des 20. Jahr­hun­derts bie­ten (zamek​-milo​ti​ce​.cz). Die Umge­bung des Sch­los­ses umfasst einen fran­zösis­chen Gar­ten mit Springb­run­nen und ein Lust­haus, das in einen englis­chen Park über­geht. Das Sch­loss ist auch ein belieb­ter Dre­hort für Fil­me wie Za hum­ny je drak” und Žabí princ” (ces​tuj​za​me​nej​.sk).

Eine wei­te­re Att­rak­ti­on von Milo­ti­ce ist das Are­al der Wein­kel­ler Šid­le­ny, das eine Wein­baut­ra­di­ti­on hat, die bis ins spä­te 17. Jahr­hun­dert zurück­re­icht. Das Are­al ist Schau­platz regel­mä­ßi­ger Verans­tal­tun­gen wie dem Eth­no­gra­fis­chen Fes­ti­val des Kyjov­ské Dol­ňác­ko, dem Burčák-​Marsch und den Martins- und Cyrill-​und-​Methodius-​Šidleny. In der Geme­in­de sind zahl­re­i­che Vere­i­ne und Orga­ni­sa­ti­onen tätig, die loka­le Tra­di­ti­onen und Brä­u­che pfle­gen. Bis heute sind reich ver­zier­te Kyjo­ver Trach­ten erhal­ten geb­lie­ben, deren Schön­he­it Besu­cher beis­piel­swe­i­se beim Novem­ber­fes­ti­val Slo­vác­ké Hody mit Kranz bewun­dern kön­nen (milo​ti​ce​.cz). Der Name der Geme­in­de lei­tet sich von der urs­prün­gli­chen Besit­ze­rin der Sied­lung, Milo­ta, ab. West­lich des Dor­fes exis­tier­te einst das heute versch­wun­de­ne Dorf Jiří­ko­vi­ce. Zu den bede­uten­den Per­sön­lich­ke­i­ten aus Milo­ti­ce gehören der Rad­fah­rer Jan Bár­ta und der Sch­rifts­tel­ler und Humo­rist Evžen Boček (Wiki­pe­dia). Milo­ti­ce gehört zur Mik­ro­re­gi­on Nový Dvůr. Sie bes­teht aus sechs Wein­bau­dör­fern: Milo­ti­ce, Sko­ro­ni­ce, Ratíš­ko­vi­ce, Svatobořice-​Mistřín, Vace­no­vi­ce und Vlkoš. Der Name stammt aus der Ges­chich­te, vom Anfang des 17. Jahr­hun­derts, und bez­ieht sich auf das Gut Milo­ti­ce, zu dem die oben genann­ten Dör­fer außer Ratíš­ko­vi­ce gehörten.


Milo­ti­ce jsou obec nachá­ze­jí­cí se v okre­se Hodo­nín v Jiho­mo­rav­ském kra­ji, přib­liž­ně 6 km již­ně od měs­ta Kyjov. S počtem oby­va­tel oko­lo 1 900 (Wiki­pe­dia) a roz­lo­hou 12,7 km² (milo​ti​ce​.cz) před­sta­vu­jí význam­né kul­tur­ní a his­to­ric­ké cen­trum regi­onu. Prv­ní písem­ná zmín­ka o Milo­ti­cích pochá­zí z roku 1341, kdy je zmi­ňo­ván míst­ní farář Heřman ve svém misá­lu. V roce 1360 vlast­ni­li zdej­ší tvrz bra­tři Zde­něk a Čeněk z Rono­va. Během husit­ských válek v 15. sto­le­tí byly Milo­ti­ce význam­ným stře­dis­kem husi­tů. V průběhu sta­le­tí obec čas­to měni­la své maji­te­le, mezi kte­ré patři­li páni z Kra­vař, z Ojnic, Zás­třiz­lo­vé či Žero­tí­no­vé. V dru­hé polo­vi­ně 16. sto­le­tí byla původ­ní gotic­ká tvrz pře­sta­věna na rene­sanč­ní zámek. V 17. a 18. sto­le­tí pro­šel zámek barok­ní pře­stav­bou, kte­rá mu dala sou­čas­nou podo­bu. Posled­ní­mi souk­ro­mý­mi vlast­ní­ky zám­ku byl rod Seilern-​Aspang, kte­rým byl maje­tek zkon­fis­ko­ván po dru­hé světo­vé vál­ce. Zámek byl veřej­nos­ti zpří­stup­něn již v roce 1948. Domi­nan­tou obce je barok­ní zámek Milo­ti­ce, čas­to nazý­va­ný Per­la jiho­vý­chod­ní Mora­vy”. Zámek je uni­kát­ně zacho­va­lým kom­ple­xem barok­ních sta­veb a zahrad­ní archi­tek­tu­ry. Návš­těv­ní­ci mohou obdi­vo­vat repre­zen­tač­ní sály, kte­ré nabí­ze­jí pohled do život­ní­ho sty­lu a kaž­do­den­nos­ti posled­ní­ho maji­te­le JUDr. Ladi­sla­va Sei­ler­na a jeho rodi­ny v prv­ní polo­vi­ně 20. sto­le­tí (zamek​-milo​ti​ce​.cz). Oko­lí zám­ku tvo­ří fran­couz­ská zahra­da s fon­tá­na­mi a letoh­rád­kem, kte­rá pře­chá­zí do anglic­ké­ho par­ku. Zámek je také oblí­be­ným mís­tem pro fil­ma­ře, natá­če­ly se zde fil­my jako Za hum­ny je drak” či Žabí princ” (ces​tuj​za​me​nej​.cz).

Dal­ší zají­ma­vos­tí Milo­tic je are­ál vin­ných skle­pů Šid­le­ny, kte­rý má vina­řs­kou tra­di­ci dolo­že­nou již na kon­ci 17. sto­le­tí. Are­ál je mís­tem koná­ní pra­vi­del­ných akcí, jako jsou Náro­do­pis­ný fes­ti­val kyjov­ské­ho Dol­ňác­ka, Bur­čá­ko­vý pochod či Mar­tin­ské a Cyri­lo­me­to­děj­ské Šid­le­ny. V obci půso­bí množ­ství spol­ků a orga­ni­za­cí, kte­ré udr­žu­jí míst­ní tra­di­ce a zvy­ky. Do dneš­ních dnů se zde docho­va­ly boha­tě zdo­be­né jiho­ky­jov­ské kro­je, jejichž krá­su mohou návš­těv­ní­ci obdi­vo­vat napří­klad na lis­to­pa­do­vých Slo­vác­kých hodech s věn­cem (milo​ti​ce​.cz). Název obce je odvo­zen od maji­tel­ky osa­dy – Milo­ty. Západ­ně od obce exis­to­va­la zanik­lá obec Jiří­ko­vi­ce. Rodá­ci a osob­nos­ti spo­je­né s Milo­ti­ce­mi: cyk­lis­ta Jan Bár­ta, spi­so­va­tel a humo­ris­ta Evžen Boček (Wiki­pe­dia). Milo­ti­ce patří do mik­ro­re­gi­onu Nový Dvůr. Ten tvo­ří šest vina­řs­kých obcí: Milo­ti­ce, Sko­ro­ni­ce, Ratíš­ko­vi­ce, Svatobořice-​Mistřín, Vace­no­vi­ce a Vlkoš. Název pochá­zí z his­to­rie, z počát­ku 17. sto­le­tí, a váže se k milo­tic­ké­mu pan­ství, ke kte­ré­mu patři­ly výše uve­de­né obce kro­mě Ratíškovic.


Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Biotopy, Česko, Moravské, Obce, Príroda, Severná Morava, Skaly, Zahraničie

Lidečko

Hits: 18

Lideč­ko je obec nachá­dza­jú­ca sa v údo­lí rie­ky Seni­ce, pri­bliž­ne 16 km juž­ne od Vse­tí­na, v regi­ó­ne Valaš­sko na výcho­de Čes­kej repub­li­ky. Obec je obklo­pe­ná krás­nou prí­ro­dou, kto­rá ponú­ka množ­stvo prí­le­ži­tos­tí pre turis­ti­ku a rekre­áciu. Prvá písom­ná zmien­ka o Lideč­ku pochá­dza z roku 1424, keď kráľ Žig­mund Luxem­bur­ský odo­vzdal bru­mov­ské pan­stvo, vrá­ta­ne Lideč­ka, do zálož­né­ho drža­nia Miro­sla­vo­vi z Cim­bur­ku. Počas svo­jej his­tó­rie obec čeli­la via­ce­rým nájaz­dom a pohro­mám. V roku 1663 utr­pe­la pri vpá­de Tatá­rov, kto­rí údaj­ne zaja­li a zabi­li 234 oby­va­te­ľov. Násled­ne bola pos­ti­hnu­tá turec­ký­mi vpád­mi v roku 1683 a útok­mi Kuru­cov v roku 1707, pri kto­rých zahy­nu­lo 12 ľudí (mis​to​pi​sy​.cz). Medzi naj­výz­nam­nej­šie pamiat­ky v obci pat­rí kos­tol svä­tej Kata­rí­ny Sinaj­skej, posta­ve­ný v roku 1700 na mies­te pôvod­né­ho kos­to­la z roku 1511, kto­rý bol zni­če­ný počas tatár­skych nájaz­dov (Wiki­pe­dia). Prí­rod­nou pamiat­kou sú Čer­to­vy ská­ly, sú obľú­be­né pre turis­tov aj horo­lez­cov. Tie­to pies­kov­co­vé útva­ry sú spo­je­né s miest­ny­mi legen­da­mi a ponú­ka­jú výhľa­dy na oko­li­tú kra­ji­nu (kudyz​nu​dy​.cz). Z geomor­fo­lo­gic­ké­ho hľa­dis­ka ide o eró­zi­ou naru­še­né­ho štruk­túr­ne­ho sva­hu, zvy­čaj­ne ozna­čo­va­né­ho ako skal­ný múr, resp. hrad­ba. Ide o prieč­ny­mi puk­li­na­mi roz­čle­ne­nú pies­kov­co­vú lavi­cu, kto­rá je súčas­ťou pale­ogén­nych luha­čo­vic­kých vrs­tiev (Infor­mač­ná tabuľa). 

Obcou pre­chá­dza Hor­no­li­dečs­ká magis­trá­la a v oko­lí vedie nie­koľ­ko náuč­ných chod­ní­kov, ako naprí­klad náuč­ný chod­ník Vařá­ko­vy pase­ky, kto­rá zozna­mu­je náv­štev­ní­kov s prí­rod­ným bohat­stvom a his­tó­ri­ou vypá­le­nej valaš­skej osa­dy Vařá­ko­vy pase­ky. Časť kata­stra obce, ležia­ca východ­ne od želez­ni­ce, sa nachá­dza v Chrá­ne­nej kra­jin­nej oblas­ti Bes­ky­dy (lidec​ko​.cz). V súčas­nos­ti má Lideč­ko pri­bliž­ne 1 800 oby­va­te­ľov a je súčas­ťou okre­su Vse­tín v Zlín­skom kra­ji. Obec si zacho­vá­va svoj tra­dič­ný ráz a aktív­ne udr­žia­va miest­ne zvy­ky a kul­tú­ru. V obci pôso­bí via­ce­ro záuj­mo­vých spol­kov a zdru­že­ní, kto­ré pris­pie­va­jú k spo­lo­čen­ské­mu živo­tu (valach​.cz). Vďa­ka drs­ným prí­rod­ným pod­mien­kam Vizo­vic­kých vrchov a Javor­ní­kov v Lideč­ku náj­de­me udr­žia­va­né tra­dí­cie a zacho­va­né pozos­tat­ky pôvod­nej dre­ve­nej zástav­by. Naj­výz­nam­nej­šia pamiat­ka – Fran­ti­šá­ko­vo foj­ství18. sto­ro­čia bola pre svo­ju vyso­kú hod­no­tu pre­ve­ze­ná do Valaš­ské­ho múzea v prí­ro­de (Infor­mač­ná tabuľa). 


Lideč­ko is a vil­la­ge loca­ted in the val­ley of the Seni­ce River, app­ro­xi­ma­te­ly 16 km south of Vse­tín, in the Wal­la­chia regi­on in the eas­tern Czech Repub­lic. The vil­la­ge is sur­roun­ded by beau­ti­ful natu­re, offe­ring nume­rous oppor­tu­ni­ties for hiking and rec­re­a­ti­on. The first writ­ten men­ti­on of Lideč­ko dates back to 1424, when King Sigis­mund of Luxem­bourg han­ded over the Bru­mov esta­te, inc­lu­ding Lideč­ko, to Miro­slav of Cim­burk as col­la­te­ral posses­si­on. Throug­hout its his­to­ry, the vil­la­ge faced seve­ral raids and disas­ters. In 1663, it suf­fe­red during the Tatar inva­si­on, which alle­ged­ly resul­ted in the cap­tu­re and kil­ling of 234 inha­bi­tants. Sub­se­qu­en­tly, it was affec­ted by Tur­kish inva­si­ons in 1683 and Kuruc attacks in 1707, during which 12 peop­le were kil­led (mis​to​pi​sy​.cz). Among the most notab­le land­marks in the vil­la­ge is the Church of St. Cat­he­ri­ne of Sinai, built in 1700 on the site of the ori­gi­nal church from 1511, which was des­tro­y­ed during the Tatar raids (Wiki­pe­dia). A natu­ral land­mark in the area is Devi­l’s Rocks (Čer­to­vy ská­ly), which are popu­lar among tou­rists and clim­bers. The­se sand­sto­ne for­ma­ti­ons are asso­cia­ted with local legends and offer vie­ws of the sur­roun­ding lands­ca­pe (kudyz​nu​dy​.cz). From a geomorp­ho­lo­gi­cal per­spec­ti­ve, it is an erosion-​damaged struc­tu­ral slo­pe, usu­al­ly refer­red to as a rock wall or bar­rier. It is a sand­sto­ne bench divi­ded by trans­ver­se cracks, for­ming part of the Pale­oge­ne Luha­čo­vi­ce lay­ers (Infor­ma­ti­on board).

The vil­la­ge is tra­ver­sed by the Hor­no­li­deč Magis­tra­la, and seve­ral edu­ca­ti­onal trails lead through the sur­roun­ding area, such as the Vařá­ko­vy Pase­ky Edu­ca­ti­onal Trail, which intro­du­ces visi­tors to the natu­ral wealth and his­to­ry of the burned-​out Wal­la­chian sett­le­ment of Vařá­ko­vy Pase­ky. Part of the vil­la­ge­’s cadas­tral area, loca­ted east of the rai­lway, is situ­ated in the Bes­ky­dy Pro­tec­ted Lands­ca­pe Area (lidec​ko​.cz). Cur­ren­tly, Lideč­ko has app­ro­xi­ma­te­ly 1,800 inha­bi­tants and is part of the Vse­tín Dis­trict in the Zlín Regi­on. The vil­la­ge retains its tra­di­ti­onal cha­rac­ter and acti­ve­ly pre­ser­ves local cus­toms and cul­tu­re. Seve­ral inte­rest groups and asso­cia­ti­ons ope­ra­te in the vil­la­ge, con­tri­bu­ting to its social life (valach​.cz). Thanks to the harsh natu­ral con­di­ti­ons of the Vizo­vi­ce High­lands and the Javor­ní­ky Moun­tains, Lideč­ko pre­ser­ves main­tai­ned tra­di­ti­ons and rem­nants of the ori­gi­nal wooden archi­tec­tu­re. The most sig­ni­fi­cant monu­ment, Fran­ti­šá­k’s farm­ste­ad from the 18th cen­tu­ry, was relo­ca­ted to the Wal­la­chian Open Air Muse­um due to its high his­to­ri­cal value (Infor­ma­ti­on board).


Lideč­ko je obec nachá­ze­jí­cí se v údo­lí řeky Seni­ce, přib­liž­ně 16 km již­ně od Vse­tí­na, v regi­onu Valaš­sko na výcho­dě Čes­ké repub­li­ky. Obec je obklo­pe­na krás­nou pří­ro­dou, kte­rá nabí­zí mno­ho pří­le­ži­tos­tí pro turis­ti­ku a rekre­a­ci. Prv­ní písem­ná zmín­ka o Lideč­ku pochá­zí z roku 1424, kdy král Zik­mund Lucem­bur­ský pře­dal bru­mov­ské pan­ství, včet­ně Lideč­ka, do zástav­ní­ho drže­ní Miro­sla­vo­vi z Cim­bur­ka. Během své his­to­rie obec čeli­la něko­li­ka nájez­dům a pohro­mám. V roce 1663 utr­pěla při vpá­du Tata­rů, kte­ří údaj­ně zaja­li a zabi­li 234 oby­va­tel. Násled­ně byla zasa­že­na turec­ký­mi vpá­dy v roce 1683 a úto­ky Kuru­ců v roce 1707, při nichž zahy­nu­lo 12 lidí (mis​to​pi​sy​.cz). Mezi nej­výz­nam­něj­ší památ­ky v obci patří kos­tel sva­té Kate­ři­ny Sien­ské, posta­ve­ný v roce 1700 na mís­tě původ­ní­ho kos­te­la z roku 1511, kte­rý byl zni­čen při tatar­ských nájez­dech (Wiki­pe­dia). Pří­rod­ní památ­kou jsou Čer­to­vy ská­ly, kte­ré jsou oblí­be­né mezi turis­ty i horo­lez­ci. Tyto pís­kov­co­vé útva­ry jsou spo­je­ny s míst­ní­mi legen­da­mi a nabí­ze­jí výhle­dy do okol­ní kra­ji­ny (kudyz​nu​dy​.cz). Z geomor­fo­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka jde o ero­zí naru­še­ný struk­tu­rál­ní svah, obvyk­le ozna­čo­va­ný jako skal­ní zeď nebo hrad­ba. Jed­ná se o pís­kov­co­vou lavi­ci roz­čle­něnou příč­ný­mi puk­li­na­mi, kte­rá je sou­čás­tí pale­ogen­ních luha­čo­vic­kých vrs­tev (Infor­mač­ní tabule).

Obcí pro­chá­zí Hor­no­li­dečs­ká magis­trá­la a v oko­lí vede něko­lik nauč­ných ste­zek, napří­klad nauč­ná stez­ka Vařá­ko­vy pase­ky, kte­rá sez­na­mu­je návš­těv­ní­ky s pří­rod­ním bohat­stvím a his­to­rií vypá­le­né valaš­ské osa­dy Vařá­ko­vy pase­ky. Část kata­stru obce, leží­cí východ­ně od želez­ni­ce, se nachá­zí v Chrá­něné kra­jin­né oblas­ti Bes­ky­dy (lidec​ko​.cz). V sou­čas­né době má Lideč­ko přib­liž­ně 1 800 oby­va­tel a je sou­čás­tí okre­su Vse­tín ve Zlín­ském kra­ji. Obec si zacho­vá­vá svůj tra­dič­ní ráz a aktiv­ně udr­žu­je míst­ní zvy­ky a kul­tu­ru. V obci půso­bí něko­lik záj­mo­vých spol­ků a sdru­že­ní, kte­ré přis­pí­va­jí ke spo­le­čen­ské­mu živo­tu (valach​.cz). Díky drs­ným pří­rod­ním pod­mín­kám Vizo­vic­kých vrchů a Javor­ní­ků v Lideč­ku naj­de­me udr­žo­va­né tra­di­ce a zacho­va­né pozůs­tat­ky původ­ní dře­věné zástav­by. Nej­výz­nam­něj­ší památ­ka – Fran­ti­šá­ko­vo fojt­ství z 18. sto­le­tí byla pro svou vyso­kou hod­no­tu pře­mís­těna do Valaš­ské­ho muzea v pří­ro­dě (Infor­mač­ní tabule).


Odka­zy

Use Facebook to Comment on this Post

Krajina, Česko, Južná Morava, Moravské, Mosty, Neživé, Obce, Stavby, Zahraničie

Černvír

Hits: 28

Čern­vír je obec nachá­dza­jú­ca sa v okre­se Brno-​venkov v Jiho­mo­rav­skom kra­ji, pri­bliž­ne 12 kilo­met­rov seve­ro­zá­pad­ne od Tiš­no­va. Leží v Hor­nos­vra­tec­kej vrcho­vi­ne, v prí­rod­nom par­ku Svra­tec­ká hor­na­ti­na, a rozp­res­tie­ra sa v údo­lí rie­ky Svrat­ky v nad­mor­skej výš­ke 315 met­rov. Prvá písom­ná zmien­ka o Čern­ví­re pochá­dza z roku 1285. V 14. sto­ro­čí bol Čern­vír roz­de­le­ný medzi via­ce­rých zema­nov, medzi kto­rý­mi boli Filip z Čern­ví­ru, Petr z Čern­ví­ru a jeho brat Art­leb z Kle­čan (Wiki­pe­dia CS). Obec je zná­ma svo­ji­mi dvo­ma význam­ný­mi his­to­ric­ký­mi pamiat­ka­mi. Prvou z nich je kos­tol Nane­bov­za­tia Pan­ny Márie, kto­rý pat­rí medzi naj­po­zo­ru­hod­nej­šie sta­veb­né pamiat­ky v Čes­kej repub­li­ke. Sto­jí na najuž­šej sever­nej čas­ti skal­né­ho ostro­hu nad rie­kou Svrat­kou, obklo­pe­ný úzkym pod­ko­vo­vi­tým cin­to­rí­nom a prie­s­trans­tvom pred kos­to­lom lemo­va­ným zo západ­nej stra­ny pras­ta­rý­mi lipa­mi. Vo vnút­ri sa nachá­dza­jú vzác­ne rez­bár­ske prá­ce a gotic­ké násten­né maľ­by. Kos­tol bol posta­ve­ný prav­de­po­dob­ne oko­lo roku 1228 (cern​vir​.cz). Dru­hou význam­nou pamiat­kou je uni­kát­ny kry­tý dre­ve­ný most cez rie­ku Svrat­ku. Ten­to trá­mo­vý most bol posta­ve­ný v roku 1718 a je naj­star­ším docho­va­ným kry­tým dre­ve­ným mos­tom na Mora­ve. Je dlhý 32 met­rov, širo­ký 2,6 met­ra a jeho mos­tov­ka sa nachá­dza v prie­mer­nej výš­ke 4 met­re nad hla­di­nou rie­ky (udo​li​his​to​rie​.cz). Bol využí­va­ný do roku 1954. Obec Čern­vír pat­rí ku naj­star­ším na východ­nom sva­hu Čes­ko­mo­rav­skej vrcho­vi­ny. Už v 13. sto­ro­čí tu asi stá­lo hra­dis­ko, pev­nosť a román­sky kostol.


Čern­vír is a muni­ci­pa­li­ty loca­ted in the Brno-​venkov dis­trict in the South Mora­vian Regi­on, app­ro­xi­ma­te­ly 12 kilo­me­ters nort­hwest of Tiš­nov. It lies in the Hor­nos­vra­tec­ká High­lands, wit­hin the Svra­tec­ká High­lands Natu­re Park, and stret­ches along the val­ley of the Svrat­ka River at an alti­tu­de of 315 meters abo­ve sea level. The first writ­ten men­ti­on of Čern­vír dates back to 1285. In the 14th cen­tu­ry, Čern­vír was divi­ded among seve­ral nob­le­men, inc­lu­ding Filip of Čern­vír, Petr of Čern­vír, and his brot­her Art­leb of Kle­ča­ny (Wiki­pe­dia CS).

The muni­ci­pa­li­ty is reno­wned for its two sig­ni­fi­cant his­to­ri­cal land­marks. The first is the Church of the Assump­ti­on of the Vir­gin Mary, which is among the most remar­kab­le archi­tec­tu­ral monu­ments in the Czech Repub­lic. It stands on the nar­ro­west nort­hern part of a roc­ky pro­mon­to­ry abo­ve the Svrat­ka River, sur­roun­ded by a nar­row horseshoe-​shaped ceme­te­ry and a spa­ce in front of the church lined with ancient lime tre­es on the wes­tern side. Insi­de, the­re are valu­ab­le car­vings and Got­hic wall pain­tings. The church was like­ly built around 1228 (cern​vir​.cz). The second sig­ni­fi­cant land­mark is a uni­que cove­red wooden brid­ge over the Svrat­ka River. This beam brid­ge was built in 1718 and is the oldest pre­ser­ved cove­red wooden brid­ge in Mora­via. It is 32 meters long, 2.6 meters wide, and its brid­ge deck is loca­ted at an ave­ra­ge height of 4 meters abo­ve the river (udo​li​his​to​rie​.cz). It was used until 1954. The vil­la­ge of Čern­vír is among the oldest on the eas­tern slo­pe of the Bohemian-​Moravian High­lands. As ear­ly as the 13th cen­tu­ry, the­re was like­ly a for­ti­fied sett­le­ment, a stron­ghold, and a Roma­ne­sque church here.


Čern­vír je obec nachá­ze­jí­cí se v okre­se Brno-​venkov v Jiho­mo­rav­ském kra­ji, přib­liž­ně 12 kilo­met­rů seve­ro­zá­pad­ně od Tiš­no­va. Leží v Hor­nos­vra­tec­ké vrcho­vi­ně, v pří­rod­ním par­ku Svra­tec­ká hor­na­ti­na, a rozp­ros­tí­rá se v údo­lí řeky Svrat­ky v nad­mo­řs­ké výš­ce 315 met­rů. Prv­ní písem­ná zmín­ka o Čern­ví­ru pochá­zí z roku 1285. Ve 14. sto­le­tí byl Čern­vír roz­dělen mezi něko­lik zema­nů, mezi nimiž byli Filip z Čern­ví­ru, Petr z Čern­ví­ru a jeho bratr Art­leb z Kle­čan (Wiki­pe­dia CS).

Obec je zná­má svý­mi dvěma význam­ný­mi his­to­ric­ký­mi památ­ka­mi. Prv­ní z nich je kos­tel Nane­bev­ze­tí Pan­ny Marie, kte­rý patří mezi nej­po­zo­ru­hod­něj­ší sta­veb­ní památ­ky v Čes­ké repub­li­ce. Sto­jí na nejuž­něj­ší sever­ní čás­ti skal­ní­ho ostro­hu nad řekou Svrat­kou, obklo­pen úzkým pod­ko­vo­vi­tým hřbi­to­vem a pro­s­trans­tvím před kos­te­lem, lemo­va­ným ze západ­ní stra­ny pras­ta­rý­mi lípa­mi. Uvni­tř se nachá­ze­jí vzác­né řez­bá­řs­ké prá­ce a gotic­ké nástěn­né mal­by. Kos­tel byl prav­děpo­dob­ně posta­ven kolem roku 1228 (cern​vir​.cz). Dru­hou význam­nou památ­kou je uni­kát­ní kry­tý dře­věný most přes řeku Svrat­ku. Ten­to trá­mo­vý most byl posta­ven v roce 1718 a je nej­star­ším docho­va­ným kry­tým dře­věným mos­tem na Mora­vě. Je dlou­hý 32 met­rů, širo­ký 2,6 met­ru a jeho mos­tov­ka se nachá­zí v průměr­né výš­ce 4 met­ry nad hla­di­nou řeky (udo​li​his​to​rie​.cz). Byl využí­ván do roku 1954. Obec Čern­vír patří k nej­star­ším na východ­ním sva­hu Čes­ko­mo­rav­ské vrcho­vi­ny. Již ve 13. sto­le­tí zde prav­děpo­dob­ně stá­lo hra­dis­ko, tvrz a román­ský kostel.

Use Facebook to Comment on this Post

Česko, Južná Morava, Krajina, Mlyny, Moravské, Neživé, Obce, Polia, Stavby, Typ krajiny, Zahraničie

Kunkovice

Hits: 242

Kun­ko­vi­ce sa nachá­dza­jú v okre­se Kro­měříž. Pôso­bia ako časo­vá kap­su­la, kde sa pre­plie­ta tra­dič­ná archi­tek­tú­ra s moder­nou. Sta­ro­by­lé budo­vy, his­to­ric­ké pamiat­ky, miest­na rad­ni­ca a kos­tol nesú prí­be­hy sta­rých čias. Vôkol sa nachá­dza krás­na roz­ma­ni­tá prí­ro­da. Kun­ko­vi­ce udr­žia­va­jú tra­dí­cie a folk­lór v živo­ta­schop­nom sta­ve. Kona­jú sa rôz­ne podu­ja­tia, fes­ti­va­ly, kde sa pre­zen­tu­je ľudo­vý tanec, pies­ne, remes­lá. Tkáč­stvo, kera­mi­kár­stvo, dre­vo­rez­ba tvo­rí cha­rak­ter obce. Miest­ni oby­va­te­lia sú hrdí na svo­je kore­ne a radi ich zdie­ľa­jú. Miest­ne kuli­nár­ske špe­cia­li­ty odrá­ža­jú pre­fe­ren­cie miest­nych obyvateľov.

V Kun­ko­vi­ciach žije na plo­che 7 km2 83 oby­va­te­ľov. Ležia v nad­mor­skej výš­ke 309 met­rov nad morom. Prvá písom­ná zmien­ka je z roku 1141. Nachá­dza sa tu veter­ný mlyn holand­ské­ho typu (Wiki­pe­dia). Asi 300 met­rov seve­ro­vý­chod­ne od obce na náve­ter­nej vyvý­še­ni­ne sto­jí muro­va­ný veter­ný mlyn holand­ské­ho typu. Je v súkrom­ných rukách a jeho maji­teľ sa sna­ží vylep­šiť jeho zlý stav. Mlyn posta­vi­li v 19. sto­ro­čí, pôvod­ne dis­po­no­val otá­ča­cou stre­chou a šind­ľo­vou kry­ti­nou. Nie­koľ­ko­krát ho pos­ti­hol požiar, v roku 1890 bol dôklad­ne opra­ve­ný. Svo­ju fun­kciu vyko­ná­val do roku 1944, vte­dy ho vlast­nil Edmund Molí­nek. Po voj­ne postup­ne chát­ral až do hava­rij­né­ho sta­vu. Dnes sa má už lep­šie, mlyn je dokon­ca zatep­le­ný (kun​ko​vi​ce​.cz).


Kun­ko­vi­ce is loca­ted in the Kro­měříž dis­trict. It acts as a time cap­su­le whe­re tra­di­ti­onal archi­tec­tu­re intert­wi­nes with moder­ni­ty. Ancient buil­dings, his­to­ri­cal land­marks, the local town hall, and church car­ry sto­ries from old times. Beau­ti­ful and diver­se natu­re sur­rounds the area. Kun­ko­vi­ce pre­ser­ve tra­di­ti­ons and folk­lo­re in a vib­rant sta­te. Vari­ous events and fes­ti­vals take pla­ce, sho­wca­sing folk dan­ces, songs, and crafts. Wea­ving, potte­ry, and wood car­ving con­tri­bu­te to the vil­la­ge­’s cha­rac­ter. Local resi­dents take pri­de in the­ir roots and wil­lin­gly sha­re them. Local culi­na­ry spe­cial­ties ref­lect the pre­fe­ren­ces of the inhabitants.

In Kun­ko­vi­ce, 83 inha­bi­tants live on an area of 7 km². The vil­la­ge is situ­ated at an alti­tu­de of 309 meters abo­ve sea level. The first writ­ten men­ti­on dates back to 1141. A Dutch-​type wind­mill stands about 300 meters nort­he­ast of the vil­la­ge on a win­dward ele­va­ti­on. It is pri­va­te­ly owned, and the owner is wor­king to impro­ve its poor con­di­ti­on. The mill was built in the 19th cen­tu­ry, ori­gi­nal­ly fea­tu­ring a rota­ting roof and shin­gle cove­ring. It suf­fe­red seve­ral fires and under­went tho­rough reno­va­ti­on in 1890. It func­ti­oned until 1944, owned by Edmund Molí­nek. After the war, it gra­du­al­ly dete­ri­ora­ted to a sta­te of dis­re­pair. Today, it is in bet­ter con­di­ti­on, even insu­la­ted (kun​ko​vi​ce​.cz).


Kun­ko­vi­ce se nachá­ze­jí v okre­se Kro­měříž. Půso­bí jako časo­vá kaps­le, kde se pro­lí­ná tra­dič­ní archi­tek­tu­ra s moder­nou. Sta­ro­by­lé budo­vy, his­to­ric­ké památ­ky, míst­ní rad­ni­ce a kos­tel nesou pří­běhy sta­rých časů. Oko­lo se rozk­lá­dá krás­ná a roz­ma­ni­tá pří­ro­da. Kun­ko­vi­ce udr­žu­jí tra­di­ce a folk­lór v živo­ta­schop­ném sta­vu. Kona­jí se zde růz­né udá­los­ti, fes­ti­va­ly, kde se pre­zen­tu­je lido­vý tanec, pís­ně, řemes­la. Tkáč­ství, kera­mi­ka, dře­vo­řez­ba tvo­ří cha­rak­ter obce. Míst­ní oby­va­te­lé jsou hrdí na své koře­ny a rádi je sdí­le­jí. Míst­ní kuli­ná­řs­ké spe­cia­li­ty odrá­že­jí pre­fe­ren­ce míst­ních obyvatel.

V Kun­ko­vi­cích žije na plo­še 7 km² 83 oby­va­tel. Leží v nad­mo­řs­ké výš­ce 309 met­rů nad mořem. Prv­ní písem­ná zmín­ka je z roku 1141. Nachá­zí se zde větr­ný mlýn holand­ské­ho typu (Wiki­pe­dia). Asi 300 met­rů seve­ro­vý­chod­ně od obce na návě­tr­né vyvý­še­ni­ně sto­jí zděný větr­ný mlýn holand­ské­ho typu. Je v souk­ro­mých rukách a jeho maji­tel se sna­ží vylep­šit jeho zlý stav. Mlýn posta­vi­li v 19. sto­le­tí, původ­ně dis­po­no­val otá­či­vou stře­chou a šin­de­lem kry­ti­nou. Něko­li­krát ho pos­tihl požár, v roce 1890 byl důklad­ně opra­ven. Svo­ji fun­kci vyko­ná­val do roku 1944, teh­dy ho vlast­nil Edmund Molí­nek. Po vál­ce postup­ně chát­ral až do hava­rij­ní­ho sta­vu. Dnes se má už lépe, mlýn je dokon­ce zatep­le­ný (kun​ko​vi​ce​.cz).


Odka­zy

Use Facebook to Comment on this Post

Česko, Krajina, Moravské, Obce, Severná Morava, Zahraničie

Kunčice pod Ondřejníkem

Hits: 253

Kun­či­ce pod Ondřej­ní­kem je maleb­ná obec v pod­ho­rí Bes­kyd­ských hôr. Kon­com 19. sto­ro­čia sa sta­li vyhľa­dá­va­ným mies­tom pre turis­ti­ku a rekre­áciu. Kúz­lo miest­nej prí­ro­dy opra­de­ných mno­hý­mi poves­ťa­mi láka dodnes (kun​ci​ce​po​.cz). Obec vznik­la na začiat­ku 14. sto­ro­čia. Je spo­je­ný s hrad­ným úrad­ní­kom Kun­zom, kto­rý pôso­bil na huk­vald­skom pan­stve. Nemec­ký názov obce bol Kun­zer­dorf, čes­ky Kun­či­ce. Neskôr dosta­li pome­no­va­nie Hru­bé Kun­či­ce, Veľ­ké Kun­či­ce. Až od roku 1924 Kun­či­ce pod Ondřej­ní­kem (kun​ci​ce​po​.cz). V obci sa nachá­dza dre­ve­ný kos­tol svä­té­ho Pro­ko­pa a Bar­bo­ry (kun​ci​ce​po​.cz). Domá­ci ho nazý­va­jú rus­ký kos­to­lík. Je iba jed­nou zo šies­tich dre­ve­ných sak­rál­nych sta­vieb, kto­ré boli behom 30-​tych rokov 20. sto­ro­čia pre­ve­ze­né na úze­mie Čes­ko­slo­ven­ska z Pod­kar­pat­skej Rusi a východ­né­ho Slo­ven­ska. Pôvod­ne to bol kos­tol svä­té­ho Archan­je­la Micha­la. Bol posta­ve­ný na pre­lo­me 17. a 18. sto­ro­čia v obci Hli­ňa­nec pri Muka­če­ve na Pod­kar­pat­skej Rusi (kun​ci​ce​po​.cz).

V budo­ve miest­nej ško­ly je uni­kát­na galé­ria Kar­la Svo­lin­ské­ho s die­la­mi čes­kých umel­cov. V Kun­či­ciach žije 2200 oby­va­te­ľov na roz­lo­he 23 km2, v let­ných mesia­coch a cez víken­dy sa tu však vysky­tu­je množ­stvo rekre­ujú­cich a turis­tov. Prie­mer­ná nad­mor­ská výš­ka obce je 450 met­rov nad morom. Fun­gu­je tu veľa fariem, kto­ré sa venu­jú pre­dov­šet­kým cho­vu hovä­dzie­ho dobyt­ku (kun​ci​ce​po​.cz).

Kun­čič­ké priad­ky doká­za­li upriasť ten­ké vlák­na, z kto­ré­ho sa vyrá­ba­lo ten­ké kva­lit­né plát­no. Ľan bol tiež typic­kým pre Kun­či­ce. Ťaži­la sa tu želez­ná ruda do hutí v Čelad­nej a Frýd­lan­tu už od 16. sto­ro­čia. Nachá­dza­la sa tes­ne pod povr­chom, maxi­mál­na hĺb­ka bola 2025 met­rov. Pre dovoz lac­nej­šej rudy ťaž­ba v roku 1896 skon­či­la. Význam­né boli sklár­ne, kto­ré boli zná­me už v husit­skej dobe. Veľ­mi význam­ná bola výstav­ba novej želez­nič­nej drá­hy, kto­rá sa datu­je do roku 1888. Začiat­kom 20. sto­ro­čia sa vybu­do­va­li kúpe­le, kto­ré pozme­ne­né fun­gu­jú dodnes. Nazý­va­jú sa Bes­kyd­ské reha­bi­li­tač­né cen­trum v Čelad­nej (Jan Folp­recht). Z Kun­číc pochá­dza spe­váč­ka Ive­ta Bar­to­šo­vá (Wiki­pe­dia).


Kun­či­ce pod Ondřej­ní­kem is a pic­tu­re­sque vil­la­ge nest­led in the foot­hills of the Bes­ky­dy Moun­tains. By the late 19th cen­tu­ry, it had beco­me a sought-​after des­ti­na­ti­on for hiking and rec­re­a­ti­on. The charm of the local natu­re, wrap­ped in many legends, con­ti­nu­es to att­ract visi­tors to this day (kun​ci​ce​po​.cz). The vil­la­ge was foun­ded in the ear­ly 14th cen­tu­ry and is asso­cia­ted with the cast­le offi­cial Kunz, who ser­ved in the Huk­val­dy esta­te. The Ger­man name of the vil­la­ge was Kun­zer­dorf, whi­le in Czech it was Kun­či­ce. Later, they were named Hru­bé Kun­či­ce and Veľ­ké Kun­či­ce. It was­n’t until 1924 that the name Kun­či­ce pod Ondřej­ní­kem was adop­ted (kun​ci​ce​po​.cz). The vil­la­ge is home to the wooden church of St. Pro­co­pius and St. Bar­ba­ra (kun​ci​ce​po​.cz). Locals refer to it as the Rus­sian church. It is one of six wooden reli­gi­ous buil­dings tran­s­por­ted to Cze­cho­slo­va­kia from Sub­car­pat­hian Rus and eas­tern Slo­va­kia during the 1930s. Ori­gi­nal­ly, it was the church of St. Archan­gel Micha­el, built at the turn of the 17th and 18th cen­tu­ries in the vil­la­ge of Hli­ňa­nec near Muka­che­vo in Sub­car­pat­hian Rus (kun​ci​ce​po​.cz).

The buil­ding of the local scho­ol hou­ses a uni­que gal­le­ry of Karel Svo­lin­ský­’s works, sho­wca­sing pie­ces by Czech artists. Kun­či­ce is home to 2200 inha­bi­tants wit­hin an area of 23 km², but during the sum­mer months and wee­kends, it sees an influx of rec­re­a­ti­ona­lists and tou­rists. The ave­ra­ge ele­va­ti­on of the vil­la­ge is 450 meters abo­ve sea level. Many farms ope­ra­te here, pri­ma­ri­ly focu­sing on catt­le far­ming (kun​ci​ce​po​.cz).

The spin­ners of Kun­či­ce were able to spin thin thre­ads, from which thin, high-​quality can­vas was pro­du­ced. Flax was also typi­cal for Kun­či­ce. Iron ore was mined here for the Čelad­ná and Frýd­lant foun­dries as ear­ly as the 16th cen­tu­ry. It was loca­ted just below the sur­fa­ce, with a maxi­mum depth of 20 – 25 meters. Mining cea­sed in 1896 due to the import of che­a­per ore. Glas­sworks were sig­ni­fi­cant and kno­wn as ear­ly as the time of the Hus­si­tes. The cons­truc­ti­on of a new rai­lway in 1888 was high­ly sig­ni­fi­cant. At the begin­ning of the 20th cen­tu­ry, spas were built, which still ope­ra­te today, albe­it modi­fied. They are cal­led the Bes­ky­dy Reha­bi­li­ta­ti­on Cen­ter in Čelad­ná (Jan Folp­recht). The sin­ger Ive­ta Bar­to­šo­vá hails from Kun­či­ce (Wiki­pe­dia).


Kun­či­ce pod Ondřej­ní­kem je maleb­ná obec v pod­hůří Bes­kyd­ských hor. Kon­cem 19. sto­le­tí se sta­la vyhle­dá­va­ným mís­tem pro turis­ti­ku a rekre­a­ci. Kouz­lo míst­ní pří­ro­dy opře­de­né mno­ha pověs­tmi láká dodnes. Obec vznik­la na začát­ku 14. sto­le­tí a je spo­je­na s hrad­ním úřed­ní­kem Kun­zem, kte­rý půso­bil na huk­vald­ském pan­ství. Němec­ký název obce byl Kun­zer­dorf, čes­ky Kun­či­ce. Později dosta­ly ozna­če­ní Hru­bé Kun­či­ce, Vel­ké Kun­či­ce. Tepr­ve od roku 1924 jsou nazý­vá­ny Kun­či­ce pod Ondřej­ní­kem. V obci se nachá­zí dře­věný kos­tel sva­té­ho Pro­ko­pa a Bar­bo­ry, kte­rý domá­cí nazý­va­jí rus­kým kos­te­lí­kem. Je jed­ním ze šes­ti dře­věných sak­rál­ních sta­veb pře­ve­ze­ných na úze­mí Čes­ko­slo­ven­ska z Pod­kar­pat­ské Rusi a východ­ní­ho Slo­ven­ska během 30. let 20. sto­le­tí. Původ­ně to byl kos­tel sva­té­ho Archan­děla Micha­e­la, posta­ve­ný na pře­lo­mu 17. a 18. sto­le­tí v obci Hli­na­nech u Muka­che­va na Pod­kar­pat­ské Rusi.

V budo­vě míst­ní ško­ly se nachá­zí uni­kát­ní gale­rie Kar­la Svo­lin­ské­ho s díly čes­kých uměl­ců. V Kun­či­cích žije 2200 oby­va­tel na plo­še 23 km², ale v let­ních měsí­cích a o víken­dech sem při­chá­zí mno­ho rekre­an­tů a turis­tů. Průměr­ná nad­mo­řs­ká výš­ka obce je 450 met­rů nad mořem. Fun­gu­je zde mno­ho farem, kte­ré se věnu­jí pře­dev­ším cho­vu hovězí­ho dobytka.

Kun­čic­ké přad­le­ny doká­za­ly upřád svět­lé vlák­no, ze kte­ré­ho se vyrá­bělo jem­né kva­lit­ní plát­no. Lněná výro­ba byla také typic­ká pro Kun­či­ce. Těži­la se zde želez­ná ruda pro hutě v Čelad­né a Frýd­lan­tu již od 16. sto­le­tí. Nachá­ze­la se těs­ně pod povr­chem, maxi­mál­ní hloub­ka dosa­ho­va­la 2025 met­rů. Kvůli dovo­zu lev­něj­ší rudy těž­ba skon­či­la v roce 1896. Význam­né byly také sklár­ny, kte­ré byly zná­my již v husit­ské době. Vel­mi význam­ná byla výstav­ba nové želez­nič­ní drá­hy, kte­rá se datu­je do roku 1888. Na počát­ku 20. sto­le­tí byly vybu­do­vá­ny láz­ně, kte­ré změněné fun­gu­jí dodnes. Jsou nazý­vá­ny Bes­kyd­ské reha­bi­li­tač­ní cen­trum v Čelad­né. Z Kun­čic pochá­zí zpěvač­ka Ive­ta Bartošová.


Lite­ra­tú­ra

Jan Folp­recht: Zpod Ondřej­ní­ka, 2004, ISMN M‑706524 – 474 Dopis pan­tá­to­vi Pus­tko­vi Petr Andr­le a kolek­tiv: Ces­ta­mi les­ní­mi od Lysé až po Rad­hošť, 2013, ISBN 9788090521759

Odka­zy


Use Facebook to Comment on this Post