Malé Karpaty, Krajina, Slovensko, Príroda, Rastliny, Organizmy, Biotopy, Fotografie

Devínska Kobyla je unikátna lokalita celosvetového významu

skala
Hits: 6695

patrí k najdlhšie osídleným lokalitám na Slovensku. Už v období 5000 rokov pred n.l. si tu neolitickí roľníci stavali svoje prvé sídla. V 4 storočí pred n.l. sa tu usadili , ktorí začali klčovať . Po nich ovládli územie v 1. storočí n.l. Rimania a založili na juhozápadných svahoch Devínskej Kobyly  (devinskakobyla.sk). Pod severovýchodnými svahmi medzi Dúbravkou a „Technickým sklom“ sa odkryli pozostatky vidieckej usadlosti rímskeho typu – villa rustica z 3. storočia (panorama.sk). 

Masív Devínskej Kobyly nazývajú geológovia aj „klenotnicou rozmanitosti geologických javov“. Približne pred 300 miliónmi rokov bolo toto územie súčasťou prakontinentu Pangea. V nasledujúcich obdobiach bolo toto územie niekoľkokrát zaplavené morom, v ktorom sa tvorili vápence a dolomity – Devínska hradná skala, Waittov lom, Štokeravská vápenka, Sandberg. Bádenské more, ktoré sa nachádzalo na tomto území pred 14 – 16 mil. rokmi, modelovalo významnú lokalitu skamenelín na Devínskej Kobyle – Sandberg. Nemalou mierou sa na formovaní Devínskej Kobyly podieľajú Morava a Dunaj. Ich korytá sa postupne premiestňovali a približne pred 600 tis. rokmi vznikol ich sútok týchto riek v oblasti dnešnej Devínskej Novej Vsi. Geologickými zmenami sa pod Devínsku hradnú skalu presunul asi pred 130 tisíc rokmi (devinskakobyla.sk). Devínskou hradnou skalou sa na našom území začína mohutný oblúk Karpát. Geologicky ku Karpatom aj Hundsheimské kopce na pravom brehu Dunaja v Rakúsku. Južné svahy sú tvorené prevažne sivými vápencami, dolomitmi a karbonátovými brekciami. Súvrstvia sú 160 – 180 miliónov rokov. Vrchol je z druhohorných kremencov, ktoré vznikli stmelením plážového piesku (Informačná tabuľa).Devínskou hradnou skalou sa na našom území začína mohutný oblúk Karpát. Geologicky ku Karpatom patria aj Hundsheimské kopce na pravom brehu Dunaja v Rakúsku. Južné svahy sú tvorené prevažne sivými vápencami, dolomitmi a karbonátovými brekciami. Súvrstvia sú 160 – 180 miliónov rokov. Vrchol je z druhohorných kremencov, ktoré vznikli stmelením plážového piesku (Informačná tabuľa).

Devínska Kobyla je jedna z najunikátnejších lokalít celého Slovenska. Britský botanik D. Moore v publikácii Plant Life pripravil celosvetový výber prírodovedne osobitne zaujímavých lokalít a z desiatich vymedzených pre celú Európu venoval dve strany Devínskej Kobyle (inba.sk). Patrí do Devínskych Karpát. Nachádza sa v tesnej blízkosti Devína – mestskej časti Bratislavy. Leží pri sútoku rieky Morava s Dunajom. Ku nej patrí aj Sandberg. Je veľmi často navštevovaná. Kobyla, ako ju v Bratislave familiárne nazývame je skutočne veľmi bohatá na pestrú paletu foriem prírody. Vykazuje vysoký stupeň biodiverzity, aj z dôvodu, že pôvodne šlo o zalesnenú lokalitu, na ktorej však človek historicky hospodáril, odlesňoval, kosil apod (Wikipedia). Pásli sa tu , ale aj kozy a hovädzí dobytok. Zhruba v polovici 20. storočia pastva postupne zanikla (broz.sk). Na Devínskej Kobyle žije niekoľkotisíc druhov živočíchov. Napr. kobylka Saga pedo, modlivka Mantis religiosa. Viac ako 600 druhov motýľov, napr. vidlochvost feniklový Papilio machaon, jasoň chochlačkový Parnassius mnemosyne, viac ako 380 druhov chrobákov, napr. roháč obyčajný Lucanus cervus, fúzač veľký Cerambyx cerdo. Z vtákov na skalách hniezdi sokol myšiar Falco tinnunculus, zalietava sem Monticola saxatilis, Falco cherrug (devinskakobyla.sk). Žijú tu viaceré druhy na svojej severnej hranici rozšírenia. Vyskytuje tu zriedkavá pamodlivka dlhokrká Mantispa styriaca, vidlochvost ovocný Iphiclides podalirius (sazp.sk).

Z vegetácie tu dominujú teplomilné a vápnomilné , celkom je tu rastie viac ako 1 100 druhov vyšších rastlín. Medzi nimi 26 druhov orchideí. Vyskytujú sa tu teplomilné druhy hmyzu, prispôsobené extrémnym a dlhodobým obdobiam sucha (broz.sk).  Vyskytuje sa tu kavyľ pôvabný Stipa pulcherrina a Stipa joannis, 26 druhov vstavačov (Orchideaceae), hlaváčik jarný Adonis vernalis, poniklec černastý Pulsatilla nigricans, poniklec veľkokvetý Pulsatilla grandis, ľalia zlatohlavá Lilium martagon, kosatec nízky Iris pumila, kosatec dvojfarebný Iris variegata, Platanthera bifolia. Vzácnosťou je ihlica nízka Ononis pusilla, Lathyrus sphaericus, Conringia austriaca, Potentilla pedata, Smyrnium porfoliatum, Bupleurum rotundifolium, Consolida orientalis ssp. paniculata, Aplenium adianthum nigrum (sazp.sk), stepný relikt Gypsophila fastigiata (devinskakobyla.sk).

Devínska Kobyla je najvyšším vrchom Devínskych Karpát s nadmorskou výškou 514 m nad morom a zároveň je najjužnejším výbežkom Malých Karpát. Má aj zákonnú ochranu, od roku 1964 je Národnou prírodnou rezerváciou – NPR s rozlohou 101.12 ha (Wikipedia). Devínska Kobyla je aj tzv. územím európskeho významu, je súčasťou Chránenej krajinnej oblasti Malé Karpaty a je súčasťou chránených území NATURA 2000 (broz.sk). Waitov lom, ktorý je na fotografiách sa nachádza neďaleko od Sandbergu, cca 600 metrov smerom ku Devínu. Slúžil v minulosti ako vápenka (slovakia.travel).

Dnes je Waitov lom súčasťou Sanbergsko – Pajštúnskeho geoparku. Na Devínskej Kobyle sa nachádzajú historické kameňolomy, dĺžka ich lomových stien presahuje 200 metrov. Kolmé steny vznikli ručnou ťažbou blokov pórovitého neogénneho vápenca. Devínska Kobyla poskytuje stavebný kameň nepretržite viac ako 2000 rokov. Najstaršie doloženie je v 1. storočí pred naším letopočtom, kedy si dal keltský vládca postaviť Rimanmi palác na hradnom kopci v Bratislave. Kameň bol pevný a zároveň ľahko opracovateľný, preto sa hodil na jednoduchšie kamenárske výrobky a . Piesčité vápence a vápnité pieskovce sa ťažili v lokalitách Líščia stráň a Merice priamo nad Devínom. Napr. na výstavbu Dómu svätého Martina. Najväčší rozmach nastal v 15. storočí, kedy sa materiál použil na prestavbu Bratislavského hradu, Dómu svätého Martina, veže Františkánskeho kostola, Akadémie Istropolitany, radnice a meštianskych . Ťažilo sa väčšinou povrchovo. Nový rozvoj ťažby nastal v polovici 19. storočia, keď sa stavala železnica medzi Viedňou a Budapešťou, konkrétne úsek – Marchegg. Waitov lom bol druhým najrozsiahlejším po Štokeravskej vápenke. Jeho pôvodné pomenovanie bolo Mittelmannova vápenka. Vápenka Mórica Mittelmann bola činná v rokoch 1897 – 1932. Z nej sa kameň používal na reguláciu a spevňovanie riečnych brehov. V marci 1929 získal lom Jozef Wait, výroba vo vápenke a ťažba v lome sa postupne utlmovala a skončila sa v roku 1932. Na okolitých pozemkoch založil Jozef Wait vinohrad a ovocný sad. Počas 2. svetovej bol v objekte vápenky zriadený pracovný tábor pre ruských zajatcov, ktorý stavali drevený most cez Moravu do Schlosshofu. Z geologického hľadiska je horná časť Waitovho lomu považovaná za torzo podmorskej (Informačná tabuľa).

Prevažná časť národnej prírodnej rezervácie Devínska Kobyla predstavuje kultúrnu krajiny. Svahy Devínskej Kobyly boli pôvodne pokryté dubovo-hrabovými lesmi, ktoré boli v minulosti vyrúbané a následne niekoľko storočí udržiavané ľudskou činnosťou – kosením, pasením a vypaľovaním. Toto viedlo ku vzniku a udržiavaniu jedinečných lúčnych a lesostepných spoločenstiev s bohatstvom vzácnych teplomilných druhov rastlín a živočíchov. Pásli sa tu ovce, ale aj kozy a dobytok. V roku 2013 sa podarilo po viac ako 50 rokov obnoviť pastvu kôz. Pasenie potláča zarastanie územia náletovými krovinami, pomáha tak udržiavať jeho tradičný lesostepný charakter (Informačná tabuľa). 

Vyhliadková veža sa nachádza na najvyššie položenom mieste Devínskej Kobyly v nadmorskej výške 514 metrov nad morom. Je vysoká viac ako 21 metrov. Najvyššia plošina je osadená na nivelete cca 20 m nad okolitým terénom. Ponúka výhľad na okolie Devínskej Novej Vsi, na Česko, Rakúsko a . Autorom návrhu vyhliadkovej veže Architektonický ateliér ARCHITEKTI ŠEBO LICHÝ. O vzhľade veže už koluje legenda, že ju inšpirovala modlivka zelená, ktorá žije v okolitej prírode. Podľa slov autorov však stavba vychádza z genius loci daného miesta. Odtiaľto vidno z jedného bodu do troch rôznych krajín, takže fascinácia týmto miestom bola inšpiráciou aj pre trojuholníkový pôdorys vyhliadkovej veže Devínska Kobyla. Motív trojuholníka sa opakuje na celom jej dizajne (devinskanovaves.sk).

Devínska Kobyla is one of the longest inhabited sites in Slovakia. As early as 5000 years BC, Neolithic farmers established their first settlements here. In the 4th century BC, Celts settled, initiating deforestation. Following them, in the 1st century AD, the Romans dominated the area and founded vineyards on the southwest slopes of Devínska Kobyla (devinskakobyla.sk). Under the northeastern slopes, remnants of a Roman-type rural settlement – villa rustica from the 3rd century, were uncovered between Dúbravka and „Technické sklo“ (panorama.sk).

Geologists refer to the massif of Devínska Kobyla as the „treasury of geological phenomena.“ Approximately 300 million years ago, this area was part of the supercontinent Pangaea. In subsequent periods, the region was repeatedly flooded by the sea, forming limestones and dolomites – Devínska hradná skala, Waittov lom, Štokeravská vápenka, . The Baden Sea, which existed here 14-16 million years ago, shaped a significant fossil site on Devínska Kobyla – Sandberg. and Danube rivers significantly contribute to the formation of Devínska Kobyla. Their beds gradually shifted, and about 600 thousand years ago, their confluence was formed in the area of today’s Devínska Nová Ves. The geological changes moved Devínska hradná skala about 130 thousand years ago (devinskakobyla.sk). Devínska Kobyla is the starting point of the massive Carpathian arc. The Hundsheim Hills on the right bank of the Danube in Austria also belong geologically to the Carpathians. Southern slopes consist mainly of gray limestones, dolomites, and carbonate breccias, dating back 160-180 million years. The summit is composed of Mesozoic cherts, formed by cementation of beach sand (Information Board).

Devínska Kobyla is one of Slovakia’s most unique locations. British botanist D. Moore, in the publication „Plant Life,“ selected globally scientifically interesting locations, dedicating two pages to Devínska Kobyla for the whole of Europe (inba.sk). It is part of the Devínske Karpaty, located in close proximity to – a district of Bratislava, near the confluence of the Morava River with the Danube. It includes Sandberg and is highly frequented. Familiarly known as Kobyla, it boasts a rich variety of natural forms. It exhibits a high degree of biodiversity due to its history as a originally forested area that humans have historically managed, deforested, and cultivated (Wikipedia). Devínska Kobyla used to be grazed by sheep, goats, and cattle, but pasture gradually diminished around the mid-20th century (broz.sk). Devínska Kobyla hosts thousands of animal species, such as the Saga pedo bush-cricket and the Mantis religiosa mantis. Over 600 butterfly species, including the Papilio machaon swallowtail and Parnassius mnemosyne clouded Apollo, more than 380 beetle species, like Lucanus cervus stag beetle, and Cerambyx cerdo great capricorn beetle. Falcons, such as the Falco tinnunculus kestrel, nest on the rocks, while Monticola saxatilis rock thrush occasionally visits. The rare long-necked mantis Mantispa styriaca and the scarce swallowtail Iphiclides podalirius are also found here (devinskakobyla.sk, sazp.sk).

The vegetation is dominated by thermophilic and calcicolous plants, with over 1,100 species of higher plants. Among them are 26 species of orchids, thermophilic insect species adapted to extreme and prolonged periods of drought (broz.sk). The elegant feather grass Stipa pulcherrina and Stipa joannis, 26 species of orchids (Orchideaceae), Adonis vernalis, Pulsatilla nigricans, Pulsatilla grandis, Lilium martagon, Iris pumila, Iris variegata, Platanthera bifolia. Rare species include Ononis pusilla, Lathyrus sphaericus, Conringia austriaca, Potentilla pedata, Smyrnium porfoliatum, Bupleurum rotundifolium, Consolida orientalis ssp. paniculata, and the steppe relic Gypsophila fastigiata (devinskakobyla.sk, sazp.sk).

Devínska Kobyla is the highest peak of the Devínske Karpaty, with an altitude of 514 meters above sea level, and simultaneously the southernmost extension of the . It has legal protection, designated as a National Natural Reserve since 1964, covering an area of 101.12 hectares (Wikipedia). Devínska Kobyla is also a so-called area of European significance, part of the Protected Landscape Area of Malé Karpaty and part of the NATURA 2000 protected areas (broz.sk). Waittov lom, depicted in the photographs, is located near Sandberg, approximately 600 meters towards Devín. In the past, it served as a limestone quarry (slovakia.travel).

Today, Wait’s Quarry is part of the Sandberg – Pajštún Geopark. There are historic quarries on Devínska Kobyla, with quarry walls exceeding 200 meters in length. The vertical walls were created by manual extraction of blocks of porous Neogene limestone. Devínska Kobyla has provided building stone continuously for over 2,000 years. The oldest known use dates back to the 1st century BCE, when a Celtic ruler commissioned the Romans to build a palace on the castle hill in Bratislava. The stone was both durable and easy to work, making it suitable for simple stone carvings and sculptures. Sandy limestones and calcareous sandstones were quarried in the Líščia stráň and Merice locations, directly above Devín. These stones were used, for example, in the construction of St. ‚s Cathedral. The greatest expansion of quarrying occurred in the 15th century, when the material was used for the reconstruction of Bratislava Castle, St. Martin’s Cathedral, the tower of the Franciscan Church, Academia Istropolitana, the Old Town Hall, and various townhouses. Quarrying was mostly surface-based. A new period of development in quarrying began in the mid-19th century with the construction of the railway between Vienna and Budapest, particularly the Bratislava – Marchegg section. Wait’s Quarry was the second largest after the Štokerau Limeworks. Originally, it was called Mittelmann’s Limeworks, as Móric Mittelmann’s limeworks operated between 1897 and 1932, providing stone for riverbank regulation and reinforcement. In March 1929, the quarry was acquired by Jozef Wait, and production at the limeworks gradually declined, ceasing entirely in 1932. On the surrounding land, Jozef Wait established vineyards and an orchard. During World War II, the limeworks site was used as a labor camp for Russian prisoners, who were forced to construct a wooden bridge over the Morava River to Schloss Hof. From a geological perspective, the upper part of Wait’s Quarry is considered the remnant of an ancient underwater cave (Information Board).

The majority of the Devínska Kobyla National Nature Reserve represents a cultural landscape. The slopes of Devínska Kobyla were originally covered by oak-hornbeam forests, which were cleared centuries ago and maintained through human activities such as mowing, grazing, and burning. This led to the formation and preservation of unique meadow and forest-steppe ecosystems, rich in rare thermophilic plant and animal species. Sheep, goats, and cattle historically grazed in the area. In 2013, after more than 50 years, goat grazing was successfully reintroduced. Grazing helps prevent the overgrowth of invasive shrubs and contributes to preserving the traditional forest-steppe character of the region (Information Board).

The observation tower is located at the highest point of Devínska Kobyla, at an elevation of 514 meters above sea level. It stands more than 21 meters tall, with the highest platform positioned approximately 20 meters above the surrounding terrain. The tower offers views of Devínska Nová Ves, as well as the Czech Republic, Austria, and Hungary. The observation tower was designed by the architectural studio ARCHITEKTI ŠEBO LICHÝ. A legend suggests that its appearance was inspired by the praying mantis, which inhabits the local environment. However, according to the architects, the structure is based on the genius loci of the site. From this point, one can see into three different countries, which inspired the triangular floor plan of the Devínska Kobyla observation tower. The triangle motif is repeated throughout its design.

Devínska Kobyla gehört zu den am längsten besiedelten Orten in der Slowakei. Schon in der Zeit 5000 Jahre vor Christus errichteten hier neolithische Bauern ihre ersten Siedlungen. Im 4. Jahrhundert vor Christus ließen sich die Kelten nieder, die begannen, die Wälder zu roden. Nach ihnen übernahmen die Römer im 1. Jahrhundert nach Christus das Gebiet und gründeten Weinberge an den südwestlichen Hängen der Devínska Kobyla (devinskakobyla.sk). Unter den nordöstlichen Hängen zwischen Dúbravka und „Technický sklom“ wurden Überreste einer römischen Dorfsiedlung vom Typ villa rustica aus dem 3. Jahrhundert ausgegraben (panorama.sk).

Die Geologen bezeichnen den Massiv der Devínska Kobyla auch als „Schatzkammer der Vielfalt geologischer Phänomene“. Vor etwa 300 Millionen Jahren war dieses Gebiet Teil des Urkontinents Pangäa. In den folgenden Perioden wurde dieses Gebiet mehrmals vom Meer überflutet, in dem sich Kalksteine und Dolomite bildeten – Devínska hradná skala, Waittov lom, Štokeravská vápenka, Sandberg. Das Badenianmeer, das vor 14-16 Millionen Jahren in diesem Gebiet existierte, formte eine bedeutende Fossilienstätte auf der Devínska Kobyla – Sandberg. Die Flüsse Morava und Donau trugen maßgeblich zur Formung der Devínska Kobyla bei. Ihre Betten verschoben sich allmählich, und vor etwa 600.000 Jahren entstand ihre Mündung in der Gegend des heutigen Devínska Nová Ves. Geologische Veränderungen führten dazu, dass sich die Devínska hradná skala vor etwa 130.000 Jahren auf unser Gebiet verschob (devinskakobyla.sk). Die Devínska hradná skala markiert den Beginn eines mächtigen Bogens der Karpaten auf unserem Gebiet. Geologisch gehören auch die Hundsheim-Hügel am rechten Ufer der Donau in Österreich zu den Karpaten. Die südlichen Hänge bestehen hauptsächlich aus grauen Kalksteinen, Dolomiten und Karbonatbrekzien. Die Schichten sind 160-180 Millionen Jahre alt. Der Gipfel besteht aus Gesteinen des Mesozoikums, die durch Verfestigung von Strandsand entstanden sind (Informations-Tafel).

Die Devínska Kobyla ist einer der einzigartigsten Orte in der Slowakei. Der britische Botaniker D. Moore wählte es in seinem Werk Plant Life als eine der weltweit naturwissenschaftlich besonders interessanten Stätten aus und widmete Devínska Kobyla zwei Seiten von zehn, die für ganz Europa festgelegt wurden (inba.sk). Es gehört zu den Devínske Karpaty und befindet sich in unmittelbarer Nähe von Devín, einem Stadtteil von Bratislava. Es liegt am Zusammenfluss der Flüsse Morava und Donau. Dazu gehört auch der Sandberg. Es wird sehr oft besucht. Die Kobyla, wie wir sie in Bratislava umgangssprachlich nennen, ist wirklich reich an einer vielfältigen Palette von Naturformen. Sie zeigt einen hohen Grad an Biodiversität, auch aufgrund der Tatsache, dass es sich ursprünglich um einen bewaldeten Ort handelte, auf dem jedoch historisch gewirtschaftet wurde, gerodet, gemäht usw. (Wikipedia). Hier weideten Schafe, aber auch Ziegen und Rinder. In der Mitte des 20. Jahrhunderts verschwand die Weide allmählich (broz.sk). Auf der Devínska Kobyla leben Tausende von Arten von Tieren. Zum Beispiel die Heuschrecke Saga pedo, die Gottesanbeterin Mantis religiosa. Über 600 Arten von Schmetterlingen, wie der Schwalbenschwanz Papilio machaon, der Schwarze Apollofalter Parnassius mnemosyne, über 380 Arten von Käfern, wie der Hirschkafer Lucanus cervus, der Große Schmalbock Cerambyx cerdo. Unter den Vögeln brütet der Turmfalke Falco tinnunculus auf den Felsen, der Bergblauschwan Monticola saxatilis fliegt hierher, Falke Falco cherrug (devinskakobyla.sk). Es gibt hier mehrere Arten an ihrer nördlichen Verbreitungsgrenze. Die seltene Ameisenlöwe Mantispa styriaca kommt hier vor, ebenso wie der Schwalbenschwanz Iphiclides podalirius (sazp.sk).

Die Vegetation wird von warm- und kalkliebenden Pflanzen dominiert, insgesamt wachsen hier mehr als 1.100 Arten höherer Pflanzen. Darunter 26 Arten von Orchideen. Es gibt hier warm angepasste Insektenarten, die auf extreme und lang anhaltende Trockenperioden eingestellt sind (broz.sk). Es gibt den schönen Federgras Stipa pulcherrina und Stipa joannis, 26 Arten von Orchideen (Orchideaceae), die Frühlings-Adonisröschen Adonis vernalis, das Schwarze Küchenschelle Pulsatilla nigricans, das Große Küchenschelle Pulsatilla grandis, die Türkenbund-Lilie Lilium martagon, die Niedrige Schwertlilie Iris pumila, die Zweifarbige Schwertlilie Iris variegata, Platanthera bifolia. Eine Seltenheit ist der Niederliegende Gänseblümchen Ononis pusilla, Lathyrus sphaericus, Conringia austriaca, Potentilla pedata, Smyrnium porfoliatum, Bupleurum rotundifolium, Consolida orientalis ssp. paniculata, Aplenium adianthum nigrum (sazp.sk), der Steppenrelikt Gypsophila fastigiata (devinskakobyla.sk).

Die Devínska Kobyla ist der höchste Gipfel der Devínske Karpaty mit einer Höhe von 514 m über dem Meeresspiegel und gleichzeitig der südlichste Ausläufer der Kleinen Karpaten. Sie hat auch gesetzlichen Schutz, seit 1964 ist sie ein Nationales Naturreservat – NNR mit einer Fläche von 101,12 Hektar (Wikipedia). Die Devínska Kobyla ist auch ein sogenanntes Gebiet von europäischer Bedeutung, sie gehört zum Geschützten Landschaftsgebiet Malé Karpaty und ist Teil der geschützten NATURA 2000-Gebiete (broz.sk). Der Waittov-Steinbruch, der auf den Fotos zu sehen ist, befindet sich in der Nähe des Sandbergs, etwa 600 Meter in Richtung Devín. Früher diente er als Kalksteinbruch (slovakia.travel).

Heute ist der Wait-Steinbruch Teil des Sandberg – Pajštún Geoparks. Auf der Devínska Kobyla befinden sich historische Steinbrüche, deren Felswände eine Länge von über 200 Metern erreichen. Die steilen Wände entstanden durch manuelle Gewinnung von Blöcken aus porösem neogenem Kalkstein. Devínska Kobyla liefert seit über 2.000 Jahren ununterbrochen Baumaterial. Die älteste nachgewiesene Nutzung stammt aus dem 1. Jahrhundert v. Chr., als ein keltischer Herrscher die Römer beauftragte, einen Palast auf dem Burghügel in Bratislava zu errichten. Der Stein war sowohl widerstandsfähig als auch leicht zu bearbeiten, wodurch er sich gut für einfachere Steinmetzarbeiten und Skulpturen eignete. Sandige Kalke und kalkhaltige Sandsteine wurden an den Standorten Líščia stráň und Merice, direkt oberhalb von Devín, abgebaut. Diese Steine wurden unter anderem für den Bau des St.-Martins-Doms verwendet. Die größte Expansion des Steinabbaus fand im 15. Jahrhundert statt, als das Material für den Umbau der Burg Bratislava, des St.-Martins-Doms, des Turms der Franziskanerkirche, der Academia Istropolitana, des Alten Rathauses und zahlreicher Bürgerhäuser genutzt wurde. Der Abbau erfolgte meist oberflächlich. Ein neuer Aufschwung des Steinabbaus begann in der Mitte des 19. Jahrhunderts mit dem Bau der Eisenbahn zwischen Wien und Budapest, insbesondere des Abschnitts Bratislava – Marchegg. Der Wait-Steinbruch war der zweitgrößte nach der Štokerau-Kalkbrennerei. Ursprünglich hieß er Mittelmanns Kalkbrennerei, benannt nach Móric Mittelmann, dessen Betrieb von 1897 bis 1932 aktiv war. Der dort gewonnene Stein wurde zur Regulierung und Befestigung von Flussufern genutzt. Im März 1929 übernahm Jozef Wait den Steinbruch. Die Produktion in der Kalkbrennerei wurde nach und nach eingestellt und endete schließlich 1932. Auf den umliegenden Flächen legte Jozef Wait Weinberge und Obstgärten an. Während des Zweiten Weltkriegs wurde das Gelände der Kalkbrennerei als Arbeitslager für russische Gefangene genutzt. Sie wurden gezwungen, eine hölzerne Brücke über die March nach Schloss Hof zu bauen. Aus geologischer Sicht gilt der obere Teil des Wait-Steinbruchs als Überrest einer ehemaligen Unterwasserhöhle (Informationstafel).

Der größte Teil des Nationalen Naturreservats Devínska Kobyla stellt eine Kulturlandschaft dar. Die Hänge der Devínska Kobyla waren ursprünglich von Eichen-Hainbuchen-Wäldern bedeckt, die jedoch im Laufe der Jahrhunderte abgeholzt und durch menschliche Aktivitäten wie Mähen, Beweidung und Brandrodung gepflegt wurden. Dies führte zur Entstehung und Erhaltung einzigartiger Wiesen- und Waldsteppen-Gemeinschaften mit einer reichen Vielfalt an wärmeliebenden Pflanzen- und Tierarten. In der Vergangenheit wurden hier Schafe, Ziegen und Rinder geweidet. Im Jahr 2013, nach mehr als 50 Jahren, wurde die Ziegenbeweidung erfolgreich wieder eingeführt. Die Beweidung verhindert die Überwucherung durch invasive Sträucher und trägt zur Erhaltung des traditionellen Waldsteppen-Charakters der Region bei (Informationstafel).

Der Aussichtsturm befindet sich am höchsten Punkt des Devínska Kobyla auf einer Höhe von 514 Metern über dem Meeresspiegel. Er ist mehr als 21 Meter hoch, wobei die höchste Plattform ungefähr 20 Meter über dem umliegenden Gelände liegt. Der Turm bietet eine Aussicht auf Devínska Nová Ves sowie auf Tschechien, Österreich und Ungarn. Der Entwurf des Aussichtsturms stammt vom Architekturbüro ARCHITEKTI ŠEBO LICHÝ. Einer Legende zufolge wurde sein Erscheinungsbild von der Gottesanbeterin (Mantis religiosa) inspiriert, die in der umliegenden Natur lebt. Laut den Architekten basiert das Bauwerk jedoch auf dem Genius Loci dieses Ortes. Von hier aus kann man in drei verschiedene Länder blicken, was die Inspiration für den dreieckigen Grundriss des Aussichtsturms Devínska Kobyla war. Das Dreiecksmotiv zieht sich durch das gesamte Design des Turms.

Devínska Kobyla az egyik legrégebben lakott terület Szlovákiában. Már az i. e. 5000 évvel ezelőtti időszakban itt telepedtek le a neolitikus földművesek, és építették első településeiket. Kr. e. 4. században a kelták telepedtek le itt, akik elkezdték erdőket irtani. Utánuk a rómaiak vették át a területet a Kr. u. 1. században, és szőlőültetvényeket alapítottak a Devínska Kobyly délnyugati lejtőin (devinskakobyla.sk). Az északkeleti lejtők alatt, Dúbravka és a „Technický sklom“ között, feltárták a római típusú vidéki település, a villa rustica maradványait a 3. századból (panorama.sk).

A Devínska Kobyly tömege a geológusok szerint is a „geológiai jelenségek sokféleségének kincseskamrájának“ nevezhető. Közel 300 millió évvel ezelőtt ez a terület a Pangea őscontinentum része volt. A következő időszakokban többször is elárasztotta a tenger ezt a területet, ahol mészkövek és dolomitok keletkeztek – Devínska hradná skala, Waittov lom, Štokeravská vápenka, Sandberg. A bádensi tenger, amely 14-16 millió évvel ezelőtt itt volt, jelentős fosszília lelőhelyet formált a Devínska Kobylyon – Sandberg. A Morava és a Duna folyók jelentős mértékben hozzájárultak a Devínska Kobyly kialakulásához. Az árkok fokozatosan elmozdultak, és körülbelül 600 ezer évvel ezelőtt a folyók találkozója kialakult a mai Devínska Nová Vsi területén. A geológiai változásoknak köszönhetően a Devínska hradná skala mintegy 130 ezer évvel ezelőtt került át a területre (devinskakobyla.sk). A Devínska hradná skalán kezdődik a Kárpátok hatalmas íve területünkön. Geológiai értelemben a Kárpátokhoz tartoznak Ausztria jobb partján található Hundsheim-hegyek is. A déli lejtőket főként szürke mészkők, dolomitok és karbonát brekciák alkotják. Az üledékek 160-180 millió évvel ezelőtt keletkeztek. A csúcs másodlagos kvarctartalmú homokból kialakult a mezozoikum korszakban (Információs tábla). A Devínska Kobylyon keresztül indul a Kárpátok hatalmas íve területünkön. Geológiai értelemben a Kárpátokhoz tartoznak Ausztria jobb partján található Hundsheim-hegyek is. A déli lejtőket főként szürke mészkők, dolomitok és karbonát brekciák alkotják. Az üledékek 160-180 millió évvel ezelőtt keletkeztek. A csúcs másodlagos kvarctartalmú homokból kialakult a mezozoikum korszakban (Információs tábla).

A Devínska Kobyla az egyik legszigorúbban védett hely Szlovákia egész területén. A brit botanikus, D. Moore, a Plant Life című munkájában a világ számos természeti szempontból érdekes helyéből választott ki, és a tíz európai hely közül két oldalt szentelt a Devínska Kobylynak (inba.sk). A Devínske Karpaty része. Bratislava városrészéhez, a Devínhöz, nagyon közel található. A Morava és a Duna folyók torkolata mellett fekszik. Ide tartozik a Sandberg is. Nagyon gyakran látogatott hely. A „Kobyla“, ahogyan Bratislavában hozzászoktak nevezni, valóban gazdag a természet változatos formáinak palettájában. Magas fokú biodiverzitást mutat, részben azért, mert eredetileg erdős terület volt, ahol azonban történelmileg gazdálkodtak, erdőt irtottak, kaszáltak stb. (Wikipedia). Itt legeltettek juhokat, de kecskéket és is. A legelők körülbelül a 20. század közepéig fokozatosan megszűntek (broz.sk). A Devínska Kobylyon több ezer állatfaj él. Például a Saga pedo sáska, a Mantis religiosa imádkozó sáska. Több mint 600 pillangófaj, például a lepkefarkú lepke Papilio machaon, a Parnassius mnemosyne tollaslepkű, több mint 380 bogárfaj, például a szarvasbogár Lucanus cervus, a nagy szarvasbogár Cerambyx cerdo. A sziklákon fészkel a vércse Falco tinnunculus, és ide is repül a Monticola saxatilis, a keleti rétisas Falco cherrug (devinskakobyla.sk). Több északi elterjedési határon élő faj is él itt. Ritka hosszúnyakú imádkozó sáska, Iphiclides podalirius sáska is előfordul itt (sazp.sk).

Itt a melegkedvelő és mészkövet kedvelő növények dominálnak, összesen több mint 1100 faj magasabb növény nő itt. Közöttük 26 orchidea faj. Itt élnek a száraz időszakokhoz alkalmazkodott melegkedvelő rovarfajok is (broz.sk). Itt található a szép Stipa pulcherrina és Stipa joannis, 26 orchideafaj (Orchideaceae), a tavaszi sáfrány Adonis vernalis, a fekete kankalin Pulsatilla nigricans, a nagyvirágú kankalin Pulsatilla grandis, a törpe liliom Lilium martagon, az alacsony írisz Iris pumila, a kétszínű írisz Iris variegata, a Platanthera bifolia. Rendkívüli ritkaság a kis ononis Ononis pusilla, a gömbölyű levelű pillangós Lathyrus sphaericus, a Conringia austriaca, a Potentilla pedata, a Smyrnium porfoliatum, a Bupleurum rotundifolium, a Consolida orientalis ssp. paniculata, az Aplenium adianthum nigrum sziklai relikvia (devinskakobyla.sk).

A Devínska Kobyla a Devínske Karpaty legmagasabb csúcsa, tengerszint feletti magassága 514 m, és egyben a Kis-Kárpátok legdélibb kiterjesztése. Törvényi védelmet is élvez, 1964 óta Nemzeti Természeti Rezervátum (NPR) 101,12 hektáros területtel (Wikipedia). A Devínska Kobyla az Európai Unió fontos területe, része a Kis-Kárpátok Védett Tájterületének és a NATURA 2000 védett területeknek (broz.sk). A fotókon látható Waittov lom a Sandbergtől nem messze, körülbelül 600 méterre Devín felé. Régebben mészkőbányaként szolgált (slovakia.travel).

Ma a Wait-kőfejtő a Sandberg – Pajštún Geopark része. A Devínska Kobyla területén történelmi kőfejtők találhatók, amelyek bányafalai meghaladják a 200 métert. A meredek falak kézi bányászattal alakultak ki, amikor porózus neogén mészkőtömböket fejtettek ki. Devínska Kobyla több mint 2000 éve folyamatosan szolgáltat építőkövet. Az első írásos említés az i. e. 1. századból származik, amikor egy kelta uralkodó rómaiakkal építtette fel palotáját a pozsonyi várdombon. A kőzet szilárd volt, mégis könnyen megmunkálható, így alkalmas volt egyszerűbb kőfaragványok és szobrok készítésére. Homokos mészkövet és mésztartalmú homokkövet a Líščia stráň és Merice területén fejtettek, közvetlenül Dévény felett. Ezt az anyagot például a Szent Márton-székesegyház építéséhez használták fel. A kőbányászat legnagyobb fellendülése a 15. században következett be, amikor az anyagot a Pozsonyi vár, a Szent Márton-székesegyház, a ferences templom tornya, az Academia Istropolitana, a városháza és polgárházak felújítására használták. A kőfejtés többnyire felszíni bányászati módszerekkel történt. A bányászat a 19. század közepén új lendületet kapott a Bécs és Budapest közötti vasútvonal építésével, különösen a Pozsony – Marchegg szakaszon. A Wait-kőfejtő a második legnagyobb volt a Štokerau mészégető után. Eredetileg Mittelmann-mészégetőként volt ismert, mivel Móric Mittelmann mészégetője 1897 és 1932 között működött. Az itt kitermelt követ folyópartok szabályozására és megerősítésére használták. 1929 márciusában a kőfejtőt Jozef Wait vásárolta meg. A mészégető termelése fokozatosan csökkent, majd 1932-ben teljesen megszűnt. A környező földeken Jozef Wait szőlőültetvényt és gyümölcsöst hozott létre. A második világháború alatt a mészégető területén munkatábort létesítettek orosz hadifoglyok számára, akiket arra kényszerítettek, hogy egy fa hidat építsenek a Morva folyón Schloss Hof felé. Geológiai szempontból a Wait-kőfejtő felső része egy ősi tenger alatti barlang maradványának tekinthető (Információs tábla).

A Devínska Kobyla Nemzeti Természetvédelmi Terület nagy része kultúrtáj. Devínska Kobyla lejtőit eredetileg tölgy-gyertyán erdők borították, amelyeket az évszázadok során kivágtak, majd kaszálással, legeltetéssel és égetéssel tartottak fenn. Ennek eredményeként egyedi réti és erdős sztyeppei élőhelyek alakultak ki, ritka melegkedvelő növény- és állatfajok gazdag populációival. A területen juhokat, kecskéket és szarvasmarhákat legeltettek. 2013-ban, több mint 50 év után, sikerült újraindítani a kecsketenyésztést. A legeltetés megakadályozza az invazív cserjék elburjánzását, és segít megőrizni a terület hagyományos erdős sztyeppei jellegét (Információs tábla).

A kilátótorony a Devínska Kobyla legmagasabb pontján található, 514 méterrel a tengerszint felett. Több mint 21 méter magas, a legfelső platform pedig körülbelül 20 méterrel a környező terep fölé emelkedik. A torony kilátást nyújt Devínska Nová Vesre, valamint Csehországra, Ausztriára és Magyarországra. A kilátótorony tervezője az ARCHITEKTI ŠEBO LICHÝ építészeti stúdió. Egy legenda szerint megjelenését a sáska (Mantis religiosa) ihlette, amely a környező természetben él. Az építészek szerint azonban az építmény a hely genius loci-jából merít ihletet. Erről a pontról három különböző országba lehet ellátni, ami inspirációt adott a háromszög alaprajzhoz. A háromszög motívum az egész kilátótorony dizájnjában megjelenik.

TOP

Všetky

, ,

Krajina, Zahraničie, Príroda, Česko, Biotopy, Fotografie

Pravčická brána

skala
Hits: 260

Pravčická brána je prírodný útvar nachádzajúci sa v Národnom parku České Švýcarsko, neďaleko Hřensko. S rozpätím oblúka 26,5 metra a výškou otvoru 16 metrov je najväčším prírodným skalným mostom v Európe (pbrana.cz). Brána je v najslabšom mieste široká 8 metrov a hrubá 2,5 metra. Stojí na skalnom ostrohu vysokom viac než 70 metrov. Pravčická brána sa nachádza v nadmorskej výške 447 metrov a týči sa nad riekou Labe s prevýšením viac než 250 metrov (Jakub Šafránek). Pravčická brána vznikla pred približne 90 miliónmi rokov počas neskorej kriedy, keď sa more začalo ustupovať a zanechalo za sebou rozsiahle pieskovcové plošiny. Mäkkosť pieskovca umožnila rieke Labe a jej prítokom erodovať skalu (pbrana.cz). Pravčická brána vznikla v kvádrových pieskovcoch kriedového veku. Procesy zvetrávania a erózie postupne formovali tento impozantný skalný oblúk (cs.wikipedia.org). 

V roku 1826 bola pri bráne postavená krčma, ktorá slúžila návštevníkom. V roku 1881 dal knieža Edmund Clary-Aldringen postaviť neďaleko zámoček známy ako Sokolí hnízdo (Falkennest), ktorý slúžil ako hotel s 50 lôžkami (en.wikipedia.org). V minulosti bolo možné vystúpiť na samotný skalný oblúk, avšak od roku 1980 je vstup na oblúk zakázaný z dôvodu ochrany a bezpečnosti region-ceskesvycarsko.cz). Pravčická brána bola pomerne realisticky zobrazovaná maliarmi už v 19. storočí. Preto sa dá s relatívne vysokou mierou istoty tvrdiť, že brána stojí viamenej nemenná viac ako 150 rokov. Od roku 1963 je vyhlásená za chránený prírodný výtvor (Jakub Šafránek). Vedci si tiež lámu hlavu nad tým, ako je možno, že sa Pravčická brána už dávno nezosypala. Jej skalný oblúk je príliš tenký a krehký, aby udržal záťaž svojej vlastnej váhy a rozťahovanie a zmršťovanie v závislosti od teploty. Vedci sa domnievajú, že Pravčickú bránu tvoria dve samostatné . Vďaka tomu nie je oblúk vystavená veľkému pnutiu (ceskesvycarsko.cz).

Pravčická brána is a natural formation located in the Bohemian Switzerland National Park, near the village of Hřensko. With an arch span of 26.5 meters and an opening height of 16 meters, it is the largest natural rock bridge in Europe (pbrana.cz). The bridge is 8 meters wide at its narrowest point and 2.5 meters thick. It stands on a rocky promontory more than 70 meters high. Pravčická brána is situated at an altitude of 447 meters and rises above the Elbe River with an elevation difference of more than 250 meters (Jakub Šafránek). It was formed approximately 90 million years ago during the Late Cretaceous period when the sea began to retreat, leaving behind vast sandstone plateaus. The softness of the sandstone allowed the Elbe River and its tributaries to erode the rock (pbrana.cz). Pravčická brána developed in block sandstones of the Cretaceous period. Weathering and erosion processes gradually shaped this impressive rock arch (cs.wikipedia.org).

In 1826, an inn was built near the arch to serve visitors. In 1881, Prince Edmund Clary-Aldringen had a small castle built near the arch, known as Sokolí hnízdo (Falkennest), which served as a hotel with 50 beds (en.wikipedia.org). In the past, it was possible to climb onto the rock arch itself, but since 1980, access has been prohibited for conservation and safety reasons (region-ceskesvycarsko.cz). Pravčická brána was depicted quite realistically by painters as early as the 19th century. Therefore, it can be stated with a relatively high degree of certainty that the arch has remained more or less unchanged for more than 150 years. Since 1963, it has been declared a protected natural monument (Jakub Šafránek). Scientists are still puzzled by the fact that Pravčická brána has not collapsed yet. Its rock arch is too thin and fragile to withstand the load of its own weight and the expansion and contraction caused by temperature changes. Scientists believe that Pravčická brána consists of two separate rock formations. Thanks to this, the arch is not exposed to significant stress (ceskesvycarsko.cz).

 

Die Pravčická brána ist eine natürliche Felsformation im Nationalpark Böhmische Schweiz, nahe dem Dorf Hřensko. Mit einer Spannweite von 26,5 Metern und einer Öffnungshöhe von 16 Metern ist sie die größte natürliche Felsbrücke Europas (pbrana.cz). Die Brücke ist an ihrer schmalsten Stelle 8 Meter breit und 2,5 Meter dick. Sie steht auf einem Felsvorsprung, der mehr als 70 Meter hoch ist. Die Pravčická brána befindet sich auf einer Höhe von 447 Metern und ragt über die Elbe mit einem Höhenunterschied von mehr als 250 Metern auf (Jakub Šafránek). Sie entstand vor etwa 90 Millionen Jahren während der späten Kreidezeit, als sich das Meer zurückzog und große Sandsteinplateaus hinterließ. Die Weichheit des Sandsteins ermöglichte es der Elbe und ihren Nebenflüssen, den Felsen zu erodieren (pbrana.cz). Die Pravčická brána bildete sich in den Sandsteinblöcken der Kreidezeit. Verwitterungs- und Erosionsprozesse formten allmählich diesen imposanten Felsbogen (cs.wikipedia.org).

Im Jahr 1826 wurde in der Nähe des Bogens ein Gasthaus für Besucher errichtet. 1881 ließ Prinz Edmund Clary-Aldringen in der Nähe des Bogens ein kleines Schloss namens Sokolí hnízdo (Falkennest) errichten, das als Hotel mit 50 Betten diente (en.wikipedia.org). Früher war es möglich, auf den Felsbogen selbst zu steigen, doch seit 1980 ist der Zugang aus Naturschutz- und Sicherheitsgründen verboten (region-ceskesvycarsko.cz). Die Pravčická brána wurde bereits im 19. Jahrhundert von Malern relativ realistisch dargestellt. Daher kann mit einer hohen Wahrscheinlichkeit gesagt werden, dass der Bogen seit mehr als 150 Jahren weitgehend unverändert geblieben ist. Seit 1963 ist er als geschütztes Naturdenkmal ausgewiesen (Jakub Šafránek). Wissenschaftler rätseln noch immer darüber, warum die Pravčická brána nicht längst eingestürzt ist. Ihr Felsbogen ist zu dünn und fragil, um die Last ihres eigenen Gewichts und die durch Temperaturschwankungen verursachte Ausdehnung und Kontraktion zu tragen. Wissenschaftler vermuten, dass die Pravčická brána aus zwei separaten Felsformationen besteht. Dadurch ist der Bogen nicht einer starken Spannung ausgesetzt (ceskesvycarsko.cz).

Pravčická brána to formacja skalna znajdująca się w Parku Narodowym Czeska Szwajcaria, niedaleko miejscowości Hřensko. Z rozpiętością łuku wynoszącą 26,5 metra i wysokością otworu 16 metrów, jest największym naturalnym mostem skalnym w Europie (pbrana.cz). Most w najwęższym miejscu ma szerokość 8 metrów i grubość 2,5 metra. Stoi na skalnym urwisku o wysokości ponad 70 metrów. Pravčická brána znajduje się na wysokości 447 metrów nad poziomem morza i wznosi się nad rzeką Łabą z przewyższeniem ponad 250 metrów (Jakub Šafránek). Powstała około 90 milionów lat temu w późnej kredzie, kiedy morze zaczęło się cofać, pozostawiając rozległe płaskowyże piaskowcowe. Miękkość piaskowca pozwoliła rzece Łabie i jej dopływom na erozję skały (pbrana.cz). Pravčická brána uformowała się w piaskowcach blokowych z okresu kredowego. Procesy wietrzenia i erozji stopniowo ukształtowały ten imponujący łuk skalny (cs.wikipedia.org).

W 1826 roku przy łuku wybudowano gospodę, która służyła turystom. W 1881 roku książę Edmund Clary-Aldringen kazał wybudować w pobliżu zamkowy budynek znany jako Sokolí hnízdo (Falkennest), który służył jako hotel z 50 miejscami noclegowymi (en.wikipedia.org). W przeszłości można było wejść na sam łuk skalny, jednak od 1980 roku dostęp został zakazany ze względów ochrony i bezpieczeństwa (region-ceskesvycarsko.cz). Pravčická brána była stosunkowo realistycznie przedstawiana przez malarzy już w XIX wieku. Dlatego można z dużą dozą pewności stwierdzić, że łuk pozostaje w dużej mierze niezmieniony od ponad 150 lat. Od 1963 roku jest uznana za chroniony pomnik przyrody (Jakub Šafránek). Naukowcy wciąż zastanawiają się, dlaczego Pravčická brána jeszcze się nie zawaliła. Jej skalny łuk jest zbyt cienki i kruchy, by utrzymać ciężar własnej masy oraz rozszerzanie i kurczenie się w zależności od temperatury. Naukowcy uważają, że Pravčická brána składa się z dwóch oddzielnych skał. Dzięki temu łuk nie jest narażony na silne naprężenia (ceskesvycarsko.cz).

Pravčická brána je přírodní útvar nacházející se v Národním parku České Švýcarsko, nedaleko obce Hřensko. S rozpětím oblouku 26,5 metru a výškou otvoru 16 metrů je největším přírodním skalním mostem v Evropě (pbrana.cz). Most je v nejužším místě široký 8 metrů a silný 2,5 metru. Stojí na skalním ostrohu vysokém více než 70 metrů. Pravčická brána se nachází v nadmořské výšce 447 metrů a tyčí se nad řekou Labe s převýšením více než 250 metrů (Jakub Šafránek). Vznikla přibližně před 90 miliony let během pozdní křídy, kdy se moře začalo ustupovat a zanechalo za sebou rozsáhlé pískovcové plošiny. Měkkost pískovce umožnila řece Labe a jejím přítokům erodovat skálu (pbrana.cz). Pravčická brána vznikla v kvádrových pískovcích křídového věku. Procesy zvětrávání a eroze postupně formovaly tento impozantní skalní oblouk (cs.wikipedia.org).

V roce 1826 byla u brány postavena hospoda, která sloužila návštěvníkům. V roce 1881 dal kníže Edmund Clary-Aldringen postavit nedaleko brány zámeček známý jako Sokolí hnízdo (Falkennest), který sloužil jako hotel s 50 lůžky (en.wikipedia.org). V minulosti bylo možné vystoupit na samotný skalní oblouk, avšak od roku 1980 je vstup na oblouk zakázán z důvodu ochrany a bezpečnosti (region-ceskesvycarsko.cz). Pravčická brána byla poměrně realisticky zobrazována malíři již v 19. století. Proto se dá s relativně vysokou mírou jistoty tvrdit, že brána stojí víceméně neměnná více než 150 let. Od roku 1963 je vyhlášena za chráněný přírodní výtvor (Jakub Šafránek). Vědci si také lámou hlavu nad tím, jak je možné, že se Pravčická brána už dávno nezřítila. Její skalní oblouk je příliš tenký a křehký, aby udržel zátěž vlastní váhy a rozpínání a smršťování v závislosti na teplotě. Vědci se domnívají, že Pravčickou bránu tvoří dvě samostatné skály. Díky tomu není oblouk vystaven velkému pnutí (ceskesvycarsko.cz).

Krajina, Zahraničie, Typ krajiny, Príroda, Biotopy, Fotografie

Czarny staw

skala
Hits: 296

Czarny Staw pod Rysmi, známy aj ako Čierne pleso pod Rysmi, je vysokohorské pleso nachádzajúce sa v Tatrách na juhu Poľska. Leží v nadmorskej výške 1 583 metrov, o 188 metrov vyššie ako Morské oko, nad ktorým sa nachádza. Jazero má takmer kruhový tvar s dĺžkou približne 578 metrov a šírkou 444 metrov. Jeho plocha je 20,64 hektára a maximálna hĺbka dosahuje 76,4 metra, čo z neho robí druhé najhlbšie jazero v Tatrách. Jazero je takmer úplne obklopené vysokými štítmi, z topiaceho sa snehu v okolí jazera vznikajú malé kaskády, ktoré stekajú do Morského oka a vytvárajú vodopád nazývaný Czarnostawiańska Siklawa (en.wikipedia.org). Názov „Czarny Staw“ (Čierne pleso) pochádza od tmavej v jazere. Tento tmavý odtieň je spôsobený tieňom, ktorý vrhajú okolité skalné steny, a prítomnosťou siníc, konkrétne druhu Pleurocapsa polonica (zakopane.pl) a Pleurocapsa minor (tulismanore.pl). Tieto faktory spôsobujú, že v jazere má charakteristický tmavý vzhľad (zakopane.pl). Czarny staw zvyčajne zamrzne v októbri alebo novembri a roztopí sa medzi májom a júlom. V lete sa vody pohybuje od 7 do 11,5 °C . Tienené oblasti pozdĺž brehu jazera zostávajú chladné aj počas veľmi horúceho počasia. Od roku 1883 sa pokúšali zarybniť Czarny Staw pstruhmi z Morského oka, no neúspešne. Drsné podmienky a nedostatok potravy znemožňovali pstruhom prežiť (tulismanore.pl). Czarny Staw pod Rysami je oligotrofné pleso, obsahuje len malé množstvo živín. Voda v jazere je mimoriadne priehľadná, s viditeľnosťou až do hĺbky 16,5 – 17,5 metra. Počas slnečných dní môže mať voda modrastý alebo azúrový odtieň, avšak kvôli okolitému terénu je jazero často v tieni, čo mu dodáva tmavší vzhľad (poczujmagiegor.wordpress.com). Nachádzajú sa tu vzácne druhy rastlín, ako sú Saxifraga paniculata, Agrostis alpina, Juncus triglumis, Carex lachenalii, Poa nobilis, Carex pauciflora (zakopane.atrakcje.pl).

Czarny Staw pod Rysami, also known as Black Pond below Rysy, is a high-altitude lake located in the Tatra Mountains in southern Poland. It lies at an altitude of 1,583 meters, 188 meters higher than Morskie Oko, above which it is situated. The lake has an almost circular shape, with a length of approximately 578 meters and a width of 444 meters. Its surface area is 20.64 hectares, and its maximum depth reaches 76.4 meters, making it the second deepest lake in the Tatras. The lake is almost entirely surrounded by high peaks, and small cascades form from the melting snow around the lake, flowing into Morskie Oko and creating a waterfall known as Czarnostawiańska Siklawa (en.wikipedia.org). The name „Czarny Staw“ (Black Pond) comes from the dark color of the water in the lake. This dark shade is caused by the shadow cast by the surrounding rock walls and the presence of cyanobacteria, specifically the species Pleurocapsa polonica (zakopane.pl) and Pleurocapsa minor (tulismanore.pl). These factors contribute to the lake’s characteristic dark appearance (zakopane.pl). Czarny Staw usually freezes in October or November and thaws between May and July. In summer, the water temperature ranges from 7 to 11.5°C. The shaded areas along the lake’s shore remain cool even during very hot weather. Since 1883, attempts have been made to stock Czarny Staw with trout from Morskie Oko, but without success. Harsh conditions and a lack of food made survival impossible for the fish (tulismanore.pl). Czarny Staw pod Rysami is an oligotrophic lake, meaning it contains only a small amount of nutrients. The water in the lake is exceptionally clear, with visibility up to 16.5 – 17.5 meters. On sunny days, the water can appear bluish or azure, but due to the surrounding terrain, the lake is often in the shade, giving it a darker appearance (poczujmagiegor.wordpress.com). Rare plant species can be found here, such as Saxifraga paniculata, Agrostis alpina, Juncus triglumis, Carex lachenalii, Poa nobilis, and Carex pauciflora (zakopane.atrakcje.pl).

Czarny Staw pod Rysami, znany również jako Czarny Staw pod Rysami, to wysokogórskie jezioro położone w Tatrach na południu Polski. Znajduje się na wysokości 1 583 metrów, 188 metrów wyżej niż Morskie Oko, nad którym się znajduje. Jezioro ma niemal okrągły kształt, o długości około 578 metrów i szerokości 444 metrów. Jego powierzchnia wynosi 20,64 hektara, a maksymalna głębokość sięga 76,4 metra, co czyni go drugim najgłębszym jeziorem w Tatrach. Jezioro jest niemal całkowicie otoczone wysokimi szczytami, a z topniejącego śniegu wokół jeziora powstają małe kaskady, które spływają do Morskiego Oka i tworzą wodospad zwany Czarnostawiańska Siklawa (en.wikipedia.org). Nazwa „Czarny Staw“ pochodzi od ciemnego koloru wody w jeziorze. Ten ciemny odcień jest spowodowany cieniem rzucanym przez otaczające ściany skalne oraz obecnością sinic, w szczególności gatunków Pleurocapsa polonica (zakopane.pl) i Pleurocapsa minor (tulismanore.pl). Czynniki te sprawiają, że woda w jeziorze ma charakterystyczny ciemny wygląd (zakopane.pl). Czarny Staw zwykle zamarza w październiku lub listopadzie i rozmarza między majem a lipcem. Latem temperatura wody wynosi od 7 do 11,5°C. Zacienione obszary wzdłuż brzegu jeziora pozostają chłodne nawet podczas bardzo upalnej pogody. Od 1883 roku podejmowano próby zarybienia Czarnego Stawu pstrągami z Morskiego Oka, jednak bez powodzenia. Surowe warunki i brak pożywienia uniemożliwiały rybom przetrwanie (tulismanore.pl). Czarny Staw pod Rysami jest jeziorem oligotroficznym, co oznacza, że zawiera niewielką ilość składników odżywczych. Woda w jeziorze jest wyjątkowo przejrzysta, z widocznością do 16,5 – 17,5 metra. W słoneczne dni woda może mieć niebieskawy lub lazurowy odcień, ale ze względu na otaczający teren jezioro często znajduje się w cieniu, co nadaje mu ciemniejszy wygląd (poczujmagiegor.wordpress.com). Występują tu rzadkie gatunki roślin, takie jak Saxifraga paniculata, Agrostis alpina, Juncus triglumis, Carex lachenalii, Poa nobilis i Carex pauciflora (zakopane.atrakcje.pl).

TOP

Všetky

 

Krajina, Zahraničie, Príroda, Česko, Biotopy, Fotografie

Panská skála v Kamenickom Šenove

skala
Hits: 317

Kamenický Šenov je mesto nachádzajúce sa na rozhraní dvoch chránených krajinných oblastí – Českého stredohoria a Lužických hôr. V nadmorskej výške 350 až 550 metrov nad morom. Mesto sa skladá z dvoch častí: Kamenický Šenov a Prácheň, s celkovým počtom približne 4 000 obyvateľov. Prvá písomná zmienka o Kamenickom Šenove pochádza z roku 1352, kde je v kronike Českej Kamenice uvedená obec nazývaná Sonov, založená prisťahovalcami z Lužice. Kamenický Šenov je svetoznámy svojou takmer tristo ročnou nepretržitou tradíciou výroby nádherných krištáľových lustrov a umeleckého skla. Prvé zmienky o miestnych sklárskych majstroch pochádzajú zo 17. storočia, keď obyvatelia začali spracovávať sklo dovážané z neďalekých sklární v Chřibskej, založenej už v roku 1414. V roku 1856 tu bola založená prvá odborná sklárska škola na svete, ktorá dodnes funguje a je najstaršou svojho druhu (kamenicky-senov.cz). Medzi najvýznamnejšie mesta patrí kostol Narodenia svätého Jána Krstiteľa, baroková stavba z rokov 1715–1718. Históriu sklárstva v meste predstavuje Sklárske múzeum Kamenický Šenov, ktoré sídli v historickom dome z roku 1770. Mesto tiež udržiava partnerské vzťahy s nemeckým mestom Rheinbach (en.wikipedia.org). Kamenický Šenov je sídlom najväčšieho českého výrobcu lustrov a svitidiel Preciosa Lustry (Informačná tabuľa).

Národnou prírodnou pamiatkou a symbolom mesta je Panská skála, známa aj ako „kamenné varhany“. Ide o čadičovú skalu, ktorá je najnavštevovanejšou geologickou formáciou v Českej republike (en.wikipedia.org). Nachádza sa pri obci Prácheň (cs.wikipedia.org). Panská skala sa nachádza približne 80 kilometrov severne od Prahy, medzi mestami Kamenický Šenov a Nový Bor (amazingczechia.com). Tento geologický fenomén je pozoruhodný svojou výraznou stĺpovitou odlučnosťou. Je tvorená päť až šesťbokými čadičovými stĺpmi, ktoré dosahujú dĺžku až 12 metrov a priemer okolo 20–25 centimetrov. Tieto stĺpy sú usporiadané prevažne vertikálne, niektoré sú šikmo orientované. Celý útvar vznikol pred približne 30 miliónmi rokov počas treťohôr v dôsledku vulkanickej činnosti, keď láva chladla a kryštalizovala, čo viedlo k tvorbe týchto charakteristických stĺpov (cs.wikipedia.org). Čadičová magma vystúpila z podložia, z hĺbky väčšej než 30 km, približne pred 25 miliónmi rokmi, ale nikdy nevytiekla na povrch. Chránená pod povrchom, chladla veľmi pomaly, čím začala vznikať typická čadičová odlučnosť, ktorú je možné dnes pozorovať (kudyznudy.cz).

Ťažba čadiča na Panskej skale prebiehala od 19. storočia, čo viedlo k odhaleniu a zvýrazneniu stĺpovitej štruktúry . V roku 1895 bola vyhlásená za chránený geologický útvar, čím sa stala najstaršou geologickou rezerváciou na území Českej republiky. Napriek tomuto statusu ťažba pokračovala až do roku 1914, keď územie odkúpili miestne úrady a ťažbu definitívne zastavili. Po druhej svetovej vojne bola tohto územia ešte viac posilnená (amazingczechia.com). Dnes je Panská skala obľúbeným turistickým cieľom, pri úpätí skaly sa nachádza malé jazierko, ktoré vzniklo zaplnením bývalého lomu dažďovou vodou (ceskehory.cz). Panská skala sa stala známou aj vďaka českému filmu „Pyšná princezna“ z roku 1952, kde poslúžila ako kulisa pre niektoré scény (kudyznudy.cz).

Kamenický Šenov is a town located at the intersection of two protected landscape areas – the České Středohoří and the Lusatian Mountains, at an altitude of 350 to 550 meters above sea level. The town consists of two parts: Kamenický Šenov and Prácheň, with a total population of approximately 4,000 inhabitants. The first written mention of Kamenický Šenov dates back to 1352, where a settlement called Sonov, founded by settlers from Lusatia, is recorded in the chronicle of Česká Kamenice. Kamenický Šenov is world-famous for its nearly 300-year-old continuous tradition of producing magnificent crystal chandeliers and artistic glass. The first records of local glassmakers date back to the 17th century when residents began processing glass imported from nearby glassworks in Chřibská, established in 1414. In 1856, the first specialized glass school in the world was founded here, which still operates today and is the oldest of its kind (kamenicky-senov.cz).

Among the town’s most significant landmarks is the Church of the Nativity of St. John the Baptist, a Baroque building from 1715–1718. The history of glassmaking in the town is represented by the Kamenický Šenov Glass Museum, housed in a historic building from 1770. The town also maintains a partnership with the German city of Rheinbach (en.wikipedia.org). Kamenický Šenov is home to Preciosa Lustry, the largest Czech manufacturer of chandeliers and lighting fixtures (Information board).

The national natural monument and symbol of the town is Panská skála, also known as the „Stone Organ.“ This basalt rock formation is the most visited geological site in the Czech Republic (en.wikipedia.org). It is located near the village of Prácheň (cs.wikipedia.org), about 80 kilometers north of Prague, between the towns of Kamenický Šenov and Nový Bor (amazingczechia.com). This geological phenomenon is remarkable for its distinctive columnar jointing. It consists of five- to six-sided basalt columns that reach up to 12 meters in length and have a diameter of around 20–25 cm. These columns are predominantly arranged vertically, while some are tilted. The entire formation originated about 30 million years ago during the Tertiary period due to volcanic activity when lava cooled and crystallized, forming these characteristic columns (cs.wikipedia.org). The basalt magma rose from a depth of more than 30 km approximately 25 million years ago but never reached the surface. Protected beneath the surface, it cooled very slowly, leading to the formation of the typical basaltic structure observed today (kudyznudy.cz).

Basalt extraction at Panská skála took place from the 19th century, revealing and emphasizing the rock’s columnar structure. In 1895, it was declared a protected geological site, making it the oldest geological reserve in the Czech Republic. Despite this status, mining continued until 1914, when the local authorities purchased the area and permanently halted extraction. After World War II, protection of this site was further strengthened (amazingczechia.com). Today, Panská skála is a popular tourist destination, with a small lake at its base that was formed by rainwater filling the former quarry (ceskehory.cz). Panská skála also gained fame thanks to the Czech film The Proud Princess (1952), where it served as a backdrop for some scenes (kudyznudy.cz).

Kamenický Šenov ist eine Stadt an der Schnittstelle zweier geschützter Landschaftsgebiete – des Böhmischen Mittelgebirges (České středohoří) und des Lausitzer Gebirges (Lužické ) – in einer Höhe von 350 bis 550 Metern über dem Meeresspiegel. Die Stadt besteht aus zwei Teilen: Kamenický Šenov und Prácheň, mit einer Gesamtbevölkerung von etwa 4.000 Einwohnern. Die erste schriftliche Erwähnung von Kamenický Šenov stammt aus dem Jahr 1352, als in der Chronik von Česká Kamenice eine Siedlung namens Sonov erwähnt wurde, die von Siedlern aus der Lausitz gegründet wurde. Kamenický Šenov ist weltweit bekannt für seine fast 300-jährige ununterbrochene Tradition in der Herstellung prächtiger Kristalllüster und künstlerischer Glaswaren. Erste Aufzeichnungen über lokale Glasmeister stammen aus dem 17. Jahrhundert, als die Bewohner begannen, Glas aus nahegelegenen Glashütten in Chřibská zu verarbeiten, die bereits 1414 gegründet wurde. Im Jahr 1856 wurde hier die erste Fachschule für Glas weltweit gegründet, die noch heute existiert und die älteste ihrer Art ist (kamenicky-senov.cz).

Zu den bedeutendsten Sehenswürdigkeiten der Stadt gehört die Kirche der Geburt Johannes des Täufers, ein barockes Bauwerk aus den Jahren 1715–1718. Die Geschichte der Glasherstellung in der Stadt wird im Glasmuseum Kamenický Šenov dokumentiert, das sich in einem historischen Gebäude aus dem Jahr 1770 befindet. Die Stadt pflegt außerdem eine Städtepartnerschaft mit der deutschen Stadt Rheinbach (en.wikipedia.org). Kamenický Šenov ist Sitz des größten tschechischen Herstellers von Kronleuchtern und Leuchten, Preciosa Lustry (Informationstafel).

Das nationale Naturdenkmal und Wahrzeichen der Stadt ist die Panská skála, auch bekannt als die „Steinerne Orgel“. Diese Basaltformation ist die meistbesuchte geologische Sehenswürdigkeit in der Tschechischen Republik (en.wikipedia.org). Sie befindet sich in der Nähe des Dorfes Prácheň (cs.wikipedia.org), etwa 80 Kilometer nördlich von Prag, zwischen den Städten Kamenický Šenov und Nový Bor (amazingczechia.com). Dieses geologische Phänomen ist bemerkenswert für seine ausgeprägte säulenförmige Absonderung. Es besteht aus fünf- bis sechseckigen Basaltsäulen, die bis zu 12 Meter lang sind und einen Durchmesser von etwa 20–25 cm haben. Diese Säulen sind überwiegend vertikal angeordnet, einige sind jedoch schräg ausgerichtet. Die gesamte Formation entstand vor etwa 30 Millionen Jahren während des Tertiärs durch vulkanische Aktivität, als Lava abkühlte und kristallisierte, wodurch diese charakteristischen Säulen entstanden (cs.wikipedia.org). Die basaltische Magma stieg vor etwa 25 Millionen Jahren aus einer Tiefe von mehr als 30 km auf, erreichte jedoch nie die Erdoberfläche. Geschützt unter der Erdkruste kühlte sie sehr langsam ab, was zur typischen basaltenen Absonderung führte, die heute beobachtet werden kann (kudyznudy.cz).

Der Basaltabbau an der Panská skála begann im 19. Jahrhundert und führte zur Freilegung und Hervorhebung der säulenförmigen Struktur des Gesteins. Im Jahr 1895 wurde sie als geschütztes geologisches Naturdenkmal ausgewiesen und ist somit das älteste geologische Reservat in der Tschechischen Republik. Trotz dieses Schutzstatus‘ wurde der Bergbau bis 1914 fortgesetzt, als die örtlichen Behörden das Gebiet erwarben und den Abbau endgültig einstellten. Nach dem Zweiten Weltkrieg wurde der Schutz dieses Gebiets weiter verstärkt (amazingczechia.com). Heute ist die Panská skála ein beliebtes Touristenziel. Am Fuße des Felsens befindet sich ein kleiner See, der durch Regenwasser entstanden ist, das den ehemaligen Steinbruch füllte (ceskehory.cz). Die Panská skála wurde auch durch den tschechischen Film Die stolze Prinzessin (1952) bekannt, in dem sie als Kulisse für einige Szenen diente (kudyznudy.cz).

Kamenický Šenov to miasto położone na styku dwóch chronionych obszarów krajobrazowych – Czeskiego Średniogórza (České středohoří) i Gór Łużyckich (Lužické hory), na wysokości od 350 do 550 m n.p.m. Miasto składa się z dwóch części: Kamenický Šenov i Prácheň, z łączną liczbą mieszkańców około 4 000. Pierwsza pisemna wzmianka o Kamenickým Šenovie pochodzi z 1352 roku, gdzie w kronice Českiej Kamenice wspomniano o osadzie Sonov, założonej przez osadników z Łużyc. Kamenický Šenov jest znany na całym świecie ze swojej prawie 300-letniej nieprzerwanej tradycji produkcji wspaniałych kryształowych żyrandoli i szkła artystycznego. Pierwsze wzmianki o miejscowych hutnikach szkła pochodzą z XVII wieku, kiedy mieszkańcy zaczęli przetwarzać szkło sprowadzane z pobliskich hut w Chřibskiej, założonych już w 1414 roku. W 1856 roku powstała tutaj pierwsza na świecie specjalistyczna szkoła szklarska, która działa do dziś i jest najstarszą tego typu placówką (kamenicky-senov.cz). Do najważniejszych zabytków miasta należy kościół Narodzenia św. Jana Chrzciciela, barokowa budowla z lat 1715–1718. Historię hutnictwa szkła w mieście przedstawia Muzeum Szkła w Kamenickým Šenovie, mieszczące się w zabytkowym budynku z 1770 roku. Miasto utrzymuje także partnerstwo z niemieckim Rheinbachem (en.wikipedia.org). Kamenický Šenov jest siedzibą największego czeskiego producenta żyrandoli i oświetlenia, Preciosa Lustry (Tablica informacyjna).

Narodowym pomnikiem przyrody i symbolem miasta jest Panská skála, znana również jako „Kamienne Organy”. Ta bazaltowa formacja skalna jest najczęściej odwiedzaną atrakcją geologiczną w Czechach (en.wikipedia.org). Znajduje się w pobliżu wsi Prácheň (cs.wikipedia.org), około 80 kilometrów na północ od Pragi, między miastami Kamenický Šenov i Nový Bor (amazingczechia.com). To zjawisko geologiczne wyróżnia się charakterystyczną kolumnową strukturą. Składa się z pięcio- i sześciokątnych kolumn bazaltowych, które osiągają długość do 12 metrów i średnicę około 20–25 cm. Kolumny te są ułożone głównie pionowo, choć niektóre są nachylone. Cała formacja powstała około 30 milionów lat temu w okresie trzeciorzędu w wyniku działalności wulkanicznej, gdy lawa stygnęła i krystalizowała, tworząc te charakterystyczne kolumny (cs.wikipedia.org). Magma bazaltowa wynurzyła się z głębokości ponad 30 km około 25 milionów lat temu, ale nigdy nie wypłynęła na powierzchnię. Chroniona pod ziemią, ochładzała się bardzo powoli, co doprowadziło do powstania typowej struktury bazaltowej, którą można dziś podziwiać (kudyznudy.cz). Wydobycie bazaltu na Panskiej skale rozpoczęło się w XIX wieku, co pozwoliło na odsłonięcie i uwydatnienie kolumnowej struktury skały. W 1895 roku została ona uznana za chroniony pomnik geologiczny, co czyni ją najstarszym rezerwatem geologicznym w Czechach. Pomimo tego statusu wydobycie trwało do 1914 roku, kiedy władze lokalne wykupiły teren i definitywnie zakończyły eksploatację. Po II wojnie światowej ochrona tego obszaru została dodatkowo wzmocniona (amazingczechia.com).

Dziś Panská skála jest popularnym celem turystycznym, u podnóża której znajduje się niewielkie jezioro powstałe w wyniku wypełnienia dawnego kamieniołomu wodą deszczową (ceskehory.cz). Panská skála zyskała także sławę dzięki czeskiemu filmowi Dumna księżniczka (1952), w którym posłużyła jako tło dla niektórych scen (kudyznudy.cz).

Kamenický Šenov je město nacházející se na rozhraní dvou chráněných krajinných oblastí – Českého středohoří a Lužických hor, v nadmořské výšce 350 až 550 metrů. Město se skládá ze dvou částí: Kamenický Šenov a Prácheň, s celkovým počtem přibližně 4 000 obyvatel. První písemná zmínka o Kamenickém Šenově pochází z roku 1352, kdy je v kronice České Kamenice uvedena obec nazývaná Sonov, založená přistěhovalci z Lužice. Kamenický Šenov je světově proslulý svou téměř třistaletou nepřetržitou tradicí výroby nádherných křišťálových lustrů a uměleckého skla. První zmínky o místních sklářských mistrech pocházejí ze 17. století, kdy obyvatelé začali zpracovávat sklo dovážené z nedalekých skláren v Chřibské, které byly založeny již v roce 1414. V roce 1856 zde byla založena první odborná sklářská škola na světě, která funguje dodnes a je nejstarší svého druhu (kamenicky-senov.cz). Mezi nejvýznamnější památky města patří kostel Narození svatého Jana Křtitele, barokní stavba z let 1715–1718. Historii sklářství v městě představuje Sklářské muzeum Kamenický Šenov, které sídlí v historickém domě z roku 1770. Město také udržuje partnerské vztahy s německým městem Rheinbach (en.wikipedia.org). Kamenický Šenov je sídlem největšího českého výrobce lustrů a svítidel Preciosa Lustry (Informační tabule).

Národní přírodní památkou a symbolem města je Panská skála, známá také jako „kamenné varhany“. Tato čedičová skalní formace je nejnavštěvovanější geologickou lokalitou v České republice (en.wikipedia.org). Nachází se poblíž Prácheň (cs.wikipedia.org), přibližně 80 kilometrů severně od Prahy, mezi městy Kamenický Šenov a Nový Bor (amazingczechia.com). Tento geologický fenomén je pozoruhodný svou výraznou sloupcovitou odlučností. Tvoří ho pětiboké až šestiboké čedičové sloupce, které dosahují délky až 12 metrů a průměru okolo 20–25 cm. Tyto sloupce jsou převážně uspořádány vertikálně, některé jsou však nakloněné. Celý útvar vznikl přibližně před 30 miliony let během třetihor v důsledku vulkanické činnosti, kdy láva chladla a krystalizovala, což vedlo k tvorbě těchto charakteristických sloupců (cs.wikipedia.org). Čedičová magma vystoupila z hloubky větší než 30 km přibližně před 25 miliony let, ale nikdy nevytekla na povrch. Chránína pod povrchem chladla velmi pomalu, což vedlo ke vzniku typické čedičové odlučnosti, kterou je možné dnes pozorovat (kudyznudy.cz).

Těžba čediče na Panské skále probíhala od 19. století, což vedlo k odhalení a zvýraznění sloupcovité struktury skály. V roce 1895 byla vyhlášena chráněným geologickým útvarem, čímž se stala nejstarší geologickou rezervací na území České republiky. Navzdory tomuto statusu těžba pokračovala až do roku 1914, kdy místní úřady území odkoupily a těžbu definitivně zastavily. Po druhé světové válce byla ochrana tohoto území ještě více posílena (amazingczechia.com). Dnes je Panská skála oblíbeným turistickým cílem, u jejího úpatí se nachází malé jezírko, které vzniklo zaplněním bývalého lomu dešťovou vodou (ceskehory.cz). Panská skála se stala známou i díky českému filmu Pyšná princezna (1952), kde posloužila jako kulisa pro některé scény (kudyznudy.cz).

Odkazy

TOP

Všetky

Krajina, Slovensko, Typ krajiny, Obce, Slovenské, Orava, Polia, Fotografie

Hruštín – hornooravská obec, v ktorej sa v minulosti pestoval ľan

skala
Hits: 4650

Hruštín má rozlohu 36.5 km2. Jeho miestnou časťou je Vaňovka (hrustin.ocu.sk). Žije tu viac ako 3 200 obyvateľov. Vyznačuje sa špecifickou architektúrou, ktorá sa rozšírila aj do iných miest Oravy Hruštínsky typ domu je charakteristický dvakrát lomenými štítmi. Hruštín sa odlišuje nárečím, kde sa na konci slov pripája prípona uo (Oskár Mažgút). Hruštín leží v nadmorskej výške 697 metrov nad morom (orava.sk). Najstaršou častou je Črchľa. Jednotlivé chotárne časti sú pomenované podľa prvých osadníkov, sú to rale: Hrickova, Hutirova, Chovancova, Kachľová, Kľúdova, Kustrova, Macákova, Paškova, Romanova, Svýbova, Valigurova a Žilová. Ďalšie časti majú tieto názvy: Oráčiny: Babinskuo, Bor, Čršle, Teplice v Príslope, Funová, Hrnčarky, Kurenka, Za voduof, Vyšný Lán, Rozchodníky, Prdalky, Predháj, Prednuo Hlbokuo, Dielnice. Lesná plocha: Borsučie, Čierny vrch, Držatín-hoľa, Poldržatín, Goľánky, Háj, Jaloviarka, Kazárky, Magura-hoľa, Minčol, Nižný Grúň, Očkajka, Poľana, Príslop, Uhlisko, Vyšný Grúň, a pasienky: Dielnice, Hlbokuo, Chotár, Klimok, Kurenky, V Láne, Okrúhla, Paseky, Pod Petrova, Prostredná, Zadnuo Hlbokuo (hrustin.ocu.sk).

Hruštín patrí do oblasti Hornej Oravy, na ktorú sa začali usádzať pastieri dobytka po roku 1550. Prvá písomná zmienka o obci je z roku 1588. Obyvatelia pestovali , zemiaky a chovali dobytok. Zhotovovali sa odevy s plátna, vlny, vyrábali obuv (hrustin.ocu.sk). Historické názvy obce: Hrussczyn, Hrusstyn, Hrusstyn (hrustin.ocu.sk). Názov obce pochádza z rodinného mena Hruška, pričom chotár sa podľa staroslovanskej privlastňovacej koncovky nazýval „Hruščin chotár„, neskôr skrátene „Hruščin“, až sa ustálil vo forme Hruštín. Podľa miestnej názov pochádza od hrušky, ktorá rástla v dnešnej farskej záhrade, pri ktorej sa zdržiavali pastieri. Priestor, v ktorom sa nachádza dnešná obec Hruštín, bol až do polovice 16. storočia silne zalesnený. Zakladanie bolo náročné. Osadníci museli vyklčovať les, pripraviť políčka a splniť poddanské povinnosti voči zemepánovi Oravského hradu (hrustin.sk). 

Rozsiahla kolonizácia Oravského Zamaguria začala po roku 1550, keď na Hornú Oravu prichádzali pastieri s dobytkom a postupne sa tu usádzali. Osadníci sa usídlili okolo prúdu Bielej Oravy a Hruštínky, pričom oravské hradné panstvo sa snažilo nových osadníkov pripútať k pôde jej pričleňovaním. Prvými osadníkmi boli šoltýsi Gregorovič, Lukáčik, Hric, Studničný, Sviba, Bartko, Štrbáň, Valiguor, Kustra, Mahut a Roman. Usídlili sa nad ľavým brehom v jednom rade v smere západ-východ, pričom mali čelá orientované na juhovýchod. Hruštínske domy boli výlučne drevené, pričom aj v roku 1920 bolo v obci len 5-6 murovaných domov. Domy boli stavané v jednotnom štýle. Predná izba s dvoma-troma oknami, kuchyňa s otvoreným ohniskom, komora, podpivničenie u zámožnejších gazdov, stodola, maštaľ a humno tvoriace hospodársky dvor. Hruštínske drevenice boli v 60. rokoch 20. storočia považované za jedny z najzachovalejších a najkrajších na Orave. Kroj tvorilo „žrebné“ plátno na vrecia a plachty, „pačesné“ plátno na spodné prádlo a kabáty, súkenné nohavice, vesty a „halieny“ lemované zelenou stužkou, ovčie kožuchy a lipnické kabáty, kožené krpce upevnené „nákoncím“, dievčenské „vygany“ s ozdobnými „šmihlíkmi“ a „partičkami“. Jedálniček tvoril chlieb z ovsa, jačmeňa alebo jačmeňa s pšenicou, kaše z jačmenných krúpov (lohaza, geršňa), halušky, čír a kulaša ako základné múčne jedlá, kapustnica a bryndza, občas mäso, väčšinou len pri sviatkoch. Strava sa varila prevažne na otvorenom ohnisku a jedlo sa delilo medzi celú rodinu z jednej misky drevenými lyžicami (hrustin.sk).

Na začiatku 20. storočia v Hruštíne v 297 domoch žilo 1 467 obyvateľov (hrustin.ocu.sk). V Hruštíne sa pestovalo veľa ľanu na tkanie plátna. Olejáreň tu postavil v roku 1951 Tomáš Kľuska (hrustin.ocu.sk). Na brehu potoka Hruštínky boli postavená píla, mlyn, dubiareň a valcha. V Hruštíne bola veľmi rozšírená výroba šindľa, ktorý bol vyrábaný ručne z jedľového alebo smrekového dreva (hrustin.ocu.sk). V Hruštíne pôsobí viacero ľudových rezbárov. Jedným z nich je Štefan Hruboš, ktorý tvorí drevené súpravy črpákov, pohá­re, súdky, vázičky a miniatúrne maselnice. Výrobcom fujár je Ján Slivčák. Jeho fujary sú zdobené vruborezom. Ján Šeliga vyrezáva plastiky (hrustin.ocu.sk).

Hruštín sa nachádza na severných svahoch Oravskej Magury. Jedným z obľúbených turistických cieľov je Vasiľovská hoľa, ktorá sa týči do výšky 1150 metrov nad morom a poskytuje nádherné na okolitú krajinu. Pre milovníkov zimných športov je v blízkosti obce lyžiarske stredisko SKI Zábava Hruštín, ktoré ponúka približne 5 km zjazdových tratí rôznej náročnosti. Okrem zjazdového lyžovania sú v okolí upravované trate pre bežkárov a možnosti pre freeride (slovakia.travel). Obec si zachováva bohaté kultúrne tradície, miestne folklórne a hudobné pravidelne vystupujú na rôznych podujatiach. Kultúrny dom v Hruštíne slúži ako centrum spoločenského diania, kde sa konajú rôzne , a stretnutia obyvateľov (hrustin.sk).

Hruštín has an area of 36.5 km². Its local part is Vaňovka (hrustin.ocu.sk). More than 3,200 inhabitants live here. The village is known for its distinctive architecture, which has spread to other parts of . The Hruštín-style house is characterized by double-bent gables. Hruštín is distinguished by its dialect, where words often end with the suffix uo (Oskár Mažgút). The village is situated at an altitude of 697 meters above sea level (orava.sk). The oldest part of the village is Črchľa. Various local land areas are named after the first settlers, these are rale: Hrickova, Hutirova, Chovancova, Kachľová, Kľúdova, Kustrova, Macákova, Paškova, Romanova, Svýbova, Valigurova, and Žilová. Other parts have the following names:

  • Arable lands: Babinskuo, Bor, Čršle, Teplice v Príslope, Funová, Hrnčarky, Kurenka, Za voduof, Vyšný Lán, Rozchodníky, Prdalky, Predháj, Prednuo Hlbokuo, Dielnice.
  • Forested areas: Borsučie, Čierny vrch, Držatín-hoľa, Poldržatín, Goľánky, Háj, Jaloviarka, Kazárky, Magura-hoľa, Minčol, Nižný Grúň, Očkajka, Poľana, Príslop, Uhlisko, Vyšný Grúň.
  • Meadows and pastures: Dielnice, Hlbokuo, Chotár, Klimok, Kurenky, V Láne, Okrúhla, Paseky, Pod Petrova, Prostredná, Zadnuo Hlbokuo (hrustin.ocu.sk).

Hruštín belongs to the Upper Orava region, where cattle herders began to settle after 1550. The first written mention of the village dates back to 1588. The inhabitants cultivated grain, and potatoes, and raised livestock. Clothes were made from linen and wool, and footwear was also produced (hrustin.ocu.sk).

Historical names of the village: Hrussczyn, Hrusstyn, Hrusstyn (hrustin.ocu.sk). The name of the village comes from the family name Hruška, and the local land was originally called Hruščin chotár according to the Old Slavic possessive suffix, which was later shortened to Hruščin and finally standardized as Hruštín. According to local tradition, the name originated from a pear tree (hruška in Slovak) that grew in today’s parish garden, where shepherds used to gather. The area where Hruštín is now located was heavily forested until the mid-16th century. Establishing the settlement was challenging; settlers had to clear the forest, prepare fields, and fulfill feudal obligations to the Orava Castle estate (hrustin.sk).

The extensive colonization of Orava’s region began after 1550 when cattle herders arrived in Upper Orava and gradually settled there. The settlers established themselves along the flow of the White Orava and Hruštínka rivers, with the Orava estate striving to bind them to the land through land allocations. The first settlers were the šoltýs (local administrators) Gregorovič, Lukáčik, Hric, Studničný, Sviba, Bartko, Štrbáň, Valiguor, Kustra, Mahut, and Roman. They settled on the left bank of the river in a row of houses oriented west-east, with their facades facing southeast. Hruštín houses were exclusively wooden, and even in 1920, there were only 5-6 brick houses in the village. The houses followed a uniform style: a front room with two or three windows, a kitchen with an open hearth, a pantry, a basement for wealthier farmers, a barn, a stable, and a granary forming an agricultural yard. Hruštín’s wooden houses were considered some of the best-preserved and most beautiful in Orava during the 1960s.

The local folk costume included žrebné linen for sacks and sheets, pačesné linen for undergarments and coats, woolen trousers, vests, and halieny (traditional jackets) trimmed with green ribbon, sheepskin coats, and lipnické coats, as well as leather moccasins fastened with nákoncím, girls‘ vygany dresses with decorative šmihlíky and partičky. The diet consisted mainly of oat, barley, or wheat-barley bread, porridge from barley groats (lohaza, geršňa), dumplings, číra and kulaša as staple flour-based dishes, cabbage soup, and bryndza cheese. Meat was rarely consumed, mainly during holidays. Food was mostly cooked on an open hearth, and meals were shared from a single wooden bowl using wooden spoons (hrustin.sk).

At the beginning of the 20th century, Hruštín had 1,467 inhabitants living in 297 houses (hrustin.ocu.sk). The village was known for flax cultivation for linen production. An oil mill was built in 1951 by Tomáš Kľuska (hrustin.ocu.sk). A sawmill, mill, tannery, and fulling mill were built along the Hruštínka stream. The production of wooden shingles, handmade from fir or spruce wood, was widespread in Hruštín (hrustin.ocu.sk).

Several folk woodcarvers operate in Hruštín. One of them is Štefan Hruboš, who makes wooden sets of črpáky (traditional wooden cups), goblets, barrels, vases, and miniature butter churns. Ján Slivčák is a maker of fujara shepherd’s flutes, decorated with carved patterns. Ján Šeliga carves sculptures (hrustin.ocu.sk).

Hruštín is located on the northern slopes of Oravská Magura. One of the popular hiking destinations is Vasiľovská hoľa, which rises to an altitude of 1,150 meters and offers stunning views of the surrounding landscape. For winter sports enthusiasts, the nearby Ski Zábava Hruštín ski resort offers around 5 km of downhill slopes of varying difficulty. In addition to downhill skiing, cross-country skiing trails and freeride opportunities are available in the area (slovakia.travel). The village maintains rich cultural traditions, with local folklore and music groups regularly performing at various events. The cultural center in Hruštín serves as a hub for social activities, hosting events, exhibitions, and community gatherings (hrustin.sk).

Hruštín ma powierzchnię 36,5 km². Jego lokalną częścią jest Vaňovka (hrustin.ocu.sk). Mieszka tu ponad 3 200 mieszkańców. Wieś charakteryzuje się specyficzną architekturą, która rozprzestrzeniła się również na inne miejscowości Orawy. Domy w stylu hruštińskim wyróżniają się dwukrotnie łamanymi szczytami. Hruštín odznacza się również dialektem, w którym na końcu słów dodawana jest końcówka uo (Oskár Mažgút). Wieś leży na wysokości 697 metrów nad poziomem morza (orava.sk). Najstarszą częścią miejscowości jest Črchľa. Poszczególne części gruntów zostały nazwane na cześć pierwszych osadników, są to rale: Hrickova, Hutirova, Chovancova, Kachľová, Kľúdova, Kustrova, Macákova, Paškova, Romanova, Svýbova, Valigurova i Žilová.

Inne części noszą następujące nazwy:

  • Grunty orne: Babinskuo, Bor, Čršle, Teplice v Príslope, Funová, Hrnčarky, Kurenka, Za voduof, Vyšný Lán, Rozchodníky, Prdalky, Predháj, Prednuo Hlbokuo, Dielnice.
  • Tereny leśne: Borsučie, Čierny vrch, Držatín-hoľa, Poldržatín, Goľánky, Háj, Jaloviarka, Kazárky, Magura-hoľa, Minčol, Nižný Grúň, Očkajka, Poľana, Príslop, Uhlisko, Vyšný Grúň.
  • Łąki i pastwiska: Dielnice, Hlbokuo, Chotár, Klimok, Kurenky, V Láne, Okrúhla, Paseky, Pod Petrova, Prostredná, Zadnuo Hlbokuo (hrustin.ocu.sk).

Hruštín należy do regionu Górnej Orawy, gdzie po 1550 roku zaczęli osiedlać się pasterze bydła. Pierwsza pisemna wzmianka o miejscowości pochodzi z 1588 roku. Mieszkańcy uprawiali zboże, ziemniaki i hodowali bydło. Wytwarzali odzież z lnu i wełny oraz produkowali obuwie (hrustin.ocu.sk).

Historyczne nazwy miejscowości: Hrussczyn, Hrusstyn, Hrusstyn (hrustin.ocu.sk).

Nazwa miejscowości pochodzi od nazwiska rodzinnego Hruška, a jej teren nazywano pierwotnie Hruščin chotár, co później skrócono do Hruščin, aż ostatecznie ustaliła się forma Hruštín. Według miejscowej tradycji nazwa pochodzi od gruszy (hruška po słowacku), która rosła w obecnym ogrodzie parafialnym, gdzie często przebywali pasterze. Obszar, na którym dziś znajduje się Hruštín, aż do połowy XVI wieku był gęsto zalesiony. Zakładanie osady było trudnym procesem – osadnicy musieli karczować las, przygotowywać pola uprawne oraz spełniać obowiązki feudalne wobec właściciela zamku orawskiego (hrustin.sk).

Rozległa kolonizacja Orawskiego Zamagurza rozpoczęła się po 1550 roku, kiedy to na Górną Orawę przybywali pasterze ze stadami bydła i stopniowo osiedlali się w tym rejonie. Osadnicy osiedlili się wzdłuż Białej Orawy i Hruštínki, a właściciele zamku orawskiego starali się przywiązać ich do ziemi poprzez nadawanie gruntów. Pierwszymi osadnikami byli sołtysi: Gregorovič, Lukáčik, Hric, Studničný, Sviba, Bartko, Štrbáň, Valiguor, Kustra, Mahut i Roman. Osiedlili się po lewej stronie rzeki w jednym rzędzie domów w kierunku zachód-wschód, z fasadami skierowanymi na południowy wschód. Domy w Hruštínie były wyłącznie drewniane, a nawet w 1920 roku w miejscowości znajdowało się jedynie 5-6 domów murowanych. Budynki miały jednolity styl: przedni pokój z dwoma-trzema oknami, kuchnię z otwartym paleniskiem, spiżarnię, piwnicę u bogatszych gospodarzy, stodołę, stajnię oraz spichlerz tworzący gospodarstwo. Drewniane domy w Hruštínie były w latach 60. XX wieku uznawane za jedne z najlepiej zachowanych i najpiękniejszych na Orawie.

Strój ludowy składał się z lnu žrebné na worki i prześcieradła, lnu pačesné na bieliznę i płaszcze, wełnianych spodni, kamizelek oraz halieny (płaszcza) obszytego zieloną tasiemką, owczych kożuchów, płaszczy lipnickich, skórzanych kierpców wiązanych nákoncím, dziewczęcych vygany ozdobionych šmihlíkmi i partičkami. Dieta mieszkańców opierała się na chlebie z owsa, jęczmienia lub jęczmienia zmieszanego z pszenicą, kaszach jęczmiennych (lohaza, geršňa), haluškach, číra i kulaša jako podstawowych daniach mącznych, kapuśniaku i bryndzy. Mięso spożywano rzadko, głównie podczas świąt. Jedzenie gotowano głównie na otwartym palenisku, a posiłki były spożywane przez całą rodzinę z jednej drewnianej miski przy pomocy drewnianych łyżek (hrustin.sk).

Na początku XX wieku w Hruštínie mieszkało 1 467 mieszkańców w 297 domach (hrustin.ocu.sk). We wsi uprawiano len na potrzeby tkactwa. Olejarnię wybudował w 1951 roku Tomáš Kľuska (hrustin.ocu.sk). Nad brzegiem potoku Hruštínka znajdował się tartak, młyn, garbarnia oraz folusz. W Hruštínie powszechna była produkcja gontów, które były ręcznie wykonywane z drewna jodłowego lub świerkowego (hrustin.ocu.sk). W Hruštínie działa wielu ludowych rzeźbiarzy. Jednym z nich jest Štefan Hruboš, który tworzy drewniane zestawy črpáków (tradycyjnych kubków), kielichy, beczułki, wazoniki i miniaturowe maselniczki. Producentem fujar jest Ján Slivčák, który zdobi je rzeźbieniem w drewnie. Ján Šeliga wykonuje rzeźby (hrustin.ocu.sk).

Hruštín znajduje się na północnych stokach Orawskiej Magury. Jednym z popularnych celów turystycznych jest Vasiľovská hoľa, która wznosi się na wysokość 1 150 metrów nad poziomem morza i oferuje wspaniałe widoki na okoliczny krajobraz. Dla miłośników sportów zimowych w pobliżu miejscowości znajduje się ośrodek narciarski SKI Zábava Hruštín, który oferuje około 5 km tras zjazdowych o różnym stopniu trudności. Oprócz narciarstwa zjazdowego w okolicy znajdują się przygotowane trasy biegowe oraz możliwości freeride’u (slovakia.travel). Miejscowość pielęgnuje bogate tradycje kulturowe – lokalne zespoły folklorystyczne i muzyczne regularnie występują na różnych wydarzeniach. Dom Kultury w Hruštínie służy jako centrum życia społecznego, organizując wydarzenia, wystawy i spotkania mieszkańców (hrustin.sk).

TOP

Všetky

,